ECLI:CZ:NSS:2012:9.AFS.12.2012:33
sp. zn. 9 Afs 12/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana
Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: JUDr. Z. A., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2902/10-1500-105219, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011,
č. j. 10 Af 39/2010 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zastaveno
řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2902/10-1500-105219,
z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného bylo
zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Praha – západ o zamítnutí odvolání proti
platebnímu výměru na úrok z prodlení. Finanční orgány ve svých rozhodnutích uvedly,
že stěžovatelovo odvolání bylo podáno opožděně.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud uvedl, že usnesením ze dne
17. 8. 2010 byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za podanou žalobu. Následná
žádost o osvobození od soudního poplatku byla zamítnuta usnesením ze dne 28. 2. 2011,
č. j. 10 Af 39/2010 - 45, proti kterému byla podána kasační stížnost, jež byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 Afs 25/2011 - 65. Městský
soud poté stěžovatele znovu vyzval k zaplacení soudního poplatku, na což stěžovatel reagoval
novým návrhem na osvobození od soudních poplatků. Městský soud dospěl k názoru,
že v pořadí druhá žádost o osvobození od soudních poplatků neobsahuje nové, dříve
neuplatněné skutečnosti, proto o ní v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 - 65, nebylo třeba samostatně rozhodovat. Tvrzení o tom,
že stěžovatel nemohl vykonávat advokacii, bylo totiž obsaženo již v žalobě. Městský soud dále
uvedl, že stěžovatel sice tvrdil, že jeho majetkové poměry se v důsledku jeho vyškrtnutí
ze seznamu advokátů, byť nepravomocného, ale právně účinného, změnily k horšímu, avšak
neuvedl míru onoho zhoršení ani stav majetkových poměrů před a po tomto zhoršení. Městský
soud tak toto jeho tvrzení považoval za velmi neurčité a nemohl k němu přihlížet. Další tvrzení
stěžovatele dle hodnocení městského soudu nesouvisela se změnou majetkových poměrů,
ale týkala se vesměs událostí, které se odehrály již před několika lety. Ohledně tvrzení
o majetkovém útisku ze strany státu, který stěžovatel uváděl jako důvod pro osvobození
od soudních poplatků, městský soud uvedl, že takový útisk sám o sobě důvodem pro osvobození
od soudních poplatků být nemůže. Důvodem pro osvobození je doložení skutečnosti, že účastník
řízení nemá dostatečné prostředky na zaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že napadené usnesení městského soudu porušuje jeho
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Česká republika dle stěžovatele dlouhodobě
porušuje ústavní povinnost založenou v čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod upravit
řádně zákonem podmínky a podrobnosti soudní ochrany práv zaručených závazky České
republiky z mezinárodních smluv [stěžovatel zmiňuje Úmluvu o zákazu nelidského zacházení
(publikovanou pod č. 143/1988 Sb.), Trestněprávní úmluvu o korupci (publikovanou
pod č. 70/2002 Sb.m.s.) a Občanskoprávní úmluvu o korupci (publikovanou pod č. 3/2004 Sb.
m. s.)]. Stěžovatel dále uvedl, že v případě ochrany práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod jsou od soudních poplatků osvobozena řízení ve věcech náhrady škody
způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo úředním postupem dle §11
odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011.
Dle stěžovatele je pak v zásadním rozporu s osvědčenými principy právního státu, aby občané,
kteří se domáhají soudní ochrany svých práv zaručených závazky České republiky z označených
mezinárodních smluv, byli proti ochraně podle čl. 36 odst. 3 Listiny zák ladních práv a svobod
diskriminováni poplatkovou povinností za to, že Česká republika porušuje ústavní povinnost
svědčící ji z čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod upravit zákonem podmínky
a podrobnosti soudní ochrany práv svých občanů dotčených mezinárodními závazky České
republiky z označených mezinárodních smluv.
Stěžovatel s poukazem na ústavní princip rovnosti účastníků řízení před soudem
poukazuje na to, že ust. §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), připouští rozhodnutí soudu o osvobození
od soudních poplatků vázat nikoli jen na doložení nedostatku prostředků jako v soudním řízení
správním, ale obecně na poměry účastníka. Soud dle stěžovatele může aplikovat citovan é
ustanovení nikoli jen v případě doložení nedostatku prostředků, ale s ohledem na poměry
účastníka řízení i k zabránění ústavně nepřípustné diskriminace soudem.
V kasační stížnosti stěžovatel též poukázal na vraždu JUDr. E. V. a na to, že se domáhá
soudní ochrany základního práva podmiňujícího nezávislost advokacie (práva na smluvní
odměnu za poskytnutou právní pomoc).
V reakci na přípis obsahující informaci o složení senátu Nejvyššího správního soudu,
který bude rozhodovat v řízení o této kasační stížnosti stěžovatele, zaslal stěžovatel zdejšímu
soudu podání ze dne 4. 2. 2012. Zde uvedl, že je nyní odkázán na 7000 Kč exekučně
nepostižitelného minima starobního důchodu. Stěžovatel dále uvedl, že byl z vůle Úřadu vlády
trestně stíhán pro plnění zákonné povinnosti, že jeho trestní oznámení, které podal jako správce
úpadce Š., bylo odloženo, a že se žalobou před městským soudem domáhá ochrany proti Úřadem
vlády řízené Bezpečnostní informační službě. Žaloba je před městským soudem projednávaná
pod sp. zn. 32 C 178/2010. K těmto svým tvrzením navrhl důkazy žalobou ze dne 22. 8. 2010
proti Úřadu vlády a dále specifikovaným přípisem státní zástupkyně, usnesením Policie České
republiky ze dne 31. 12. 2001 a usnesením Obvodního ředitelství policie Praha 1 ze dne
30. 3. 2011.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel má vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud
přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.), a poté dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Zdejší soud především uvádí, že z jeho konstantní judikatury vyplývá, že v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění poplatkové
povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl
samotného řízení. Nezaplacení soudního poplatku za kasační stížnost proto v takových případech
nemůže samo o sobě bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí, k tomu
srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77.
Právní názor vyslovený v citovaných rozsudcích lze bezpochyby aplikovat také v dané
věci, kde kasační stížnost směřuje proti usnesení městského soudu o zastavení řízení o žalobě
z důvodu nezaplacení soudního poplatku. I zde by striktní trvání na podmínce zaplacení
soudního poplatku v řízení o kasační stížnosti způsobilo jen řetězení téhož problému, případně
by mohlo vést k nepřípustnému odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu. S ohledem
na tuto skutečnost netrval Nejvyšší správní soud na zaplacení soudního poplatku, k tomu
srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 7 Aps 4/2009 - 20.
Pokud stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nezabýval „nadzákonným právním
stavem“, nesvědčí tato námitka o nezákonnosti rozhodnutí městského soudu. Tvrzení,
která stěžovatel označil za „nadzákonný právní stav“, se totiž nevztahují k povinnosti platit
soudní poplatek, ani k řízení před městským soudem, ze kterého vzešlo nyní napadené
rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že Česká republika d louhodobě porušuje ústavní
povinnost založenou čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod řádně upravit zákonem
podmínky a podrobnosti soudní ochrany práv občanů zaručených mezinárodními závazky ČR,
stěžovatel výslovně zmínil Úmluvu o zákazu nelidského zacházení, Trestněprávní úmluvu
o korupci a Občanskoprávní úmluvu o korupci. K mezinárodním úmluvám o korupci uvedl,
že Česká republika je zavázána neposkytnout nikomu, tedy ani České straně sociálně
demokratické, i jen nepatřičnou výhodu majetkovým útiskem stěžovatele. Nelidské zacházení
spatřoval v tom, že proti němu bylo dle jeho slov vedeno trestní stíhání pro nezávislý výkon
advokacie a pro plnění zákonných povinností. Poukázal i na to, že zneužívání státní moci bylo
namířeno i proti osobám v jeho okolí, v této souvislosti zmínil i vraždu JUDr. E . V., o níž
obšírně pojednal v úvodu kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedená stěžovatelova tvrzení se nevztahují k nyní
posuzované věci a pro přezkum rozhodnutí městského soudu nejsou relevantní. Předmětem
nynějšího přezkumu ze strany zdejšího soudu je otázka, zda městský soud nepochybil,
když zastavil řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Před městským soudem bylo
napadeno rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Praha – západ
o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení pro opožděnost.
Pro rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je stěžejní
zhodnocení toho, zda stěžovatele poplatková povinnost tíží (tj. zda řízení podléhá soudnímu
poplatku a zda stěžovatel od poplatku nebyl osvobozen) a zda poplatek byl zaplacen, a to buď
bez výzvy soudu, nebo ve lhůtě k tomu soudem určené (k tomu srov. §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích). Z uvedeného je zřejmé, že městský soud se nemusel zabývat vztahem
České strany sociálně demokratické ke stěžovateli, ani tvrzením o trestním stíhání stěžovatele
či vraždě JUDr. E. V. Vzhledem k tomu, že právě uvedená tvrzení stěžovatele jsou pro věc
nepodstatná, nemusel se městský soud zabývat mezinárodními smlouvami, kterých se stěžovatel v
této souvislosti dovolával, příp. hodnotit související stěžovatelovo tvrzení, že Česká republika
porušuje ústavní povinnost upravit zákonem podmínky a podrobnosti soudní ochrany práv
občanů zaručených těmito mezinárodními závazky.
Nejvyšší správní k podání stěžovatele ze dne 4. 2. 2012, které vyhodnotil jako doplnění
kasační stížnosti, uvádí, že tvrzení v něm obsažená o tom, že bylo odloženo jeho trestní
oznámení, které podal jako správce úpadce Š., a o tom, že podal žalobu, kterou se domáhá soudní
ochrany proti Bezpečnostní informační službě, jsou pro přezkum napadeného usnesení
městského soudu nepodstatná. Nemají totiž souvislost s nutností zaplatit soudní poplatek
za řízení před městským soudem a neobsahují ani námitky proti usnesení tohoto soudu,
který pro nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě zastavil. Právě uvedené platí
i pro stěžovatelovo tvrzení, že byl jako advokát trestně stíhán pro plnění své zákonné povinnosti.
Stěžovatel k těmto svým tvrzením navrhl důkazy, které nebylo třeba provádět právě s ohledem
na skutečnost, že tvrzení, která mají důkazy doložit, jsou pro věc nerozhodné. Tvrzení,
že stěžovatelův příjem činí 7000 Kč měsíčně, je skutečnost, kterou stěžovatel uplatil poté,
kdy bylo vydáno napadené usnesení městského soudu, a zdejší soud k němu dle §109 odst. 5
s. ř. s. nepřihlíží, neboť v podáních určených městskému soudu tuto skutečnost neuvedl.
Stěžovatel dále namítl diskriminaci těch občanů, kteří se domáhají soudní ochrany svých
práv zaručených závazky ČR z mezinárodních smluv, oproti těm, kteří se domáhají soudní
ochrany dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Diskriminaci spatřuje v nutnosti
uhradit soudní poplatek. Nejvyšší správní soud nemohl takové námitce přisvědčit.
Nejvyšší správní soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996,
sp. zn. Pl. ÚS 6/96 (publikovaného pod č. 295/1996 Sb. a jako N 113/6 SbNU 313, dostupného
z http://nalus.usoud.cz), v němž se Ústavní soud vyjadřoval k chápání ústavní zásady rovnosti.
V citovaném nálezu je uvedeno: „Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny, nelze
pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání
rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy,
požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č. 11 Sbírky
usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování
v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však,
že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.“ Při takto vnímané zásadě rovnosti nelze
ze skutečnosti, že určité typově vymezené soudní řízení je věcně osvobozeno od soudních
poplatků, bez dalšího dovozovat, že by s odkazem na rovnost v právech měla být od soudního
poplatku osvobozena i řízení jiná. Pro takový závěr by musela svědčit úvaha, že takové
rozlišování je nepřípustným projevem libovůle a jde o neodůvodněný rozdíl. Stěžovatel v tomto
smyslu ovšem neuvedl žádnou argumentaci, ve skutečnosti totiž pouze poukázal jen na rozdílnost
spočívající v tom, že řízení o jeho žalobě podléhá soudnímu poplatku, kdežto řízení ve věcech
náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím
o vazbě nebo nesprávným úředním postupem jsou od soudního poplatku osvobozena dle §11
odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 8. 2011 [v současné době
je toto osvobození uvedeno v §11 odst. 1 písm. m) citovaného zákona].
Dále nelze přehlédnout, že ačkoli stěžovatel tvrdil, že se domáhá svých práv zaručených
mezinárodními smlouvami k zákazu nelidského zacházení a korupci, zdejší soud již výše rozebral,
že jeho tvrzení v tomto směru se netýkala předmětu přezkumu ze strany městského soudu, který
je tak v daném řízení nemohl ani hodnotit.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, v níž stěžovatel poukazuje na §138
odst. 1 o. s. ř., který osvobození od soudních poplatků váže na poměry účastníka, nikoli jen
na doložení nedostatku prostředků jako §36 odst. 3, věta první, s. ř. s. Stěžovatel se dovolává
principu rovnosti a s ohledem na poměry účastníka řízení požaduje zabránit nepřípustné
diskriminaci poplatkovou povinností v případě soudní ochrany práv zaručených závazky České
republiky z mezinárodních smluv. Zdejší soud konstatuje, že pojem „poměry účastníka“ v §138
odst. 1 o. s. ř., na který stěžovatel odkazuje, se vztahuje k možnosti účastníka zaplatit soudní
poplatek, jde tedy o jistý vztah k jeho finanční a majetkové situaci. Účelem individuálního
osvobození od soudních poplatků je zabránění tomu, aby se neschopnost zaplatit soudní
poplatek stala nepřekonatelnou překážkou v přístupu k soudu. Vzhledem k tomu, že soudní
poplatek je vždy určitá finanční částka, je logické, že schopnost či neschopnost její úhrady
se bude vždy vztahovat k finanční a majetkové situaci poplatníka. Při individuálním osvobození
od soudního poplatku je třeba takovou situaci hodnotit a k této situaci se potom připíná pojem
„poměry účastníka“ užitý v §138 odst. 1 o. s. ř. Tento pojem pak nelze od finanční a majetkové
situace zcela izolovat, to by odporovalo smyslu individuálního osvobození od soudního poplatku
vymezeného výše.
Závěr, že pojem „poměry účastníka“ v §138 odst. 1 o. s. ř. nelze vnímat zcela odtrženě
od jeho majetkové a finanční situace , podporuje i komentář k tomuto ustanovení, kde se uvádí:
„Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka (vedlejšího účastníka), se musí
promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní
poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci
(se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození
od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). “ (viz Bureš J.,
Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, str. 953).
Stěžovatel se ovšem pod pojem „poměry účastníka“ snaží podřadit i skutečnosti,
které s jeho finanční a majetkovou situací nesouvisí a u nichž tuto souvislost ani nedovozuje.
V dané souvislosti totiž poukazuje na to, že brání svá práva zaručená mezinárodn ími smlouvami
(o zabránění nelidského zacházení či korupci), či poukazuje na diskriminaci. V kasační stížnosti
přitom stěžovatel výslovně uvedl, že osvobození od soudního poplatku se snaží dosáhnout
nikoliv pro nedostatek finančních prostředků, ale k uplatnění práva na soudní ochranu proti
nepřípustné diskriminaci poplatkovou povinností. Nejvyšší správní soud na základě výše
uvedeného konstatuje, že pod pojem „poměry účastníka“ v §138 odst. 1 o. s. ř., na který odkázal
stěžovatel, nelze podřadit skutečnosti, na které stěžovatel odkázal. Jeho námitka proto není
důvodná.
Pokud se stěžovatel dovolává porušení práva na spravedlivý proces, zdejší soud uvádí,
že právo na spravedlivý proces lze uplatnit před nestranným a nezávislým soudem, avšak pouze
zákonem stanoveným způsobem. Splnění poplatkové povinnosti je jedním ze základních
předpokladů pro uplatnění tohoto práva. Pokud ovšem stěžovatel svou poplatkovou povinnost
nesplnil a městský soud na tuto skutečnost reagoval zákonem předvídaným způsobem, nespatřuje
Nejvyšší správní soud v postupu městského soudu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý
proces.
Nejvyšší správní soud nemá nejmenší pochybnosti, že povinnost hradit soudní poplatek
za řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, pokud není žalobce od tohoto poplatku
osvobozen, nikterak neohrožuje nezávislost advokacie na státní moci. A to ani v případě,
že žalobcem je advokát. Nutnost uhradit soudní poplatek totiž nikterak nelimituje samotný obsah
zpoplatněných podání ani následný postup žalobce v dané věci, natož pak jeho postup v jiných
věcech. Nebylo tak žádného důvodu, jak navrhoval stěžovatel, obracet se na Soudní dvůr
Evropské unie s předběžnou otázkou ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie,
zda je slučitelné se závazky členského státu Evropské unie na ochranu nezávislosti advokacie
na státní moci, aby členské země podmiňovaly poskytnutí soudní ochrany poplatkovou
povinností advokátovi.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činn ost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu