ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.71.2011:95
sp. zn. 9 As 71/2011 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
ThaiWorld CZ s.r.o., se sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, zast. Mgr. Michaelou Vilhelmovou,
advokátkou se sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního
města Prahy, odbor živnostenský a občanskosprávní, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2009, č. j. MHMP 793351/08/B/Hoch-91, ve věci
pozastavení provozování živnosti, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 Ca 146/2009 - 54,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 Ca 146/2009 - 54,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru živnostenského a občanskoprávního,
ze dne 9. 3. 2009, č. j. MHMP 793351/08/B/Hoch-91, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
17 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně
Mgr. Michaely Vilhelmové, advokátky se sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2009,
č. j. MHMP 793351/08/B/Hoch-91. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky
proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru živnostenského, ze dne 29. 10. 2008,
č. j. ŽIO/S/114861/2008/DĚ, kterým bylo stěžovatelce pozastaveno provozování vázané
živnosti s předmětem podnikání „Masérské, rekondiční a regenerační služby“ v provozovně
v sídle stěžovatelky do doby odstranění závadného stavu, nejdéle však na dobu jednoho roku.
Důvodem tohoto rozhodnutí bylo, že předmětná provozovna je k účelu provozování živnosti
užívána v rozporu s účelem, pro který byl prostor zkolaudován. V právě uvedeném byl správním
orgánem spatřován rozpor s §17 odst. 4 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „živnostenský zákon“), dle
kterého je podnikatel povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti
podle zvláštních právních předpisů. Živnostenský úřad tak stěžovatelce pozastavil provozování
živnosti v této provozovně dle §58 odst. 3 živnostenského zákona.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z následujících úvah. Souhlas
stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby (stavebních úprav) z 2. 1. 2008 byl usnesením
stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2008 ve spojení s rozhodnutím nadřízeného orgánu ze dne
14. 5. 2008 zrušen. Dle městského soudu jde o rozhodné skutečnosti ve vztahu k otázce, zda
prostor původně kolaudovaný jako byt se mohl podaným ohlášením stavebních úprav spojeným
se změnou jeho užívání stát provozovnou (nebytovým prostorem). Od právní moci rozhodnutí
stavebních úřadů o zrušení výše zmíněného souhlasu tak nastal stav, kdy stavební úpravy
předmětného prostoru původně sloužícího jako byt, které podmiňovaly užívání tohoto prostoru
jako provozovny, se staly nepovolenou stavbou, kterou není možné pro nový účel užívat.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku dále konstatoval, že rozhodnutí stavebních
úřadů (zde rozhodnutí, jimiž byl zrušen souhlas stavebního úřadu se stavebními úpravami) jsou
podkladovými rozhodnutími pro rozhodnutí živnostenských úřadů o pozastavení provozování
živnosti. Z §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a contratio dovodil, že mu v řízení pod sp. zn. 10 Ca 146/2009
nepřísluší přezkoumávat tato rozhodnutí stavebních úřadů, neboť ta jsou samostatně soudně
přezkoumatelná. Městský soud uvedl, že dle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Pokud by došlo ke zrušení rozhodnutí stavebních úřadů, je taková skutečnost důvodem pro
obnovu řízení dle §100 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Následné zrušení rozhodnutí stavebních úřadů
soudem poté, co nabyla právní moci rozhodnutí živnostenských úřadů, by dle městského soudu
nemohlo vést ke zrušení rozhodnutí živnostenských úřadů.
V napadeném rozsudku městský soud dále uvedl, že živnostenskému úřadu nepříslušelo
samostatně posuzovat stav věci zjištěný stavebním úřadem, ale byl pravomocným rozhodnutím
stavebního úřadu vázán. Soud konstatoval, že skutečnost, že šlo o nepovolenou stavbu,
za přistoupení zjištění, že stěžovatelka stavbu jako provozovnu užívá, postačuje k pozastavení
provozování živnosti. Účinky ohlášení záměru započít s užíváním stavby dle §120 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), jichž se stěžovatelka dovolává, nemohly dle městského
soudu být pro rozhodnutí živnostenského úřadu relevantní, obdobně jako nemohlo být
zohledněno následně vydané rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, stavebního odboru,
ze dne 11. 3. 2009, jímž bylo v rámci odvolacího řízení zrušeno rozhodnutí o zákazu užívání
stavby.
Městský soud ve svém rozhodnutí dodal, že záměr započít s užíváním stavby dle §120
odst. 1 ve spojení s §126 odst. 4 stavebního zákona byl stavebnímu úřadu oznámen dne
23. 1. 2008, platí pak, že s užíváním stavby pro účel, k němuž byla povolena, může být započato,
pokud do 30 dnů od oznámení stavební úřad užívání stavby nezakáže. V daném případě však
bylo dne 31. 1. 2008 rozhodnuto, byť nepravomocně, o zrušení souhlasu s ohlášenými
stavebními úpravami podmiňujícími změnu užívání stavby. Stavebník a potažmo stěžovatelka
si tak mohli být vědomi od doručení rozhodnutí ze dne 31. 1. 2008, že v případě, že rozhodnutí
o zrušení souhlasu nabude právní moci, půjde o stavbu nepovolenou, kterou nelze užívat.
Předpokladem užívání stavby je existující povolení stavby (účinné povolení, souhlas). Městský
soud dále uvedl, že mezi důvody, pro které lze zakázat užívání stavby dle §120 odst. 2, nefiguruje
zrušení souhlasu s ohlášenou stavbou či zrušení stavebního povolení. Je to z toho důvodu,
že stavební zákon vychází z premisy, že nedovolenou stavbu nelze užívat, a nastane-li takový stav,
není nutno její užívání zakazovat, ale zákaz vyplývá implicitně ze stavebního zákona.
Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které namítla,
že zrušení souhlasu stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2008 není dokument, z něhož by se dalo
dovodit, že příslušný prostor není možné užívat jako provozovnu masáží, a nelze na něj tedy
aplikovat ust. §57 odst. 3 správního řádu, což se dle stěžovatelky ve skutečnosti ani nestalo.
Stěžovatelka má za to, že živnostenský úřad vydal své rozhodnutí až dne 29. 10. 2008 nikoli
na základě rozhodnutí z 31. 1. 2008, ale ze zcela jiného podnětu. Poukázala v této souvislosti
na to, že dne 8. 8. 2008 s ní zahájil stavební úřad správní řízení o správním deliktu spočívajícím
v užívání předmětného prostoru bez odpovídajícího kolaudačního rozhodnutí. Dne 19. 9. 2008
vydal stavební úřad rozhodnutí o okamžitém uzavření provozovny masáží a následně vydal
živnostenský úřad dne 29. 10. 2008 rozhodnutí o pozastavení provozování živnosti v předmětné
provozovně. V obou rozhodnutích byl uveden shodný důvod, a to že prostor nebyl zkolaudován
pro účely provozování masáží. Dle stěžovatelky je tak patrné, že rozhodnutí živnostenského
úřadu nevycházelo z usnesení ze dne 31. 1. 2008 o zrušení souhlasu s ohlášenou stavbou,
ale vycházelo z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2008, které nebylo pravomocné,
a odkud převzalo i odůvodnění. Rozhodnutí stavebního úřadu nikdy nenabylo právní moci,
jelikož bylo v odvolacím řízení zrušeno ze strany Magistrátu hlavního města Prahy, stavebního
odboru, rozhodnutím ze dne 11. 3. 2009. Živnostenský úřad tak provedl výklad stavebního
zákona, k němuž nebyl kompetentní, a navíc jej provedl v rozporu s výkladem Magistrátu
hlavního města Prahy uvedeným v rozhodnutí ze dne 11. 3. 2009, kterým byl dle stěžovatelky
vázán.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla námitky, proč dle jejího názoru bylo zrušení
souhlasu s ohlášenou stavbou ze dne 2. 1. 2008 nesprávné. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím,
že ohlášení nemohlo nastolit účinky ohlášení dle §104 odst. 2 stavebního zákona, neztotožňuje
se totiž se stavebním úřadem, že by dokumentace ohlášení musela být zpracována osobou
se zvláštní kvalifikací. Navíc i při hypotetické úvaze, že ohlášení stavby nebylo v souladu
se zákonem, měl stavební úřad postupovat dle §107 odst. 2 stavebního zákona a provádění
stavby zakázat rozhodnutím vydaným ve 30 dnech od ohlášení. Stavební úřad tak dle stěžovatelky
měl jedinou možnost, jak reagovat na údajně vadné ohlášení stavby ze dne 14. 11. 2007,
a to stavbu zakázat do 14. 12. 2007. Jestliže tak neučinil, nemůže volit jiný postup podle
správního řádu, aniž by porušil zákon. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud nezohlednil
skutečnost, že zrušení souhlasu s provedením ohlášené stavby porušilo ust. §156 odst. 2
správního řádu, dle kterého je možno osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které
je v rozporu s právními předpisy, zrušit jen po dobu, po kterou trvají jeho účinky. Stavební práce
byly dokončeny dne 22. 1. 2008, tehdy dle stěžovatelky pominuly účinky souhlasu s provedením
ohlášené stavby a stavební úřad tak tento souhlas nemohl dne 31. 1. 2008 rušit na základě §156
odst. 2 správního řádu.
Stěžovatelka také poukázala na to, že na základě ohlášení stavby byl dne 2. 1. 2008 vydán
souhlas s prováděním ohlášené stavby. Na jeho základě stěžovatelka provedla stavební úpravy
a poté, co je dokončila, dne 23. 1. 2008 byl stavebnímu úřadu oznámen záměr stavbu užívat.
V této době byl souhlas platný a neexistoval žádný správní akt, který by jej rušil. Dokončením
stavebních úprav tak tehdy vznikla řádná stavba. Dne 31. 1. 2008 sice stavební úřad vydal
usnesení o zrušení souhlasu s ohlášenou stavbou, to však vzhledem k podanému odvolání
nenabylo právní moci. Do doby než dne 22. 5. 2008 právní moci zrušení souhlasu nabylo, vydal
stavební úřad (byť mlčky) souhlas s užíváním stavby, když po dobu 30 dnů od ohlášení záměru
užívat stavbu její užívání dle §120 odst. 2 nezakázal. Pozdější případné zrušení souhlasu
s ohlášenou stavbou nemohlo dle stěžovatelky ovlivnit existenci stavby ani možnost jejího
užívání. I přes zmíněné námitky se stěžovatelka domnívá, že zásadního pochybení se městský
soud dopustil, nepřerušil-li své řízení do doby, než jiný senát městského soudu rozhodne o žalobě
ve věci zrušení předmětného souhlasu s ohlášenou stavbou, která byla před městským soudem
projednávána pod sp. zn. 5 Ca 247/2008.
Stěžovatelka navrhla napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského
soudu. V době, kdy živnostenský úřad rozhodoval, byl souhlas s ohlášenou stavbou pravomocně
zrušen, šlo tedy o stavbu nepovolenou. Živnostenským úřadům nepřísluší posuzovat věci podle
stavebních předpisů ani přehodnocovat rozhodnutí stavebních úřadů, ale naopak jsou jejich
rozhodnutími vázány. Z tohoto důvodu se žalovaný nevyjádřil k tvrzením v kasační stížnosti,
které se týkají postupu stavebních úřadů a jejich rozhodnutí. Žalovaný navrhl kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátkou. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětem sporu mezi stranami je otázka,
zda stěžovatelka mohla předmětný prostor v ulici Na Můstku v Praze, který měla v podnájmu,
užívat jako provozovnu masáží, nebo zda bylo možno tento prostor užívat pouze k bydlení.
Ze spisu k dané věci vyplynuly tyto skutečnosti:
Stěžovatelka jako podnájemce uzavřela dne 23. 2. 2008 s Mgr. M. V. smlouvu o podnájmu
nebytových prostor v ulici Na Můstku 383/1 v Praze, aby jej mohla využívat jako provozovnu
thajských masáží. Mgr. M. V. měla oprávnění předmětný prostor užívat na základě smlouvy o
nájmu bytu ze dne 26. 3. 2007, přičemž majitelka bytu dala souhlas s možností dát byt do
podnájmu a se změnou užívání bytové jednotky na provozovnu masáží.
Majitelce bytu byl dne 2. 1. 2008 pod č. j. Výst. 109855/2007-H1/383 vydán souhlas
s provedením ohlášené stavby: „stavebních úprav bytu ve 2. patře domu – zřízení provozovny
masáží Praha 1, Staré Město č. p. 383, Na Můstku 1“. Dle tohoto souhlasu byla stavba
kvalifikována jako stavební úpravy pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje
do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní
prostředí [§104 odst. 2 písm. n) stavebního zákona]. Ohlášení této stavby bylo stavebnímu úřadu
doručeno dne 14. 11. 2007. Dne 23. 1. 2008 byl stavebnímu úřadu oznámen záměr započít
s užíváním dokončené stavby, která byla předmětem souhlasu ze dne 2. 1. 2008. Ze spisu žádným
způsobem nevyplývá, že by ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto oznámení bylo zakázáno užívání
této stavby.
Usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. Výst. 012903/2008-M-1/383, Úřad městské části
Praha 1, odbor výstavby, na základě §156 odst. 2 správního řádu zrušil souhlas s provedením
ohlášené stavby ze dne 2. 1. 2008, a to z důvodu, že souhlas byl vydán bez souhlasu jednoho
z vlastníků předmětného objektu, tj. Městské části Praha 1, v čemž byl spatřován rozpor s §11
zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví
bytů), ve znění pozdějších předpisů. O odvolání proti tomuto usnesení dne 14. 5. 2008 rozhodl
Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, pod č. j. S-MHMP 146881/2008/OST/Dl/Cs,
tak, že jej částečně změnil (do výroku vložil text, že se souhlas ze dne 2. 1. 2008 ruší s účinky
ex tunc, tedy se zpětnou platností od dne doručení souhlasu, dále změnil poučení o opravných
prostředcích), ve zbytku pak výrok usnesení potvrdil.
Ve spise je založeno též rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby, ze dne
19. 9. 2008, č. j. Výst. 100370/2008-H-1/383, jímž byl stěžovatelce vydán okamžitý zákaz užívání
stavby – provozovny thajských masáží – v rozporu s kolaudovaným účelem. Uvedené rozhodnutí
bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím Magistrátu města Prahy, odboru stavebního,
ze dne 11. 3. 2009, č. j. S-MHMP 12187/2008/OST/Dl, a věc byla vrácena Úřadu městské části
Praha 1, odboru výstavby, k novému projednání.
Za výše popsaného stavu věci bylo vydáno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1,
odboru živnostenského, ze dne 29. 10. 2008, č. j. ŽIO/S/114861/2008/DĚ, kterým bylo
stěžovatelce pozastaveno provozování živnosti v provozovně na Můstku 383/1 na Praze 1
do doby odstranění závadného stavu, nejdéle na dobu jednoho roku. V tomto rozhodnutí správní
orgán vyšel z toho, že předmětné prostory jsou vzhledem ke zrušení souhlasu s provedením
stavebních úprav, což je nutný předpoklad pro změnu v užívání, stále bytovou jednotkou, tedy
prostorem určeným k bydlení, nikoli provozování masáží. Stěžovatelka tak porušuje ust. §17
odst. 4 živnostenského zákona, dle kterého je podnikatel povinen zajistit, aby jeho provozovna
byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních právních předpisů. Uvedené rozhodnutí
potvrdil žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 3. 2009, které bylo napadeno žalobou před městským
soudem.
Nejvyšší správní soud při přezkumu rozsudku městského soudu vyšel z těchto úvah:
Dle §126 odst. 1 stavebního zákona lze stavbu užívat jen k účelu vymezenému zejména
v kolaudačním rozhodnutí, v ohlášení stavby, ve veřejnoprávní smlouvě, v certifikátu
autorizovaného inspektora, ve stavebním povolení, v oznámení o užívání stavby nebo
v kolaudačním souhlasu.
Dle §126 odst. 4 stavebního zákona platí, že „pokud je změna v užívání stavby podmíněna
změnou dokončené stavby, která vyžaduje ohlášení nebo stavební povolení, postupuje se podle §105 až 117.
Po dokončení změny stavby se podle okolností postupuje podle §120 nebo 122.“ Z právě citovaného
ustanovení vyplývá, že v případech, na které toto ustanovení dopadá, je nutno zamýšlenou stavbu
nejprve povolit odpovídajícím způsobem podle §105 až 117 stavebního zákona (tj. dle okolností
souhlasem s provedením ohlášené stavby, stavebním povolením, na základě veřejnoprávní
smlouvy, příp. ve zkráceném stavebním řízení). Následně je pak dokončenou stavbu možno
užívat dle okolností na základě oznámení záměru o užívání dokončené stavby dle §120
stavebního zákona nebo na základě kolaudačního souhlasu dle §122 stavebního zákona, jsou-li
v obou případech dodrženy zákonné podmínky.
V nynější věci stavební úřad ohlášenou stavbu kvalifikoval dle §104 odst. 2 písm. n)
stavebního zákona jako „stavební úpravy pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných
konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí“. Provádění staveb
spadající pod vymezení v §104 odst. 2 stavebního zákona přitom podléhá ohlášení dle §105
a násl. stavebního zákona.
Stavební zákon reguluje, jak může stavební úřad reagovat na podané ohlášení stavby. Dle
§105 odst. 4 stavebního zákona stavební úřad podání odloží, nemá-li toto podání náležitosti
ohlášení stavby vyžadované v §105 odst. 1 až 3 stavebního zákona. Usnesení o odložení stavební
úřad zasílá stavebníkovi do 15 dnů ode dne učinění podání spolu s poučením o správném
postupu při ohlašování staveb a o tom, že se stavbou nelze započít. Pokud nedojde k odložení
podání, stavební úřad může vydat souhlas s provedením ohlášené stavby dle §106 stavebního
zákona nebo může dle §107 tohoto zákona provedení ohlášené stavby zakázat. Co se týče
souhlasu s provedením ohlášené stavby, z §106 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že stavební
úřad vydává tento souhlas písemně. V případě, že takový písemný souhlas není stavebníkovi
doručen do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, ani mu v této době nebude
doručen zákaz podle §107, platí, že stavební úřad souhlas udělil; tímto způsobem tak stavební
zákon počítá i s mlčky vydaným souhlasem s provedením ohlášené stavby.
Stavebnímu úřadu v nynější věci bylo podáno ohlášení stavby dne 14. 11. 2007. Stavební
úřad přitom uvedené ohlášení stavby ani neodložil ve smyslu §105 odst. 4 stavebního zákona
a ani nevydal zákaz dle §107 stavebního zákona, jak vyplývá ze spisu stavebního úřadu, který měl
městský soud při projednávání věci k dispozici a který měl k dispozici i zdejší soud, jelikož tento
spis byl připojen ke spisu zdejšího soudu sp. zn. 7 As 109/2012. Stavební úřad v reakci na toto
ohlášení stavby vydal dne 2. 1. 2008 písemný souhlas s provedením ohlášené stavby. Je však třeba
zdůraznit, že k vydání tohoto písemného souhlasu dne 2. 1. 2008 došlo až 49. dne po ohlášení
stavby učiněné dne 14. 11. 2007. Je tak zřejmé, že již před vydáním písemného souhlasu došlo
na základě ust. §106 odst. 1, věty poslední, stavebního zákona k udělení souhlasu mlčky. Dle věty
poslední uvedeného ustanovení totiž platí, že nebude-li stavebníkovi souhlas doručen do 40 dnů ode dne,
kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, ani mu v této lhůtě nebude doručen zákaz podle §107, platí, že stavební
úřad souhlas udělil.
Stavební úřad sice písemný souhlas ze dne 2. 1. 2008 zrušil usnesením ze dne 31. 1. 2008,
č. j. Výst. 012903/2008-M-1/383, které bylo vydáno dle §156 odst. 2 správního řádu a které bylo
potvrzeno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 14. 5. 2008,
avšak zrušení tohoto souhlasu ze dne 2. 1. 2008 nemohlo nic změnit na existenci předchozího
mlčky vydaného souhlasu s provedením ohlášené stavby, jelikož se tohoto mlčky vydaného
souhlasu netýkalo.
Základ argumentace správních orgánů i městského soudu pro závěr, že předmětný
prostor není možno užívat jako provozovnu masáží, tvořila úvaha, že zrušením písemného
souhlasu s provedením stavby ze dne 2. 1. 2008 odpadl právní podklad pro provedení stavebních
úprav podmiňujících změnu užívání stavby. S ohledem na to, co zdejší soud uvedl výše, je zřejmé,
že již tento výchozí bod argumentace správních orgánů i městského soudu je nesprávný, jelikož
zde po celou dobu existoval mlčky vydaný souhlas se stavebními úpravami ve smyslu §106
odst. 1, věty poslední, stavebního zákona, jehož se zrušení souhlasu ze dne 2. 1. 2008 netýkalo.
Za takové situace se zdejší soud vzhledem k okolnostem případu nemohl ztotožnit
ani se závěrem, že užívání provozovny stěžovatelky v ulici Na Můstku v Praze bylo v rozporu
se stavebním zákonem.
Nejvyšší správní soud přitom vyšel z toho, že dne 14. 11. 2007 byla stavebnímu úřadu
oznámena stavba ve smyslu §104 odst. 2 písm. n) stavebního zákona, tj. stavební úpravy pro
změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její
vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí. Již z ohlášení bylo patrno, že stavební
úpravy mají sloužit pro změnu užívání prostoru jako provozovny masáží. Na základě §106
odst. 1, věty poslední, stavebního zákona uplynutím 40 dnů od ohlášení stavby, které bylo
stavebnímu úřadu oznámeno dne 14. 11. 2007, platí, že byl souhlas vydán. Po dokončení
ohlášené stavby byl dne 23. 1. 2008 stavebnímu úřadu oznámen záměr započít s užíváním stavby
ve smyslu §120 odst. 1 stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že po dobu 30 dnů od oznámení
užívání stavby nebylo vydáno rozhodnutí, které by užívání stavby zakazovalo, mohlo být
započato s užíváním stavby pro nový účel – jako provozovny thajských masáží. V daném případě
tak bylo plně naplněno ust. §126 odst. 4 stavebního zákona a došlo ke změně v užívání části
stavby.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovatelce v tom smyslu, že předmětný prostor
neužívala jako provozovnu masáží v rozporu se stavebním zákonem.
S ohledem na to, že mlčky vydaný souhlas s provedením ohlášené stavby v dané věci
nebyl nikdy zrušen, nebylo třeba, aby se zdejší soud vyjadřoval k tomu, jaký dopad by mělo
případné zrušení souhlasu s provedením ohlášené stavby na možnost užívat takto ohlášenou
stavbu dle §120 stavebního zákona v návaznosti na ohlášení záměru stavbu užívat. Uvedenou
otázku Nejvyšší správní soud neposuzoval, protože posuzování takové otázky neodpovídají
skutkové okolnosti nynějšího případu.
Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s kasačními námitkami, v nichž stěžovatelka
poukazovala na to, že rozhodnutí živnostenského úřadu a žalovaného nebylo založeno na zrušení
souhlasu s provedením ohlášené stavby ze dne 31. 1. 2008, ale vycházelo z rozhodnutí stavebního
úřadu ze dne 19. 9. 2008, jímž byl stěžovatelce vydán okamžitý zákaz užívat předmětný prostor
jako provozovnu thajských masáží.
Zdejší soud konstatuje, že jak provostupňové rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1,
odboru živnostenského, tak rozhodnutí žalovaného sice v odůvodnění uvádějí, že bylo vydáno
shora zmíněné rozhodnutí ze dne 19. 9. 2008 o okamžitém zákazu užívání uvedených prostor
jako provozovny masáží. Obě uvedená rozhodnutí však výslovně reflektují skutečnost, že v době
jejich vydání nebylo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2008 v právní moci a o existenci
tohoto rozhodnutí se zmiňují jen při popisu okolností případu. Nelze soudit, že by tato
rozhodnutí vycházela z výroku rozhodnutí ze dne 19. 9. 2008 o okamžitém zákazu užívání
daných prostor jako provozovny masáží, taková domněnka nemá ani oporu v odůvodnění těchto
rozhodnutí. Důvod, který vedl Úřad městské části Praha 1, odbor živnostenský, a žalovaného
k pozastavení provozování živnosti stěžovatelky v provozovně v ulici Na Můstku v Praze,
je z jejich rozhodnutí jasně patrný. Tímto důvodem bylo, že došlo ke zrušení souhlasu
s provedením ohlášené stavby ze dne 2. 1. 2008, jehož existence byla v dané věci dle názoru
správních orgánů nutným předpokladem pro změnu v užívání stavby. Prostor, který stěžovatelka
užívala jako provozovnu, tak zůstal podle správních orgánů bytovou jednotkou, kterou nebylo
možno užívat jako provozovnu masáží. Zásadním podkladem pro rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 1, odboru živnostenského, i žalovaného tak bylo zrušení souhlasu ze dne 2. 1. 2008,
na základě čehož tyto orgány dospěly k závěru, že předmětný prostor stěžovatelka
jako provozovnu užívá v rozporu s právními předpisy, nikoli rozhodnutí ze dne 19. 9. 2008,
jak tvrdí stěžovatelka. Naznačená úvaha živnostenských úřadů pak byla předmětem přezkumu
ze strany městského soudu i zdejšího soudu.
Nelze přitom souhlasit se stěžovatelkou, která v kasační stížnosti uvedla, že živnostenský
úřad provedl výklad stavebního zákona, k němuž nebyl příslušný. V dané věci byl aplikován §58
odst. 4 živnostenského zákona, podle kterého „živnostenský úřad pozastaví provozování živnosti
v provozovně, jsou-li při provozování živnosti v dané provozovně závažným způsobem porušeny nebo jsou-li
porušovány povinnosti stanovené tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy.“ Aby mohl živnostenský
úřad naplnit citované ustanovení, musí mít možnost posoudit i to, zda užívání provozovny
odpovídá stavebním předpisům, pokud tu není rozhodnutí příslušných orgánů o této otázce.
V době, kdy bylo v dané věci vydáno prvostupňové správní rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného,
neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí jiného orgánu, které by deklarovalo nemožnost
užívání předmětného prostoru jako provozovny.
Stěžovatelka v kasační stížnosti v dané souvislosti poukázala na rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 11. 3. 2009, č. j. S-MHMP
12187/2008/OST/Dl, které zrušilo rozhodnutí stavebního úřadu z 19. 9. 2008 o okamžitém
zákazu užívání předmětného prostoru pro rozpor tohoto užívání se stavebními předpisy, a věc
vrátilo stavebnímu úřadu k dalšímu projednání. Vzhledem k tomu, že na základě tohoto
rozhodnutí z 11. 3. 2009 byla věc vrácena zpět před prvostupňový stavební úřad k dalšímu
projednání, o zákazu užívání stavby tak stále nebylo definitivně rozhodnuto, nebylo zde
ani v době rozhodování žalovaného, který vydal žalobou napadené rozhodnutí dne 9. 3. 2009,
žádné pravomocné rozhodnutí, z nějž by mohl vyjít, nehledě ke skutečnosti, že rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 11. 3. 2009, na něž odkazuje
stěžovatelka, bylo vydáno až poté, co bylo vydáno rozhodnutí žalovaného ve věci pozastavení
provozování živnosti v předmětné provozovně přezkoumávané městským soudem v nynější věci.
Jak již bylo výše uvedeno, zrušení písemného souhlasu s provedením ohlášené stavby
ze dne 2. 1. 2008 nemohlo ovlivnit pro nynější věc zcela zásadní skutečnost, že již před vydáním
tohoto písemného souhlasu došlo k udělení souhlasu mlčky ve smyslu §106 odst. 1, věty
poslední, stavebního zákona. Posuzování kasačních námitek vztahujících se k úvahám městského
soudu ve vztahu k tomuto písemnému souhlasu a tomu odpovídajícímu postupu v řízení se proto
jeví jako nadbytečné, jelikož městský soud měl především reflektovat tento mlčky udělený souhlas
a nevycházet ve svém rozsudku ze zrušení písemného souhlasu, které v tomto případu nehraje
rozhodující roli.
Nejvyšší správní soud na tomto místě shrnuje, že po provedeném přezkumu přisvědčil
stěžovatelce v tom, že předmětný prostor mohla užívat jako provozovnu masáží, její kasační
stížnost je tak důvodná. Zdejší soud z tohoto důvodu dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil
napadený rozsudek městského soudu, tomuto soudu ale věc nevrátil k dalšímu řízení, jelikož
rozhodl též o zrušení rozhodnutí žalovaného. Dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zdejší soud totiž
může, dospěje-li k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zrušit nejen rozhodnutí
krajského, resp. městského soudu, ale též dle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu, za přiměřeného použití §75, §76 a §78 s. ř. s. K takovému postupu přitom
není potřeba návrhu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 - 212).
V nynější věci přitom zdejší soud shledal, že ke zrušení rozhodnutí žalovaného byly dány
důvody již před městským soudem, proto dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. za přiměřeného použití
ust. §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil též rozhodnutí žalovaného, kterému věc vrátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§78 odst. 5
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí
správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., byl proto povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný neměl ve věci úspěch, náhrada nákladů mu proto nepřísluší. Stěžovatelka měla
ve věci plný úspěch, má proto dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení, které důvodně vynaložila, proti žalovanému.
Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 5 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek
za žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 2 000 Kč a soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 3 000 Kč). Za stěžovatelkou důvodně vynaložené náklady
řízení zdejší soud považuje celkem pět úkonů právní služby ve smyslu §11 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Mezi tyto úkony spadá převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a podání žaloby jakožto
písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], které učinil JUDr. Václav Luťcha, advokát se sídlem Opatovická 18, Praha 1,
který stěžovatelku zastupoval na počátku řízení před městským soudem. Po podání žaloby
změnila stěžovatelka právní zastoupení ve věci a v části řízení ji zastupovala JUDr. Michaela
Šubrtová, advokátka se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, která však neučinila žádný úkon právní
služby, který by představoval stěžovatelkou důvodně vynaložený náklad řízení. Následně
stěžovatelka v řízení před městským soudem znovu změnila právní zastoupení a pověřila svým
zastupováním Mgr. Michaelu Vilhelmovou, advokátku se sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1,
která učinila ve věci zbylé tři úkony právní služby, za něž zdejší soud stěžovatelce přiznal náhradu
nákladů řízení vůči žalovanému. Jde o dvě písemná podání soudu nebo jinému orgánu týkající se
věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] – repliku k vyjádření žalovaného před
městským soudem a kasační stížnost a dále o účast na jednání před městským soudem, které
trvalo 50 minut [jde o úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].
Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč
[§9 odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon
právní služby náleží 2 400 Kč, vzhledem k tomu, že ve věci bylo učiněno pět úkonů právní
služby, náleží za ně stěžovatelce částka 12 000 Kč (5 × 2 400 Kč). Žádný z advokátů, kteří
stěžovatelku zastupovali, nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty.
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 17 000 Kč (5 000 Kč + 1 2 000 Kč), kterou je žalovaný povinen
zaplatit stěžovatelce k rukám její zástupkyně Mgr. Michaely Vilhelmové, advokátky se sídlem
Na Můstku 383/1, Praha 1, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
K nákladům řízení zdejší soud dodává, že v řízení před soudy v dané věci stěžovatelka
měla postupně celkem tři zástupce z řad advokátů. Za úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu, tj. převzetí a přípravu zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb, který byl účelně vynaložen před soudem, zdejší soud považuje
tento úkon jen u prvního zástupce stěžovatelky. Z obsahu spisu nevyplývá žádný relevantní
důvod, pro který by následné změny zástupců stěžovatelky měly z pohledu nákladů řízení jít
k tíži žalovaného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005,
sp. zn. 29 Odo 909/2004, dostupné z www.nsoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu