ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.90.2012:27
sp. zn. 5 As 90/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Ličmanem, advokátem se sídlem Jiráskova 20, Bruntál, proti
žalované: Vězeňská služba České Republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací
detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 161/2011 – 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 161/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jaroslava Ličmana se u r č u j e
částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí vychovatelky nepředat korespondenci dne 9. 5. 2011.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení
krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti rozhodnutí žalované, je nezákonné ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním
soudnictví. K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 161/2011
- 17, ustanovil jejím zástupcem Mgr. Jaroslava Ličmana, advokáta. Ustanovený zástupce k výzvě
soudu kasační stížnost podáním ze dne 1. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační stížnosti namítá,
že je zcela liché tvrzení krajského soudu o tom, že nejde v posuzovaném případě o rozhodnutí
v oblasti práv a povinností, která náleží odsouzené. Ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., v platném znění, upravuje právo odsouzeného přijímat a na svůj náklad odesílat písemná
sdělení, a to bez omezení, pokud zákon nestanoví jinak. V ust. odstavce druhého §17 cit. zákona
je formulováno oprávnění vězeňské služby provádět kontrolu korespondence shora uvedené,
přitom je vězeňská služba oprávněna se seznámit s obsahem zasílaných písemností. Pouze
v případě, že obsah korespondence zakládá podezření, že je připravován nebo spáchán trestný
čin, může vězeňská služba korespondenci zadržet a předat ji orgánu činnému v trestním
řízení. Neexistuje tedy žádné oprávnění vězeňské služby korespondenci odsouzené vrátit
s odůvodněním, že nebude předána nebo zaslána adresátovi. V konkrétním případě šlo
o korespondenci uvnitř jednoho oddělení výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Opavě,
kdy obsahem bylo přání k narozeninám adresované odsouzené M. Ch. Stěžovatelka byla přitom
instruována (ve Věznici Praha – Pankrác) o tom, že v rámci jednoho oddělení nemusí být
korespondence opatřena poštovními známkami, je kontrolována a v případě bezzávadného
obsahu přímo doručena adresátovi.
Postup žalované je tak nezákonným, protože stěžovatelce byla znemožněna realizace
práva uvedeného v ust. §17 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt a k dané
problematice o nepředání korespondence od žalobkyně pro jinou odsouzenou nebyl
vychovatelkou proveden žádný záznam.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, dostupný
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud shledal nad rámec
stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek.
Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.), není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení před soudem
zmatečné [ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) cit. zák.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek
stěžovatelky napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále zjistil, že řízení
o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky,
není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s. (zejm. z jeho
odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání adresovaného
soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud z jeho
ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci), že podání
některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí vychovatelky,
odd. ostrahy Věznice Opava, Mgr. S. J., nepředat korespondenci dne 9. 5. 2011.“ Ve svém podání
stěžovatelka dále uvedla, že dne 9. 5. 2011 předala korespondenci k odeslání, kdy mezi touto byla
i neofrankovaná obálka s přáním určená pro odsouzenou M. Ch. Mgr. J. rozhodla tuto
korespondenci jmenované nepředat, ačkoliv byla na stejném oddělení, tedy žalobkyně nebyla
povinna opatřit korespondenci známkou. Žalobkyně v té době pobývala v lůžkové části
ošetřovny, což neznamená, že by žalobkyně byla součástí jiného oddělení. Daným postupem byla
žalobkyně zkrácena na svých subjektivních právech. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti
rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu
podle §65 s. ř. s. Konečně stěžovatelka avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím
svého zástupce. Stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
z řad advokátů.
Ačkoliv podle označení směřovala žaloba stěžovatelky proti „rozhodnutí“, z jejího obsahu
nebylo zřejmé, zda v dané věci rozhodnutí žalovaná vydala. Formulace žalobních námitek naopak
nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena proti postupu žalované, která odmítla
předat korespondenci. Taktéž petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo na místě
odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby, si byla
vědoma chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným
advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen postupem zákonem stanoveným žalobce vyzvat
k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalované, přistoupil k rozhodnutí o žalobě, přičemž
návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy jako žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení krajský soud
vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě proti rozhodnutí
vychovatelky nepředat korespondenci dne 9. 5. 2011“. Následně krajský soud dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě byla nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. V úvahu přicházela i žaloba
proti nečinnosti, když stěžovatelka v podstatě brojila proti postupu žalované, která nepředala
její korespondenci, ačkoliv dle stěžovatelky ji stíhala tato povinnost ze zákona.
Ze samotného přezkoumávaného usnesení pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické
formulace návrhu na zahájení řízení, resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby
a jejího označení, vědom; krajský soud sice žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený
výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl,
že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky
činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou,
přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná, tedy
výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla mířit proti faktickému pokynu či donucení
správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle ust. §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo by
třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno najisto,
čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení vadou,
která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což nebylo v souladu s obsahem žaloby, kterou stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu resp. neprovedení úkonu žalované, jež odmítla realizaci práva obsaženého
v ust. §17 cit. zákona o výkonu trestu odnětí svobody. K tomu přistupuje vada podání spočívající
v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti
rozhodnutí [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu
[viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud
tedy nebyl oprávněn vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán toliko označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, a tím zatížil své řízení vadou, která
mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby jí soud osvobodil
od soudních poplatků, a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, které, jak bude níže
pojednáno, nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem
odůvodněny. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti
učinit pouze tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět.
To znamená, že zjevná neúspěšnost musí být patrná již ze samotné žaloby, bez toho, aniž by
krajský soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ se však
v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná. Tyto
závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené „rozhodnutí“ obstaral, přičemž
rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují. Krajský soud v odůvodnění setrval na obecném výkladu
bez potřebné specifikace na projednávanou věc.
Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého
procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat
na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Ani této povinnosti krajský soud nedostál a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění], a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu