infNsTyp, errNsTakto, errNsVec, infNsOduvodneni, infNSVyrokGroup, errNsPouceni, infNsDne,
ECLI:CZ:NS:2010:CPJN.204.2009.1
Cpjn 204/2009
S t a n o v i s k o
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010 k vybírání soudního poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti
___________________________________________________________________________
Nejvyšší soud České republiky, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil z pravomocných rozhodnutí, vyžádaných od okresních, obvodních a krajských soudů a od Městského soudu v Brně a Městského soudu v Praze, že soudy postupují rozdílně při vybírání soudního poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti. Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující
stanovisko:
Soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti se vybírá podle položky 16 písm. a) nebo b) sazebníku poplatků obsaženého v příloze k zákonu č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 271/1992 Sb., zákona č. 273/1994 Sb., zákona č. 36/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 103/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 241/2000 Sb., zákona č. 255/2000 Sb., zákona č. 451/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., zákona č. 555/2004 Sb., zákona č. 628/2004 Sb., zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 72/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 159/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 123/2008 Sb., zákona č. 216/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb. a zákona č. 217/2009 Sb. obsahuje v příloze sazebník poplatků, dle jehož položky 16 se za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vybírá a) je-li vymáháno peněžité plnění do částky 15.000 Kč včetně soudní poplatek ve výši 300,- Kč, b) je-li vymáháno peněžité plnění v částce vyšší než 15.000 Kč poplatek ve výši 2 % z této částky nejvýše 50.000,- Kč a c) v ostatních případech poplatek 1.000,- Kč.
Soudní praxe není jednotná, pokud jde o vybírání soudního poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti. Některé okresní (obvodní) soudy postupují podle položky 16 písm. a) nebo b) sazebníku, jiné podle položky 16 písm. c). Jednotné nejsou ani právní názory odvolacích soudů, které uvedenou otázku řeší typově v případech odvolání oprávněných proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl buď zamítnut návrh oprávněného na vrácení přeplatku soudního poplatku, anebo jímž bylo zastaveno řízení o výkon rozhodnutí pro nezaplacení soudního poplatku v soudem prvního stupně požadované výši. Nutno podotknout, že rozhodování odvolacích soudů o této otázce není časté, některé z nich dokonce sdělily, že uvedenou problematiku dosud neřešily. Okresní soudy upozornily, že ve značném počtu případů je řízení od soudního poplatku ze zákona osvobozeno, zpravidla podle §11 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Názor, že soudní poplatek má být vybírán podle položky 16 písm. a) nebo b) sazebníku vyslovily např. Krajský soud v Hradci Králové v usneseních ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 19 Co 29/2003, nebo ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 24 Co 8/2010, Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v usnesení ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 54 Co 67/2008, a Krajský soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 5 Co 2642/2009.
Naproti tomu názor, že poplatek má být vybírán podle položky 16 písm. c) sazebníku, vyslovily např. Krajský soud v Hradci Králové v usneseních ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 20 Co 272/2009, nebo ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 19 Co 395/2009, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 15 Co 442/2009, Krajský soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 14. 8. 2009, sp. zn. 5 Co 2070/2009, a Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. 30 Co 527/2009.
Z uvedeného je zřejmé, že praxe je nejednotná nejen mezi krajskými soudy, ale i uvnitř některých krajských soudů. Podle podkladových zpráv, předložených rozhodnutí a spisů je obdobná situace i na úrovni okresních (obvodních) soudů, přičemž u některých došlo v průběhu času ke změně rozhodovací praxe, zpravidla pod vlivem rozhodnutí příslušného odvolacího soudu.
Zastánci názoru, že soudní poplatek má být vybírán podle položky 16 písm. a) nebo b) sazebníku nejčastěji argumentují tím, že i výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je ve smyslu §258 odst. 1 o. s. ř. výkonem rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky, a tedy takovým výkonem rozhodnutí je vymáháno peněžité plnění ve smyslu položky 16 písm. a) a b) sazebníku, zatímco ostatními případy podle položky 16 písm. c) je míněn výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky ve smyslu §258 odst. 2 o. s. ř.
Zastánci opačného názoru poukazují na to, že zřízením soudcovského zástavního práva nedochází fakticky k vymožení peněžitého plnění a uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž pouze k zajištění vymáhané pohledávky zástavním právem. Dovolávají se rovněž závěrů vyslovených Ústavním soudem v usnesení ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 197/02, a v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04.
Je zřejmé, že pouhé doslovné znění položky 16 sazebníku není dostatečným vodítkem pro řešení předestřeného problému, a že je tudíž nutno použít kombinaci obvyklých metod výkladu textu právního předpisu.
V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II.ÚS 2432/08.
Při interpretaci právních předpisů upravujících vybírání soudních poplatků je třeba respektovat zmíněný účel zákona, dbát na to, aby byla zachována přiměřená rovnováha mezi uvedenými funkcemi, aby vybírání poplatků nekladlo nepřiměřené překážky přístupu k soudu, nadměrně nezatěžovalo soudy, nevedlo k průtahům a aby výše soudních poplatků byla rozumně odstupňována v závislosti na typové složitosti a závažnosti řízení a úkonů, za něž jsou poplatky vybírány.
Není pochyb o tom, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je ve smyslu §258 odst. 1 o. s. ř. výkonem rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky, a je jím tedy vymáháno peněžité plnění. Nelze pouštět ze zřetele, že zřízení zástavního práva omezuje povinného ve výkonu jeho vlastnického práva a tím jej nepřímo nutí ke splnění vymáhané platební povinnosti.
Okolnost, že zřízením soudcovského zástavního práva nedochází fakticky k vymožení peněžitého plnění a uspokojení vymáhané pohledávky, není významná, neboť z hlediska dikce položky 16 je rozlišovacím kritériem povaha vymáhaného plnění – pro peněžitá plnění je určena položka 16 písm. a) a b), pro nepeněžitá plnění položka c). Zřetelněji toto kritérium bylo vyjádřeno ve znění zákona účinném do 31. 12. 2000, kde se podle odpovídající položky 18 výše poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí určovala a) z ceny vymáhaného nároku – procentní sazbou a b) nelze-li vymáhaný nárok ocenit – pevnou sazbou. Ostatně tento způsob volby mezi pevnou a procentní sazbou zůstal v principu zachován i v současném znění zákona, jak vyplývá z jeho ustanovení §5 a §6, jakož i z položek 1, 2, 5, 6, 11, 14a a 17, byť je procentní sazba někdy do určité výše peněžitého plnění kombinována se sazbou pevnou.
Za logickou a celkové konstrukci sazebníku poplatků odpovídající lze tedy považovat úvahu, že z předmětu řízení vyjádřeného peněžitou částkou se poplatek zásadně vybírá procentní sazbou (výše plnění je jednoduchým a univerzálním základem pro vyjádření typové závažnosti věci), zatímco není-li předmět řízení vyjádřen peněžitou částkou, zásadně se poplatek vybírá pevnou sazbou (jednoduchý a univerzálně použitelný základ pro odstupňování soudního poplatku podle závažnosti či složitosti věci zde zpravidla chybí). Jistě zůstane vždy určitá disproporce mezi soudními poplatky stanovovanými pevnou sazbou a procentní sazbou, která však vyplývá z povahy věci a je v určitých případech zmírněna výjimkami z uvedené zásady (např. položka 18) nebo jsou některé potenciálně sporné případy řešeny v poznámkách k jednotlivým položkám. Pojistkou proti neúměrně vysokým poplatkům stanoveným procentní sazbou je horní limit poplatku stanovený pevnou částkou.
Fiskální, regulační i motivační funkci plní výběr poplatku dle položky 16 písm. a), b) v zásadě lépe než dle položky 16 písm. c) právě tím, že výše poplatku je odstupňována podle výše vymáhané pohledávky. Okolnost, že řízení o výkon rozhodnutí je typově jednodušší než řízení nalézací, je zohledněna tím, že procentní sazba u poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je oproti sazbě za návrh na zahájení nalézacího řízení poloviční (2 %).
Ochranou proti nepřiměřeným překážkám v přístupu k soudu jsou jednak zmíněná výše procentní sazby a horní limit poplatku (50.000 Kč), jednak osvobození od soudních poplatků. Předností tohoto výkladu je i to, že motivuje oprávněného k úvaze, zda je vhodné navrhovat výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva v případě, že cena nemovitosti je ve značném nepoměru k výši vymáhané pohledávky.
Argument, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je typově jednodušší než ostatní způsoby výkonu rozhodnutí (soud vydá pouze usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí), není přesvědčivý, neboť takto by bylo možné argumentovat i v případě jiných způsobů výkonu, například srážkami ze mzdy či přikázáním pohledávky z účtu, kdy se činnost soudu rovněž zpravidla omezuje na vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Ani námitka, že výkon rozhodnutí zřízením zástavního práva nevede přímo k uspokojení oprávněného, který bude v případě, že navrhne posléze jiný způsob výkonu rozhodnutí, nucen zaplatit soudní poplatek z návrhu znovu, není přesvědčivá. Tato situace především není nijak výjimečná a nastává pravidelně tehdy, jestliže se ukáže, že oprávněným zvolený způsob výkonu rozhodnutí se ukáže neefektivním (na účtu není dostatek prostředků, vykonavatel nenalezne postižitelné movité věci, apod.). Ke zmírnění finanční zátěže oprávněného (a v konečném důsledku též povinného) v těchto situacích slouží ustanovení poznámky 1 k položce 16 sazebníku, podle níž za návrhy na druhé a další nařízení výkonu rozhodnutí na základě téhož vykonatelného rozhodnutí proti témuž účastníku se zaplatí polovina příslušných poplatků, ne však méně než 300 Kč. Kromě toho oprávněný nařízením výkonu získává výhodnější pořadí pro uspokojení své pohledávky při každém pozdějším výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném jiným oprávněným a paradoxně by v případě, že do takto vedeného řízení přihlásí svou pohledávku zajištěnou soudcovským zástavním právem, měl výhodnější pořadí než oprávněný, který výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti navrhl, a jeho pohledávka by byla uspokojena z výtěžku prodeje, aniž by (na rozdíl od oprávněného, který výkon rozhodnutí navrhl) zaplatil soudní poplatek z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti odvozený od výše vymáhané pohledávky.
Na podporu názoru o aplikovatelnosti položky 16 písm. c) je odkazováno na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 197/02, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o výši nákladů řízení, jež byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému (stěžovateli) a v němž krajský soud zaujal názor, že součástí těchto nákladů je soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva určený podle položky 16 písm. c) v částce 1.000 Kč. K tomu je však třeba uvést, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu jednak usnesení Ústavního soudu nejsou obecně závazná (srov. např. nález ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 715/02), jednak hlediskem přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem je ústavnost a nikoli zákonnost (srov. např. nález ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07), tudíž je-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, znamená to pouze, že stížností napadené rozhodnutí není v rozporu s ústavními principy a neporušuje stěžovatelova základní práva a svobody, nikoli že jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřené právní názory správnou a jedině možnou interpretací podústavního práva. Jelikož Ústavní soud zasahuje do jurisdikce obecných soudů jen v případech zásahu do práv chráněných ústavním pořádkem, považoval by za protiústavní jen takovou interpretaci či aplikaci poplatkových předpisů, která by měla charakter svévole, extrémního rozporu s principy spravedlnosti či podstatného omezení přístupu k soudu (srov. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03). V případě volby mezi dvěma interpretačními alternativami, z nichž obě lze racionálně obhájit a každá z nich se běžně uplatňuje v jiných případech, se o takovou situaci zjevně nejedná.
Nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04, se zabývá odlišnou problematikou. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že předmětem řízení, v němž zástavní věřitel žaloval za právní úpravy účinné do 31. 12. 2000 zástavce o zaplacení pohledávky s tím, že ji lze uspokojit jen do výše výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí, není ve skutečnosti peněžité plnění, nýbrž nárok na realizaci zástavního práva, a jde tedy pro poplatkové účely o předmět penězi neocenitelný. Nelze přehlédnout, že nešlo o výkon rozhodnutí, že i proto výše poplatku dosáhla částky 1.000.000 Kč (což u výkonu rozhodnutí vzhledem k limitu 50.000 Kč není možné) a že Ústavní soud přihlížel i k následnému vývoji právní úpravy, která zavedla zvláštního řízení o soudním prodeji zástavy dle §200y a násl. o.s.ř.