ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.2.2012:23
sp. zn. 8 Azs 2/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: S. A., zastoupeného
opatrovníkem SOZE - Sdružení občanů zabývajících se emigranty, se sídlem Mostecká 5, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 2. 2010, čj. OAM-29/LE-PA03-PA00BE03-2010, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, čj. 56 Az 27/2010 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 2. 2010, čj. OAM-29/LE-PA03-PA00BE03-2010,
shledal v pořadí již čtvrtou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou
podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Současně rozhodl, že se řízení
o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle §25 písm. i) zákona o azylu.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který
ji rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, čj. 56 Az 27/2010 – 68, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud při posuzování žalobních námitek vyšel z toho, že pro věcné posouzení
opakované žádosti o mezinárodní ochranu je třeba, aby žadatel tvrdil nové skutečnosti či zjištění.
Soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že žalobce v novém řízení netvrdil žádné nové
skutečnosti, které by vyžadovaly opětovné věcné posouzení jeho žádosti.
[4] Námitka, že žalobci bylo upřeno právo, aby byl v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zastoupen, je nedůvodná. Ze správního spisu vyplývá, že byl o tomto svém právu řádně poučen,
Jelikož do skončení správního řízení této možnosti nevyužil, nebylo ani možné, aby byl zástupce
žalobce informován o úkonech ve věci. Námitka, že mu nebyl ustanoven zástupce v předchozích
řízeních, je v nyní projednávané věci bezpředmětná.
[5] Krajský soud odmítl jako azylově nerelevantní tu argumentaci žalobce, že v České
republice žije dlouhodobě, chce zde podnikat, vede bezúhonný život a čtyři měsíce zde žije
s přítelkyní, se kterou hodlá uzavřít sňatek. Zákon o azylu slouží k ochraně lidem, kteří jsou
v zemi původu pronásledováni z taxativně uvedených důvodů, popřípadě ohroženi vážnou
újmou. V žádném případě se nejedná o prostředek k legalizaci pobytu. Žalobcem uvedené
argumenty by mohly být důvodem pro úpravu pobytu na základě zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, nikoliv důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
[6] Žalobcem tvrzené skutečnosti, které jej měly vést k opuštění Sýrie, byly již opakovaně
posouzeny v předchozích žádostech o udělení mezinárodní ochrany. V jeho tvrzeních byly vždy
shledány rozpory. Rovněž v současném řízení se žalobce podle krajského soudu dopustil
rozporných tvrzení, a to především ve vztahu k otázce jeho členství ve straně Etihad Alšeb, která
byla nástupnickou organizací strany Azadi. Tvrdil, že členem byl od roku 2004, v předchozím
řízení uvedl, že byl členem strany Azadi od roku 2003, v druhém řízení uvedl, že byl jejím
sympatizantem a v prvním řízení o této straně nehovořil. Soud je toho názoru, že v tak podstatné
otázce nelze rozdílné údaje omlouvat pamětí. Důvodná není ani argumentace žalobce
nesprávným tlumočením, neboť žalobce si v průběhu správního řízení na tlumočení nikterak
nestěžoval. Rovněž v žalobě uvedené nové vysvětlení, že se dříve obával uvést pravdivé
skutečnosti, protože se obával problémů v případě návratu, podle krajského soudu neobstojí,
neboť žalobce byl i v předchozích řízeních poučen, že musí uvést veškeré skutečnosti, pro které
žádá o mezinárodní ochranu. Rovněž byl poučen o tom, že správní orgán dbá na ochranu
osobních údajů účastníka řízení.
[7] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným i v jeho hodnocení žalobcem předložené kopie
zatykače coby falzifikátu. Zatykač předložený žalobcem se odlišuje od fotokopie skutečného
zatykače. Pochybnosti o jeho pravosti vzbuzuje i to, že uvedená kopie zatykače je opakovaně
předkládána krajany žalobce. O nevěrohodnosti žalobce krajský soud utvrzuje i to, že žalobce
v replice k vyjádření žalovaného tvrdil, že „zatykač“ obdržel více než po čtyřech letech proto,
že ani jeho příbuzní nevěděli, kde se zdržuje. Toto jeho tvrzení je v rozporu s jeho výpovědí
ve druhém azylovém řízení, kdy při pohovoru uvedl, že je v telefonickém kontaktu s rodinou
v Sýrii a s přáteli.
[8] Krajský soud neshledal pochybení ani v úvahách žalovaného ve vztahu k případnému
návratu žalobce de země původu. Žalovaný vyšel z informace švýcarského Spolkového
migračního úřadu ze dne 19. 10. 2009, která hodnotila situaci osob, vracejících se do Sýrie
po pobytu v zahraničí, v němž požádaly o azyl, a dále situaci Kurdů.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že jím popsané skutkové okolnosti
naplňovaly důvody pro udělení azylu, humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Správní orgán
se nedostatečně zabýval posouzením situace v zemi původu, čímž se dopustil porušení §3 a §50
odst. 2 a 3 správního řádu. Zatykač vydaný na stěžovatele potvrzuje fakt, že je v Sýrii ohrožen
a také jeho obavu z pronásledování, pročež splňuje podmínky pro udělení azylu. Stěžovatel
přinejmenším splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný si za účelem zjištění
skutkového stavu ve vztahu k doplňkové ochraně neopatřil podklady potřebné pro rozhodnutí.
Výrok napadeného rozhodnutí v části o nevztažení překážky vycestování není dostatečně
odůvodněn. Žalovaný vyšel z informace švýcarského Spolkového migračního úřadu ze dne
19. 10. 2009, která je vzhledem k měnící se situaci neaktuální.
[10] Podle stěžovatele zde existují důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. Sýrii nelze považovat za bezpečnou
zemi původu dle §2 odst. 1 téhož zákona. K tomu stěžovatel odkázal mimo jiné na aktuální
vybrané informace OSN, Mise Rady pro lidská práva v Sýrii, Amnesty International. Z nich
stěžovatel vyvodil, že mu v případě návratu do Sýrie hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy jak
z důvodu delšího pobytu v cizině, tak v důsledku jeho příslušnosti ke kurdské národnosti. Také
mu podle zpráv poskytnutých jeho rodinou hrozí uvěznění, které bývá doprovázeno špatným
jednáním a bitím. Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu zůstává i nadále
komplikovaná. Stěžovatel měl již v minulosti problémy s vládními úřady i bezpečnostními
složkami kvůli svému politickému přesvědčení. Neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu bývají
v Sýrii diskriminováni a pronásledováni.
[11] Stěžovatel uzavřel, že vede řádný život, nedopustil se trestné činnosti, tudíž nepředstavuje
nebezpečí pro bezpečnost státu. Českou republiku považuje za svůj domov, chce zde žít
a pracovat.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Setrval na svém závěru
o nepřípustnosti žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Jedná se o čtvrtou žádost
stěžovatele, který své žádosti postupně mění, doplňuje a správní orgán v předchozích řízeních
shledal množství rozporů v jeho výpovědích. V současném řízení správní orgán nenalezl žádné
nové skutečnosti, které by vyžadovaly opakované meritorní posouzení stěžovatelovy žádosti.
V kasační stížnosti navržené důkazy mohl stěžovatel navrhnout již v rámci řízení o žalobě.
Žalovaným shromážděné podklady byly zohledněny především v souvislosti s dokumenty, které
jmenovaný předložil ve správním řízení a s jeho návratem do vlasti. Žalovaný nikdy netvrdil,
že by bylo možné Sýrii považovat za bezpečnou zemi původu a ani z tohoto důvodu žádost
nezamítl. V posuzovaném případě však dospěl k závěru, že stěžovatelova situace neodůvodňuje
udělení některé z forem mezinárodní ochrany či meritorní posouzení žádosti. Informace
švýcarského Spolkového migračního úřadu ze dne 19. 10. 2009 byla vzhledem k datu vydání
správního rozhodnutí zcela aktuální.
V.I
[13] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přijatelnosti kasační stížnosti,
resp. důvodnosti kasačních námitek, zabýval se přípustností kasační stížnosti, zvláště pak
splněním podmínky povinného zastoupení. S ohledem na §105 odst. 2 s. ř. s. v řízení o kasační
stížnosti stěžovatel musí být zastoupen advokátem, ledaže má on, jeho zaměstnanec nebo člen,
který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie.
[14] Krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2011, čj. 56 Az 27/2010 - 61, ustanovil stěžovateli
opatrovníkem Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE). Podáním ze dne 21. 11. 2011
ustanovený opatrovník stěžovatele doložil kopii dokladu o vysokoškolském právnickém vzdělání
Mgr. P. M., pověřeného zaměstnance opatrovníka, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie. Stěžovatel pro řízení o kasační stížnosti neudělil plnou moc advokátovi ani
nepožádal o jeho ustanovení soudem.
[15] Otázkou, zda pro splnění podmínky povinného právního zastoupení v řízení o kasační
stížnosti postačuje doložení požadovaného právního vzdělání pracovníka opatrovníka,
se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 30. 11. 2011, čj. 4 Aps 5/2011 – 40, všechna
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz. Podle tohoto usnesení nepostačuje,
má-li odpovídající právnické vzdělání zaměstnanec opatrovníka stěžovatele, neboť podle §31
odst. 3 o. s. ř. ustanovený opatrovník má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné
moci. Není proto možné dovozovat, že v případě, kdy zaměstnanec opatrovníka jako zástupce
stěžovatele (tedy nikoliv zaměstnanec stěžovatele samotného) má odpovídající vysokoškolské
právnické vzdělání, jsou splněny požadavky §105 odst. 2 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud při vědomí tohoto právního názoru proto musel s ohledem
na konkrétní okolnosti případu vážit další postup ve věci. Vycházel přitom z toho, že stěžovatel
byl v průběhu řízení před krajským soudem, a to konkrétně dne 7. 8. 2010, vyhoštěn. Místo jeho
pobytu v Sýrii je soudu známo. Z tohoto důvodu nenastaly v posuzovaném případě podmínky
pro zastavení řízení podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §33 písm. b), příp. d) zákona o azylu.
[17] Řízení ve věci mezinárodní ochrany je ovládáno zásadou důvěrnosti. Správní i soudní
orgány jsou vázány povinností chránit žadatele o udělení mezinárodní ochrany i jeho rodinné
příslušníky v zemi původu. Nesmí proto jakýmkoliv způsobem sdělovat údajným původcům
pronásledování nebo vážné újmy informace o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a získávat
v souvislosti s řízením ve věci mezinárodní ochrany informace o žadateli od údajných původců
pronásledování nebo vážné újmy (viz §19 odst. 1 zákona o azylu, čl. 22 a čl. 41 procedurální
směrnice). Právě s ohledem na zmíněnou zásadu postupoval krajský soud, pokud ustanovil
stěžovateli opatrovníka. Opřel se přitom i o stanovisko UNHCR, které si pro tento případ
vyžádal. UNHCR vyjádřil přesvědčení, že doručování soudních písemností do Sýrie
by pro stěžovatele mohlo znamenat vážné riziko vystavení újmě na zdraví nebo životě.
[18] Nejvyšší správní soud tento přístup respektuje. Za situace, kdy jsou zásadním způsobem
ztíženy podmínky pro doručování do země původu a v podstatě znemožněna právně účinná
komunikace se stěžovatelem, nebylo možné stěžovatele přímo vyzvat k předložení plné moci
udělené advokátovi ani připojit formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech“. Stěžovatel tedy pro překážky, které objektivně nenastaly na jeho straně, nemohl
prokázat, že jsou u něj dány předpoklady pro případné osvobození od soudních poplatků, což
je nezbytnou podmínkou pro to, aby mu Nejvyšší správní soud mohl ustanovit zástupce.
Z dosavadního průběhu řízení rovněž nikterak ani nevyplynulo, že by ustanovený opatrovník
navázal se stěžovatelem kontakt, na základě čehož by měl povědomí o jeho aktuálních
majetkových poměrech, čímž by mohl adekvátně reagovat na výzvu k doložení majetkových
poměrů.
[19] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výjimečnost této situace posoudil kasační
stížnost z hlediska její přijatelnosti, resp. důvodnosti a netrval na splnění podmínky povinného
právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti. Přihlédl i k tomu, že opatrovníkem stěžovatele
je SOZE, subjekt zřízený mimo jiné k poskytování kvalifikované právní pomoci žadatelům
o mezinárodní ochranu. Opatrovník podal za stěžovatele kasační stížnost, která je plně
projednatelná, neboť obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti.
V.II
[20] Jelikož se v posuzovaném případě jedná o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany,
musel se Nejvyšší správní soud dále zabývat její přijatelností. Kasační stížnost je v souladu
s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musel by ji Nejvyšší správní soud podle citovaného ustanovení
odmítnout jako nepřijatelnou. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ je typickým
neurčitým právním pojmem. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích
typických kriterií se zdejší soud zabýval mimo jiné v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, podle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.“
Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění tohoto rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud po zvážení všech okolností věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[21] Dále Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] V posuzovaném případě je podstatné, že se jedná v pořadí již o čtvrtou žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany (azylu). Stěžovatel dříve požádal o mezinárodní ochranu (azyl)
dne 2. 5. 2005, dne 31. 12. 2007 a dne 6. 11. 2009, v nynějším případě pak dne 10. 2. 2010.
Žalovaný první dvě žádosti posoudil meritorně. V případě prvé žádosti rozhodl tak, že se azyl dle
§12 až §14 zákona o azylu žalobci neuděluje a na žalobce se nevztahuje překážka vycestování dle
§91 téhož zákona. O druhé žádosti rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle §12
až §14b zákona o azylu neuděluje. Třetí i čtvrtou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
žalovaný vyhodnotil jako nepřípustnou dle §10a písm. e) téhož zákona.
[24] K opakovaným žádostem se podrobným způsobem vyjádřil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 - 65. Vyslovil v něm, že institut opakované
žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním
smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které
by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího
řízení. Může se jednat zpravidla o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času jako
je např. změna situace v zemi původu nebo změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele.
Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát
na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou
přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí,
a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako
tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci.
[25] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem žalovaného o nepřípustnosti opakované
žádosti stěžovatele o udělení doplňkové ochrany. K námitce stěžovatele stran nedostatečně
zjištěného skutkového stavu lze uvést, že z obsahu správního spisu lze jednoznačně seznat
naplnění podmínek pro zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti. Správní orgán i krajský soud
se ve svých rozhodnutích zabývali důvody, kterými stěžovatel opřel svou čtvrtou žádost
a konfrontoval je s obsahem jeho tří předchozích žádostí. Stěžovatel všechny své žádosti
primárně opřel o to, že byl politicky aktivním příslušníkem kurdské menšiny, a to v období před
jeho odjezdem ze Sýrie v dubnu 2005. V jeho výpovědích ovšem byly pokaždé shledány zásadní
rozpory oproti výpovědím předchozím. Stěžovatel v první žádosti mimo jiné uvedl, že je členem
Kurdské unie v Kamišlí – Destgirtina Kurd Li Qamishli. Ve své druhé žádosti zmínil potíže
spojené s tím, že jeho strýc je členem Organizace pro lidská práva a dále uvedl,
že je sympatizantem strany AZADI, nástupnické strany Lidové jednoty - Hevgirtina Gel. Během
třetí žádosti zmínil potíže spojené s tajným výslechem kvůli svému strýci a také uvedl, že od roku
1998 je členem Lidové koalice a od roku 2003 strany Al Azabi (pozn. NSS – patrně AZADI).
Při poslední, nyní projednávané, žádosti, stěžovatel poukázal na potíže spojené s jeho strýcem
a své členství ve straně Etihab Alšeb od roku 2004, která byla nástupnickou organizací strany
AZADI.
[26] Jak žalovaný v jednotlivých rozhodnutích, tak i krajský soud se zabývali nesrovnalostmi
v stěžovatelem uváděných důvodech odjezdu ze země. V tvrzeních stěžovatele v průběhu
jednotlivých řízení byly shledány mnohé rozpory, a to v líčení způsobu odjezdu ze země původu,
ve vztahu k jeho zdravotním potížím, rodinných poměrech (počet sourozenců), předchozím
zaměstnáním, konkrétním problémům, zapojení (členství, sympatizování) do politických stran,
v angažovanosti stěžovatele při nepokojích v Kamišlí v roce 2004.
[27] S ohledem na shora uvedené judikaturní závěry je zřejmé, že stěžovatel v rámci své čtvrté
žádosti nesplnil podmínky pro nové meritorní posouzení jeho příběhu. Možnost věcně posoudit
opakovanou žádost o mezinárodní ochranu totiž nedopadá na situace, kdy stěžovatel svůj příběh,
vztahující se k témuž časovému období a téže životné situaci, jež ho vedla k opuštění Sýrie, líčí
v každém řízení odlišně, se vzájemnými rozpory a případně jej různě doplňuje. Stěžovatelem
tvrzené potíže byly meritorně posouzeny v rozhodnutí o první i druhé žádosti. V nyní
projednávané čtvrté žádosti stěžovatel neuvedl žádné takové nové skutečnosti, které by nemohl
bez svého zavinění uvést již v rámci prvního řízení o mezinárodní ochraně. Skutečnost, že další
skutkové okolnosti svého případu uváděl až dodatečně nebo naopak rozporně oproti svým
předchozím tvrzením, je třeba přikládat k jeho tíži.
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že v řízení před správním orgánem vylíčil
skutečnosti, které naplňují důvody pro udělení azylu, humanitárního azylu či doplňkové ochrany
podle §12, §14 a §14b zákona o azylu. Tyto námitky ovšem nejsou důvodné.
[29] Při posuzování této námitky lze odkázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011 - 96. Soud v něm dospěl k závěru,
že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany může být nepřípustná, neboť v ní žadatel
uvedl totožné důvody a skutečnosti jako v žádosti předchozí, nebo žadatel (byť i částečně) uvádí
nové skutečnosti, které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení, pročež žádost
nemůže být nepřípustná a správnímu orgánu tím pádem vzniká povinnost o žádosti meritorně
rozhodnout. Pokud byly ve správním řízení shledány předpoklady pro zastavení řízení z důvodu
nepřípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže správní orgán zároveň
rozhodovat o věci samé, tedy ani o azylu, ani o doplňkové ochraně.
[30] Pro zákonnost správního rozhodnutí o opakované žádosti je tedy nejprve třeba posoudit
tvrzení stěžovatele v průběhu předchozích řízení a porovnat jej s tvrzeními v nové žádosti. Jak již
bylo uvedeno, správní orgán i krajský soud se zabývali tím, proč se v posuzovaném případě
nemůže jednat o přípustnou žádost. Za takové situace správní orgán nemohl meritorně a tedy
opakovaně posuzovat stěžovatelem tvrzené potíže související s jeho aktivitou v prokurdských
politických stranách, s účastí na protivládních demonstracích či jeho zdravotním stavem. Tyto
skutečnosti již byly posuzovány v rámci rozhodnutí o jeho první a druhé žádosti.
[31] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry žalovaného a krajského soudu i ve vztahu
k stěžovatelem nově předložené kopii zatykače datovaného ke dni 1. 6. 2006. Žalovaný porovnal
stěžovatelem předloženou kopii s kopií skutečného syrského zatykače a dospěl k závěru, že se liší.
Opřel se také jednak o informaci MZV ČR čj. 114413/2009-LPTP ze dne 31. 8. 2009, podle
které zatykač je dokumentem, který koluje pouze mezi policií a soudem a zatýkaná osoba jej
nemá možnost získat, a jednak o skutečnost, že uvedená kopie zatykače přeložená týmž
překladatelem je opakovaně předkládána krajany žalobce. V dané věci je přitom podle Nejvyššího
správního soudu podstatné i to, že stěžovatel tvrdil, že tento dokument obdržel více než
po čtyřech letech po jeho vydání proto, že ani jeho příbuzní nevěděli, kde se zdržuje, a byli
vystavováni nátlaku. Jak ovšem správně upozornil krajský soud, toto tvrzení je v rozporu s tím,
co stěžovatel uváděl během řízení o své druhé žádosti. Při pohovoru dne 6. 2. 2008 uvedl,
že je v telefonickém kontaktu s rodinou (bratrem, bratrancem) v Sýrii a s přáteli. Hovořil o tom,
že jej bratr informoval o návštěvě policie před dvěma měsíci. Právě tyto okolnosti hodnocené
ve vzájemných souvislostech celého stěžovatelova příběhu způsobují to, že předložení kopie
zatykače, jenž byl žalovaným shledán jako falzifikát, nemůže představovat ony nové skutečnosti
či zjištění, které nebyly zkoumány bez zavinění stěžovatele v předchozích řízeních.
[32] Důvodnost kasační stížnosti nemůže založit ani tvrzení, že se žalovaný dostatečně
nevěnoval posouzení situace v zemi původu. Jak již bylo řečeno, stěžovatel ve své čtvrté žádosti
neuvedl žádné takové skutečnosti, pro které by se musel zabývat možnými důvody pro udělení
doplňkové ochrany z jiných důvodů, než těch, které byly zkoumány v předchozích řízeních.
Správní rozhodnutí o prvé i druhé žádosti obsahují závěry žalovaného o situaci osob,
a to i příslušníků kurdské menšiny, navrátivších se ze zahraničí.
[33] I zde lze vyjít ze závěrů vyjádřených ve zmiňovaném rozsudku rozšířeného senátu. Podle
tohoto rozsudku musí odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost
opakované žádosti obsahovat mimo jiné zdůvodněný závěr o tom, že nedošlo k takové zásadní
změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Tuto podmínku je přitom třeba posuzovat s ohledem na skutečnosti, které
vyšly najevo v průběhu správního řízení.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na neaktuálnost informací o zemi původu,
a to se zřetelem k měnící se situaci v Sýrii. Odkázal přitom na množství aktuálních podkladů
datovaných převážně až po vydání jak žalovaného správního rozhodnutí, tak i samotného
rozsudku krajského soudu. Požadavek na aktuálnost informací o zemi původu v řízení o udělení
mezinárodní ochrany je přirozeně oprávněný (srov. rozsudky ze dne 31. 7. 2008,
čj. 5 Azs 55/2008 – 71, a ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 – 81). Žalovaný vydal rozhodnutí
o poslední žádosti stěžovatele dne 25. 2. 2010, přičemž ve svém rozhodnutí stručně vyšel
z informace švýcarského Spolkového migračního úřadu ze dne 19. 10. 2009, zabývající se rovněž
i situací osob, vracejících se do Sýrie poté, co pobývaly v zahraničí a žádaly o azyl a dále situací
Kurdů. Tento podklad jistě nelze s ohledem na dobu rozhodování žalovaného považovat
za neaktuální.
[35] Jak již bylo uvedeno výše, rozšířený senát v předmětném rozsudku potvrdil,
že opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany by mohla založit zásadní změna
situace v zemi původu, neboť podstatná změna situace v zemi původu je skutečností, jež ze své
podstaty nemohla být zkoumána v předchozím řízení (srov. také usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2011, čj. 7 Azs 18/2011 – 160, nebo ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 Azs 5/2011 - 58).
Toto však není případ žalobce. V průběhu správního řízení ani v průběhu řízení před krajským
soudem nenamítal takovou podstatnou změnu situace v Sýrii. Ostatně, měl-li stěžovatel v kasační
stížnosti na mysli současné nepokoje v Sýrii, Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že k zásadní
změně poměrů v Sýrii došlo až v průběhu roku 2011, tedy až poté, co bylo vydáno správní
rozhodnutí a poté, co byl stěžovatel vyhoštěn nazpět do Sýrie. Proto v posuzovaném případě
nemohlo dojít k porušení zásady non-refoulement.
[36] Nepříhodným je kasační bod vztahující se k nedostatečnému odůvodnění výroku
o nevztažení překážek vycestování. Měl-li stěžovatel na mysli nedostatečné odůvodnění prvního
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (azylu), pak je nutno konstatovat, že stěžovatel může
namítat pochybení žalovaného toliko ve vztahu k nyní posuzovanému rozhodnutí a nikoliv
rozhodnutí o jeho předchozích žádostech.
[37] Argumentace stěžovatele o tom, že na území České republiky vede řádný život,
nedopustil se trestné činnosti a má zájem zde žít a pracovat, není pro účely posuzování důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany nikterak relevantní (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 2 Azs 246/2005 – 37). Otázky legalizace pobytu cizinců řeší zákon
o pobytu cizinců. Instituty zákona o pobytu cizinců nelze nahrazovat udělením mezinárodní
ochrany podle zákona o azylu, který postihuje taxativně vymezené závažné a palčivé problémy
v zemi původu (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 Azs 216/2004 – 60,
ze dne 26. 9. 2006, čj. 4 Azs 442/2005 - 43, nebo usnesení ze dne 8. 1. 2009,
čj. 2 Azs 66/2008 - 52). K názoru stěžovatele o jeho řádném životě na území České republiky lze
jen poukázat na to, že z předloženého správního spisu vyplývá, že mu bylo uděleno správní
vyhoštění na čtyři roky a již dříve mu bylo jednou správní vyhoštění uděleno.
[38] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[39] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení §120 s. ř. s.). Žalovanému správnímu
orgánu, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu
spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že opatrovník stěžovatele – SOZE – nemá právo
na odměnu za zastupování stěžovatele, protože nevykonává specializované právní poradenství
podle zvláštních zákonů ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 9. 2008, čj. 4 Azs 51/2008 - 79).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. dubna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu