ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.40.2012:29
sp. zn. 6 Ads 40/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: M - SPO
s. r. o., se sídlem Ke Hřišti 62/28, Praha 8, zastoupeného JUDr. Petrem Košťálem, advokátem,
se sídlem Střelecká 26, Příbram II, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví,
se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2008,
č. j. 24071 - SOZ - 30.1 - 1.7.08, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, č. j. 9 Ca 340/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př iznáv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 27. 10. 2011,
č. j. 9 Ca 340/2008 - 37, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
zdravotnictví ze dne 29. 8. 2008, č. j. 24071 - SOZ - 30.1 - 1.7.08. Citovaným rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského
kraje se sídlem v Praze (dále jen „krajská hygienická stanice“) ze dne 15. 5. 2008,
zn. 436 - 213/2008/Pb/Ka, kterým byla stěžovateli uložena pokuta podle §92 odst. 1 zákona
č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), ve výši 60 000 Kč
za porušení povinnosti stanovené §32 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení
s ustanovením §11 odst. 4 a přílohou č. 3 nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví
před nepříznivými účinky hluku a vibrací, (dále jen „nařízení vlády č. 148/2006 Sb.“). Tímto
rozhodnutím byla stěžovateli dále uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou
ve výši 2500 Kč.
[2] Uvedeného správního deliktu se stěžovatel dopustil tím, že jako pořadatel veřejné
produkce hudby 1) dne 25. 5. 2006 nezajistil, aby hluk z jím pořádané veřejné produkce hudby
nepřekračoval v době měření provedeném v chráněném venkovním prostoru stavby č. p. 593
v ulici U Křížku, Příbram VI., 2 m od fasády domu v době od 22:19 hodin do 23:19 hodin
hygienický limit v ekvivalentní hladině akustického tlaku A L
Aeq, 1h
= 35 dB v noční době,
když byla zjištěna hodnota hluku bez vlivu pozadí L
Aeq, 1h
= 41,9 ± 1,7 dB (nejistota měření),
tj. prokazatelné překročení hygienického limitu hluku o 5,2 dB; a 2) dne 7. 9. 2006 nezajistil,
aby hluk z jím pořádané veřejné produkce hudby nepřekračoval v době měření provedeném
v chráněném venkovním prostoru stavby – bytu v X. patře bytového domu č. p. 60,
ul. Čechovská, Příbram VIII. v době od 22:00 hodin do 22:43 hodin hygienický limit
v ekvivalentní hladině akustického tlaku A L
Aeq, 1h
= 35 dB v noční době, když byla zjištěna
hodnota hluku bez vlivu pozadí L
Aeq, 1h
= 52,7 ± 1,7 dB (nejistota měření), tj. prokazatelné
překročení hygienického limitu hluku o 16 dB.
[3] Ve své kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„s. ř. s.“), spočívající ve vadě řízení před správním orgánem. Tuto vadu stěžovatel spatřuje
v neprovedení důkazu posudkem hodnotícím zdravotní rizika v souvislosti s konáním hudební
produkce ve dnech 25. 5. 2006 a 7. 9. 2006, který navrhoval k prokázání toho, že v souvislosti
s předmětnou hudební produkcí nedošlo a ani dojít nemohlo k ohrožení zájmu chráněného
zákonem o ochraně veřejného zdraví, konkrétně zájmu na ochraně veřejného zdraví
před nepříznivými účinky hluku. Stěžovatel dále upozorňuje na ustanovení §11 odst. 5 nařízení
vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (dále jen
„nařízení vlády č. 272/2011 Sb.“), upravující hygienické limity hluku pro zvuk elektronicky
zesilované hudby v prostoru pro posluchače v chráněném vnitřním prostoru staveb, a porovnává
je s údaji souvisejícími s jím pořádanou hudební produkcí ve dnech 25. 5. 2006 a 7. 9. 2006.
Nakonec stěžovatel poukazuje i na původní záměr Ministerstva zdravotnictví při přípravě návrhu
nařízení vlády č. 272/2011 Sb. v podobě zvýšení hygienických limitů hluku, odůvodněný podle
stěžovatele zjevně i tím, že dosavadní limity podle nařízení vlády č. 148/2006 Sb. byly stanoveny
neadekvátně nízko.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně upozornil na irelevanci a zmatečnost
odkazů stěžovatele na nařízení vlády č. 272/2011 Sb. To totiž v době rozhodování správních
orgánů vůbec neexistovalo (a účinnosti nabylo až dne 1. 11. 2011) a v dané věci bylo aplikováno
nařízení vlády č. 148/2006 Sb. Nadto i nařízení vlády č. 148/2006 Sb. obsahovalo ustanovení
identické se stěžovatelem namítaným ustanovením §11 odst. 5 nařízení vlády č. 272/2011 Sb.
Předmětné ustanovení ovšem obsahově nemohlo dopadat na projednávanou věc, neboť se týká
hygienických limitů hluku v chráněných vnitřních prostorech staveb, zatímco stěžovatel byl
sankcionován za překročení hygienických limitů hluku stanovených pro chráněný venkovní
prostor staveb. V souvislosti s odkazem stěžovatele na původní záměr Ministerstva zdravotnictví
při přípravě návrhu nového nařízení vlády ministerstvo upřesnilo, že zamýšlené zvýšení
hygienických limitů hluku se týkalo výhradně hygienických limitů hluku z provozu na pozemních
komunikacích a drahách, nikoliv hluku z veřejné produkce hudby. Z uvedených důvodů měl
žalovaný za to, že nebyla osvědčena potřebnost zpracování posudku hodnotícího zdravotní
rizika, které požaduje stěžovatel. K námitce stěžovatele o neohrožení zájmu chráněného zákonem
o ochraně veřejného zdraví žalovaný dále poukázal na ustanovení §2 odst. 2 zmíněného zákona,
definující ohrožení veřejného zdraví, a připomněl, že z hodnocení zdravotních rizik vycházel
již zákonodárce při stanovení nejvyšší přípustné hladiny hluku, tudíž samotné překročení
této hladiny (hygienických limitů hluku) má za důsledek ohrožení veřejného zdraví. Proto je
požadavek na provádění dalších důkazů ohledně zdravotního rizika nepodložený. Navíc
odborného zhodnocení, tedy zdravotního posouzení prokázaného skutkového stavu,
se žalovanému dostalo již při posouzení jednotlivých kritérií podle §93 odst. 1 zákona o ochraně
veřejného zdraví ve správním řízení, a to v obou jeho instancích. Správní orgány tak zhodnotily
formální i materiální stránku stěžovatelova deliktu. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[5] Městský soud v napadeném rozsudku neshledal důvodnou námitku stěžovatele,
že při předmětné hudební produkci nedošlo a nemohlo dojít k ohrožení zájmu chráněného
zákonem. Zdůraznil, že možnost ohrožení dotčeného zájmu je spojena již se samotným faktem
překročení hygienických limitů hluku, stanovených zákonodárcem na základě hodnocení
zdravotních rizik jako zákonné minimum, při kterém lze zaručit, že nedojde k ohrožení veřejného
zdraví. Městský soud proto nevyhověl ani stěžovatelově návrhu na zpracování posudku
hodnotícího zdravotní rizika v souvislosti s předmětnými hudebními produkcemi.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda je kasační stížnost přípustná a splňuje
všechny formální požadavky na ni kladené. Poté, co shledal, že tomu tak je, přistoupil k jejímu
věcnému posouzení v rozsahu stěžovatelem uváděného kasačního důvodu [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.], přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Z obsahu soudního a připojeného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stížnostní námitku poukazující na to, že hudebními produkcemi ve dnech 25. 5. 2006
a 7. 9. 2006 nedošlo k ohrožení zájmu na ochraně veřejného zdraví (v míře odůvodňující uložení
jakékoli sankce), a spojenou s návrhem na zpracování znaleckého posudku hodnotícího zdravotní
rizika vyplývající z překročení hygienických limitů hluku při dotčené hudební produkci, stěžovatel
uplatnil již ve správním řízení. Krajská hygienická stanice se s uvedenou námitkou vypořádala
ve svém rozhodnutí ze dne 15. 5. 2008, zn. 436 - 213/2008Pb/Ka, s tím, že míra zdravotního
rizika vlivu hluku na zdraví se posuzuje již při stanovování hygienických limitů hluku v právním
předpise, a jejich prokazatelné překročení je proto plně dostačující pro závěr o možném ohrožení
zdraví fyzických osob. Vlivem překročení stanovených limitů na zdraví fyzických osob se pak
v konkrétním případě stěžovatele krajská hygienická stanice zabývala dále při hodnocení následků
jeho protiprávního jednání. Zde výslovně uznala, že podle jejích informací nedošlo v souvislosti
s předmětnými hudebními produkcemi k prokazatelnému trvalému poškození zdraví fyzických
osob bydlících v bezprostředním okolí, avšak možnost ohrožení zdraví nebylo možné vyloučit.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal důvod, proč by se měl odchýlit od výše naznačených
závěrů jak obou správních orgánů, tak městského soudu. Správním deliktem je podle §92 odst. 1
zákona o ochraně veřejného zdraví nesplnění nebo porušení povinností stanovených
tímto zákonem, tedy i povinnosti stanovené stěžovateli §32 zákona, zakazujícím mimo jiné
překročení hygienických limitů hluku stanovených prováděcím právním předpisem hlukem
z veřejné produkce hudby. Stěžovatel sám ostatně ani nezpochybňuje, že při předmětných
hudebních produkcích skutečně došlo k překročení daných limitů. Přitom již samotné překročení
těchto hygienických limitů znamená ohrožení zájmu na ochraně veřejného zdraví
před nepříznivými účinky hluku (nikoliv však přímo poškození zdraví fyzických osob),
k jehož ochraně jsou dotčené limity stanovovány. Konkrétní okolnosti a dopady předmětného
protiprávního jednání jsou pak zohledňovány při rozhodování o uložení pokuty a její výši
ve smyslu §93 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Nejvyšší správní soud tak nemohl
přisvědčit stěžovatelově námitce, že jím pořádanými hudebními produkcemi ve dnech 25. 5. 2006
a 7. 9. 2006 nedošlo k ohrožení výše zmíněného zájmu chráněného zákonem,
a tudíž ani jeho požadavku na provedení důkazu posudkem hodnotícím zdravotní rizika
v souvislosti s konáním hudebních produkcí, jež by bylo vzhledem k právě uvedenému
nadbytečné.
[9] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelem neúspěšně navržený důkaz
se neřadí ani mezi tzv. opomenuté důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ke zpracování posudku hodnotícího zdravotní rizika související s předmětnými hudebními
produkcemi sice nedošlo ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před městským soudem,
ovšem v obou případech byl takový postup dostatečně odůvodněn. Městský soud přesvědčivě
osvětlil, že k ohrožení zákonem chráněného zájmu došlo již samotným překročením hygienických
limitů hluku, tudíž zpracování požadovaného posudku by bylo nadbytečné.
[10] Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále poukazuje na nařízení vlády č. 272/2011 Sb.,
konkrétně pak na jeho ustanovení §11 odst. 5 a na původní záměr Ministerstva zdravotnictví,
připravujícího návrh nařízení, zvýšit jím stanovené hygienické limity hluku. K tomu Nejvyšší
správní soud předně poznamenává, shodně s žalovaným, že uvedené ustanovení zcela nedopadá
na případ stěžovatele, který byl postižen za překročení limitů stanovených pro chráněné venkovní
prostory staveb, zatímco ono ustanovení se týká chráněných vnitřních prostorů staveb. Výše
hygienických limitů hluku v chráněných venkovních prostorech staveb vztahující se na dotčené
hudební produkce pořádané stěžovatelem je přitom v nařízení vlády č. 272/2011 Sb. upravena
stejně jako v nařízení vlády č. 148/2006 Sb. (i jako v jím zrušeném nařízení vlády č. 502/2000 Sb.,
o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, účinném do 31. 5. 2006).
Tudíž ani aplikace relevantní úpravy účinné po zrušení nařízení vlády č. 148/2006 Sb.
(či před nabytím účinnosti tohoto nařízení) by při posuzování jednání stěžovatele coby správního
deliktu nevedla k jinému závěru.
[11] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, a podle §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. ji zamítl.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. nenáleží. Žalovaný, jako procesně
úspěšný účastník řízení, právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil a vzhledem k tomu, že ani ze
spisového materiálu nevyplývá, že by v souvislosti s tímto řízením vynaložil náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti, Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu