ECLI:CZ:NSS:2012:6.AZS.38.2011:55
sp. zn. 6 Azs 38/2011 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimka a JUDr. Jakuba
Camrdy v právní věci žalobce: Ch. J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Labanczem,
advokátem, se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného č. j.
OAM - 71/LE - BE02 - BE03 - 2011 ze dne 14. 4. 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 25/2011 - 20 ze dne 28. 7. 2011,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen ,,krajský soud“)
byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2011, č. j. OAM -
71/LE - BE02 - BE03 - 2011 (dále jen ,,napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o
žádosti žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany tak, že řízení bylo
zastaveno podle ustanovení §25 písm. i) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“)
ve spojení s ustanovením §10a písm. e) téhož zákona. O náhradě nákladů soudního řízení bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto
rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel včas podanou kasační stížností.
[2] Z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že stěžovatel podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany dne 5. 4. 2011, jako druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
K důvodům podání žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že důvody z předchozí žádosti nebyly
pravdivé, neboť z Číny odjel především proto, že si na podnikání půjčil od státní banky peníze,
které nemůže v důsledku neúspěšného podnikání splácet, a tudíž se zpět do Číny nemůže vrátit.
Stěžovatel dále na dotaz správního orgánu, proč v předchozím azylovém řízení uvedl jiné jméno,
příjmení i datum narození odpověděl, že tak učinil ze strachu z deportace do Číny,
kde by mu hrozilo uvěznění.
[3] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany poprvé dne 3. 8. 2010. Tato žádost mu byla dne 16. 8. 2010 zamítnuta
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2 zákona o azylu. Zamítavé rozhodnutí b ylo zdůvodněno
jako snaha o vyhnutí se rozhodnutí o správním vyhoštění. Proti výše zmíněnému rozhodnutí
stěžovatel nepodal žalobu. Žalovaný dále doplňuje, že v předchozím řízení o mezinárodní
ochraně stěžovatel uvedl záměrně odlišné údaje o své totožnosti, přičemž v předchozí žádosti
vystupoval jako S. L., narozený dne X. Žalovaný nad rámec výše uvedeného doplňuje, že
stěžovatel svoji druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až poté, co byl kontrolován
cizineckou policií a následně umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem.
Žalovaný zhodnotil opakované podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako čistě účelové
s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování z území České republiky.
[4] Žalovaný ve svém rozhodnutí v současném říze ní nenalezl žádné nové skutečnosti,
relevantní ve smyslu zákona o azylu, vyžadující opakované meritorní posouzení celé věci,
přičemž žádost posoudil jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu, a řízení o udělení
mezinárodní ochrany v souladu s ust. §25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Žalovaný též uvedl,
že stěžovatelovo popření jeho předchozích tvrzení ohledně jeho totožnosti a existence ujím dříve
uváděných důvodů žádosti společně s novým sdělením, že jmenuje M. Ch. J., narozen X1 a že by
byl po svém návratu uvězněn za nesplácení vypůjčených peněz od státní banky, nelze za takovou
novou skutečnost, která by nové meritorní posouzení vyžadovala, považovat. Stěžovateli byla
před podáním jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v České republice nepochybně známa
jeho nyní uváděná údajná pravá totožnost, ale i tyto údajné důvody jeho odchodu z vlasti. Pouze
a jen jeho zapříčiněním tak tyto skutečnosti nebyly posuzovány v rámci prvního řízení. Žalovaný
rovněž uvedl, že nemůže pominout značnou nevěrohodnost žadatelových tvrzení ohledně jeho
totožnosti i důvodu odchodu z vlasti, neboť například při sepisování Protokolu o vyjádření
účastníka správního řízení ze dne 19. 3. 2011 u Policie při svém současném zadržení z důvodu
nelegálního pobytu v České republice žadatel uváděl, že přicestoval do České republiky z důvodu,
že zde hledal člověka, kterému on sám zapůjčil větší finanční částku a že mu nebrání žádná
překážka k vycestování do vlasti. I toto tvrzení tak vyvolává ve srovnání s jeho sděleními
v průběhu řízení o mezinárodní ochraně pochyby o skutečných důvodech jeho odchodu z vlasti a
podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu v České republice.
[5] V žalobě ke krajskému soudu stěžovatel uvedl, že žalovaný v předchozím řízení
neposuzoval žádost o mezinárodní ochranu meritorně jako nový případ, čímž pochybil
nesprávnou interpretací ust. §10a zákona o azylu, neboť jeho nová žádost nemůže být brána
jako žádost opakovaná, protože není podána týmž účastníkem. Stěžovatel současně namítá,
že tato žádost je jeho novou žádostí, ve věci mezinárodní ochrany, neboť předchozí ukončené
řízení nebylo na základě nových skutečností obnoveno a přehodnoceno.
[6] Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí netrpí nedostatky odůvodnění a považoval závěry učiněné žalovaným za přiměřené
a správné. Žalobní námitku, podle níž současná žádost nemůže být považována za opakovanou
jen kvůli tomu, že žalobce podal předchozí žádost pod jinou identitou, posoudil
jako neopodstatněnou, protože by jednoznačně vedla k absurdním závěrům. Argumentoval
při tom rozporem se směrnicí Rady č. 2005/85/ES ze dne 1. 12. 2005 o minimálních normách
pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka a zároveň i usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 40/2001, které správní soud považoval za plně
aplikovatelné i v oblasti správního práva a z něhož vyplývá, že záměna spočívající v tom,
že účastník řízení se vydává za jinou osobu, ale rozhodnutí je doručeno a vyhlášeno
tomuto účastníku ve smyslu jeho fyzické identity, nemá vliv na otázku právní moci
a vykonatelnosti rozhodnutí. Pokud stěžovatel namítá, že má nárok na meritorní přezkoumání
skutečných důvodů své žádosti, je třeba jej upozornit, že bylo jeho povinností uvést v úplnosti
a pravdivě tyto důvody již v prvním řízení, o čemž byl též náležitě poučen.
Jestliže tak tehdy vědomě neučinil, musí nést následky. Právní úprava obnovy řízení i řízení
o opakované žádosti vychází z prastaré právní zásady vigilantibus iura, tj. p rávo přeje bdělým.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel, ať už je jeho skutečné jméno jakékoliv, již v minulosti
neúspěšně o azyl požádal, je třeba jeho současnou žádost považovat za žádost opakovanou.
Jestliže v nové žádosti žalobce neuvedl žádnou skutečnost, kterou by dříve bez své viny nemohl
uvést (tento závěr zpochybněn žalobou nebyl), je třeba uzavřít, že postup žalovaného byl
správný.
II. Kasační stížnost
[7] Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dne 6. 8. 2011 kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a současně požádal o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Krajský soud ustanovil dne 23. 8. 2011 stěžovateli zástupcem
pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Alenu Lněničkovou, advokátku, která byla násled ně dne
25. 8. 2011 zproštěna, neboť stěžovatel dne 23. 8. 2011 zmocnil JUDr. Ladislava Labancze
k zastupování pro řízení o kasační stížnosti.
[8] Zástupce stěžovatele kasační stížnost doplnil podáním ze dne 29. 9. 2011.
V tomto podání právní zástupce uvedl, že žalobce je toho názoru, že nelze judikaturu vztahující
se k trestnímu řízení aplikovat na správní řízení, neboť na žadatele o azyl není možné pohlížet
stejně jako na osobu obviněnou v trestním řízení. Stěžovatel se dále dle tvrzení právního zástupce
vydával v České republice za jinou osobu především proto, že měl obavu o svůj život,
neboť mu podle jeho dostupných informací hrozilo v jeho domovském státě nespravedlivé
odsouzení. Žalovaný se měl žádostí stěžovatele zabývat jako žádostí prvou a meritorně
o ní rozhodnout. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně jednostranně převzal zjištění
učiněná žalovaným, platí stejná výtka i vůči napadenému rozsudku. Závěrem právní zástupce
stěžovatele navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soud u zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 12. 2011, že jeho rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s platnými
právními předpisy České republiky. Žalovaný dále odkazuje na své vyjádření k žalobě ze dne
30. 5. 2011, ve kterém žalovaný popírá oprávněnost žaloby na základě skutečností plynoucích
ze správního spisu, zejména žádosti o udělení mezinárodní ochrany, protokolu o pohovoru,
a vydaného správního rozhodnutí. Žalovaný především zastává názor, že stěžovatel podal
v pořadí již druhou žádost, protože správní orgán vychází z průkaznosti identifikace totožnosti
fyzické osoby na základě daktyloskopických vzorků. Sám stěžovatel svoji předchozí identitu
rozhodně nepopřel. Dle právní klasifikace stěžovatelova případu má žalovaný za to, že nevybočil
z mezí ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu, když tuto druhou žádost posoudil
jako nepřípustnou se závěrem, že nenalezl žádné nové skutečnosti, kt eré žalobce bez vlastního
zavinění nemohl sdělit v průběhu předchozího řízení.
[10] Zároveň se žalovaný s rozsudkem krajského soudu plně ztotožňuje a považuje názor
stěžovatele prezentovaný v podané stížnosti za nahrávající zneužívání azylového řízení,
neboť stěžovatel nárok na meritorní přezkoumání důvodů své žádosti měl, ale připravil se
o něj sám svým jednáním. Závěrem žalovaný navrhnul zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu
podle §104a odst. 1 s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý práv ní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových příp adech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a
jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude doc házet i v
budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či
procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
[13] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti však žádné
takové důvody neuvedl a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační stížnosti
neshledal.
[14] Nejvyšší správní soud se zabývá především otázkou, jestli je žalovaný povinen
se meritorně zabývat opakovanou žádostí, která byla podaná žadatelem fyzicky identickým
s předchozím žadatelem. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že i totožnost stěžovatele
se může posuzovat ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu. Vzhledem k údajům o osobě
stěžovatele, kterými v průběhu předchozího řízení disponoval žalovaný, se bezpochyby jednalo
o novou informaci. Ovšem zásadní skutečností je, že tyt o údaje musely být stěžovateli
samozřejmě známy již v minulosti.
[15] Účelem a smyslem existence institutu opakované žádosti o mezinárodní ochranu je
především situace, kdy vyvstanou nové, natolik závažné skutečnosti, které mění pozici
a postavení žadatele a které zároveň nemohl uplatnit vlastní vinou v průběhu předchozího řízení.
Zpravidla se jedná o skutečnosti, ke kterým došlo během času jako je zejména změna situace
v zemi původu nebo změna poměrů ve vztahu k žadateli.
[16] K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2011, č. j. 8 Azs 17/2010, dostupné na www.nssoud.cz, podle něhož: Řízení o udělení
mezinárodní ochrany je rozhodováním o poskytnutí ochrany fyzické osobě jako biologickém organis mu
identifikovaném znaky dokládajícími jeho totožnost, těmito znaky jsou zejména jméno a příjmení, datum
narození, země původu a na základě těchto znaků je přezkoumáváno naplnění důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany ve smyslu §12 – §14b zákona o azylu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 4. 2006, č. j. 3 Azs 46/2006 - 91). Toto řízení je řízením o žádosti, z čehož plyne, že je v dispozici
samotného stěžovatele, aby svým tvrzením vymezil rozsah skutkového i právního posuzování s právního orgánu.
Povinnost tvrzení v řízení o udělení mezinárodní ochrany v sobě obsahuje i povinnost žadatele uvést svou skutečnou
totožnost. Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčuje krajskému soudu v tom, že by bylo proti podstatě a smyslu
azylového řízení, aby byla uvedená dispozice rozšířena i na možnost žadatele volit, ve kterém správním řízení
určitou jemu známou skutečnost vznese. Veškeré relevantní a známé důvody je třeba uvést během jediného,
tj. prvního, správního řízení. Z výše zmíněného jasně vyplývá, že současný případ o udělení
mezinárodní ochrany byl již v minulosti meritorně posouzen a stěžovateli nenáleží nárok
na opakované posouzení jeho žádosti.
[17] I přesto, že stěžovatel tuto skutečnost nenamítal, je šestému pětičlennému senátu známo,
že třetí pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 14. 4. 2011,
č. j. 3 Azs 6/2011 - 87, dostupným na www.nssoud.cz, postoupil věc rozšířenému sená tu
k vyřešení právní otázky, zda je či není správní orgán povinen posoudit udělení doplňkové
ochrany a odůvodnit své rozhodnutí v tomto směru i v případě, že zastavuje řízení podle §25
písm. i) ve spojení s §10a písm. e) zákona o azylu. V projednávané věci však sice žalovaný
explicitně nerozhodoval o možném udělení doplňkové ochrany jako jedné z forem mezinárodní
ochrany, ale v odůvodnění svého rozhodnutí přesto vyhodnotil stěžovatelova tvrzení ohledně
jeho totožnosti i ohledně důvodu jeho odchodu z vlasti jako značně nevěrohodná (srov. bod 4).
Jako taková jsou tato tvrzení irelevantní i z hlediska případného poskytnutí doplňkové ochrany
jako jedné z forem mezinárodní ochrany. Šestý pětičlenný senát proto v projednávané věci
neshledal důvod pro přerušení řízení do rozhodnutí rozšířeného senátu.
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka pro vypořádání se s kasačními body. Zdejší soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
uzavřel, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
a proto ji na základě §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
IV. Náklady řízení
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo -li
řízení zastaveno nebo návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu