ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.86.2012:36
sp. zn. 5 As 86/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Daliborem Kubou, advokátem se sídlem Opava, Dolní
náměstí 3, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Opava, Krnovská 68, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 118/2011 - 4,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Dalibora Kuby se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalované nevydat kopii rozhodnutí
o sjednání nápravy ze dne 16. 6. 2011.
[2] Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka včasnou kasační stížností. V kasační
stížnosti ze dne 29. 7. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení krajského soudu,
jímž odmítl její žalobu proti rozhodnutí žalované, je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ je přezkoumatelné ve správním soudnictví.
K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 118/2011 - 17,
ustanovil jejím zástupcem Mgr. Dalibora Kubu, advokáta. Ustanovený zástupce k výzvě soudu
kasační stížnost podáním ze dne 3. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka
namítá, že také v soudním řízením správním platí zásada, dle které soud posuzuje každý úkon
podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. V daném případě je z podání stěžovatelky
naprosto zřejmé proti jakému výsledku činnosti správního orgánu svou žalobou směřovala
a pokud byl krajský soud přesvědčen, že v případě napadeného správního aktu se nejedná
o rozhodnutí, ale o jiný zásah orgánu veřejné moci, měl podání stěžovatelky v souladu se shora
citovanou zásadou posoudit jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s., případně stěžovatelku vyzvat
k odstranění vad podané žaloby, a k tomuto účelu ji ustanovit právního zástupce. Stěžovatelka
dále uvedla, že je přesvědčena, že pokud by ji bylo umožněno doplnit žalobu prostřednictvím
právního zástupce, a pokud by tato byla posuzována jako žaloba podle §82 s. ř. s., jednalo
by se o žalobu, která by byla způsobila k řádnému projednání a rozhodnutí.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. Ve sdělení ze dne
5. 3. 2012 uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt. Danou věc řešil zástupce
vedoucího oddělení výkonu trestu ústně při seznamování stěžovatelky se svým vyjádřením k její
žádosti.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[5] Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá
i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 6 As 4/2004 - 53).
[7] Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude se ani
Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl po té, co dospěl k závěru, že směřovala
proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen,
neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[8] Za zásadní pro posouzení zákonnosti kasační stížností napadeného rozhodnutí považuje
Nejvyšší správní soud v daném případě skutečnost, že stěžovatelka ve své žalobě ze dne
16. 6. 2011 brojí proti rozhodnutí zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu žalované,
npor. Mgr. K. B., nevydat kopii rozhodnutí o zamítnutí žádosti o sjednání nápravy ze dne 16. 6.
2011, tedy nikoliv proti samotnému úkonu žalované, kterým byla zmíněná žádost vyřízena, resp.,
jímž nebylo žádosti vyhověno. Přitom je třeba zdůraznit, že se nejedná pouze o formulační
nedostatek předmětné žaloby, neboť Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo,
že stěžovatelka u Krajského soudu v Ostravě napadla samostatnou žalobou též vlastní
„rozhodnutí“ žalované ze dne 16. 6. 2011 o zamítnutí žádosti stěžovatelky o sjednání nápravy a dále
v jiném řízení rovněž brojí proti neposkytnutí rozhodnutí o sjednání nápravy v písemné formě.
[9] Tyto žaloby stěžovatelky krajský soud taktéž odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako
nepřípustné a v řízení o kasačních stížnostech proti zmiňovaným rozhodnutím krajského soudu,
vedených Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 As 89/2012 a 5 As 91/2012, se tedy
Nejvyšší správní soud bude moci v mezích žalobních bodů zabývat otázkou, zda sdělení
žalované, jímž byla vyřízena žádost stěžovatelky o sjednání nápravy, je nutno považovat z hlediska
§65 odst. 1 s. ř. s. za rozhodnutí správního orgánu či nikoliv a zda mělo být vyhotovené
v písemné formě.
[10] V každém případě je však nutno v nyní posuzované věci dospět k závěru, že předmětná
žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nesměřovala. Pokud totiž
stěžovatelka napadla žalobou ve správním soudnictví, konkrétně žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 s. ř. s., úkon žalované, jímž nebylo vyhověno její žádosti o sjednání
nápravy, jistě mohla v této žalobě namítat mj. i to, že takovým úkonem žalované byla dotčena
na svých právech, neboť jí nebyla poskytnuta kopie předmětného rozhodnutí, nicméně nelze
připustit, aby stěžovatelka samostatnou žalobou podle §65 s. ř. s. napadla pouze tuto tvrzenou
dílčí vadu postupu žalované a další žalobou současně brojila proti vlastnímu úkonu žalované,
jímž byla její žádost vyřízena (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 6. 2012, č. j. 5 As 13/2012 - 30).
[11] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud ve svém
postupu nepochybil, když předmětnou žalobu stěžovatelky bez dalšího odmítl podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., když dospěl k závěru, že směřovala proti úkonu žalované, který je dle §70 písm.
a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Jakkoli krajský soud kasační stížností napadené usnesení odůvodnil velmi stručně a navíc
obecně, zdejší soud přesto neshledal toto usnesení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů,
neboť závěr krajského soudu, podle něhož předmět žaloby není rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1. s. ř. s., je v daném případě zcela zřejmý. Obdobně nebylo nutné, vzhledem k tomu,
že žaloba zjevně napadala pouze tvrzenou dílčí vadu úkonu žalované, který byl zároveň u téhož
krajského soudu napaden jinou žalobou, aby si krajský soud obstarával další podklady pro své
rozhodnutí či aby odstraňoval vady žaloby.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti měla úspěch žalovaná, a proto jí vzniklo
právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalované náklady řízení v tomto stadiu řízení nevznikly,
odpovídá této situaci výrok, podle něhož se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
[14] Nejvyšší správní soud rozhodl současně o odměně a úhradě hotových výdajů
ustanoveného zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému
zástupci stěžovatelky náleží odměna za dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1
písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Protože je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně z přidané
hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 960 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5760 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu