ECLI:CZ:NSS:2012:5.AZS.6.2012:17
sp. zn. 5 Azs 6/2012 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
A. T., zastoupený Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, č. j. 46 Az 8/2011 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2011, č. j. OAM-247/ZA-06-PA03-2010, nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, které Krajský soud
v Praze vyhověl a rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, č. j. 46 Az 8/2011 – 49, napadené rozhodnutí
zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud svůj závěr odůvodnil tím, že si žalovaný v projednávané věci neopatřil
dostatek podkladů pro pečlivé posouzení situace v zemi původu. Konkrétně se mělo jednat
o otázky týkající se tzv. domácího násilí a možností dětí vystavených tomuto násilí domoci
se ochrany u příslušných organizací či orgánů státu (žalobce byl dle svých slov společně se svou
matkou a sestrou vystaven dlouhodobému násilí ze strany otce, které nebylo možno řešit
i v důsledku vlivu otce na tamní policii). V dalším řízení se měl žalovaný dle krajského soudu
zabývat jak splněním podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, tak pro
udělení doplňkové ochrany dle §14a a 14b zákona o azylu. Řízení měl žalovaný doplnit dalšími
zprávami o zemi původu žalobce, které budou aktuální a budou dostatečně podrobně vypovídat
o daných otázkách v zemi původu žalobce.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel předně namítá, že krajský soud v daném případě nevycházel ze zjištěného
stavu věci a jeho rozsudek neměl oporu ve spisu; kromě procesních pochybení se měl krajský
soud taktéž dopustit nesprávného výkladu pojmu domácí násilí v kontextu azylového práva.
Stěžovatel dále uváděl, že ve svém rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem
vyhodnotil, že údajné potíže žalobce nejsou domácím násilím v azylově relevantním kontextu.
Vycházel přitom z tvrzení žalobce uváděných ve správním řízení, přičemž respektoval judikaturu
Nejvyššího správního soudu o tom, že rozsah dokazování ve správním řízení je v azylových
věcech dán obsahem podané žádosti.
Žalobce dle stěžovatele v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany zmínil
obavy ze svého otce, jeho konání však dle názoru stěžovatele nedosahovalo intenzity domácího
násilí. Domácí násilí, vnímané pohledem nikoliv trestního práva, ale práva azylového, vyžaduje
naplnění některých definičních znaků, aby se mohlo jednat o skutečnost podřaditelnou některé
z forem mezinárodní ochrany, jež jsou taxativně vymezeny zákonem o azylu. Z hlediska
mezinárodní ochrany musí být domácí násilí pácháno pouze z důvodů vyjmenovaných v §12
či §14a odst. 2 zákona o azylu. U žalobce však nebyly splněny ani základní podmínky vymezující
pojem domácího násilí. Jmenovaný nebyl závislý na svém otci, neboť byl po rozvodu rodičů
svěřen do péče matky. Nebyl dán ani další nutný předpoklad vymezující domácí násilí,
a to nemožnost změnit místo bydliště. Žalobce měl trvalý pobyt hlášený u své tety. Nelze tedy
hovořit o vztahu závislosti žalobce na jeho otci a o nutném sdílení společné domácnosti, když
navíc jeho matka výslovně uvedla, že otce dobrovolně, z finančních důvodů, přijala zpět do svého
domu. Taktéž fakt, že matka žalobce opustila své děti a ponechala je na území Ukrajiny v péči
jejich otce, lze označit za skutečnost, která vyvrací důvodnost obav z jednání třetí soukromé
osoby. V průběhu správního řízení dále vyšlo najevo, že žalobce nevyčerpal všechny možnosti
domoci se ochrany v domovském státě a tvrzení o neposkytnutí pomoci těmito orgány nebylo
věrohodné.
Stěžovatel má za to, že shromáždil dostatečné, aktuální a věrohodné informace o zemi
původu žalobce a na jejich základě učinil odůvodněný závěr, že státní orgány Ukrajiny poskytují
dostatečnou a účinnou pomoc proti činnosti třetích osob. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
vyloučil ve svém rozhodnutí možnost, že se v případě žalobce jednalo o domácí násilí
podřaditelné některému z důvodů udělení mezinárodní ochrany, bylo zcela nadbytečné
shromažďovat informace o domácím násilí na Ukrajině. Za zásadní pak stěžovatel považoval
fakt, že rozhodujícím důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany bylo
to, že si potřeboval vyřídit cestovní pas a nehodlal se kvůli tomu vracet na Ukrajinu. Vyřízení
cestovních a osobních dokladů je povinností každého občana jednotlivého státu (včetně ČR)
a snahu vyhnout se této povinnosti a legalizovat si bez dokladů pobyt na území ČR
prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je možno označit za zneužití azylové
procedury. Nadto krajský soud nevzal v úvahu, že žalobce je dospělý, k otci se vracet nemusí,
nepotřebuje k vyřízení dokladů ani jeho součinnosti a tudíž se jej nemusí obávat. Po vyřízení
dokladů se žalobce kdykoli může vrátit na území ČR, kde dosud pobýval legálně a pobyt
si upravit standardním způsobem.
Krajský soud se dle názoru stěžovatele nevypořádal se závěry správního orgánu
vyslovenými ve správním rozhodnutí, nepřihlédl ani k vyjádření stěžovatele k žalobě,
v němž se stěžovatel jasně a zřetelně vyjádřil k žalobním námitkám a opakovaně zdůraznil,
že se v projednávané věci nejedná o domácí násilí. Rozsudek krajského soudu je dle stěžovatele
navíc vnitřně rozporný a je třeba poznamenat, že možnost doplňkové ochrany dle §14b zákona
o azylu se na žalobce vůbec nemůže vztahovat.
Za nesprávný postup soudu pokládal stěžovatel i nenařízení ústního jednání ve věci.
V případě žalobcovy matky i sestry, které uváděly obdobný azylový příběh, soud ústní jednání
nařídil, u žalobce však rozhodl bez nařízení ústního jednání ve věci, i když vzhledem k tomu,
že jmenovaný nabyl zletilosti, odpadly některé ze zásadních důvodů jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, a to minimálně ve vztahu k doplňkové ochraně dle §14a zákona o azylu.
Ještě důležitějším faktem je ale to, že slovní spojení „domácí násilí“, jež žadatel nepoužil v celém
průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, zaznělo až prostřednictvím jeho
právního zástupce v podané žalobě. Nařízení ústního jednání ve věci se tak jevilo nezbytným
vzhledem k novým skutečnostem. S tím je spojena skutečnost, že soud opomenul reakci
správního orgánu na nová, zjevně ve snaze o gradaci azylového případu uvedená, tvrzení
v podané žalobě.
Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho
vlastní zájmy (§104a s. ř. s.), neboť se jedná o zásadní pochybení, které by mohlo mít zásadní
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud nerespektoval judikaturu Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu ve smyslu rovnosti účastníků řízení, když přihlédl pouze
k argumentaci žalobce a nereflektoval nejen vyjádření stěžovatele k žalobě, ale opomenul
se vypořádat i s odůvodněním správního rozhodnutí, z něhož selektivně vybral pouze některé
argumenty, vytržené z kontextu, a nejdůležitějšími skutečnostmi se vůbec nezabýval. V rozporu
s povinností zjistit skutečný stav věci a bez ohledu na obsah správního spisu pak soud nahradil
závěry správního orgánu svými subjektivními hodnotícími soudy. Krajský soud dle stěžovatele
nereflektoval dokazatelnou možnost poskytnutí účinné pomoci žalobci ze strany státních orgánů
jeho země původu, což vylučuje možnost přičítání protiprávního jednání soukromých osob státu.
Krajský soud dále nerespektoval ustálenou judikaturu o povinnosti žadatele požádat o udělení
mezinárodní ochrany bezprostředně po příchodu na území ČR. Nevypořádal se ani s prokázanou
snahou žalobce o legalizaci pobytu na území ČR prostřednictvím azylové procedury, i když dosud
na území ČR legálně pobýval v režimu zákona o pobytu cizinců. Stejně tak soud opominul
povinnost fyzické osoby vyřídit si doklady v domovském státě, což je součástí státoobčanského
vztahu a bez dalšího se jí nelze vyhnout pouhým poukazováním na neexistující nebezpečí.
Za důvod přijatelnosti pak pokládá stěžovatel i přístup soudu, který nezkonfrontoval rozdílná
tvrzení žalobce a jeho tehdejší zákonné zástupkyně v řízeních o udělení mezinárodní ochrany
a soudních řízeních, i když případy žalobce, jeho matky a sestry projednával stejný soud
v totožném složení. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jeho jménem jedná
osoba, jež má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného
pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Jak vyplývá z uvedeného, je primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud z těchto hledisek neshledává v kasační stížnosti relevantní
argumenty svědčící pro její přijatelnost, obdobně jako je neshledal v usneseních ze dne
19. 9. 2012, č. j. 3 Azs 25/2012 – 17 a č. j. 3 Azs 31/2012 – 17, jimiž odmítl pro nepřijatelnost
kasační stížnosti stěžovatele proti zrušujícím rozsudkům krajského soudu ve věcech matky
a sestry stěžovatele.
Nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] se již Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. ve svém rozsudku ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, či v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS. Rovněž problematika volného hodnocení důkazů
krajským soudem a utváření závěru o skutkovém stavu již byla podrobně řešena v řadě
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odkázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 3. 2005,
č. j. 4 As 56/2003 - 76.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jak pronásledování, tak
i vážná újma může hrozit ze strany státu, resp. organizace, která ovládá stát, jakož i ze strany
nestátních původců, tedy soukromých osob (rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 -
57, publikovaný pod č. 1066/2007 Sb. NSS). Problematikou domácího násilí se pak Nejvyšší
správní soud podrobně zabýval např. v právě citovaném rozsudku či v rozsudku ze dne
29. 7. 2009, č. j. 4 Azs 31/2009 – 93.
Stěžovatel dále namítal, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany až po dlouhé
časové prodlevě, a to s cílem vyřízení cestovních a osobních dokladů. Případy, kdy žadatel
nežádal o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po příchodu na území ČR, i když k tomu
měl příležitost, se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval v řadě rozhodnutí, např. v rozsudku
ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48. Zde konstatoval, že pokud i v takovém případě
žadatel věrohodně tvrdí, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních
důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je stěžovatel povinen se jeho tvrzeními ve světle
§12 a §14a zákona o azylu zabývat.
Pokud jde o námitku vytýkající krajskému soudu, že ve věci rozhodl bez jednání, Nejvyšší
správní soud upozorňuje na to, že stěžovatel v daném případě jednání nepožadoval, tak činil
pouze žalobce, nicméně vzhledem k tomu, že krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí
stěžovatele pro vady řízení, byl oprávněn tak učinit v souladu s §76 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti
a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných
ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný
z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní
soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu