ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.38.2012:12
sp. zn. 6 As 38/2012 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 8. 11. 2010, č. j. 2832/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 A 291/2010 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se v řízení před Městským soudem v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované
ze dne 8. 11. 2010, č. j. 2832/10, jímž žalovaná neurčila žalobci advokáta k poskytnutí právní
služby.
[2] Usnesením ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 A 291/2010 - 25, městský soud stěžovateli přiznal
částečné osvobození od soudních poplatků, a to ve výši 1600 Kč, tak, že jeho poplatková
povinnost z podané žaloby činí 400 Kč. Své rozhodnutí městský soud mimo jiné odůvodnil tím,
že z dokladů, které stěžovatel městskému soudu doložil, vyplývá, že jeho příjem je tvořen výlučně
dávkami pomoci v hmotné nouzi (přibližně 6000 Kč měsíčně, tedy 72 000 Kč ročně) a vzhledem
ke skutečnosti, že jsou tyto dávky v určité míře účelově určeny, dospěl soud k závěru,
že majetkové poměry žalobce nepostačují k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč.
Městský soud dále uvedl, že pro úplné osvobození žalobce od placení soudních poplatků
by musely existovat zvlášť závažné důvody, které však v posuzovaném případě neshledal.
I nemajetný navrhovatel by se podle závěru městského soudu měl podílet na nesení nákladů
řízení podle svých poměrů, byť by výsledná výše soudního poplatku byla symbolická. Městský
soud dále poukázal na způsob vedení řízení žalobcem; vzhledem k procesní aktivitě žalobce je
nutné trvat na zachování jeho odpovědnosti za náklady řízení a na zaplacení soudního poplatku.
[3] Kasační stížností podanou dne 18. 4. 2012 k Městskému soudu v Praze žalobce (dále jen
„stěžovatel“) napadl uvedené usnesení městského soudu. V kasační stížnosti stěžovatel vyjadřuje
nesouhlas s jemu přiznaným částečným osvobozením od soudních poplatků. Své nesouhlasné
stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu stěžovatel podpořil nejen zcela
obecnými a zčásti nesrozumitelnými výtkami, ale také konkrétními námitkami vůči způsobu,
jakým městský soud rozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, v němž spatřuje
znaky libovůle. Dále tvrdil, že v jeho věci byl použit zákon č. 303/2011 Sb., kterým se mění
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, retroaktivně
a nesprávně.
[4] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti,
hodnotil, zda tato splňuje všechny formální náležitosti. V rámci přezkumu naplnění podmínek
řízení o kasační stížnosti zdejší soud v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter
napadeného usnesení městského soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani
na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další
řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
[5] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu
ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 A 291/2010 - 25, přípustnou, a jako takovou ji přezkoumal v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo plně vyhověno jeho žádosti o osvobození
od soudního poplatku za jím podanou žalobu. Nejvyšší správní soud nicméně kasační námitky
stěžovatele nepovažuje za důvodné a se závěrem městského soudu o částečném přiznání
osvobození od soudních poplatků, a to ve výši 1600 Kč, se ztotožňuje, neboť plně koresponduje
se závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k institutu osvobození
od soudních poplatků.
[7] Jak již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře několikrát konstatoval, individuální
osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana
účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Z dikce
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být osvobozen od soudních
poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení
nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení
§138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, či ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).
[8] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, ve vztahu k těmto podmínkám dovodil,
že „slovo ‚může‘ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury
Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda i když jsou podmínky pro osvobození splněny,
tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě
druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít.
Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle,
rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat
obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu
materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle §36 odst. 3 věty
prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude
odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li
po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude
za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud
v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti,
že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně, tj. výkon
ústavně zaručeného základního práva.“
[9] V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 - 15, pak Nejvyšší správní soud
odkázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009,
podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí
i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je
zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání
některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit
na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu
č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“ Mají-li soudní
poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka
řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka
v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před tímto soudem.
[10] V nyní posuzovaném případě tak městský soud při posuzování stěžovatelem podané
žádosti o osvobození od soudních poplatků správně přihlížel k dalším okolnostem případu,
tedy nejen k majetkové situaci stěžovatele. Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků ze strany městského soudu se tak Nejvyššímu správnímu soudu jeví
jako správný a spravedlivý, neboť městský soud ve svém rozhodnutí dostatečně vážil konkrétní
okolnosti daného případu. Nehodnotil pouze mechanicky podmínky pro osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., ale vzal náležitě v úvahu tíživé majetkové poměry
stěžovatele a jeho právo domáhat se ochrany svých práv před soudem na jedné straně, a na druhé
přihlédl ke způsobu a rozsahu, v jakém tak stěžovatel před soudy všech instancí činí. Městský
soud tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nijak nepochybil, pokud v mezích své diskrece
určil, že v nyní posuzovaném případě má stanovená částka 400 Kč v jedné věci vzhledem k výši
předmětného soudního poplatku symbolický charakter a nemůže pro stěžovatele vzhledem k jeho
ročnímu příjmu ve výši 72 000 Kč představovat neúnosnou zátěž, přičemž smysl a funkce
institutu soudních poplatků a odpovědnost navrhovatele za náklady, které se s vedením každého
soudního řízení nevyhnutelně pojí, zůstal zachován. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto závěrem
neztotožňuje, když se domáhá určení symbolické úhrady soudního poplatku ve výši „6 či 1 Kč“,
stejně jako další stěžovatelovy námitky, které nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly
jakkoliv samostatně posouzeny, na daném závěru nemohou nic změnit.
[11] Nejvyšší správní soud nemůže rovněž přisvědčit tomu, že by aplikace ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s. ve znění zákona č. 303/2011 Sb. byla v daném případě retroaktivní. Podle čl. II
bodu 1 zákona č. 303/2011 Sb., „není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon č. 150/2002 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají
zachovány.“ Z přechodných ustanovení zákona č. 303/2011 Sb. Nejvyššímu správnímu soudu
zřetelně vyplývá, že nová právní úprava v případě osvobozování žalobců od soudních poplatků
se má použít i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, což je i nyní
posuzovaný případ.
[12] Uvedení minulého času v odůvodnění napadeného usnesení nemá podle názoru
Nejvyššího správního soudu jakýkoli vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí správního soudu.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že je zcela irelevantní, jaký čas používají správní soudy
v odůvodnění svých rozhodnutí, pokud je z rozhodnutí zřejmé, jaké věci se týká a jaký názor
správní soud na danou věc zaujal – obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22.
[13] V napadeném usnesení městský soud neměl povinnost líčit jednotlivá žalobní tvrzení,
neboť řešil procesní otázku ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků. Bližší popsání
žalobní argumentace pro posouzení této procesní otázky by nepřineslo ničeho podstatného.
[14] Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud nemůže odkazovat na rozhodnutí v jiných věcech
a že Nejvyšší správní soud nemá přihlížet ke svým rozhodnutím týkajícím se stěžovatele, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že soud je vázán svou rozhodovací praxí – ve vztahu k Nejvyššímu
správnímu soudu srov. ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., podle kterého se musí věc předložit
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, pokud senát Nejvyššího správního soudu dojde
k právnímu názoru odlišného od právního názoru dříve zaujatého Nejvyšším správním soudem.
Vázanost judikaturou (ustálenou rozhodovací praxí) však není absolutní, tj. soud se může
od ní odchýlit, ovšem pouze za situace, kdy toto náležitě odůvodní (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77). Tím, že správní soudy rozhodují
v obdobných věcech, zejm. stěžovatelových, stejně, naplňují podle názoru Nejvyššího správního
soudu zásadu rovnosti a legitimního očekávání.
[15] Nejvyšší správní soud rovněž nemůže v tomto směru přehlédnout nekonzistentnost
argumentace stěžovatele, který na jednu stranu judikaturu správních soudů odmítá, v jiných
případech, které jsou podle jeho názoru v jeho prospěch, se ji naopak důrazně dovolává
(srov. bod 15 kasační stížnosti, v níž tvrdí, že neexistuje žádný judikát svědčící o neúspěšnosti
dané žaloby). Takovýto přístup Nejvyššímu správnímu soudu dokládá účelovost postupu
stěžovatele, který si „vybírá“ jen to, o čem si myslí, že je za dané procesní situace
v jeho prospěch.
[16] K údajně neoprávněnému posuzování stěžovatelových kroků v jiných řízeních
před městským soudem, Nejvyšším správním soudem, ve správních řízeních před žalovanou,
k nesprávnému výkladu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. ve vztahu ke zjevné neúspěšnosti
jako jediného kritéria pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, nemajetnosti stěžovatele
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 As 14/2012 - 14,
podle něhož „Nejvyšší správní soud naopak souhlasí s argumentací městského soudu, který popsal postup,
jakým způsobem stěžovatel brání svá práva. Se stěžovatelem je nutno souhlasit v tom, že má právo bránit se
krokům správního orgánu, resp. správního soudu. Ale tato obrana práv musí být podle názoru Nejvyššího
správního soudu smysluplná v tom směru, aby byla efektivní a sloužila k racionální změně jeho právní sféry.
Pokud stěžovatel brojí proti jakémukoli úkonu žalované nebo správního soudu, ačkoli mu tímto úkonem bylo
materiálně vyhověno (bez ohledu na to, že i proti takovému rozhodnutí mu formálně svědčí právo podat správní
žalobu, resp. kasační stížnost), nelze hovořit o efektivitě a smysluplnosti počínání stěžovatele v řízení
před žalovanou nebo před správním soudem. Jinými slovy Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný takový
postup, který volí stěžovatel, když proti jakémukoli úkonu brojí návrhy na zahájení řízení, resp. kasační
stížností, s argumentací, že tak naplňuje své ústavní právo přístupu k soudu a právo domáhat se přezkumu
úkonu správního orgánu. Soudní přezkum a řízení o kasační stížnosti nemá sloužit podle závěru Nejvyššího
správního soudu k tomu, aby si účastník řízení „ověřoval správnost“ rozhodnutí správního orgánu, resp. správního
soudu, ale k účinnému domáhání se obrany před nezákonným rozhodnutím správního orgánu, resp. správního
soudu, a k nápravě takového stavu. Postup stěžovatele, kterým se domáhá „ověřování správnosti“ lze doložit
i na předmětné žalobě ze dne 26. 4. 2010 směřující proti druhému rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2010,
č. j. 1030/10. Tímto rozhodnutí žalovaná nezprostila určeného advokáta jeho povinností vyplývajících
z předchozího rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010, č. j. 799/10 (žalobně též napadeného),
tudíž toto rozhodnutí se nemohlo jakýmkoli způsobem negativně projevit na právní sféře stěžovatele, protože
pouze potvrdilo stav nastolený předcházejícím rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010, č. j. 799/10, o určení
advokáta. Efektivní a smysluplnou obranu veřejných subjektivních práv podle Nejvyššího správního soudu
nepředstavuje postup stěžovatele, který po žalované požaduje určení advokáta pro zastupování v řízení (většinou
pro řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem), proti vyhovujícímu rozhodnutí žalované podává žalobu,
přičemž vůči jakémukoli rozhodnutí správního soudu brojí opravnými prostředky (různě stěžovatelem
označenými). Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu následně podává ústavní stížnost k Ústavnímu
soudu, přičemž k zastupování v řízení žádá žalovanou o určení advokáta. I proti tomuto určení dalšího advokáta
brojí žalobce další žalobou ke správnímu soudu. Toto „řetězení“ správních a soudních řízení lze dokumentovat
na následujícím případě. Rozhodnutím žalované ze dne 6. 3. 2008, č. j. 519/08, byl stěžovateli určen advokát.
Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobou ze dne 7. 4. 2008. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne
1. 9. 2009, č. j. 10 Ca 186/2009 - 62, nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto
usnesení Městského soudu v Praze brojil stěžovatel kasační stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 3 Ads 108/2009 - 82. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního
soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 3. 2010,
sp. zn. I ÚS 656/10. K zastupování v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem stěžovatel žádal
žalovanou o určení advokáta. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2010, č. j. 611/10, žalovaná určila stěžovateli
advokáta JUDr. Ing. Jana Kotila. Následným rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010, č. j. 900/10 toto určení
žalovaná zrušila. Obě rozhodnutí stěžovatel napadl dalšími správními žalobami – věci jsou zapsány nyní
u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 7 A 74/2010, 7 A 130/2011. Usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 7 A 130/2011 - 70, je napadeno další kasační stížností stěžovatele
ze dne 5. 12. 2011, věc je vedena před zdejším soudem pod sp. zn. 2 As 26/2012. Účelovost postupu stěžovatele
v řízeních před krajským soudem dokládá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, v rámci kterého byl popsán přístup stěžovatele, jenž napadal i usnesení Krajského
soudu v Brně, jímž byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků s argumentací (stěžovatel v dané věci podal
celkem pět kasačních stížností proti 9 rozhodnutím krajského soudu), že o osvobození od soudních poplatků v
daném řízení v minulosti nepožádal, ačkoli dalším podáním osvobození od soudních poplatků sám požadoval.
Nejvyššímu správnímu soudu z jeho rozhodovací činnosti ve vztahu ke stěžovateli a Krajskému soudu v Brně je
přitom známo, že stěžovatel v jiných řízeních brojil proti tomu, aby byl vyzýván k úhradě soudních poplatků,
ačkoli předtím v jiných řízeních dokládal různá podání o své špatné majetkové situaci, na základě
nichž by mu mělo být podle jeho názoru přiznáváno osvobození od soudních poplatků automaticky bez toho,
aby pro každé řízení musel svou majetkovou situaci dokládat. Poukazuje-li stěžovatel v rámci kasační stížnosti
na vady doručování, proti kterým má právo se bránit, nemůže ani s tímto Nejvyšší správní soud souhlasit.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel s doručováním správními soudy
nesouhlasí a podává námitky neúčinnosti doručení, které jsou krajskými soudy shledány jako nedůvodné, proti
čemuž stěžovatel brojí dalšími kasačními stížnostmi, které jsou nepřípustné - srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 68/2011 - 48. Např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne
6. 12. 2011, č. j. 5 A 294/2011 - 42 (jímž rovněž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození do soudních
poplatků a proti němuž stěžovatel také brojil kasační stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 3. 2012, č. j. 6 As 10/2012 – 16) bylo popsáno, že stěžovatel trvá na nesprávnosti
doručení písemnosti, ačkoli ta mu byla následně doručena správně. Nejvyšší správní soud stěžovateli neupírá
možnost bránit se proti nesprávnému doručování, obranu stěžovatele však neshledává účelnou a smysluplnou
v případě, kdy mu zásilka byla následně správně doručena, jak ostatně připouští stěžovatel ve své argumentaci
v podání ze dne 30. 12. 2011. Totožnou argumentaci zaujímá Nejvyšší správní soud ke stanovisku stěžovatele
o tom, že může požadovat nařízení jednání, na které se potom z důvodu své majetkové situace nedostaví,
přičemž žádá o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovateli svědčí právo účasti
na jednání soudu a že mu svědčí právo souhlasit s tím, aby bylo od jednání soudu upuštěno. Ani toto právo
však nelze chápat pouze formálně bez ohledu na okolnosti případu. Účastník řízení, kterému tato práva náleží,
musí podle názoru Nejvyššího správního soudu uvážit, jestli bude na jednání trvat a v tom případě
se ho i účastnit, anebo nikoli. Pokud však stěžovatel trvá na nařízení jednání, ačkoli již při podání své žádosti ví,
že se jednání nebude z důvodu své nemajetnosti účastnit, nesvědčí to ve smyslu výše uvedeného o smysluplném
uplatňování tohoto práva. Stejný závěr Nejvyšší správní soud zaujímá i ve vztahu ke stěžovatelovým opakovaným
návrhům na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť stěžovatel tento institut zneužívá k tomu,
aby o jeho věci a různých návrzích bylo přednostně rozhodováno bez ohledu na to, zda v řízení skutečně
k nějakému průtahu došlo či nikoli.“
[17] V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ads 77/2011 - 34, Nejvyšší správní soud dále uvedl,
že „Městský soud v Praze se správným a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností
v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Pokud by se soud v odůvodnění napadeného
rozhodnutí osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození od soudních
poplatků vůbec posoudit.… Uvedl-li městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že stěžovatel podává
také žaloby proti rozhodnutím žalované, kterým bylo jeho žádostem vyhověno a advokát určen, přičemž
podle soudu de facto polemizuje se stanovenými podmínkami vyplývajícími ze zákona, byl tento postup Městského
soudu v Praze na místě, neboť pouze obecně (bez vztahu ke konkrétní věci a bez konstatování správnosti
a zákonnosti jednotlivých rozhodnutí žalované) charakterizoval procesní postup stěžovatele za účelem posouzení,
zda stěžovatel postupuje jím zvoleným procesním způsobem z určitého, relevantního a ospravedlnitelného důvodu,
nebo zda jen účelově vede „spory pro samotné spory“, jejichž vedení je mu umožněno prostřednictvím přiznávání
osvobození od soudních poplatků… Tvrdí-li stěžovatel, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady patří
i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu v hmotné nouzi značné, musí
Nejvyšší správní soud poukázat na to, že Městský soud v Praze nepřiznal osvobození od soudních poplatků
z důvodu, že by stěžovatel nedoložil svou nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv, které ústí v zjevnou
neúspěšnost návrhu… Komunikace se soudem proto může pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž.
Jak je však Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo (evidenční systém Nejvyššího správního soudu
vykazuje od roku 2006 celkem 213 stěžovatelových kauz), stěžovatel si komunikaci se správními soudy
„usnadňuje“ zasíláním „souborných podání“, kdy do jedné obálky dá desítky různých podání vztahující
se k různým řízením, často navíc fakticky adresovaným i jiným soudům (učinil tak i v posuzované věci,
kdy kasační stížnost proti usnesení městského soudu byla vložena do jedné obálky spolu s třiceti jinými podáními).
Jeho majetková situace mu tedy nebrání komunikovat se správními soudy, potažmo s jinými orgány veřejné moci,
z tohoto důvodu není vyloučen z přístupu k soudům… Jak městský soud uvedl u odůvodnění napadeného
rozhodnutí - a Nejvyšší správní soud nemá jakýkoli důvod se od jeho závěrů odchýlit - stěžovatel nemá dostatek
finančních prostředků… Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však
Městský soud v Praze správně přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci stěžovatele…
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka
řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném
řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud
již vyslovil, že součástí posouzení specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků
a individuálních poměrů žadatele je také úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91). Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání
tomu, aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu
i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu do neúspěšnosti návrhu …“
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jež byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3034/11.
[18] Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 As 138/2011 - 27
(jehož účastníkem byl rovněž stěžovatel), dále uvedl, že „nemohl ani přehlédnout, že v dané věci
stěžovatel žalobou brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním soudem i soudy
krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy
životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů,
které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám
vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je
na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek
prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, dostupné na www.nssoud.cz). Takovou povahu však předmětný spor nemá.“
[19] Od této argumentace Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se ani v posuzované
věci, protože je přiléhavá i pro kasační stížnost ze dne 12. 4. 2012.
[20] Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady patří
i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu v hmotné
nouzi značné, musí Nejvyšší správní soud poukázat na to, že městský soud přiznal stěžovateli
pouze částečné osvobození od soudních poplatků z důvodu, že by stěžovatel nedoložil
svou nemajetnost, ale proto, že neshledal zvlášť závažné důvody pro plné osvobození od
soudních poplatků. Jak městský soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí –
přičemž nepříznivá finanční situace stěžovatele je Nejvyššímu správnímu soudu známa
z jeho rozhodovací činnosti – stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků, přičemž
ale tato situace není takového charakteru, aby odůvodnila přiznání plného osvobození
od soudních poplatků, s čímž se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Komunikace se soudem
proto může pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž. Jak je však Nejvyššímu
správnímu soudu z jeho činnosti známo (evidenční systém Nejvyššího správního soudu vykazuje
od roku 2006 přibližně 510 stěžovatelových kauz), stěžovatel si komunikaci se správními soudy
„usnadňuje“ zasíláním „souborných podání“, kdy do jedné obálky dá desítky různých podání
vztahujících se k různým řízením, často navíc fakticky adresovaných i jiným soudům.
Jeho majetková situace mu tedy nebrání komunikovat se správními soudy, potažmo
s jinými orgány veřejné moci, z tohoto důvodu není vyloučen z přístupu k soudům.
[21] Brání-li se stěžovatel v neposlední řadě tím, že k samoúčelným procesním návrhům není
správní soud povinen přihlížet, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, ke kterým
dle stěžovatele „samoúčelným“ procesním návrhům by správní soudy neměly přihlížet, zvláště
když prakticky vůči jakémukoli úkonu krajského soudu stěžovatel následně brojí (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143). Stěžovatel
na svých žalobách důrazně trvá a požaduje jejich věcné vyřízení bez ohledu na podmínky
stanovené právním řádem České republiky, své jednotlivé žádosti o osvobození od soudních
poplatků, návrhy na ustanovení zástupce či návrhy na vyslovení neúčinnosti doručení písemnosti
často opakovaně urguje (jak je známo i Nejvyššímu správnímu soudu z jeho rozhodovací
činnosti), a to i prostřednictvím podávání návrhů na určení lhůty podle zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ke dni rozhodování Nejvyššího správního
soudu je stěžovatel např. evidován jako navrhovatel přibližně v 30 věcech, v nichž se domáhal
určení lhůty k provedení úkonu.
[22] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele ve vztahu k usnesení městského
soudu ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 A 291/2010 - 25, jako nedůvodnou ze shora uvedených důvodů
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly, proto jí zdejší soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu