ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.96.2012:29
sp. zn. 5 As 96/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupené Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem se sídlem v Krnově,
Boženy Němcové 1, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro
výkon zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 151/2011 – 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 151/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Michaela Mrůzka se u r č u j e
částkou 7639 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí vyšetřovatele OPaS Bc. H. nevyhovět žádosti žalobkyně o
rozhovor.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti stěžovatelka obecně namítala, že usnesení krajského soudu, jímž
odmítl její žalobu proti rozhodnutí žalované, je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví. K žádosti
stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 151/2011 - 17, ustanovil jejím
zástupcem Mgr. Michaela Mrůzka, advokáta. Ustanovený zástupce k výzvě soudu kasační stížnost
podáním ze dne 4. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační namítá nedostatečně zjištěný skutkový
stav krajským soudem, který si nevyžádal a nezkoumal žádné listinné důkazy nezbytné pro věcné
posouzení nároku žalobkyně, zejména pak žádost o rozmluvu a rozhodnutí o jejím zamítnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt, z vyjádření
příslušníka samostatného referátu prevence a stížností vyplývá, že mu nebyla známa skutečnost,
že byl o rozhovor požádán a žádné rozhodnutí v této věci nevydal.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou jak z hlediska
uplatněných stížních námitek, tedy z důvodů stěžovatelkou tvrzené nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení pro nedostatek důvodů, tak nad rámec kasačních námitek, protože řízení
o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z §37 s. ř. s. (zejm. z jeho
odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání adresovaného
soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud z jeho
ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci), že podání
některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí splňovat.
Další náležitosti podání – nad rámec „minimálních“ náležitostí – však jsou pro žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu stanoveny v §71 s. ř. s. V §37 odst. 5 větě první s. ř. s.
se hovoří o odstraňování „vad podání“, nikoli o odstraňování vad podání podle §37 odst. 3
s. ř. s. Z této skutečnosti a především ze systematického zařazení ustanovení o opravě
a odstraňování vad podání do §37 odst. 5 s. ř. s., který je součástí obecných ustanovení o řízení
ve správním soudnictví, nutno nepochybně usuzovat, že i nesplnění zvláštních náležitostí podání
předepsaných pro jednotlivé typy řízení musí vést za splnění podmínek §37 odst. 5 s. ř. s.
k odmítnutí podání, a tedy ke skončení soudního řízení o věci (obdobný závěr viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 4 Ads 37/2004 - 42, dostupný
na www.nssoud.cz). Dle §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) mimo jiné obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho
doručení nebo jiného oznámení žalobci, návrh výroku rozsudku. Dle §71 odst. 2 s. ř. s. žalobce
k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka se v projednávané věci podáním ze dne 16. 6. 2011, označeným jako „Správní
žaloba proti rozhodnutí vyšetřovatele OPaS Věznice Opava, por. Bc. M. H., nevyhovět žádosti žalobkyně na
rozhovor ze dne 7. 6. 2011“ domáhala přezkumu správního rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s. Kopii
napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; napadené „rozhodnutí“ pak v
žalobě ani nikterak blíže nespecifikovala. Z obsahu žaloby tedy nebylo možné usuzovat na to, že
žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala. Formulace žalobních námitek naopak
nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena proti postupu žalované, nikoli proti
rozhodnutí. Taktéž petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo na místě odstranit
postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby, si byla vědoma
chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen postupem žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si opisu napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalovaného, přistoupil k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy
jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení
krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě
proti rozhodnutí vyšetřovatele OPaS Bc. M. H. nevyhovět žádosti žalobkyně o rozhovor“. Následně krajský
soud dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst.
1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby řádně vymezil
předmět řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě
nejasná, neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného
přezkoumávaného usnesení pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu
na zahájení řízení, resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení,
vědom: krajský soud sice žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových
rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů
veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud
uvedl, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil,
že žaloba stěžovatelky mohla mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního
řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala,
bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což bylo v rozporu s obsahem žaloby, kterým stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu žalované. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná
žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71
odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Dle §26 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, smí odsouzený k uplatnění
svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení;
stížnost, případně žádost musí být orgánu, jemuž je adresována, neprodleně odeslána. Ředitel
věznice určí okruh zaměstnanců Vězeňské služby pověřených přebíráním a odesíláním stížností
a žádostí a jejich evidencí; vytvoří takové podmínky pro podávání stížností a žádostí
odsouzených, aby bylo vyloučeno, že s nimi budou zacházet jiné než oprávněné osoby.
Dle odst. 2 citovaného ustanovení zaměstnanci Vězeňské služby bez odkladu vyrozumí ředitele
věznice, státního zástupce, soudce nebo orgán, který provádí kontrolu věznice, o žádosti
odsouzeného o rozmluvu a na jejich pokyn takovou rozmluvu ve věznici umožní. Bylo
na žalobkyni, aby upřesnila, které její veřejné subjektivní právo bylo postupem žalovaného
porušeno a jakým správním aktem. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat, zda
lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné nebylo,
byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby ji soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout, resp.
že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých
předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, jak bude níže pojednáno, nebyly
krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Z důvodu
ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti učinit pouze tehdy, jestliže
je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět. To znamená, že zjevná
neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, bez toho, aby krajský soud musel činit
jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ se však v projednávané věci
nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Konečně krajský soud uvedl, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná.
Tyto závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí obstaral,
aniž by si vyžádal vyjádření žalované. Rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby
ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí v usnesení zcela absentují. Krajský soud
v odůvodnění setrval na obecném výkladu bez potřebné specifikace na projednávanou věc.
Nejvyšší správní tak s ohledem na shora uvedené uzavírá, že z přezkoumávaného
usnesení není zřejmé, proč krajský soud dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované
není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., resp. proč má za to, že žalobou napadené rozhodnutí
je třeba považovat za faktický pokyn či donucení správního orgánu a další výsledek činnosti
orgánů veřejné moci. Lze tak přisvědčit stěžovatelce, že napadené rozhodnutí krajského soudu
je ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřezkoumatelné.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Zástupci stěžovatelky
se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4800 Kč.
Dále soud přiznal advokátovi částku 682 Kč na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu
jako náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Krnova do Ostravy a zpět uskutečněné dne
26. 10. 2011 osobním automobilem tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. x, na celkovou vzdálenost 120
km, při spotřebě 6 l/100 km, a průměrné ceně benzínu 31,60 Kč/l, a dále náhradu ve výši 400 Kč
za promeškaný čas v souvislosti s nahlížením do spisu u Krajského soudu v Ostravě a částku
284 Kč jako náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Krnova do Opavy a zpět uskutečněné dne
2. 11. 2011 na celkovou vzdálenost 50 km, a dále náhradu ve výši 200 Kč za promeškaný čas
v souvislosti s návštěvou klientky ve věznici dne 2. 11. 2011 podle §14 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu.
Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
v celkové výši 6366 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle §37
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí Kč 1273 Kč. Celková částka odměny tedy
činí 7639 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu