ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.113.2012:33
sp. zn. 7 As 113/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. M. Q.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 388/2011 – 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 388/2011 – 41,
rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 12. 2011,
č. j. MV-15223-7/SO-2011, a usnesení Policie České republiky, Oblastního ředitelství
služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Chomutov
ze dne 4. 11. 2010, č. j. CPUL-4248-2/CI-2010-044061, se zrušují a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
11.640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 7.880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce V. M. Q. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
10. 5. 2012, č. j. 8 A 388/2011 – 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2011,
č. j. MV-15223-7/SO-2011, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Policie
České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu
cizinecké policie Chomutov ze dne 4. 11. 2010, č. j. CPUL-4248-2/CI-2010-044061, o zastavení
řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny z důvodu nezaplacení správního poplatku.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce ve své žádosti uvedl:
„Veškeré další náležitosti budou doloženy na výzvu Vašeho konzulátu nebo cizineckou policií v ČR. Správní
poplatek bude zaplacen prostřednictvím zmocněnce.“ Námitku, že ve výzvě k zaplacení správního
poplatku je jako poplatník uveden sám zástupce účastníka řízení, soud proto odmítl jako
nedůvodnou, neboť zmocněný zástupce žalobce sám požádal, podepsal a odeslal
na Zastupitelský úřad České republiky v Hanoji (dále také „ZÚ Hanoj“), že správní poplatek bude
zaplacen prostřednictvím zmocněnce. Výzva obsahuje poučení, že správní úřad řízení zastaví,
nebude-li poplatek zaplacen v uvedené lhůtě. Výzva dále obsahuje pokyn „k zaplacení správního
poplatku v hotovosti ve vietnamských donzích na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji“. Soud proto odmítl
námitky žalobce, že nebyl řádně poučen o možnosti uhradit správní poplatek a jakým způsobem.
Výzva je dostatečně konkrétní a jasná, takže z ní každému průměrnému žadateli musí být jasné,
jakým způsobem má správní poplatek v inkriminované věci zaplatit. Správní poplatek zaplacen
nebyl přesto, že žalobce mohl využít dobrodiní ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“).
Žalobce byl ve správním řízení zastoupen právním zástupcem - advokátem, tedy profesionálním
znalcem práva, dovolávat se proto zdánlivě nedostatečného poučení ze strany správního
úředníka, není na místě. Není důvodná ani námitka porušení §6 odst. 8 zákona o správních
poplatcích. Podle tohoto ustanovení se správní poplatky českým zastupitelským úřadům platí
na účty těchto úřadů v zahraničí. Zákon výslovně nestanoví, že se tak musí stát pouze
bezhotovostním převodem, nevylučuje stanovený poplatek zaplatit v hotovosti do pokladny
zastupitelského úřadu. Z tiskopisu výzvy je dále zřejmé, že se jedná o schválený tiskopis
Ministerstva financí (45 4307 MFin – vzor č. 7). Správní úřad tedy nepostupoval v inkriminované
věci svévolně, ale v souladu se zákonem a rozhodnutími Ministerstva financí, které rozhoduje
mj. o zřizování účtů České republiky v zahraničí u cizích bank. V inkriminovaném případě zjevně
nebyl pro ZÚ Hanoj zřízen u místní banky účet v místní měně pro vybírání správních poplatků
v této měně. Žalobce obdržel řádnou výzvu k zaplacení správního poplatku. Byť zmeškal lhůtu
k zaplacení, mohl zaplatit dodatečně. Nicméně, zastoupen zástupcem – advokátem, neučinil tak.
Výzva ZÚ Hanoj pokyny k zaplacení obsahuje, a kromě toho žalobce neuvedl nic o tom, proč by
správní poplatek v září 2010 nemohl způsobem vymezeným ve výzvě zaplatit. Kromě toho
pokud by žalobce zaplatil i jakkoliv jinak, musel by to správní orgán akceptovat, žalobce však
nezaplatil vůbec. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“) povinnost umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v §36
odst. 3 omezuje na tzv. meritorní rozhodnutí. Zde však správní orgán nerozhodoval ve věci,
nýbrž z procesních důvodů. Městský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného,
a žalobu proto jako neopodstatněnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel ke skutkovému stavu nejdříve uvedl, že po obdržení výzvy k zaplacení
správního poplatku požádal zmocněnce (odlišného od právního zástupce) o jeho uhrazení, avšak
shodou okolností, z důvodu nedorozumění, k uhrazení poplatku nedošlo, což se však stěžovatel
dověděl až mnohem později. Požádal Inspektorát cizinecké policie Praha o urychlení řízení
a posléze jeho zástupce kontaktoval ZÚ Hanoj se žádostí o informaci, zda bylo předmětné řízení
o žádosti již postoupeno příslušnému správnímu orgánu. Dne 13. 9. 2010 obdržel zástupce
odpověď ZÚ Hanoj, že žádost nebyla dosud na území České republiky zaslána, neboť nebyl
uhrazen správní poplatek. Dále bylo ze strany správního orgánu sděleno, že z důvodu nedodržení
stanovené lhůty pro uhrazení správního poplatku je spis zasílán k příslušnému správnímu orgánu
k dalšímu řízení. Zástupcem stěžovatele byl následně dne 15. 9. 2010 opětovně kontaktován ZÚ
Hanoj s žádostí o sdělení, zda je možné uvedené pochybení napravit, resp. správní poplatek
dodatečně uhradit a jakým způsobem. Ze strany ZÚ Hanoj ani následně ze strany
prvostupňového správního orgánu k tomuto nebylo stěžovateli nic dalšího sděleno. ZÚ Hanoj
jako správní orgán pominul svou povinnost nejen poučovací, ale fakticky povinnost vyplývající
z pozice správního orgánu jako služebníka veřejnosti. Stěžovatel jednal v legitimním očekávání
toho, že mu bude sdělena odpověď. Dotaz byl zaslán zejména s ohledem na pochybnosti o tom,
zda v danou chvíli ZÚ Hanoj stále uhrazení správního poplatku v hotovosti připustí, nebo bude
nutno povinnost uhradit správní poplatek v evidenci znovu aktivovat (s odstupem téměř půl roku
od uplynutí lhůty). To především s ohledem na skutečnost, kdy sám stěžovatel v danou dobu
pobýval na území České republiky, a bylo nutno požádat o uhrazení správního poplatku
zmocněnce ve Vietnamu. Vzniklé komplikaci bylo možno předejít tím, pokud by ZÚ Hanoj,
v souladu s ust. §6 odst. 8 zákona o správních poplatcích, bylo umožněno stěžovateli správní
poplatek hradit na účet ZÚ Hanoj v zahraničí. Ten na žádost stěžovatele o informaci či poučení
nijak nereagoval, způsob dodatečného uhrazení správního poplatku nesdělil, a následně bylo
řízení zastaveno. Správní orgány obou stupňů nedbaly zásady hospodárnosti, přiměřenosti
a dobré správy, ačkoli bylo zjevné, že žádost je podávána oprávněně, týká se nezletilé osoby
a nedostatky jsou pouze administrativního charakteru, a přestože ze strany stěžovatele bylo jasně
deklarováno, že hodlá vady řízení odstranit. Správní orgán na e-mailovou žádost již neodpověděl,
resp. účastníky řízení, leč to evidentně vzhledem k okolnostem a povaze úkonu bylo potřebné
(zástupce o takové poučení sám žádal), řádně nepoučil o možnosti uhradit správní poplatek
a způsobu úhrady. Správní orgán jednal v rozporu se zákonem, zejména ust. §4 odst. 2 správního
řádu. Z pokynů obsažených ve výzvě nevyplývá vůbec nic o tom, zda je vyloučena jakákoli další
možnost uhrazení správního poplatku, např. prostřednictvím převodu peněz či uhrazení přímo
na území České republiky, a zároveň z ní nelze nijak dovodit, zda po uplynutí lhůty k uhrazení
správního poplatku bude tento na ZÚ Hanoj bez předchozího vyrozumění a objednávky
k uhrazení přijat. Ve výzvě k zaplacení poplatku byl poplatníkem uveden sám zástupce účastníka
řízení Mgr. Petr Václavek, jenž však zjevně poplatníkem není, přestože je na základě plné moci
zmocněn jednat v jeho věci. Povinnost správní poplatek uhradit má pouze sám účastník řízení,
resp. jeho zákonný zástupce. S ohledem na to je také ust. §34 odst. 2 správního řádu stanovena
povinnost správního orgánu v případech, kdy je účastník povinen v řízení vykonat něco osobně,
doručovat také tomuto účastníkovi a nikoliv pouze jeho zmocněnci. ZÚ Hanoj však zaslal výzvu
k zaplacení správního poplatku pouze zástupci účastníka, čímž porušil svou povinnost založenou
ust. §34 odst. 2 citovaného zákona. Pokud jde o konstatování soudu, že stěžovatel uvedl,
že správní poplatek bude uhrazen prostřednictvím zmocněnce, je nutno oponovat, že od počátku
nebyl tímto zmocněncem zamýšlen právní zástupce, nýbrž speciální zmocněnec ve Vietnamu,
kterého stěžovatel zmocnil pouze a jen k úhradě správního poplatku. Dále z obsahu předmětné
výzvy vyplývá, že správní orgán v této výzvě neuvedl žádné číslo bankovního účtu, kam by
účastník řízení mohl správní poplatek složit, resp. naprosto opomněl definovat způsob uhrazení
požadovaného poplatku, zda je nutno se nejprve předem objednat či nikoli, zda je možno takto
učinit prostřednictvím převodu a na jaký účet, a podobně, což je v rozporu s ust. §6 odst. 8
zákona o správních poplatcích, jakož i zásadou poučovací vyplývající ze správního řádu. Správní
orgán prvního stupně dále pochybil, jestliže před vydáním předmětného usnesení nezaslal
účastníkům řízení oznámení o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a možnosti vyjádřit
se písemně k těmto ve stanovené lhůtě, jak vyplývá z ust. §36 odst. 3 správního řádu. Takovou
povinnost má správní orgán před vydáním rozhodnutí vždy, pokud zákon nestanoví jinak. Navíc
rozhodnutím ve smyslu správního řádu se rozumí nepochybně i usnesení. Pojem rozhodnutí
ve věci je možno vykládat také jako jakékoliv rozhodnutí v dané věci, resp. řízení. Městský soud
se navíc opominul zabývat námitkou, že v postupu správního orgánu lze spatřovat tzv. přepjatý,
resp. neúčelný formalismus, a dále také námitkou nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí
ve smyslu nadbytečného použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace, resp. zákazu
svévole. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu,
žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
je třeba zrušit, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se městský soud vůbec nezabýval jeho
žalobními námitkami přepjatého formalismu v postupu správních orgánů a dále nepřiměřenosti
napadeného rozhodnutí (nadbytečného použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace).
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Stěžovateli je v daném případě nutno přisvědčit, že napadený rozsudek městského soudu
trpí nepřezkoumatelností v té míře, že se městský soud vůbec nevypořádal s uvedenými
žalobními námitkami. Stěžovatel je přitom formuloval a strukturoval jako samostatné žalobní
námitky pod body VI. a VII. žaloby (str. 5 až 7 žaloby). V obou těchto bodech žaloby stěžovatel
uvedl pravidlo, jak měl žalovaný postupovat, které demonstroval na judikatuře Ústavního soudu.
Vedle toho konkretizoval, jak v daném případě postupovaly správní orgány a v čem konkrétně
spatřuje rozpor tohoto postupu s daným pravidlem (formalistický postup v rozporu se zásadou
materiální pravdy či nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí co do otázky přiměřenosti zásahu
do práva na respektování rodinného a soukromého života). Městský soud se však s těmito
námitkami ani okrajově nezabýval a zcela je pominul. Takovýto postup odporuje požadavku
na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí ve smyslu výše citované judikatury.
Uvedená dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však nebrání přezkumu
ostatních stížních námitek, respektive přezkumu závěrů městského soudu v mezích ostatních
stížních námitek.
Při věcném přezkumu se Nejvyšší správní soud v prvé řadě zabýval námitkou formálních
nedostatků samotné výzvy k zaplacení správního poplatku, respektive jejího doručení. Řádné
vyzvání účastníka řízení k zaplacení správního poplatku je totiž nezbytným předpokladem
pro následné zastavení řízení pro nezaplacení poplatku.
Podle ust. §5 odst. 2 zákona o správních poplatcích poplatky stanovené v sazebníku
pevnou částkou jsou splatné buď při přijetí podání nebo později, vždy však před provedením
úkonu, a to podle jeho vymezení v jednotlivých položkách sazebníku, nestanoví-li sazebník jinak.
Nezaplatí-li poplatník poplatek v této lhůtě, vyzve ho správní úřad, aby tak učinil ve lhůtě do 15
dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy k zaplacení poplatku, jež je rozhodnutím podle
zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní. Ve výzvě k zaplacení poplatku správní
úřad zároveň upozorní poplatníka na důsledky nezaplacení poplatku. Proti výzvě k zaplacení
poplatku lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne, který následuje po jejím doručení.
Podle ust. §5 odst. 4 zákona o správních poplatcích, nezaplatí-li poplatník poplatek
ve lhůtách uvedených v odstavcích 2 a 3, správní úřad zastaví zahájené řízení nebo úkon
neprovede, nestanoví-li sazebník jinak. Zaplatí-li poplatník poplatek po lhůtách uvedených
v odstavcích 2 a 3, postupuje správní úřad v řízení tak, jako by byl poplatek zaplacen včas, pokud
již nerozhodl o zastavení řízení. Je-li však poplatek zaplacen nejpozději do konce běhu odvolací
lhůty proti tomuto rozhodnutí, pozbývá rozhodnutí platnosti a správní úřad tuto skutečnost
vyznačí formou úředního záznamu ve spise.
Podle ust. §34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco
v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá
účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.
V prvé řadě je nutno odmítnout tezi stěžovatele, že výzva k zaplacení správního poplatku
je případem, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat. Podobně jako v případě soudních
poplatků zde platí, že placení správního poplatku není nezastupitelným úkonem. Navíc má podle
ust. §5 odst. 4 zákona o správních poplatcích účastník řízení možnost zaplatit správní poplatek
až do konce běhu odvolací lhůty proti usnesení o zastavení řízení. Jak proti výzvě, tak proti
usnesení o zastavení řízení je pak přípustné odvolání a v druhém případě dokonce i žaloba
ke správnímu soudu (případně i kasační stížnost). Ani ze zákona, ani z práva na spravedlivý
proces proto nevyplývá žádný důvod pro to, aby byla výzva k zaplacení správního poplatku
doručována přímo účastníku řízení, je-li v řízení zastoupen. Placení správního poplatku je
úkonem zastupitelným, postačuje tedy doručení výzvy pouze zástupci v souladu s ust. §34 odst. 2
správního řádu (z judikatury Ústavního soudu k analogické otázce doručování výzvy k zaplacení
soudního poplatku viz např. usnesení ze dne 14. 7. 2010, č. j. I. ÚS 181/10).
Stěžovateli je však nutno přisvědčit v tom, že samotná výzva k zaplacení správního
poplatku trpí závažnou vadou, pro kterou nelze tuto výzvu považovat za řádnou výzvu
k zaplacení správního poplatku. V důsledku toho nebylo ani možné přistoupit k zastavení řízení
pro nezaplacení správního poplatku.
Výzva k zaplacení správního poplatku ze dne 30. 3. 2010 obsahuje v kolonce „Poplatník“
údaje zástupce stěžovatele (Mgr. Petr Václavek, Václavské nám. 21, 110 00 Praha 1,
IČ 71472606). Ačkoliv je z výzvy patrné, které věci se správní poplatek týká, vyplývá z ní,
že k zaplacení správního poplatku je vyzýván zástupce účastníka řízení, nikoliv samotný účastník.
Takto formulovaná výzva je zmatečná.
Poplatníkem správního poplatku za přijetí žádosti (jako v případě položky 162 Sazebníku
správních poplatků – příloha zákona o správních poplatcích) je vždy samotný žadatel. Jakkoliv
se jedná o úkon zastupitelný a žadatel může k zaplacení poplatku zmocnit jinou osobu,
poplatníkem bude i tak žadatel sám. Poplatníkem se proto v daném případě nemohl stát
zmocněnec stěžovatele, ačkoliv bylo v žádosti uvedeno: „Správní poplatek bude zaplacen
prostřednictvím zmocněnce.“ Takovéto prohlášení právní předpisy nespojují s přechodem poplatkové
povinnosti. Navíc je z tohoto prohlášení patrné, že zmocněnec má být v daném případě jen
prostředníkem platby, a bude tedy jednat na účet žadatele.
Při posuzování, o jak významné pochybení se při nesprávném označení poplatníka jedná,
je nutno vzít v úvahu důsledky nezaplacení správního poplatku. Zastavení správního řízení, tedy
ukončení řízení bez meritorního posouzení žádosti, přitom Nejvyšší správní soud považuje
za důsledek zcela zásadní pro žadatele. Má-li takový důsledek nastoupit, je nutno trvat
na striktnějším dodržování procesního postupu tak, aby bylo možné konstatovat, že na výsledku
řízení (tedy neposouzení žádosti) nese vinu skutečně pouze žadatel. Také právě pro možné fatální
důsledky nezaplacení správního poplatku zákon stanoví správnímu orgánu povinnost žadatele
nejprve vyzvat k zaplacení správního poplatku – tedy kvalifikovaně jej poučit o povinnosti platit
správní poplatek a o jeho výši a stanovit způsob zaplacení a lhůtu pro zaplacení.
Nesprávné označení poplatníka správního poplatku je s ohledem na výše uvedené nutno
považovat za zásadní pochybení, pro které nelze uvedené výzvě přiznat účinky řádné výzvy
pro účely případného zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku. Skutečnému
poplatníku se totiž v takovém případě přes zákonný imperativ nedostává povinného poučení
o povinnosti platit správní poplatek.
Přestože byl stěžovatel v daném případě zastoupen advokátem, tedy osobou znalou
práva, nemusel sám seznat (nebyl-li například dostatečně svým zástupcem poučen o vadě výzvy),
že je skutečně povinen poplatek zaplatit. Je pochopitelně otázkou, do jaké míry by bylo možné
správnímu orgánu přičítat nedostatek poučení ze strany zástupce účastníka řízení, nicméně
v daném případě je zřejmé, že primárního a zcela zásadního pochybení se dopustil správní orgán
(nesprávné označení poplatníka). Ten musí výzvu k zaplacení správního poplatku formulovat
v souladu se zákonem, bez ohledu na to, zda je účastník zastoupen osobou znalou práva (či je
dokonce sám takovou osobou). Nemůže se spoléhat na to, že tato osoba případné vady jeho
rozhodnutí (resp. výzvy) napraví.
V českém právním řádu se sice uplatní zásada, že „neznalost zákona neomlouvá“,
nicméně stěží jí lze argumentovat vůči účastníku řízení v situaci, kdy ani sám správní orgán právo
nezná. Stěžovatel si jistě mohl být vědom toho, že ze zákona je on sám poplatníkem správního
poplatku, nicméně správní orgán jej poučil v rozporu se zákonem a za poplatníka naopak označil
jeho zástupce. Za této situace po stěžovateli nelze spravedlivě žádat, aby nesl nepříznivé důsledky
spojené s nesplněním takto vadné výzvy k zaplacení správního poplatku. Pro tento nedostatek
nemohl být ve správním řízení hned využit postup podle §5 odst. 4 zákona o správních
poplatcích. Nejdříve mělo být uvedené pochybení napraveno a poplatník řádně vyzván
k zaplacení správního poplatku. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Městský soud
proto pochybil, pokud z tohoto důvodu žalobou napadené rozhodnutí nezrušil. Kasační stížnost
je v tomto rozsahu taktéž důvodná.
Přes výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud zcela odhlédnout od skutečnosti,
že určitý podíl na vzniku daného soudního sporu nese také zástupce stěžovatele. Vedle pochybení
správních orgánů a městského soudu se správní řízení vyznačuje postupem advokáta, který lze jen
stěží označit jako řádnou ochranu práv a oprávněných zájmů klienta (ve smyslu ust. §16 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Ze všeho je možné především
poukázat na jeho takřka lhostejnost k možnému zastavení řízení ve chvíli, kdy mu bylo sděleno
v e-mailové korespondenci, která je založena ve správním spise, že správní poplatek nebyl
ve stanovené lhůtě zaplacen a spis je zasílán příslušnému správnímu orgánu. Na toto sdělení
zástupce reagoval slovy: „Vážený pane vicekonzule, děkuji Vám za informace. Z důvodu administrativní
chyby a nedopatřením naší advokátní kanceláře došlo k chybě, tedy k neuhrazení správního poplatku a nedoložení
požadovaných dokumentů. Pokud je to možné, jsme připraveni poplatek a náležitosti doložit obratem, v opačném
případě prosím o sdělení dalšího osudu této žádosti tak, abych mohl případně iniciovat podání další žádosti. […]“
Na uvedené odpověděl ZÚ Hanoj sdělením, že spisová dokumentace již byla zaslána příslušnému
inspektorátu cizinecké policie, přičemž takto bude postupováno se všemi žádostmi
při nedodržení lhůty pro zaplacení správního poplatku. S tímto sdělením se již zástupce
stěžovatele pravděpodobně spokojil, neboť jeho následným úkonem bylo až odvolání
proti usnesení o zastavení řízení o další dva měsíce později. Když už zástupce stěžovatele zřejmě
dostatečně nepoučil svého klienta o možnosti dodatečného zaplacení správního poplatku
(do uplynutí lhůty pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení), čehož si musel být jako
advokát vědom, měl v jeho prospěch alespoň vyvinout další aktivitu ke zjištění možnosti
dodatečného zaplacení správního poplatku namísto toho, aby následně v soudním řízení vytýkal
správním orgánům neplnění poučovací povinnosti a porušení zásad dobré správy. I kdyby
zástupce stěžovatele od počátku věděl o zásadní vadě výzvy k zaplacení správního poplatku
(což z uvedené e-mailové korespondence rozhodně nevyplývá), měl si být jako advokát vědom
také toho, že správní poplatek lze zaplatit i přes vady výzvy (nebo dokonce i bez výzvy) a také
po uplynutí stanovené lhůty. Je pak na místě se ptát, jaký smysl mělo vyvolání soudního sporu,
v němž je několikrát zopakováno, že stěžovatel byl připraven správní poplatek zaplatit.
Nesmyslné protahování správního řízení s cílem vyvolat soudní spor zjevně nebylo záměrem
samotného stěžovatele, neboť mu vůbec nebylo ku prospěchu. Stěžovatel usiloval o vydání
povolení k pobytu, jeho zájmem proto naopak bylo urychlené odstranění všech překážek řízení,
aby mohlo být žádosti co nejdříve vyhověno. Právní zástupce tedy mohl nepochybně poučit
svého klienta o možnosti zaplatit správní poplatek tak, aby k žádnému soudnímu sporu nedošlo.
A mohl tak učinit i po doručení usnesení o zastavení řízení. Argumentace v kasační stížnosti
neobsahuje žádný reálný základ pro obavu, že by snad ZÚ Hanoj nepřijal pozdější platbu. Stejně
tak nelze z kasační stížnosti seznat, proč nemohl být stěžovatel svým advokátem instruován
k zaplacení správního poplatku u správního orgánu rozhodujícího o zastavení řízení, například
v kolcích.
I přesto, že soudnímu sporu bylo možné předejít preciznějším výkonem advokacie
ze strany zástupce stěžovatele, nelze tuto skutečnost s ohledem na primární a zásadní pochybení
správních orgánů v označení poplatníka správního poplatku přičítat k tíži samotnému stěžovateli.
Soudnímu sporu měl stejně tak předejít správní orgán prvého stupně, který měl před zastavením
řízení vyhodnotit výzvu k zaplacení správního poplatku jako nedostatečnou. A předejít sporu
(zrušit usnesení o zastavení řízení) měl i žalovaný ve chvíli, kdy byla vada výzvy k zaplacení
správního poplatku v rámci podaného odvolání výslovně namítána.
S ohledem na charakter vytýkané vady, které se správní orgány dopustily hned v úvodu
předmětného správního řízení při vyzývání k zaplacení správního poplatku, by bylo nadbytečné
posuzovat zákonnost následných kroků správních orgánů, resp. správnost jejich posouzení
ze strany městského soudu. Nejvyšší správní soud se proto dalšími stížními námitkami nezabýval.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 388/2011 – 41,
je opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu přistoupil
Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 1
a 3 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců ze dne 2. 12. 2011, č. j. MV-15223-7/SO-2011, a jemu předcházejícího
prvostupňového usnesení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 4. 11. 2010,
č. j. CPUL-4248-2/CI-2010-044061. Podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78
odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti
i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační
stížnosti.
V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní poplatek
ve výši 3.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí
za tři úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby a účast na jednání dne 10. 5. 2012)
2.100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)],
tedy celkem částku 6.300 Kč. Náhrada hotových výdajů se pak sestává z paušální částky 900 Kč
(3 x 300 Kč dle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí 1.440 Kč. Jelikož má
stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení
o žalobě ve výši 11.640 Kč.
V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní
poplatek ve výši 5.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce
činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 2.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů se pak
sestává z paušální částky 300 Kč (ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem
daně, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí 480 Kč. Jelikož má stěžovatel právo
na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný
povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 7.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu