ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.67.2012:37
sp. zn. 5 As 67/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupená Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem Dolní nám. 117/3, Opava,
proti žalované: Vězeňská služba České Republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2011, č. j. 22 A 84/2011 – 5,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2011, č. j. 22 A 84/2011 – 5,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Magdaleny Gebauerové
se u r č u je částkou 6835 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 12. 5. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
9. 5. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele věznice, plk. Mgr. Ivo
Turoka, použít pro zdravotní eskortu žalobkyně dne 4. 5. 2011 poutací opasek“.
Ve svém podání žalobkyně uvádí, že byla na den 4. 5. 2011 objednána do civilního
zdravotnického zařízení. Ředitel věznice, plk. Mgr. Ivo Turok, rozhodl, že při zmíněné eskortě
bude žalobkyně spoutána poutacím opaskem, a nikoli pouze pouty na rukou. Žalobkyně
podotýká, že je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, není zvlášť nebezpečnou recidivistkou,
nebyl jí udělen trest odnětí svobody delší než 5 let, tento trest jí nebyl uložen za spáchání
násilného trestného činu a žalobkyně se nedopustila ani násilného činu vůči odsouzeným
či příslušníkům Vězeňské služby ČR. Žalobkyně dále nikdy nenarušila průběh eskorty, nepokusila
se o útěk a ve výkonu trestu se chová slušně. Vzhledem k uvedenému má žalobkyně
za to, že k použití poutacího opasku při zmíněné eskortě nebyl zákonný důvod, a naopak lze
takový postup posoudit jako projev šikany vůči její osobě. Napadené „rozhodnutí“ je tedy dle
jejího názoru nezákonné. Dále žalobkyně konstatuje, že proti rozhodnutí správního orgánu
je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konečně
žalobkyně uvádí, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce. Ve zmiňovaném
podání žalobkyně zároveň navrhla, aby jí soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil
zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
žalované ze dne 4. 5. 2011 o použití poutacího opasku při eskortě žalobkyně, tuto žalobu prvním
výrokem usnesení ze dne 24. 6. 2011, č. j. 22 A 84/2011 - 5, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl
návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze
rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů
veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud dospěl
k závěru, že právě o takový případ se jedná v posuzované věci, a proto žalobu podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, jelikož směřovala proti úkonu žalované, který je dle
§70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení
zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl, že vzhledem k uvedeným důvodům pro odmítnutí
žaloby tento návrh zjevně nemohl být úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.; jednou
ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s.
to, že u navrhovatele jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu
proti „faktickému rozhodnutí“ žalované, je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Stěžovatelka
zároveň soud žádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 84/2011 - 16, Krajský soud v Ostravě pro řízení
o kasační stížnosti osvobodil stěžovatelku od soudních poplatků a zároveň jí ustanovil zástupce
Mgr. Magdalenu Gebauerovou, advokátku.
Podáním ze dne 9. 11. 2011 doplnila ustanovená advokátka jménem stěžovatelky výše
zmíněnou kasační stížnost o konkrétní důvody. V doplnění kasační stížnosti uvádí, že zákonem
č. 169/1999 Sb., v platném znění je sice umožněno omezit odsouzené na některých právech
po dobu výkonu trestu, avšak má jít o taková práva a svobody, jejichž výkon by byl v rozporu
s účelem výkonu trestu nebo taková, která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna.
Stěžovatelce však ani v intencích omezení nebyl sdělen důvod, který by umožňoval práva omezit,
když uvedený zákon obecně možnost poutat vězně neupravuje. Tato možnost se objevuje toliko
ve vyhlášce č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, avšak pouze pro
odsouzené v režimu doživotního výkonu trestu, kdy se uvádí, že tyto je možno poutat v průběhu
vycházek a jen ve zvlášť odůvodněných případech. Jestliže je možné poutat doživotně odsouzené
ve zvlášť odůvodněných případech, pak v případě stěžovatelky, bylo použití poutacího opasku
zjevně nepřiměřené; stěžovatelka nebyla odsouzena pro násilný trestný čin, nebyl jí uložen trest
nad pět let odnětí svobody, nikdy nenapadla příslušníka věznice a nikdy se nepokusila o útěk.
Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zasaženo do stěžovatelčiných práv, a proto napadené
usnesení krajského soudu nemůže obstát.
Žalovaná ke kasační stížnosti předložila soudu dva dokumenty, a to „Pokyn k provádění
eskort do civilních zdravotnických zařízení“ a „Trvale platné závěry z porad vedoucích oddělení
vězeňské a justiční stráže“, spolu s písemným sdělením ze dne 27. 4. 2012, v němž uvádí,
že stran provedení eskorty nebyl vydán žádný správní akt; dále z podání vyplývá, že poutání
odsouzených pouty s poutacím opaskem upravuje zmíněný pokyn, který vydal dne 7. 9. 2010
vedoucí oddělení vězeňské a justiční stráže a schválil ředitel Věznice a ústavu pro výkon
zabezpečovací detence Opava. Danou problematiku upravují také doložené Trvale platné závěry
z porad vedoucích odboru vězeňské a justiční stráže, které zpracoval ke dni 28. 12. 2011 ředitel
odboru vězeňské a justiční stráže a které dne 29. 12. 2011 schválil generální ředitel Vězeňské
služby ČR. Protože dané dokumenty jsou relevantní i pro věc nyní projednávanou, Nejvyšší
správní soud k nim rovněž přihlédl.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené soudní rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, přístupný
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude se ani Nejvyšší
správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti žalobou
napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení může být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, přitom dospěl k závěru, že žaloba
směřovala proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání
vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
V posuzovaném případě krajský soud návrh stěžovatelky ze dne 9. 5. 2011 posoudil
toliko dle označení, tedy že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného
rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného použít pro zdravotní eskortu
žalobkyně dne 4. 5. 2011 poutací opasek“. V odůvodnění usnesení krajský soud uvádí, že žalobu
odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle
§65 odst. 1 s. ř. s. Přitom však současně krajský soud podotkl, že od takových rozhodnutí
je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci,
které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Právě o takový případ se,
dle názoru krajského soudu v posuzovaném případě jedná.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nikterak nezpochybňuje závěr krajského soudu,
podle kterého žalobou napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím správního orgánu
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se podrobně zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální
definiční znaky (správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě
neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech
dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí
jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu
(přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy
rozhodnutí definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými
náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového
aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno.
Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova
smyslu, přičemž zdůraznil, že na postup správního orgánu by bylo možné nahlížet
jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové
stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít
podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního
orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
Dále se rozšířený senát v citovaném usnesení zabýval také rozdílem mezi žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a s. ř. s. a zásahovou žalobou podle §82 a s. ř. s.
Vycházel přitom z úvahy, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení podle s. ř. s. je nutno
v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči jednotlivci a zasahující
do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl, anebo odmítající jej zbavit
určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá jednotlivcem nárokovaná práva;
jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy mj. i nekonáním v případě,
že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již předepsanou formou, anebo
fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“. Z toho pak rozšířený senát dovodil, že „[r]ozdíl mezi
žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a zásahovou žalobou proto primárně spočívá ve formě aktů nebo
úkonů, proti nimž uvedené žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím
obecně povahu individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního
práva (ať již vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního
zákona). Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím
proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními
úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony,
nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst.
1 s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“.
V nyní posuzované věci stěžovatelka ve svém návrhu na zahájení řízení výslovně uvedla,
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí ředitele věznice, plk. Mgr. Ivo Turoka, přičemž poukázala
na možný přezkum v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. Kopii tvrzeného napadeného „rozhodnutí“
ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; toto „rozhodnutí“ pak v žalobě ani nikterak blíže
nespecifikuje, tj. neuvádí datum, kdy mělo být „rozhodnutí“ vydáno, ani jeho číslo jednací, a dále
neuvádí ani den doručení, resp. jiného oznámení napadeného „rozhodnutí“ stěžovatelce.
Z obsahu žaloby tedy nelze ani usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní
rozhodnutí vydala. Formulace žalobních námitek naopak nasvědčuje tomu, že žaloba je ve své
podstatě namířena proti faktickému postupu žalované, kdy stěžovatelka byla při zmíněné eskortě
do zdravotnického zařízení spoutána poutacím opaskem. Stěžovatelka výslovně namítá, že tímto
postupem žalované (v kasační stížnosti jej již sama označuje jako „faktické rozhodnutí“) byla
zkrácena na svých právech.
Ve svém sdělení ze dne 27. 4. 2012, žalovaná taktéž uvádí, že v posuzované věci nebyl
vydán individuální správní akt. Konkrétně ze sdělení a z předložených dokumentů vyplývá,
že seznam eskort, který obsahuje mimo jiné údaj o složení eskorty, o výstroji a výzbroji,
o způsobu poutání či o účelu eskorty, je součástí denního rozkazu vedoucího oddělení vězeňské
a justiční stráže, přičemž tento seznam eskort v souladu s interním předpisem zpracovává vrchní
inspektor strážní služby pro eskortní službu a vedoucí oddělení vězeňské a justiční stráže jej
následně schvaluje.
Napadený výsledek činnosti žalované pak nemůže být posouzen ani jako správní
rozhodnutí v materiálním smyslu. Podle §3 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu
odnětí svobody o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), zajišťuje střežení odsouzených, dozor nad nimi,
metody zacházení s odsouzenými a stanovené podmínky výkonu trestu Vězeňská služba ČR.
Podle §3 odst. 2 téhož zákona je pak Vězeňská služba ČR oprávněna odsouzeným vydávat
pokyny a příkazy a používat vůči nim jen taková omezení a donucovací prostředky, které
připouští zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě
a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Vězeňské
službě“), jenž obsahuje výčet donucovacích prostředků, přičemž v tomto výčtu uvedeném
v §17 odst. 2 uvádí pod písm. e) také pouta s poutacím opaskem. Podle §17 odst. 1 zákona
o Vězeňské službě platí, že „[p]okud je to nezbytné k zajištění pořádku a bezpečnosti, je příslušník
(rozuměj příslušník Vězeňské služby - pozn. Nejvyššího správního soudu) při plnění svých úkolů
oprávněn použít donucovací prostředky proti osobám, které ohrožují život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek
nebo násilím se snaží mařit účel výkonu zabezpečovací detence, výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody,
anebo narušují pořádek nebo bezpečnost v prostorách Vězeňské služby, ve věznici pro místní výkon trestu,
v budovách soudů, jakož i jiných místech činnosti soudů, budovách státních zastupitelství nebo ministerstva
a v bezprostřední blízkosti střežených objektů“. Podle odst. 3 téhož ustanovení „příslušník rozhoduje, který
z donucovacích prostředků použije podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu sledovaného služebním
zákrokem. Přitom je povinen dbát, aby použití donucovacího prostředku bylo přiměřené účelu zákroku a aby jím
nebyla způsobena újma zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání“. Konečně
§17 odst. 4 zákona o Vězeňské službě stanoví, že při předvádění osoby ve výkonu zabezpečovací
detence, ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody mimo objekt ústavu lze použít
donucovací prostředky uvedené v odstavci 2 pod písmeny b), c) a e) - tj. i pouta s poutacím
opaskem - i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1; příslušník je oprávněn je použít,
pokud to je ke splnění účelu úkonu nezbytné.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zákonodárce nepředpokládal, že by o použití pout
s poutacím opaskem jako donucovacího prostředku při eskortách odsouzeného do civilních
zařízení mělo být v konkrétním případě vydáváno správní rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. Jakkoli §17 odst. 3 zákona o Vězeňské službě stanoví, že příslušník rozhoduje,
který z donucovacích prostředků použije podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu
sledovaného služebním zákrokem, nelze z tohoto ustanovení dovozovat, že by se o takové věci
vedlo správní řízení, jehož výsledkem by byl formální individuální správní akt. Uvedená zákonná
ustanovení tak pouze stanoví možné donucovací prostředky, které je Vězeňská služba ČR
oprávněna vůči odsouzeným používat, a zároveň stanoví meze jejich použití.
Jakkoli se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou
napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s, zůstává
otázkou, zda krajský soud v daném případě postupoval správně, když návrh stěžovatelky ze dne
9. 5. 2011 bez dalšího posoudil jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s.
a tuto žalobu jako nepřípustnou odmítl. S ohledem na značně široké vymezení pojmu zásahu
správního orgánu totiž nelze vyloučit, že žalobou napadený výsledek činnosti žalované
by v daném případě mohl být kvalifikován jako zásah podle §82 s. ř. s.
Jak již Nejvyšší správní soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném
případě nejasná, neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s.
Ze samotného přezkoumávaného usnesení pak je zřejmé, že krajský soud si byl problematické
formulace návrhu na zahájení řízení, resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby
a jejího označení, vědom, nicméně na nejasnosti návrhu setrval. Krajský soud žalobu odmítl,
neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle
§65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné
faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový
případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla
mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. soudy ve sp rávním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
Krajský soud v daném případě vycházel právě z toho, jak žalobu označila stěžovatelka,
tímto způsobem postupoval i přes skutečnost, že s ohledem na obsah žaloby bylo zjevné,
že stěžovatelka fakticky brojí proti zásahu žalované, který stěžovatelka považuje za nezákonný,
a který spočívá v tom, že při eskortě stěžovatelky do civilního zdravotnického zařízení jí byl
nasazen poutací opasek, a nikoliv jen pouta na rukou. S ohledem na formulaci žaloby tedy nebylo
možné vyloučit, že se jednalo o žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu
§82 a násl. s. ř. s. Krajský soud, jak bylo již uvedeno výše, přitom v odůvodnění svého usnesení
dokonce sám připustil, že žalobou napadený výsledek činnosti žalované by mohl být kvalifikován
jako faktický pokyn či donucení orgánu veřejné moci, přičemž není pochyb o tom, že takové
úkony Vězeňská služba ČR činí při výkonu veřejné správy, tedy jako správní orgán. I přes úzkou
souvislost činnosti Vězeňské služby ČR při zajišťování výkonu trestu odnětí svobody
odsouzených s trestním řízením a i přes určité zákonem vymezené pravomoci soudů
rozhodujících v trestním řízení a státních zastupitelství týkající se výkonu trestu odnětí svobody
odsouzených nevykonává tuto činnost Vězeňská služba ČR jako orgán činný v trestním řízení
(viz mj. §12 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a contrario), nezbývá tedy než tuto
činnost, ať již je prováděna civilními zaměstnanci nebo příslušníky Vězeňské služby ČR
ve služebním poměru, v rozsahu, v jakém zasahuje do práv a povinností odsouzených, považovat
za výkon veřejné správy.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu posuzovat
podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr Nejvyšší správní
soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64, publikovaném
pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce učiní, a ten je dán
petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
Je zřejmé, že stěžovatelka nesprávně označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což bylo v rozporu s obsahem žaloby, kterým stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu žalované. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná
žaloba neobsahuje ani petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí
[viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d)
s. ř. s.]. V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn
vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost žaloby a další podmínky řízení v souladu
s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl
stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby a upřesnila, čeho se touto žalobou
domáhá.
Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila
a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat, zda lze v řízení o podání
stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné nebylo, byl by povinen
podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout. Krajský soud tak však nepostupoval, tím zatížil své
řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nadto považuje za nesprávný postup krajského soudu stran
posouzení otázky ve věci ustanovení zástupce. Stěžovatelka ve svém podání spolu s návrhem
na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby jí soud osvobodil od soudních
poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu
rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským soudem
končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním
místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno výše.
Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky pro
ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak
nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, tyto závěry neobstojí, neboť v dané věci nejde
o případ, kdy žaloba stěžovatelky by zjevně nemohla být úspěšná.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanovené
zástupkyni stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3
s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovené zástupkyni stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění,
a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu].
Dále soud přiznal advokátovi částku 896 Kč na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu
jako náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Opavy do Ostravy a zpět uskutečněné dne
30. 10. 2011 osobním vozidlem Hyundai, reg. zn. X, na celkovou vzdálenost 80 km, při spotřebě
8,1 l/100 km, a průměrné ceně motorové nafty 30,80 Kč/l, celkem 496 Kč a dále náhradu ve výši
400 Kč za promeškaný čas v souvislosti s prostudování spisu dne 9. 11. 2011 podle §14 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu.
Zástupkyni stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 5696 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle ust. §37 a ust. §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí Kč 1139,20 Kč. Celková částka odměny tedy činí 6835 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu