ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.9.2012:32
sp. zn. 5 As 9/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Hanou Zawislakovou, advokátkou se sídlem
Veleslavínova 371/19, Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a
ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č.
j. 22 A 143/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 143/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Hany Zawislakové
se u r č u je částkou 6757 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě ( dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí psychologa žalované nezabývat se žádostí žalobkyně ze dne
5. 5. 2011 o umístění na oddělení SPOZ.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení
krajského soudu, jímž krajský soud odmítl její žalobu proti faktickému rozhodnutí žalované,
je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“
je přezkoumatelné ve správním soudnictví. K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne
30. 9. 2011, č. j. 22 A 143/2011 - 16, ustanovil jejím zástupcem JUDr. Hanu Zawislakovou,
advokátku. Ustanovený zástupce k výzvě soudu kasační stížnost podáním ze dne 21. 11. 2011
doplnil. V doplnění kasační stížnosti zdůrazňuje, že žalovaná je orgánem rozhodujícím v oblasti
veřejné správy a její činnosti jsou výsledkem rozhodování o právu či povinnosti odsouzených
v oblasti veřejné správy. V daném případě se žalovaná odmítla zabývat žádostí stěžovatelky
o umístění na specializované oddělení SPOZ. Stěžovatelka svou žádost odůvodnila zejména
obavami o svou vlastní bezpečnost, když byla předtím i fyzicky napadena jinou odsouzenou
a trpěla v důsledku toho psychickým traumatem a obavami. Odkaz krajského soudu na usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2005 - 14, považuje za nepřípadný.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod. Stěžovatelce nebylo poskytnuto před krajským soudem
potřebné poučení, nebylo respektováno právo na právní pomoc, návrh nebyl v potřebném
rozsahu doplněn o potřebné listiny. Krajský soud si nevyžádal žádné listiny, které měly být
podkladem pro zjištění skutkového stavu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. Ve sdělení ze dne
12. 3. 2012 žalovaná uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt. Psycholog
danou problematiku řešil pohovorem s odsouzenou. O pohovoru provedl záznam v programu
VIS s tím, že odsouzená si podala návrh na případné zařazení na SPOZ, specializované oddělení
pro výkon trestu odsouzených žen s poruchami duševními a poruchami chování. Návrh následně
předal prevenci.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud shledal jak v intencích
stěžovatelkou uplatněných kasačních důvodů, tak přihlédl z úřední povinnosti nad rámec
kasačních námitek k vadám, kterými bylo předmětné soudní řízení stiženo.
Nejvyšší správní soud se před zkoumáním věci samé musel nejprve vypořádat
s případnými vadami, ke kterým je povinen přihlížet vždy z moci úřední. Nejvyšší správní soud
totiž v souladu s §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), není vázán
důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo
bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení jako nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, a dále zjistil, že řízení o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí
krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud
z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci), že
podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí psychologa věznice
Mgr. J. B., nezabývat se žádosti stěžovatelky o umístění na odd. SPOZ.“ Ve svém podání stěžovatelka dále
uvedla, že dne 5. 5. 2011 požádala psychologa žalované o umístění na oddělení SPOZ, kdy tuto
žádost řádně odůvodnila a vysvětlila závažnost situace. Ačkoliv si byl psycholog žalované plně
vědom závažnosti situace a ačkoliv již uplynula sedmidenní lhůta k vyřízení žádosti, rozhodl se
touto vůbec nezabývat. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je
osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně
stěžovatelka avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce. Stěžovatelka
požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Stěžovatelka k žalobě žádné rozhodnutí nepředložila. Z formulace žalobních námitek tak
nebylo možné spolehlivě dovodit, zda se stěžovatelka domáhá přezkumu rozhodnutí žalované
či zda stěžovatelka spatřuje v postupu žalované zásah do svých veřejných subjektivních práv.
Sama stěžovatelka v žalobě uvedla, že se žalovaná rozhodla žádostí nezabývat, resp. že žalovaná
o žádosti stěžovatelky nerozhodla. Taktéž petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady,
jež bylo na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu
žaloby, si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby
ustanoveným advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si opisu napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalované, přistoupil k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy
jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení
krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě
proti rozhodnutí psychologa žalovaného nezabývat se žádostí žalobkyně ze dne 5. 5. 2011 o umístění na oddělení
SPOZ“. Následně krajský dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby řádně vymezil
předmět řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě
nejasná, neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného
přezkoumávaného usnesení pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu
na zahájení řízení, resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení,
vědom: krajský soud sice žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových
rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů
veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud
uvedl, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil,
že žaloba stěžovatelky mohla mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby ji soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, které jak bude níže
pojednáno, nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem
odůvodněny. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti
učinit pouze tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět.
To znamená, že zjevná neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, beztoho,
aniž by krajský soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ
se však v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná. Tyto
závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí obstaral, přičemž
rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují. Krajský soud v odůvodnění setrval na obecném výkladu
bez potřebné specifikace na projednávanou věc. Lze tak přisvědčit stěžovatelce, která v kasační
stížnosti mimo jiné namítala, že soud, aniž by zkoumal skutkovou podstatu sporu, rozhodl
v obecné rovině.
Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého
procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat
na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Ani této povinnosti krajský soud nedostál a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu].
Dále soud přiznal advokátce podle §13 odst. 1 advokátního tarifu jako náhradu
na cestovní výdaje za jízdné z Opavy do Ostravy a zpět uskutečněné dne 2. 11. 2011 osobním
automobilem tov. zn. SUBARU FORESTER KOMBI, reg. zn. X, na celkovou vzdálenost 76
km, při spotřebě 6,4 l/100 km, a průměrné ceně benzínu 30,80/l, celkem 431 Kč a dále náhradu
ve výši 400 Kč za promeškaný čas v souvislosti s prostudováním spisu dne 2. 11. 2011 podle §14
odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.
Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 5631 Kč, zvýšená o částku připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 6757 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu