ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.18.2012:31
sp. zn. 9 As 18/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
ICORE SOLUTIONS LIMITED, se sídlem Avlonos 1, Maria House, Nikósie, Kypr,
zast. Mgr. MUDr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Na Rybníčku 1329/5,
Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a,
Praha 6, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 19. 11. 2008,
sp. zn. O-193745, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Montblanc-Simplo GmbH, se sídlem
Hellgrundweg 100, Hamburk, Německo, zast. JUDr. Michalem Havlíkem, advokátem se sídlem
Hálkova 2, Praha 2, ve věci zápisu ochranné známky, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 8 Ca 24/2009 - 63,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 8 Ca 24/2009 – 63,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 19. 11. 2008,
sp. zn. O-193745, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 640 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
Mgr. MUDr. Daniela Mališe, LL.M., advokáta se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení shora
označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 11. 2008,
sp. zn. O-193745.
Tímto rozhodnutím bylo na základě rozkladu osoby zúčastněné na řízení změněno
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. O-193745, č. j. 17019/2004, jímž byly
zamítnuty námitky podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů
(zákon o ochranných známkách), podané osobou zúčastněnou na řízení proti zápisu slovního
označení „NORDBLANC“ do rejstříku ochranných známek, jehož přihlašovatelem
je stěžovatelka jako právní nástupce společnosti TENET Europe s. r. o.
Osoba zúčastněná na řízení své námitky odůvodnila tím, že je vlastníkem mezinárodní
známky č. 670350 „MONTBLANC“, s prioritou 30. 7. 1996, platné v České republice mimo jiné
pro výrobky třídy 18, a mezinárodní známky č. 710391 „MONTBLANC“, s prioritou
14. 10. 1998, platné v České republice pro výrobky třídy 25, přičemž přihlašované označení
stěžovatelky je s těmito staršími mezinárodními ochrannými známkami zaměnitelné; první
namítaná ochranná známka pod č. 670350 je zapsána pro „sedlářské zboží, koňské řemeny,
řemeny z kůže a výrobky z kůže a imitace kůže, včetně kabelek, kazet, malých kožených výrobků,
zejména peněženek, náprsních tašek, klíčenek, košů a kufrů“, druhá namítaná ochranná známka
pod č. 710391 je zapsána pro „oděvní doplňky, zejména opasky, spony a rukavice“.
Změna rozhodnutí žalovaného provedená podle §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se týkala jeho výroku
a spočívala v tom, že na základě podaných námitek se:
o zamítá přihláška ochranné známky pro:
- aktovky (kožená galanterie), aktovky školní, batohy, batohy pro horolezce, batohy
turistické, batohy pro děti, brašny lovecké, chlebníky, imitaci kůže, kabelky, klíčenky,
kufříky diplomatické, kufry, obojky, pokrývky z kožešiny, pásky kožené, peněženky,
pásy na nošení z kůže závěsné, popruhy z kůže, řemeny závěsné z kůže, kožené pytle,
závěsné mošny, brašny na nářadí, cestovní obaly na oděvy, kožená pouzdra, kožené
tašky, kabely, tašky cestovní, tašky plážové, torby, torny ve třídě 18 mezinárodního
zatřídění výrobků a služeb;
- oděvy, zejména oděvy pánské, dámské, dětské, oděvy pro sport a volný čas, bundy,
zejména bundy sportovní a bundy sportovní s kapucí, větrovky, kombinézy
jako oděvy, zejména sportovní, sportovní soupravy, tepláky, šortky, kamaše, kalhoty,
kravaty, leginy, oděvy pletené, oděvy nepromokavé, plavky, sportovní dresy, trika,
polokošile, mikiny, tílka, pulovry, vesty, svetry, opasky, šle, prádlo osobní, prádlo
spodní, pyžama, ponožky, šály, šátky, pokrývky hlavy, rukavice, čelenky, obuv,
sportovní obuv, obuv plážovou, opasky, fotbalovou obuv, lyžařské boty ve třídě 25
mezinárodního třídění výrobků a služeb;
o postupuje k zápisu přihláška ochranné známky pro:
- hole turistické, deštníky, slunečníky ve třídě 18 mezinárodního třídění výrobků
a služeb;
- výrobky ve třídě 9 a 28 mezinárodního třídění výrobků a služeb.
S výjimkou výše uvedených tří výrobků ve třídě 18 – turistických holí, deštníků
a slunečníků – tedy bylo předsedou žalovaného vyhověno rozkladu osoby zúčastněné na řízení
namítající zaměnitelnost její ochranné známky „MONTBLANC“ a přihlašovaného označení
„NORDBLANC“ podle §7 odst. 1 písm. a) zákon o ochranných známkách, podle kterého
se přihlašované označení do rejstříku ochranných známek nezapíše na základě námitek podaných
vlastníkem starší ochranné známky, pokud: „z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou
známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka
vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje
i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou“.
II. Posouzení věci městským soudem
Proti rozhodnutí předsedy žalovaného podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud
shledal napadeným rozsudkem jako nedůvodnou a ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
Městský soud připomněl, že předseda žalovaného v téže věci již jednou rozhodoval, a sice
rozhodnutím ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. O-193745, v němž rovněž vyhověl námitkám osoby
zúčastněné na řízení a přihlášku stěžovatelky pro ochrannou známku „NORDBLANC“ zamítl
pro veškeré výše uvedené zboží ve třídách 18 a 25 a postoupil ji k zápisu pouze pro výrobky ve
třídě 28. Toto rozhodnutí však bylo následně v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 - 141, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému zpět
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval pochybení při posuzování
pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení „NORDBLANC“ a starší ochranné známky
„MONTBLANC“. Konkrétně se zabýval zejména zaměnitelností porovnávaných označení
z hlediska jejich podobnosti jako celku i jednotlivých prvků, a dále též z hlediska fonetického,
vizuálního a významového, jakož i z hlediska výrobků, k nimž se předmětná označení vztahují.
S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU přitom poukázal na to, že průměrný spotřebitel
dotčeného výrobku nebo služeb, jehož vnímání ochranných známek hraje rozhodující roli
při celkovém posouzení nebezpečí záměny, obvykle vnímá ochrannou známku jako celek
a nevěnuje se zkoumání různých detailů. Rozlišení celého označení na jeho jednotlivé prvky má
význam pro nalezení dominantních prvků, či prvků s vysokou rozlišovací způsobilostí
(distinktivitou). V dané věci posuzoval předseda žalovaného dotčená označení především
globálně, tj. v jejich plném znění, z některých hledisek dle jednotlivých prvků, a to tak, aby vynikl
celkový dojem, kterým označení působí na průměrného spotřebitele. Takový postup pak Nejvyšší
správní soud označil jako logický a souladný se smyslem a účelem známkoprávní úpravy.
Námitku směřující do posouzení podobnosti porovnávaných označení v jejich celku
a jednotlivých prvcích proto neshledal důvodnou stejně jako další námitku týkající
se předmětných označení z hlediska fonetického, vizuálního a významového. Věcně sice
stěžovatelka namítala, že jí přihlašované označení je označením fantazijním, zatímco namítané
ochranné známky se svým názvem shodují s nejvyšší horou Evropy, avšak nijak neosvědčila
překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení ze strany předsedy žalovaného,
který v daném případě konstatoval podobnost obou označení. Ve vztahu k výrobkům, na které
se přihlašované označení vztahuje, pak – s odkazem na místa, kde se tyto výrobky prodávají
a jakému účelu slouží – konstatoval rovněž jejich podobnost nebo shodnost,
resp. komplementaritu. Dle Nejvyššího správního soud tak ovšem předseda žalovaného učinil,
aniž by odpovídajícím, dostatečným způsobem zhodnotil podobnost jednotlivých výrobků
(samostatně), včetně jejich účelu.
Nejvyšší správní soud vycházel především ze směrnic týkajících se námitkového řízení
vydaných Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (dále jen „OHIM“ - Office for
Harmonization in the Internal Market, Trade Marks and Designs) a v této souvislosti konstatoval,
že předseda žalovaného byl povinen posoudit a odůvodnit účel porovnávaných výrobků, jakožto
nejdůležitější faktor s tím, že nelze vyloučit, že v určitých případech k tomu bude postačovat
porovnání shody názvů jednotlivých druhů předmětných výrobků či služeb. Bude-li však v řízení
namítán jejich zcela odlišný účel, jak tomu bylo v projednávané věci, je žalovaný, resp. jeho
předseda povinen se s takovým tvrzením v souladu s principem materiální pravdy,
a s přihlédnutím k rozsahu namítaných skutečností, vypořádat. V takovém případě již nelze
vycházet jen z podobných označení zapsaných a přihlašovaných druhů výrobků či služeb.
Odůvodnění:
rozhodnutí musí obsahovat i přezkoumatelné úvahy o nedůvodnosti tvrzených
skutečností a předkládaných právních názorů.
Těmto požadavkům předseda žalovaného ve svém prvním rozhodnutí o rozkladu ze dne
28. 11. 2005 nedostál, a proto Nejvyšší správní soud shora zmíněným rozsudkem ze dne
28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 - 141, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 10 Ca 23/2006 - 86, kterým byla žaloba proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. Následně
městský soud, vázán zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, zrušil rozsudkem ze dne
6. 8. 2008, č. j. 10 Ca 147/2008 - 162, v pořadí první rozhodnutí o rozkladu a věc vrátil k dalšímu
řízení, v němž měl žalovaný, resp. jeho předseda vydat nové, v pořadí druhé rozhodnutí
o rozkladu v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V této souvislosti tedy městský soud zrekapituloval odůvodnění nového rozhodnutí
žalovaného předsedy dne 19. 11. 2008 s tím, že považuje za nepatřičnou námitku stěžovatelky,
dle které ani při novém rozhodování ve věci předseda žalovaného nedostál povinnosti posoudit
a odůvodnit své rozhodnutí týkající se shody či podobnosti výrobků nárokovaných přihláškou
ochranné známky „NORDBLANC“ a výrobků chráněných namítanými ochrannými známkami
„MONTBLANC“.
Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelky městský soud konstatoval, že metodika OHIM
obsažená v jeho směrnicích nepředstavuje pramen práva. Jedná se o interní akt řízení,
který v organizační jednotce, v níž je platný, zabezpečuje jednotný výklad a aplikaci neurčitých
právních pojmů. Nelze proto požadovat, aby byl respektován předsedou žalovaného, který
je jako správní úřad České republiky ve správním řízení vázán zásadou legality dle §2 odst. 1
správního řádu. Námitku stěžovatelky, podle které měl předseda žalovaného povinnost
postupovat v souladu s metodikou OHIM, tak městský soud vypořádal rovněž jako nepatřičnou.
K potřebě posoudit nárokované a namítané výrobky podle kritérií vyjmenovaných
Nejvyšším správním soudem (účel, způsob použití a komplementární či konkurenční charakter),
jakož i podle dalších faktorů, na které je třeba brát ohled (distribuční kanály, relevantní veřejnost
a obvyklý původ zboží), konstatoval městský soud, že tyto faktory lze relevantně zohlednit
až v rámci konečné úvahy o pravděpodobnosti záměny, nikoli v rámci úvah o podobnosti
či shodnosti výrobků. S pravděpodobností záměny se přitom předseda žalovaného náležitě
vypořádal, a pokud jde o předchozí posouzení podobnosti či shodnosti výrobků, poukázal
městský soud na následující:
Výčet nárokovaných výrobků se provádí v rozsahu pravidelně obnovovaného seznamu
podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne
15. června 1957 (vyhláška č. 118/1979 Sb.) a jakkoli je tento výčet a třídění jednotlivých výrobků
a služeb pouze administrativní, je nutno uvést, že výrobky, nejsou, a ani nemohou být roztříděny
podle kvality, ceny cílového spotřebitele či použití. Současně poznamenal, že pokud je starší
mezinárodně zapsaná ochranná známka zapsaná obecně pouze pro určitý typ výrobku, nelze
výrobky nárokované mladší ochrannou známkou pokládat za nepodobné jen proto,
že si nárokuje ochranu pouze pro určitý segment tohoto typu výrobku, pro něž je zapsaná starší
ochranná známka. Proto, pokud stěžovatelka namítala, že předseda žalovaného byl povinen
provést test ohledně výrobků, na které se přihlašované označení vztahuje, popř. bude vztahovat,
musel i tuto námitku odmítnout jako nepatřičnou. Znamenalo by to totiž zachování statusu quo
a omezení aktivit majitelů ochranných známek pouze na výrobky nebo služby v rozsahu,
provedení i kvalitě v okamžiku podání přihlášky, což by muselo být i předmětem výroku
správního rozhodnutí o poskytnutí ochrany ochranné známce.
Stejně tak se městský soud neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že její výrobky jsou
určeny pro jiný okruh spotřebitelů, neboť vyrábí zejména oblečení jiné kvality (pro sport a volný
čas pro střední a střední nižší příjmové kategorie), zatímco osoba zúčastněná na řízení produkuje
luxusní výrobky. Namítané ochranné známky „MONTBLANC“ nemají cílového spotřebitele
určeného zápisem ochranné známky, ale kvalitou výrobků nesoucích jejich označení. Kromě toho
ze seznamu výrobků porovnávaných označení nevyplývá, že by osoba zúčastněná na řízení
vyráběla pouze luxusní zboží. Navíc není vyloučeno, aby osoba zúčastněná na řízení v budoucnu
vyráběla zboží určené pro střední a střední nižší příjmové kategorie a vice versa stěžovatelka
vyráběla luxusní zboží bez ohledu na skutečnost, že jím bývá také oblečení pro sport a volný čas.
III. Kasační stížnost
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., které, po provedení skutkové a právní rekapitulace
posuzovaného případu, konkretizovala následujícím způsobem:
III.a) Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a jiná vada řízení
Předně poukázala na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů,
neboť není jasné, proč městský soud rozhodl tak, jak rozhodl. Odůvodnění jeho rozsudku
považuje stěžovatelka za nepřesvědčivé a nedostatečné, navíc za situace, kdy byl v dané věci
již jednou vysloven právní názor Nejvyššího správního soudu, který zavazuje městský soud, jehož
právní názor pak zavazuje správní orgán, tj. předsedu žalovaného (§78 odst. 5 s. ř. s.).
Nedůvodné nerespektování vázanosti právním názorem pak podle stěžovatelky zakládá vadu
řízení a mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, je rozhodnutí
stižené touto vadou nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Za nejzávažnější v tomto směru stěžovatelka označila to, že městský soud pominul
jí uvedené důvody svědčící o tom, že předseda žalovaného porovnal výrobky přihlašovaného
označení a výrobky chráněné namítanými ochrannými známkami opět zcela nesprávně
a ignoroval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Připomněla přitom, že Nejvyšší
správní soud ve svém zrušujícím rozsudku vyslovil, že některé skupiny výrobků přihlašované
pro označení „NORDBLANC“ jsou zcela odlišné od výrobků chráněných namítanými
ochrannými známkami, např. batohy pro horolezce a batohy turistické jako výrobky ve třídě 18
a bundy sportovní, větrovky, kombinézy, tepláky, plavky, sportovní dresy, pyžama, sportovní
obuv, fotbalová obuv a lyžařské boty jako výroby ve třídě 25.
III.b) Nezákonnost napadeného rozsudku
S dalšími závěry, které byly městským soudem odůvodněny, vyjádřila stěžovatelka
nesouhlas pro jejich nesprávnost, resp. nezákonnost, ale ještě předtím předestřela svůj pohled
na relevantní právní úpravu, konkrétně na §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách,
z něhož podle stěžovatelky vyplývá, že pro učinění závěru, že se přihlašované označení
do rejstříku ochranných známek nezapíše, je potřeba provést analýzu tří okruhů problémů:
i. podobnosti či shodnosti přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou;
ii. podobnosti či shodnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení
a starší ochranná známka vztahují;
iii. existence pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti.
Definice těchto hodnotících kategorií však zákon neobsahuje a pravidla posuzování proto
byla postupně určována rozhodovací praxí jak samotného žalovaného, tak soudů. Navíc
s ohledem na skutečnost, že uvedené ustanovení zákona o ochranných známkách vychází
ze směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy
členských států o ochranných známkách, je na místě respektovat i smysl a účel uvedené směrnice,
jakož i navazující judikaturu Soudního dvora EU. Nelze tak souhlasit se závěrem městského
soudu ve vztahu k metodice OHIM, která obsahuje mimo jiné velmi podrobný návod,
jak posuzovat podobnost či shodnost výrobků a existenci pravděpodobnosti záměny na straně
veřejnosti, jejichž posouzení provedené předsedou žalovaného je naprosto nedostatečné. Ostatně
na metodiku OHIM, jakož i na vybranou judikaturu Soudního dvora EU, bylo přímo
odkazováno i ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Dle stěžovatelky nelze souhlasit ani se závěry městského soudu ohledně
pravděpodobnosti záměny a jejího posouzení ze všech hledisek, které z uvedené metodiky
a judikatury Soudního dvora EU vyplývají. V tomto směru stěžovatelka připomněla především
rozsudek ze dne 29. září 1998, Canon, C-39/97, v němž bylo konstatováno, že do úvahy musí být
vzaty všechny relevantní faktory vztahující se k posuzovaným výrobkům. Tyto faktory zahrnují
mimo jiné povahu, účel a způsob použití výrobků, včetně toho, zda jsou tyto výrobky
komplementární nebo zda si konkurují. Významné jsou i další okolnosti, a to např. distribuční
kanály, relevantní veřejnost či obvyklý původ výrobků. Předseda žalovaného však tyto okolnosti
nijak nezohlednil a neprovedl analýzu třetího z výše uvedených okruhů problémů podle §7
odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, tj. nedostatečně zkoumal, zda je dána
pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti. Pro toto hodnocení přitom platí, že musí být
globální a nelze se omezovat na srovnání samotných označení a formálních seznamů výrobků
a služeb.
Shora uvedené podle stěžovatelky podpořil i Nejvyšší správní soud, který ve svém
zrušovacím rozsudku v dané věci konstatoval, že pro případ, kdy je v řízení namítán zcela odlišný
účel porovnávaných výrobků, nelze vycházet jen z podobnosti názvů zapsaných a přihlašovaných
druhů výrobků. Je proto potřeba přihlížet i k situaci na trhu a hodnotit, pro jaké výrobky
nebo služby jsou přihlašovaná označení, resp. namítané ochranné známky reálně používány.
Ostatně k umístění na trh prostřednictvím výrobků a služeb je ochranná známka
primárně určena a svou rozlišovací funkci musí plnit zde, nikoliv v rejstříku. V tomto ohledu tedy
stěžovatelka upozornila, že je výrobcem oblečení pro sport a volný čas a svou obchodní činnost
soustředí na Českou republiku, zatímco osoba zúčastněná na řízení sídlí v Německu a vyrábí
luxusní zboží. Stěžovatelčino zboží je primárně prodáváno v jejich vlastních obchodech, v nichž
není nabízeno zboží jiných výrobců, zatímco zboží osoby zúčastněné na řízení je prodáváno
pouze v módních buticích, v nichž je každému výrobku ponechán dostatečný prostor, aby mohl
zaujmout případného zájemce o koupi svým vzhledem. Spotřebitel zboží stěžovatelky pochází
maximálně ze střední příjmové skupiny a pro koupi se rozhoduje na základě toho, zda mu zajistí
funkční ochranu jeho těla proti vnějším vlivům prostředí a při sportovních výkonech, zatímco
spotřebitel zboží osoby zúčastněné na řízení se řadí do nejvyšších příjmových skupin a při koupi
zuboží je pro něho rozhodující jeho vzhled zajišťující náležitou reprezentaci a dávající najevo
okolí sociální status spotřebitele.
Na základě těchto skutečností stěžovatelka uzavřela, že jsou naplněny i další důvody její
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a proto navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný, resp. jeho předseda ani osoba zúčastněná na řízení se k předložené kasační
stížnosti nevyjádřili.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že je podána včas, jedná se o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, přičemž
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně
důvodná.
Předmětem sporu je otázka zápisu přihlašovaného označení „NORDBLANC“
do rejstříku ochranných známek, ke kterému nedošlo, resp. došlo pouze v omezeném rozsahu,
a to v důsledku námitek podaných osobou zúčastněnou na řízení, která vlastní starší ochrannou
známku „MONTBLANC“. Nezapsání předmětného označení přitom již jednou bylo podrobeno
přezkumu Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 9 As 59/2007 - 141, konstatoval, že předsedou žalovaného provedený způsob zhodnocení
podobnosti výrobků, na něž se přihlašované označení a starší ochranná známka vztahují, nebyl
dostatečný
Při posuzování pravděpodobnosti záměny nově navrhované ochranné známky se starší
ochrannou známkou ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách se totiž
posuzuje nejen shodnost či podobnost označení, ale také shodnost či podobnost výrobků nebo
služeb, na které se přihlašované označení a ochranná známka vztahují. To ostatně potvrzuje
i konstantní judikatura, např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007,
č. j. 9 Ca 212/2005 - 64, publikovaný pod č. 1897/2009 Sb. NSS, podle kterého je existence
pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti dána pouze při kumulativním splnění dvou
zákonem stanovených podmínek, kterými jsou jednak shodnost či podobnost přihlašovaného
označení se starší ochrannou známkou, a jednak shodnost nebo podobnost výrobků či služeb,
na něž se přihlašované označení a namítaná starší ochranná známka vztahují.
Dospěl-li tedy předseda žalovaného k závěru, že přihlašované označení „NORDBLANC“
je podobné se starší ochrannou známkou „MONTBLANC“, bylo na místě, aby se podrobně
zabýval též porovnáním výrobků, na něž se přihlašované označení a starší ochranná známka
vztahují, a to ve světle shora uvedeného zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tento
rozsudek je přitom potřeba interpretovat tak, že při zkoumání zmíněné podobnosti výrobků byl
předseda žalovaného v souladu se zásadou materiální pravdy povinen:
- přistupovat samostatně ke každému jednotlivému druhu výrobku a
- vycházet nejen z podobných označení zapsaných a přihlašovaných druhů výrobků, pokud
jsou některé skupiny porovnávaného zboží na první pohled odlišné nebo byl-li namítán
jejich zcela odlišný účel.
Toto jsou dva zásadní, nosné důvody daného rozsudku (ratio decidendi), pro které byl
zrušen předchozí rozsudek městského soudu a následně též první rozhodnutí předsedy
žalovaného o rozkladu, neboť v něm ani jedna ze shora uvedených povinností nebyla naplněna
Odpověď na otázku, zda k jejich naplnění došlo v případě druhého rozhodnutí předsedy
o rozkladu je přitom předmětem stávajícího soudního přezkumu ze strany Nejvyššího správního
soudu, neboť městský soud konstatoval, že tomu tak bylo, avšak stěžovatelka s tímto závěrem
zásadně nesouhlasí. Ještě před odpovědí na danou otázku ovšem bylo nutno, aby se Nejvyšší
správní soud zabýval otázkou jinou, a sice stěžovatelkou namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku městského soudu.
IV.a) K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a jiné vadě řízení
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud
musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž
rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu kasačním soudem,
což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze
věcně přezkoumat. Nelze se zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané
rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce.
Na tomto místě je třeba nejprve zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může
nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky
znamená např. situaci, kdy by se krajský, resp. městský soud nevypořádal vůbec či alespoň
dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně
nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho
nosné důvody (ratio decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného
řízení. Nic takového však Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil. Naopak
z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné, které otázky městský soud
považoval za rozhodné a lze vyčíst i určitou souvislost jednotlivých úvah, jež městský soud
v napadeném rozsudku učinil. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný, ostatně sama stěžovatelka s ním v mnoha ohledech polemizuje,
což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Napadla-li stěžovatelka současně jako tzv. jinou vadu řízení před městským soudem
to, že nebyl respektován závazný právní názor, konstatuje Nejvyšší správní soud, že ani tuto její
námitku nesdílí. Nelze totiž říci, že by ze strany městského soudu došlo k nerespektování
právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu za situace,
kdy to byl právě městský soud, který v návaznosti na tento rozsudek zrušil první rozhodnutí
předsedy žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Taktéž z předloženého správního spisu
není zřejmé, že by byl právní názor Nejvyššího správního soudu ignorován, jak namítá
stěžovatelka. Naopak z přípisu pro předsedu žalovaného označeného jako „interní sdělení –
informace – návrh – příkaz“ je patrné, že zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu
žalovaný analyzoval s tím, že mu bylo vytčeno nedostatečné vysvětlené porovnání podobnosti
výrobků a že toto je nyní v novém rozhodnutí podstatně rozvedeno (od strany 11, odstavce 2).
Skutečnost, zda je toto rozvedení dostatečné či nikoli, je však již otázkou jinou,
která se týká interpretace a aplikace jednotlivých závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu shrnutých výše a která úzce souvisí s věcnou správností a zákonností druhého
rozhodnutí předsedy žalovaného o rozkladu, resp. napadeného rozsudku městského soudu,
jenž toto rozhodnutí jako nezákonné neshledal.
IV.b) K nezákonnosti napadeného rozsudku
Stěžovatelka v tomto směru namítá, že nosné důvody zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu nebyly naplněny a předseda žalovaného porovnal výrobky přihlašovaného
označení a výrobky chráněné namítanými ochrannými známkami opět zcela nesprávně.
K tomu Nejvyšší správní soud v úvodu konstatuje, že jakkoli předseda žalovaného
nepochybně lépe odůvodnil své v pořadí druhé rozhodnutí o rozkladu, požadavkům
předestřeným ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu přesto plně nedostál.
Při porovnávání výrobků ve třídě 18 předseda žalovaného sice správně oddělil výrobky,
které jsou shodné a které považoval za podobné, avšak nijak blíže se již jednotlivými druhy
výrobků nezabýval. To lze ovšem akceptovat pouze v případě shodných označení přihlášených
a zapsaných druhů výrobků, zde: „kabelky, klíčenky kufry a peněženky“ (zapsané u namítané
ochranné známky č. 670350). Shodnost výrobků či služeb je totiž dána objektivně a není nutno
žádného porovnávání. Zjištění, že seznamy výrobků a služeb obsahují stejné výrobky anebo
služby je tedy dostačující proto, aby bylo konstatováno, že se jedná o výrobky a služby totožné.
Taktéž pokud seznam výrobků starší namítané ochranné známky obsahuje generický (rodový)
název výrobků, který je odvozený od jejich původu, zde: „výrobky z kůže nebo imitace kůže“
(zapsané u namítané ochranné známky č. 670350), jež zahrnují i výrobky přihlašovaného
označení, zde: „imitace kůže, pokrývky z kožešiny, pásky kožené, popruhy z kůže, obojky,
řemeny závěsné z kůže“, jedná se zjevně o totožnost těchto výrobků (srov. Roman Horáček
a kolektiv Zákon o ochranných známkách/Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných
označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. Vydání, Praha 2008, 94 s.).
U ostatních výrobků ve třídě 18, u kterých byla konstatována podobnost, však výše
uvedeným způsobem předseda žalovaného postupovat nemohl, neboť podobnost výrobků
či služeb není dána objektivně tak, jako je tomu v případě shodnosti posuzovaných výrobků
nebo služeb. Vymezení pojmu „podobnost“ přitom zákon o ochranných známkách nijak
neupravuje a nestanoví ani kritéria, podle nichž se má při posuzování podobnosti a hodnocení
pravděpodobnosti záměny postupovat. Podobnost výrobků, na které se vztahuje přihlašované
označení a starší ochranná známka, je proto potřeba posuzovat u každého druhu výrobku
samostatně, a to ze všech hledisek, které jsou pro daný případ rozhodné a které obsáhle vypočetl
ve svém zrušovacím rozsudku Nejvyšší správní soud. Vycházel přitom především z metodiky
OHIM, která odkazuje i na stěžovatelkou zmíněný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Canon,
C-39/97, a kterou je nutno vnímat jako významnou výkladovou a aplikační pomůcku zvláště
za situace, kdy zákon mlčí a pojem „podobnost“ ani kritéria pro jeho naplnění nijak nevymezuje.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že OHIM je orgánem s působností vymezenou
na rozhodování zápisu o ochranných známkách Společenství, nikoli o ochranných známkách
národních. Zákon o ochranných známkách byl totiž přijat jako transpozice směrnice Rady
89/104/EHS, ze které vychází a z velké části přebírá zejména základní instituty, včetně těch,
které se vztahují k problematice pravděpodobnosti záměny a které jsou v obou normách
upraveny shodně. Je proto logické, že by měly být i shodně vykládány, a to v souladu se smyslem
a účelem přijetí zmíněné harmonizační směrnice a na ni navazující metodikou OHIM.
Nelze tedy souhlasit s městským soudem, který s odkazem na zásadu legality (zákonnosti)
konstatoval, že metodika OHIM není pramenem práva, a proto ji není potřeba při posuzování
podobnosti výrobků či služeb respektovat. Naopak metodiku OHIM není možné přehlížet
a je nutno z ní v mnoha ohledech vycházet jako ze specifického pramene známkového práva
tak, jako to již Nejvyšší správní soud v projednávané věci jednou učinil s tím, že nejdůležitějším
faktorem je v metodice OHIM označen účel výrobků. Ostatně účel výrobků byl právě tím
hlavním faktorem, pro který byla předsedou žalovaného shledána podobnost posuzovaných
výrobků ve třídě 18.
Tato podobnost však byla shledána na základě skupinového posouzení, nikoli posouzení
každého jednotlivého druhu výrobku zvlášť, což vedlo k paušálnímu závěru předsedy
žalovaného, podle kterého další přihlašované výrobky ve třídě 18, tj. „aktovky (kožená galanterie),
aktovky školní, batohy, batohy pro horolezce, batohy turistické, batohy pro děti, brašny lovecké,
chlebníky, kufříky diplomatické, pásy na nošení z kůže závěsné, kožené pytle, závěsné mošny,
brašny na nářadí, cestovní obaly na oděvy, kožená pouzdra, kožené tašky, kabely, tašky cestovní,
tašky plážové, torby, torny“, slouží k nošení, resp. uchovávání, různých předmětů. Ke stejnému
účelu slouží i výrobky, pro které je v téže třídě zapsána první namítaná mezinárodní slovní
ochranná známka č. 670350, tj. „kabelky, kazety, peněženky, náprsní tašky, koše, kufry“, a tudíž
se jedná o výrobky podobné, neboť se shodují svým účelem, přičemž v některých případech
jsou i vzájemně zastupitelné (např. přihlášené výrobky „kožené tašky, kabely, tašky cestovní
a namítané výrobky „kufry“).
Z uvedeného je přitom zcela zřejmé, že některé skupiny výrobků pro přihlašované
označení „NORDBLANC“, např. batohy, batohy pro horolezce a batohy turistické či batohy
pro děti a aktovky školní, jsou svoji povahou, zaměřením a způsobem použití odlišné od výše
uvedených výrobků, na které se vztahuje namítaná ochranná známka „MONTBLANC“.
Bez podrobného posouzení u každé z takto zřejmě odlišných skupin výrobků v rámci třídy
18 ovšem nelze posoudit podobnost těchto výrobků v souladu se zásadou materiální pravdy,
tj. tak, aby byl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu).
V daném případě totiž důvodné pochybnosti o podobnosti porovnávaných výrobků
panují, protože předseda žalovaného uvedené výroby neposuzoval samostatně, ale skupinově
s paušálním poukazem na stejný účel, aniž by zohlednil další důležité faktory, jako jsou povaha
daných výrobků, jejich základní vlastnosti, charakteristika a finální účelové určení, jejich složení,
vzhled, fyzické vlastnosti nebo shodné vlastnosti u výrobků vyrobených ze stejného materiálu
atd.
Obdobně i v případě přihlašovaných výrobků ve třídě 25, tj. „oděvy, zejména oděvy
pánské, dámské, dětské, oděvy pro sport a volný čas, bundy, zejména bundy sportovní a bundy
sportovní s kapucí, větrovky, kombinézy jako oděvy, zejména sportovní, sportovní soupravy,
tepláky, šortky, kamaše, kalhoty, kravaty, leginy, oděvy pletené, oděvy nepromokavé, plavky,
sportovní dresy, trika, polokošile, mikiny, tílka, pulovry, vesty, svetry, opasky, šle, prádlo osobní,
prádlo spodní, pyžama, ponožky, šály, šátky, pokrývky hlavy, rukavice, čelenky, obuv, sportovní
obuv, obuv plážovou, opasky, fotbalovou obuv, lyžařské boty“, postupoval předseda žalovaného
paušálně a shrnul, že se jedná o různé druhy oděvu a obuvi, užívané jako pokrývka lidského těla
určená k ochraně před nepřízní počasí nebo k ozdobě.
Ke stejnému účelu, zejména k ozdobě pak podle předsedy žalovaného slouží i oděvní
doplňky, které jsou chráněné druhou namítanou mezinárodní ochrannou známkou č. 710391,
z čehož dovodil, že dané výrobky spolu úzce souvisí, a proto jsou z hlediska průměrného
spotřebitele podobné. Spotřebitel, který je u přihlašovaných i namítaných výrobků shodný, tyto
výrobky často kupuje společně, případně k již dříve zakoupeným oděvům či obuvi dokupuje
vhodné doplňky a vzhledem k jejich komplementaritě může být uveden v omyl, pokud jde
o původ těchto výrobků. Skutečnost, že některé z výše uvedených druhů přihlašovaných výrobků
a obuvi jsou určeny ke sportu či turistice přitom předseda žalovaného označil za nerozhodnou,
neboť i k těmto výrobkům se používají různé oděvní doplňky, např. opasky, spony a rukavice.
V této souvislosti je nutno nejprve poukázat na to, že druhá namítaná ochranná známka
pod č. 710391 je zapsána pro „oděvní doplňky, zejména opasky, spony a rukavice“, nikoli
pro obuv ani oděvy jako takové. Z toho je tedy potřeba při posuzování podobnosti uvedených
výrobků a jejich účelu vycházet a u každého z přihlašovaných výrobků bylo namístě primárně
posoudit, zda se skutečně jedná o obuv, resp. oděv anebo oděvní doplněk; např. rukavice
i opasky jsou v tomto ohledu uvedeny jak u navrhovaných výrobků, kvalifikovaných předsedou
žalovaného jako různé druhy oděvů a obuvi, tak u namítaných výrobků, jakožto oděvní doplňky.
Teprve na základě tohoto posouzení bylo možné určit, které z výrobků jsou shodné
a které podobné, přičemž, pokud předseda žalovaného použil pro podporu svého závěru
komplementární charakter předmětných výrobků, přeskočil předestřený, úvodní krok, který bylo
nutno učinit. Navíc metodika OHIM komplementaritu výrobků definuje tak, že mezi nimi
existuje úzký vztah v tom smyslu, že jeden z nich je nezbytný (nepostradatelný) nebo důležitý
pro použití druhého a současně není pouze pomocný či podružný.
Otázkou nezbytnosti namítaných oděvních doplňků ve vztahu k přihlašovaným
výrobkům se však nijak nezabýval, ačkoli se jí zabývat měl, a to tím spíše, že většina těchto
výrobků je určena pro sport či volný čas a lze tedy dovodit jejich odlišnou povahu a účel. Faktor
komplementarity totiž hraje nejdůležitější roli v případech, kdy se výrobky liší svou povahou
i účelem (pak obvykle i způsobem použití) a nemají navzájem konkurenční charakter. I samotná
skutečnost, že jsou komplementárními, pak může dostačovat k závěru o jejich podobnosti.
Tu však měl předseda žalovaného posuzovat podstatně podrobněji s přihlédnutím k některým
skupinám porovnávaných výrobků, které jsou zcela odlišné, např. bundy sportovní, větrovky,
kombinézy, tepláky, plavky, sportovní dresy, pyžama, sportovní obuv, fotbalová obuv, lyžařské
boty (Nordblanc) oproti oděvním doplňkům, zejména opaskům, sponám a rukavicím
(Montblanc).
Za podobné výrobky je nutno pokládat pouze takové, které mají stejné nebo blízké
podstatné znaky a v důsledku toho mohou vyvolat u průměrného spotřebitele představu o tom,
že pocházejí od jedné a též osoby, od téhož výrobce či poskytovatele. Přitom je třeba postupovat
u každého druhu výrobků samostatně a vzít v úvahu již v tomto rozhodnutí uvedené faktory.
Nejdůležitějšími jsou pak účel a povaha výrobků, způsob použití a komplementární
či konkurenční charakter. Významné však mohou být i další faktory, na které poukazuje
stěžovatelka v kasační stížnosti jako např. distribuční kanály či relevantní veřejnost, které lze
zhodnotit v rámci konečné úvahy o pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti neboli
„běžného spotřebitele“, tj. toho, komu je předmětný výrobek určen.
V úvahu by tedy měly být vzaty též skutečné podmínky na trhu, kterých se stěžovatelka
dovolává a které charakterizují vztah srovnávaných výrobků. Nelze se však v tomto ohledu
dovolávat toho, že by některé z navrhovaných výrobků neměly být podobné s namítanými
výrobky pouze proto, že se jedná o drahé, luxusní zboží, které je určené jinému okruhu
spotřebitelů. Jak totiž správně konstatoval městský soud, zápisem namítané ochranné známky
„MONTBLANC“ není určen cílový spotřebitel a nelze vyloučit, že osoba zúčastněná na řízení
bude v rámci určitého typu výrobku dodávat i zboží určené příjmové kategorie shodné
se stěžovatelem, tj. střední a nižší střední.
Ochranná známka neexistuje a ani existovat nemůže samostatně, ale je vždy spojena
s konkrétním zbožím, v daném případě s výrobky, které jsou označeny ochrannou známkou
„MONTBLANC“ a které je v tomto směru nutno chránit, neboť ochranné známky nejen,
že odlišují výrobky nebo služby téhož druhu pocházející od různých subjektů, nýbrž plní i funkci
ochrannou a soutěžní. Ochranná známka je jedním z nástrojů legálního konkurenčního boje mezi
konkurenty, jehož cílem je získat zákazníka, tedy přesvědčit jej, aby si z různě širokého portfolia
často homogenních výrobků či služeb nabízených různými subjekty pořídil zboží opatřené
konkrétní ochrannou známkou patřící konkrétnímu výrobci či dodavateli. To je rovněž
hlavním a původním cílem subjektu usilujícího o ochranu označení své produkce prostřednictvím
institutu ochranné známky; srov. rozsudek Nejvyššího správního ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 6 A 39/2001 - 85, publikovaný pod č. 705/2005 Sb. NSS.
Stěžovatelka, jako přihlašovatelka ochranné známky „NORDBLANC“, tedy byla povinna
uvést konkrétní výčet výrobků či služeb, pro které požaduje zápis ochranné známky do rejstříku,
a tento výčet zatřídit podle mezinárodního třídění, tj. podle Niceské úmluvy o mezinárodním
třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957. Zatřídění jednotlivých
druhů výrobků či služeb přitom není rozhodující, neboť má pouze administrativní účely,
jak správně poznamenal městský soud. Rozhodující je z hlediska daného námitkového řízení
to, zda se v případě stěžovatelkou přihlašovaného označení jedná o označení volné, resp. zda
a případně v jakém rozsahu zasahuje do starších práv osoby zúčastněné na řízení, což ze strany
předsedy žalovaného nebylo dostatečně posouzeno.
V. Shrnutí
Stěžovatelka podala přihlášku ochranné známky se žádostí o zápis do rejstříku
mj. pro výrobky ve třídách 18 a 25 mezinárodního třídění výrobků a služeb, přičemž
při porovnávání těchto výrobků a posuzování pravděpodobnosti záměny v souvislosti
s námitkami podanými osobou zúčastněnou na řízení nebyly náležitě zohledněny shora
zmíněné důvody zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 9 As 59/2007 - 141, kterým bylo v dané věci již jednou rozhodováno. Městský soud proto
pochybil, pokud zamítl žalobu stěžovatelky proti v pořadí druhému rozhodnutí předsedy
žalovaného o rozkladu, neboť úvaha o podobnosti výrobků v uvedených třídách, na něž
se vztahuje přihlašované označení „NORDBLANC“, jakož i starší ochranná známka osoby
zúčastněné na řízení „MONTBLANC“, je provedena nedostatečně a rozhodnutí žalovaného
tak nemůže obstát (v podrobnostech viz výše).
Nejvyšší správní soud tedy podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. napadený rozsudek
městského soudu zrušil (výrok I.) a současně rozhodl i o zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného
(výrok II.) s tím, že pro tento postup byly dány důvody již v řízení před městským soudem, který
by v dalším řízení, při respektování právního názoru vysloveného v tomto rozhodnutí a vzhledem
k charakteru pochybení, nemohl vady napadeného rozhodnutí předsedy žalovaného zhojit.
VI. Náklady řízení
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží (výrok III.).
Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto ji zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny
částkou 7 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve správním soudnictví proti
rozhodnutí správního orgánu ve výši 2 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5 000 Kč). Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 7 200 Kč. Zástupce stěžovatelky učinil
ve věci celkem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], a dvě písemná podání
soudu nebo jinému orgánu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž
jsou žaloba k městskému soudu a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Za každý
úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč [§9 odst. 3
písm. f), ve spojení s §7 bodem 4. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní
služby náleží 2 400 Kč, vzhledem k tomu, že ve věci byly učiněny tři úkony právní služby, náleží
stěžovatelce již výše zmíněná částka 7 200 Kč (3 × 2 400 Kč), zvýšená o DPH v sazbě 20 %
na částku 8 640 Kč.
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 15 640 Kč (7 000 Kč + 8 640 Kč), kterou je žalovaný povinen zaplatit
stěžovatelce k rukám jejího zástupce Mgr. MUDr. Daniela Mališe, LL.M., advokáta se sídlem
Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu