ECLI:CZ:NSS:2012:5.AZS.1.2012:47
sp. zn. 5 Azs 1/2012 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy , JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové
a JUDr. Jiřího Pally, v právní věci žalobkyně: R. H., zastoupená Mgr. Janem Urbanem,
advokátem se sídlem Akademika Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2011, č. j. 29 Az 18/2010 - 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2011,
č. j. 29 Az 18/2010 - 55, se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 11. 2010,
č. j. OAM-10-407/LE-C09-LE05-2007, se ruší a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jana Urbana se u r č u j e
částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2010, č. j. OAM-10-407/LE-C09-LE05-2007, žalovaný
žalobkyni neudělil azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a udělil jí doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, a to na dobu 12 měsíců
ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvedla jako důvod odchodu z Iráku a žádosti
o mezinárodní ochranu, že její manžel se stal kvůli své příslušnosti k sunnitské komunitě
a působení v armádě v době vlády Saddáma Husajna terčem několika útoků. Dále uvedla,
že sunnité jsou v Iráku obecně diskriminováni a jsou vystaveni útokům a pronásledování
ze strany šíitů podporovaných vládou. Za další důvod označila vysokou kriminalitu, přičemž
i její syn byl již jednou unesen, a dále skutečnost, že by se v Iráku neměli kam vrátit, protože přišli
o veškerý majetek i o dům.
Žalobkyně podle žalovaného neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že by byla ve vlasti
pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona
o azylu. Pokud jde o možné důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
konstatoval žalovaný, že skutečnosti uvedené žalobkyní ohledně bezpečnostní situace v Iráku
a údajné diskriminace a útoků na sunnitské obyvatelstvo nelze pod taxativně uvedené důvody
podřadit. Ze shromážděných zpráv o situaci v Iráku totiž vyplývá, že k pronásledování
či diskriminaci sunnitů ze strany státních orgánů nedochází. Sunnitské obyvatelstvo a rodina
žalobkyně po pádu režimu Saddáma Husajna podle žalovaného ztratila veškerá privilegia a nebyli
schopni tuto změnu zcela akceptovat. To se projevuje v jejich nespokojenosti s novým režimem
a z toho pramení i veškeré výpady žalobkyně a jejího manžela proti šíitským a kurdským
spoluobčanům. Žalovaný dále poukázal na rozpory ve výpovědích žalobkyně a jejího manžela,
zejména pokud jde o tvrzenou politickou činnost manžela, tvrzený únos jejího syna a údajné
útoky na manžela žalobkyně. Žalovaný podle svých slov nezpochybňuje, že v Iráku může
docházet k hrubému porušování lidských práv a tamní situace je problematická, to však podle
jeho názoru neznamená, že by měl být bez dalšího každému občanu Iráku udělen azyl. Žalobkyně
prohlásila, že neměla nikdy žádné problémy se státními orgány, opakovan ě uvedla, že ona sama
nikdy neměla vůbec žádné problémy a z Iráku odcestovala jen kvůli problémům manžela a kvůli
obavám o bezpečnost svých dětí kvůli kriminalitě a teroristickým únosům. Vlast neopustila
společně s manželem, neboť se musela podle svého tvrzení starat o nemocnou matku, z čehož
je zřejmé, že žádné vážné nebezpečí nepociťovala. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobkyně
nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný dále konstatoval, že na straně žalobky ně nezjistil ani důvody pro udělení azylu
za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu nebo humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Dále se věnoval posouzení žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Konstatoval, že z informací týkajících se Iráku vyplývá,
že se po parlamentních volbách v březnu 2010 vyhrotila situace a po dlouhém období stabilizace
vzrostl počet násilných projevů a počet obětí teroristických útoků. Poukázal přitom na to,
že UNHCR nedoporučuje navracet nedobrovolně občany Iráku do vlasti, především pokud jde
o osoby pocházející ze středního Iráku. Z tohoto důvodu dospěl žalovaný k závěru, že nelze
vyloučit, že by žadatelka byla vystavena hrozbě vážné újmy a její návrat do vlasti prot o není
v současnosti možný. Z tohoto důvodu žalovaný doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 zákona
o azylu žalobkyni udělil.
Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí žalobu, jíž se domáhala zrušení
jeho výroku o neudělení azylu. Krajský soud v Hradci Králové však žalobu rozsudkem ze dne
13. 11. 2011, č. j. 29 Az 18/2010 - 55, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 13. 10. 2011,
č. j. 29 Az 24/2010 – 85, kterým byla zamítnuta žaloba manžela žalobkyně proti rozhodnutí
žalovaného o žádosti o mezinárodní ochranu ve výroku o neudělení azylu podle §12, §13 a §14
zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně odvíjela svůj příběh od tvrzení, že její manžel byl
vojákem bývalého režimu a z tohoto důvodu byl údajně několikrát napaden, odkázal krajský soud
na odůvodnění uvedeného rozsudku, v němž shledal, že důvody pro udělení azylu ve věci
manžela žalobkyně naplněny nebyly. Krajský soud uvedl, že §12 písm. b) zákona o azylu
nepředpokládá existenci pronásledování, ale pouze je ho potencialitu. Z podkladů o zemi původu
vyplývá, že situace v Iráku není ani nebyla bezpečná a ohroženy jsou osoby sunnitského
i šíitského vyznání. Tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k závěru, že je nutno bez dalšího
uvažovat o udělení azylu. Skuteč nosti tvrzené žalobkyní a jejím manželem shledal správní orgán
nevěrohodnými. Krajský soud se přitom ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyně nesplňuje
podmínku pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu, neboť o politických aktivitách
nehovořila, neznala ani podrobnosti činnosti manžela. Sama se nikdy politicky neangažovala.
Pokud jde o azylové důvody podle §12 písm. b) zákona o azylu, odkázal krajský soud
na odůvodnění správního rozhodnutí, v němž žalovaný popsal situaci v Iráku. Podle krajského
soudu nelze jednoznačně říci, že by tam byli pronásledováni sunnité a že by byli skupinou, proti
níž jsou ze strany státu tolerovány útoky. Za této situace shledal krajský soud, že nelze dospět
k závěru, že žalobkyně byla pronásledována z náboženských důvodů, pokud ona sama prohlásila,
že se jí osobně nic nedělo. Krajský soud konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
je správné a logické a žalobkyní uváděné skutečnosti nemohly vést k závěru o existenci azylově
relevantních obav z pronásledování z náboženských důvodů. Krajský soud se ztotožnil
i s důvody, které vedly žalovaného k udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
II.
Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského s oudu blanketní kasační
stížnost, v níž uvedla pouze to, že rozsudek napadá z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., aniž by tyto důvody konkretizovala. V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 12. 2011
doplnila pouze stížní námitku podřaditelnou pod §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. a namítá tedy
vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozsudku krajského soudu, popřípadě
v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na to, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany
souvisí s řízením o udělení mezinárodní ochrany jejího manžela, neboť vyjadřovala strach
z pronásledování z důvodů na straně manžela. Krajský soud se údajně s podstatnou částí námitek
uplatněných v žalobě vypořádal odkazem na odůvodnění rozhodnutí ve věci žaloby jejího
manžela, proto brojí především proti obsahu rozhodnutí krajského soudu ve věci jejího manžela.
Podle stěžovatelky krajský soud ani žalovaný nezpochybnili tvrzení jejího manžela o jeho
příslušnosti k armádě režimu Saddáma Husajna ani skutečnost, že celá rodina patří mezi
sunnitské Araby. Stěžovatelka i její manžel vyjadřovali již v průběhu správního řízení své obavy
z pronásledování z těchto důvodů. Na podporu svých tvrzení poukázali na doporučení UNHCR
k potřebě mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Iráku ze srpna 2007, podle něhož jsou sunnitští
Arabové vnímáni jako představitelé bývalého režimu a současných povstalců a stávají se proto
cílem fyzického násilí a dalších forem zastrašování a obtěžování. S touto námitkou se krajský
soud nevypořádal, přestože obavy vyslovené stěžovatelkou a jejím manželem mohou mít
s ohledem na obsah doporučení UNHCR zásadní vliv na posouzení podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany. Podle názoru stěžovatelky z citovaného doporučení jednoznačně vyplývá
splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Lze totiž učinit závěr,
že jsou důvodné obavy stěžovatelky z pronásledování celé její rodiny z důvodu příslušnosti
manžela k určité sociální skupině. Patří mezi skupinu sunnitských Arabů, kteří jsou spojeni
s bývalým režimem Saddáma Husajna nebo jsou takto veřejností vnímáni. Stěžovatelka přitom
uvedla, že si je vědoma, že pronásledování není definičním znakem, jenž určuje sociální skupinu.
Poukázala ovšem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, publikovaný pod č. 401/2004 Sb. NSS), podle níž samotná skutečnost
pronásledování může pomoci k tomu, aby určitá skupina byla jako zvláštní sociální skupina
vnímána, případně i tuto sociální skupinu vytvořit.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti
a setrval na svých závěrech uvedených v odůvodnění správního rozhodnutí v části neudělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Výpovědi stěžovatelky (a rovněž jejího manžela) ohledně
stěžejních událostí z roku 2006, kterými odůvodňuje žádost o mezinárodní ochranu, obsahují
závažné rozpory. Vzhledem k této skutečnosti považuje žalovaný závěry krajského soudu
za dostatečné a stížní námitky za nedůvodné. Žalovaný poukázal dále na Informaci UNHCR
z července 2010 „Poznámka k přetrvávající platnosti doporučení UNHCR z dubna 2009
o podmínkách pro obdržení mezinárodní ochrany a o vyhodnocování potřeby mezinárodní
ochrany iráckých žadatelů o azyl“, podle níž členové nebo osoby spojované se stranou Baas
již nejsou systematicky stíháni a stávají se cílem útoků pouze v individuálních případech. Z těchto
důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III.
Přípustnost a přijatelnost kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), b yla podána osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je tedy přípustná a jsou splněny i ostatní po dmínky řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky . O přijatelnou
kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost
obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit
judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná,
a to z důvodu, že se krajský soud a žalovaný při posouzení dané věci dopustili zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky (čtvrtý důvod
přijatelnosti).
IV.
Právní hodnocení věci
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Jak vyplývá z obsahu žalobou napadeného správního rozhodnutí, žalovaný
se při posouzení stěžovatelčiny žádosti podrobně zabýval posouzením věrohodnosti tvrzení,
které v průběhu řízení o mezinárodní ochraně uvedli jak stěžovatelka, tak její manžel. Žalovaný
se přitom zabýval především třemi základními okruhy otázek, a t o 1) politickou činností
stěžovatelčina manžela po pádu režimu Saddáma Husajna, 2) tvrzeným únosem stěžovatelčina
syna a 3) údajnými ozbrojenými útoky na stěžovatelčina manžela, k nimž mělo dojít před jeho
odchodem z Iráku. Konstatoval, že skutečnosti uvád ěné stěžovatelkou a jejím manželem nejsou
důvěryhodné, neboť jejich výpovědi jsou rozporné a odporují i zprávám o situaci v Iráku.
Na základě tohoto zjištění pak žalovaný konstatoval, že stěžovatelka neuvedla a správní orgán
nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že stěžovatelka splnila zákonem stanovené podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v kasační stížnosti
nebrojí proti posouzení věrohodnosti uvedených tvrzení, nicméně namítá, že krajský soud
a žalovaný se řádně nevypořádali se skutečnostmi, které nebyly v průběhu správního řízení
zpochybněny.
V daném případě stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany spolu se svým
manželem a pěti dětmi. Z její žádosti a ze skutečností, které uvedla během správ ního řízení,
vyplývá, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byl mj. její strach z pronásledování
z důvodu sunnitského vyznání její rodiny a dále kvůli tomu, že její manžel působil za vlády
Saddáma Husajna jako důstojník v armádě. Podle stěžovatelky jsou tyto skutečnosti důvodem
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Z uvedeného vyplývá, že namítané důvody, o něž stěžovatelka opírá žádost o udělení
mezinárodní ochrany, úzce souvisí s důvody, jež ve své žádosti uvedl i její manžel. V této
souvislosti je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2 . 8. 2012,
sp. zn. 5 Azs 2/2012 , kterým Nejvyšší správní soud ve věci žádosti manžela stěžovatelky
o mezinárodní ochranu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13. 10. 2011, č. j. 29 Az 24/2010 – 85, a rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2010,
č. j. OAM-10-406/LE-C09-LE05-2007, a to v částech týkajících se posouzení žádosti podle §12,
§13 a §14 zákona o azylu. V této věci se Nejvyšší správní soud zabýval mj. t aké tvrzeným
pronásledováním manžela stěžovatelky z důvodu jeho vyznání a dřívějšího působení v armádě.
Podle ustálené judikatury žadatel o mezinárodní ochranu nemůže bez dalšího odvozovat
své vlastní předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany od tvrzen ého pronásledování jiné
osoby, byť je tato osoba jejím manželem (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 1 Azs 41/2005 – 63, ze dne 26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, ze dne 15. 5. 2007,
č. j. 2 Azs 126/2006 – 89, ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, či ze dne 21. 5. 2009,
č. j. 5 Azs 19/2009 - 91, vše www.nssoud.cz). Ustanovení §12 zákona o azylu se vždy vztahuje
k osobní situaci jednotlivého žadatele. Každá žádost o udělení mezinárodní ochrany, a tedy
i žádost rodinného příslušníka, musí být posouzena vždy individuálně, přičemž každý z rodinných
příslušníků může tvrdit, a také i případně mít, jiné důvody pro udělení azylu. I v daném případě
je proto třeba zkoumat individuálně, zda zmiňované skutečnosti, o něž stěžovatelka opírá svoji
žádost o mezinárodní ochranu, naplňují podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
stěžovatelce.
Z odůvodnění správního rozhodnutí vyplývá, že žalovaný v daném případě nezpochybnil
tvrzení o sunnitském vyznání stěžovatelky. K této otázce s poukazem na shromážděné
zprávy o situaci v Iráku ovšem uvedl, že od roku 2007 došlo k zlepšení bezpečnostní situace
a že k pronásledování a k diskriminaci sunnitů v Iráku nedochází. Stěžovatelce proto podle
žalovaného pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu pouze pro její náboženské
vyznání nehrozí. S tímto závěrem lze souhlasit, byť s tou výhradou, že podle zpráv mohlo
docházet v rámci sektářských násilností k pronásledování a vyhánění sunnitských obyvatel
z oblastí obývaných převážně šíity a naopak (viz např. Zpráva Amnesty International: Krveprolití
a zoufalství, Irák po pěti letech, březen 2008). To se však daného případu netýká, neboť
stěžovatelka uvedla, že žili v části Bagdádu, kde nežijí šíité (viz protokol o pohovoru ze dne
9. 9. 2007). Zprávy také potvrzují, že v oblasti středního Iráku obývané zejména sunnity se stávají
cílem útoků především šíitští věřící.
Stěžovatelka ovšem dále uvedla, že se obává pronásledování sebe a své rodiny z důvodu
manželova působení v irácké armádě v době vlády Saddáma Husajna. Své obavy z pronásledování
tudíž stěžovatelka zakládá na skutečnosti, že je manželkou armádního důstojníka. V této
souvislosti lze poukázat na podklady, které jsou součástí správního spisu ve věci žádosti manžela
stěžovatelky o mezinárodní ochranu a které byly žalovanému v době rozhodování o žádosti
stěžovatelky známy. Pokud jde o působení v armádě, předložil manžel stěžovatelky diplom
vojenské akademie a evidenční kartu ze spisu důstojníka, z nichž vyplývá, že od roku 1987
působil v irácké armádě a dosáhl přitom hodnosti nadporučíka. Stěžovatelčin manžel přitom
shodně jako stěžovatelka uvedl, že se cítí v Iráku ohrožen vzhledem k tomu, že byl za vlády
Saddáma Husajna důstojníkem armády.
Nabízí se proto otázka, zda skutečnost, že stě žovatelka je manželkou důstojníka,
který působil v době vlády Saddáma Husajna v armádě, navíc ve spojení se skutečností,
že je sunnitského vyznání, lze považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
V úvahu přitom přichází podřazení stěžovatelkou tvrzených skutečností pod některý z důvodů
podle §12 písm. b) zákona o azylu, a to zejména příslušnost k určité sociální skupině:
Tu je možné primárně vymezit jako osoby, které před pádem režimu Saddáma Husajna působily
v irácké armádě, v jiných ozbrojených složkách, nebo se podílely na výkonu moci, a které jsou
z tohoto důvodu ostatním obyvatelstvem vnímáni jako přívrženci či představitelé bývalého
režimu, zvláště pokud jsou zároveň sunnitského vyznání. U této sociální skupiny je však zároveň
třeba se zabývat otázkou, zda k ní nenáleží i nejbližší rodinní příslušníci takových osob,
tedy i stěžovatelka.
V této souvislosti lze poukázat na Doporučení UNHCR k potřebě mezinárodní ochrany
žadatelů o azyl z Iráku ze srpna 2007, který stěžovatelka navrhla jako důkaz v žalobě proti
rozhodnutí žalovaného. V části týkající se pronásledování skutečných či údajných přívrženců
bývalého režimu anebo povstalců je uvedeno, že „[o]soby, které jsou vnímány jako přívrženci bývalého
režimu a současných povstalců, a to především sunnitští Arabové, se stávají terčem fyzického násilí a dalších forem
zastrašování a obtěžování. Sunnitští Arabové bývají obviňováni z porušování lidských práv, k němuž docházelo
za bývalého režimu (mnozí sunnitští Arabové zastávali klíčové posty v armádě a bezpečnostních a výzvědných
službách) a jsou širokou veřejností vnímání jako stoupenci povstalců. Jako takoví se stávají cílem šíitských
komand smrti a některých složek iráckých bezpečnostních sil “. Uvedená zpráva tedy potvrzuje tvrzení
stěžovatelky, že se osoby spojené s bývalým režimem Saddáma Husajna, nebo osoby, které
tak jsou vnímány, mohou stát cílem útoků ze strany šítských radikálů nebo dokonce některých
složek iráckých bezpečnostních sil.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 –119,
dostupného na www.nssoud.cz, „pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel
kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není
explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [§12
písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [§12 písm. b) zákona
o azylu ve spojení s definicí pronásledování nyní zakotvenou v §2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi
původu selhala (§2 odst. 10 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů [§12
písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (§15 z ákona o azylu)“.
Žalovaný (a krajský soud) se proto i v daném případě měli zabývat otázkou, zda namítané
skutečnosti (obavy z pronásledování z důvodu manželství s důstojníkem armády ve spojení
se sunnitským vyznáním stěžovatelky) odůvodňují udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu či nikoliv. Jak však vyplývá z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, touto otázkou
se žalovaný nezabýval a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stejně
tak se s tímto tvrzením stěžovatelky nevypořáda l ani krajský soud, přestože stěžovatelka v žalobě
proti správnímu rozhodnutí s poukazem na uvedené doporučení UNHCR poukazovala na to,
že osoby spojované s minulým režimem mohou být v Iráku ohroženy.
Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud výše uve denou stížní námitku důvodnou.
V.
Shrnutí a náklady řízení
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném
od 1. 1. 2012]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem
neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěné nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí,
než zrušit i rozhodnutí správního orgánu. Byť v daném případě mířily námitky uplatněné
stěžovatelkou pouze proti posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska azylu podle
§12 zákona o azylu, zrušil Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalovaného v plném
rozsahu, tedy včetně výroku o udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Výrok
o udělení či neudělení doplňkové ochrany je totiž výrokem závislým, neboť je podmíněn
výrokem o neudělení azylu, případně výrokem o jeho odnětí (viz §14a zákona o azylu). Nelze
zrušit rozhodnutí žalovaného pouze v rozsahu výroku týkajícího se neudělení azylu bez toho,
že by byl současně zrušen též výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Azs 14/2011 – 300, dostupný
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle právního názoru vysloveného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, rozhodne Nejvyšší
správní soud v případě, že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného,
o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka
měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
Ze soudního spisu ovšem nevyplývá, že by stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení
před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
Zástupcem stěžovatelky byl usnesením krajského soudu ze dne 11. 11. 2011,
č. j. 29 Az 18/2010 - 76, ustanoven Mgr. Jan Urban, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje
podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Us tanovenému zástupci stěžovatelky Nejvyšší správní soud
přiznal odměnu ve výši 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a náhradu hotových výdajů
ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu