ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.66.2012:36
sp. zn. 5 As 66/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Dolní náměstí
13, Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2011, č. j. 22 A 44/2011 – 6,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2011, č. j. 22 A 44/2011 – 6,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Mariana Babice se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 2011 o zamítnutí žádosti o umístění
do výstupního oddělení.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2011 obecně namítala, že usnesení krajského soudu,
jímž odmítl její žalobu proti „faktickému rozhodnutí“ žalované, je nezákonné ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť
žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví.
K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 44/2011 - 22,
ustanovil jejím zástupcem Mgr. Mariana Babice, advokáta. Ustanovený zástupce k výzvě soudu
kasační stížnost podáním ze dne 3. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační stížnosti setrval
na názoru, že napadený akt je rozhodnutím dle §65 s. ř. s. Zdůraznil, že z čl. 42 odst. 7 vnitřního
řádu Věznice Opava vyplývá, že umístění odsouzeného na výstupní oddělení předchází určité
formalizované řízení, v rámci kterého se k dané otázce vyjadřuje odborná komise složená
ze zaměstnanců věznice, na základě jejího návrhu pak ředitel rozhoduje o umístění odsouzeného
a toto rozhodnutí je odsouzenému oznamováno. Vydání takového rozhodnutí znamená zásah
do práv odsouzeného a je tedy přezkoumatelné ve správním soudnictví. Odmítnutí žaloby
by bylo nesprávné i v případě, že by předmětné rozhodnutí ředitele věznice nebylo rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s. V takovém případě by se totiž jednalo o zásah správního orgánu, který není
rozhodnutím, ale soudnímu přezkumu podléhá v řízení dle §82 s. ř. s. Je sice pravdou,
že se stěžovatelka ochrany před nezákonným zásahem výslovně nedomáhala, a však i za takovéto
situace bylo povinností krajského soudu žalobu posoudit podle jejího obsahu. Po stěžovatelce
nelze spravedlivě požadovat, aby bez právního zástupce sama dovedla správně posoudit
charakter napadeného úkonu. Nesprávný je i výrok II. napadeného usnesení. Krajský soud
si nevyžádal bližší informace o napadeném rozhodnutí, a přesto konstatoval zjevnou
bezúspěšnost žaloby a stěžovatelce neustanovil pro řízení před krajským soudem zástupce.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu dne 5. 3. 2012 sdělila, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt.
Odborná komise projednala návrh žalobkyně se stanoviskem, že zařazení nedoporučuje. Ředitel
stanovisko akceptoval a zařazení do výstupního oddělení neschválil.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud měl podle obsahu
žaloby uvážit, zda stěžovatelka brojí žalobou proti rozhodnutí dle §65 s. ř. s., či zda se domáhá
ochrany před nezákonným zásahem dle §82 s. ř. s.
Námitka stěžovatelky je důvodná.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud
z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci),
že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 9. 3. 2011 byl krajskému soudu doručen
návrh stěžovatelky ze dne 4. 3. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka ze dne 2.3.201, jímž zamítl žádost žalobkyně týkající se umístění ve výstupním oddělení“.
Ve svém podání stěžovatelka uvedla, že dne 21. 2. 2011 podala žádost o umístění ve výstupním
oddělení, přičemž tuto ředitel žalované dne 2. 3. 2011 zamítl. Ačkoli podmínky pro umístění
ve výstupním oddělení splňuje, jsou na oddělení umísťovány odsouzené, které to ani
v nejmenším nepotřebují. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu
je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně
též avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce a současně požádala
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kopii napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; napadené
„rozhodnutí“ pak v žalobě ani nikterak blíže nespecifikovala. Formulace žalobních námitek
naopak nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena proti postupu žalované,
kdy nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky umístit tuto do výstupního oddělení. Taktéž petit
návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby, si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby,
když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si opisu napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalovaného, přistoupil k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy jako žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Následně krajský dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1 /2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat, zda
lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné nebylo,
byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Důvodná je taktéž námitka stěžovatelky vytýkající krajskému soudu postup, kdy žalobu
jako zjevně neúspěšnou odmítl a neustanovil stěžovatelce k jejímu návrhu zástupce.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka ve své žalobě spolu s návrhem na zahájení
řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků
a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu rozhodl
až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským soudem končí,
ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy
ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné,
že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce
z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta vady žaloby snáze
odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla
mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Tyto závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí
obstaral. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti učinit
pouze tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět.
To znamená, že zjevná neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, bez toho,
aniž by krajský soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ
se však v projednávané věci nejednalo.
Jak již bylo výše uvedeno, krajský soud byl povinen nejprve dle obsahu žalobu posoudit,
proti jakému úkonu správního orgánu stěžovatelka brojí, zda se domáhá přezkumu rozhodnutí
dle §65 s. ř. s., či zda brojí proti nezákonnému zásahu dle §82 s. ř. s., následně poté měl zvážit
její důvodnost.
Dle §41 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody se v rámci
programu zacházení pro odsouzeného nejméně 3 měsíce před propuštěním vytvářejí podmínky
pro jeho samostatný způsob života. Dle §74 odst. 1 citovaného zákona se ve věznicích zřizují
výstupní oddělení, do nichž se přiměřenou dobu před očekávaným skončením výkonu trestu
zpravidla umísťují odsouzení, kterým byl uložen trest na dobu delší než 3 roky, a odsouzení, jimž
je třeba pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro samostatný způsob života. Programy
zacházení s odsouzenými zařazenými do výstupního oddělení jsou zaměřeny na jejich přípravu
pro samostatný způsob života (odst. 2). Dle §12 vyhlášky č. 345/1999 Sb. odsouzené
do výstupního oddělení umísťuje zpravidla šest měsíců před očekávaným skončením výkonu
trestu ředitel věznice na návrh odborných zaměstnanců (§8 odst. 1).
Krajský soud z výše uvedených ustanovení dovodil, že rozhodnutí o umístění
do výstupního zařízení není rozhodnutím dle §65 s. ř. s., neboť je součástí programu zacházení,
přitom zdůraznil, že na umístění v tomto oddělení nemá stěžovatelka právní nárok. Zda se mohlo
v případě postupu žalované s ohledem na konkrétní výtky vznesené stěžovatelkou v žalobě jednat
o nezákonný zásah, krajský soud neposoudil.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], celkem tedy 4800 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést. Částka daně, vypočtená dle ust. §37
a ust. §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 960 Kč. Celková částka odměny tedy činí
5760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu