ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.85.2012:60
sp. zn. 9 As 85/2012 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: SETRA,
spol. s r. o., se sídlem Zvonařka 16, Brno, zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem
Příkop 2a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická
1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2010, č. j. 2158/560/10,
70847/ENV/10, sp. zn. OO/11/2010, ve věci uložení pokuty za porušení povinností
provozovatele stacionárního zdroje znečišťování ovzduší, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 7 A 196/2010 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí
České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 7. 2010,
zn. ČIŽP/46/OOO/SR01/1007102.004/10/HJP, kterým byly stěžovatelce uloženy dvě pokuty.
První ze sankcí byla stěžovatelce uložena podle §40 odst. 7 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb.,
o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o ochraně ovzduší“), ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v §11 odst. 1
písm. a) zákona o ochraně ovzduší, konkrétně za provozování středního zdroje znečišťování
ovzduší - kompostárny Větrný Jeníkov (dále jen „kompostárna“), v rozporu s podmínkami
ochrany ovzduší, stanovenými pod č. 4, 5 a 6 v povolení vydaném podle §17 odst. 1 písm. d)
zákona o ochraně ovzduší, konkrétně v rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina
vyhotoveném dne 10. 11. 2008 pod č. j. KUJI 79904/2008, OZP 1472/2008/Rů-2 (dále také
„rozhodnutí o uvedení kompostárny do trvalého provozu“), kdy stěžovatelka tuto kompostárnu
neprovozovala v souladu se schváleným provozním řádem. Druhá ze sankcí byla stěžovatelce
uložena podle §40 odst. 14 zákona o ochraně ovzduší ve výši 30 000 Kč za porušení povinnosti
stanovené v §11 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně ovzduší, spočívající v nevedení provozní
evidence kompostárny v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem.
Žalovaný změnil napadené rozhodnutí tak, že v prvním výroku rozhodnutí snížil
uloženou výši pokuty na 30 000 Kč a rovněž přistoupil ke konkretizaci umístění zdroje a skutku
tak, že zpřesnil identifikaci umístění zdroje a skutku ve znění „provozování kompostárny Větrný
Jeníkov v k. ú. obce Velešov v rozporu s podmínkami ochrany ovzduší, stanovenými v povolení
Krajského úřadu kraje Vysočina k uvedení kompostárny do trvalého provozu, vydaného
Krajským úřadem kraje Vysočina dne 10. 11. 2008, č. j. KUJI 79904/2008 OZP 1472/2008/Rů-
2“ na znění „provozování kompostárny Větrný Jeníkov v k. ú. Velešov v rozporu s podmínkami
ochrany ovzduší stanovenými pod č. 4, 5 a 6 v povolení vydaném podle §17 odst. 1 písm. d)
zákona o ochraně ovzduší, tj. v rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina
č. j. KUJI 79904/2008, OZP 1472/2008/Rů-2 ze dne 10. 11. 2008, kdy především předmětnou
kompostárnu neprovozovala v souladu se schváleným provozním řádem.“ Ve zbytku napadené
rozhodnutí dle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), potvrdil.
Městský soud neuznal důvodným žádný z celkem 19 žalobních bodů a žalobu
stěžovatelky podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatelka namítala nicotnost obou rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného, které jí bylo
doručeno prostřednictvím zástupce poštou, považovala za nicotné z důvodu chybějícího podpisu
úřední oprávněné osoby. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považovala za nicotné
z důvodu neplatného elektronického podpisu. Uvedené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno
prostřednictvím datové schránky.
Soud nicotnost rozhodnutí neshledal. Ze správního spisu ověřil, že správní spis obsahuje
originál rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyhotovený dne 1. 7. 2010, opatřený
podpisem úřední osoby a otiskem úředního razítka; CD-nosič, na němž je kopie datové zprávy
správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 7. 2010 obsahující „Ověřovací doložku konverze“,
z níž vyplývá, že úřední osoba podepsaná v této konverzní doložce ověřuje, že tento dokument,
který vznikl převedením vstupu v elektronické podobě do podoby listinné, je složený z 5 listů, se
doslovně shoduje s obsahem vstupu; doručenka ID zprávy: č. 16467353, z níž lze seznat, že
předmětné rozhodnutí bylo dodáno příjemci SETRA dne 2. 7. 2010 v 8:55:55 hod. Rozhodnutí
bylo tedy stěžovatelce doručeno řádně a to na základě provedené autorizované konverze
doručeného dokumentu z moci úřední ve smyslu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.
Namítanou nicotnost neshledal městský soud ani ve vztahu k žalobou napadenému
rozhodnutí. Vadu, spočívající ve vyznačení „podpis neověřen“ u elektronického podpisu žalobou
napadeného rozhodnutí, nepovažoval za vadu způsobující nicotnost. V této souvislosti odkázal
na rozhodnutí městského soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 3 Af 11/2010 - 61. Za podstatné
pro posouzení nicotnosti považoval soud skutečnost, že ve správním spisu je založen originál
rozhodnutí, obsahující platný podpis. Námitku nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí
spočívající v nesprávném postupu při doručování předmětného rozhodnutí městský soud
pro opožděnost odmítl věcně projednat, neboť tato byla poprvé vznesena až při ústním jednání
dne 4. 4. 2012.
Námitky, dle kterých správní orgány postupovaly v rozporu se správním řádem, neměly
oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Ze správního spisu městský soud ověřil, že stěžovatelka
byla seznámena s podklady, které správní orgán shromáždil, a v průběhu dosavadního řízení
realizovala své právo vyjádřit se k jednotlivým kontrolním zjištěním. V této souvislosti odkázal
městský soud na přípis stěžovatelky k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 6. 2010
či přípis ze dne 17. 6. 2010 nebo přípis ze dne 5. 11. 2010. O tom, že stěžovatelce byla v průběhu
dosavadního řízení zachována její procesní práva, ostatně svědčí i obsah podaného odvolání
včetně jeho doplnění.
Městský soud považoval za nedůvodnou také námitku napadající nesprávně zahájené
správní řízení z důvodu nedostatečně specifikovaného předmětu řízení v oznámení o jeho
zahájení, jakož i v rozhodnutí prvního stupně. Prostudováním obsahu obou písemností, jejichž
podrobnou rekapitulaci městský soud uvedl v napadeném rozsudku, dospěl k závěru, že námitka
stěžovatelky nemá oporu v napadených písemnostech. Skutečnost, že žalovaný přistoupil
v napadeném rozhodnutí k upřesnění identifikace skutku a k upřesnění identifikace zdroje
znečištění, je v souladu jednak s obsahem oznámení o zahájeném správním řízení a dále
i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2008,
č. j. 2 As 43/2005 - 79).
Obdobně nebyla shledána důvodnou námitka směřující do absence podkladů
pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i absence úvahy, na základě které tento
orgán rozhodoval. Důvodnost této námitky vyvrací samotné rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, které se na str. 3 a 4 vypořádává s námitkami směřujícími k porušení ustanovení
§11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně ovzduší a s námitkami směřujícími k porušení §11 odst. 1
písm. e) uvedeného zákona. Je zde zcela srozumitelně uvedeno, že při kontrole dne 29. 4. 2010
byly zjištěny rozpory mezi tím, co ukládá provozovateli provozní řád, a tím, v jakém stavu
se nacházela část vstupních surovin na ploše kompostárny. Obdobné závěry pak městský soud
zaujal i ke zcela totožným námitkám ve vztahu k rozhodnutí žalovaného.
K nesouhlasu stěžovatelky se zamítnutím jejího návrhu na doplnění dokazování
o stanovisko Krajského úřadu Vysočina soud odkázal na zcela vyčerpávající odůvodnění
žalovaného na straně 7 napadeného rozhodnutí.
Tvrzení stěžovatelky, dle kterého je de facto sankcionována za obtěžování zápachem,
a proto měla být tato otázka řešena v civilním soudnictví, neodpovídá obsahu správního spisu,
jakož i obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatelka se svým jednáním dopustila správních
deliktů ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o ochraně ovzduší a za tato
jednání také byla příslušným správním orgánem sankcionována. Poukaz stěžovatelky
na ev. podanou žalobu v civilním soudnictví je proto irelevantní. Žalovaný s ohledem na zjištěný
skutkový stav nepřisvědčil stěžovatelce, dle které neexistuje vazba mezi provozním řádem
a otázkou obtěžování zápachem. V této souvislosti správně zdůraznil, že stěžovatelkou zvolená
kompostovací technologie spočívá v provzdušňování kompostu pravidelným překopáváním,
čímž se minimalizuje možnost započetí anaerobních procesů, při kterých vznikají pachové látky.
Při kontrole bylo zjištěno, že část navezených čistírenských kalů je na ploše volně uložená, žádné
známky procesu kompostování nevykazuje a není ani překryta inertním materiálem; další část
čistírenských kalů je zapracována do dvou zakládek, avšak tyto se nacházejí v procesu
rozpracovanosti, neboť provozovatel nedisponuje všemi předepsanými komponenty.
Stěžovatelka byla povinna dodržet všechny podmínky uvedené ve vydaném povolení,
včetně schváleného provozního řádu, a zabezpečit řádný proces kompostování. Za tímto účelem
byla tedy povinna zajistit si plynulý přísun vstupních surovin.
Stěžovatelkou namítanou neprůkaznost přiložené fotodokumentace městský soud
neosvědčil. První 4 fotografie zachycují celkový pohled na kompostárnu, na fotografiích jsou
zachyceny dvě rozpracované zakládky. Všechny fotografie jsou označeny místem a datem
vyhotovení, včetně podpisu pracovníka správního orgánu prvního stupně Ing. J. P., jenž je
totožný s podpisem na str. 3 kontrolního protokolu. Soud neměl žádný důvod přiloženou
fotodokumentaci zpochybňovat a to i s ohledem na to, že uvedené fotodokumentace
se dovolávala v odvolání sama stěžovatelka.
Městský soud odmítl tvrzení stěžovatelky, dle kterého je rozhodnutí žalovaného vnitřně
rozporné. V rozhodnutí Krajského úřadu Vysočina ze dne 10. 11. 2008 byla mimo jiné stanovena
povinnost provozovatele provozovat kompostárnu se schváleným provozním řádem (4);
povinnost okamžitého kompostování naveženého materiálu (5) a zákaz využívat plochu
kompostárny jako skládku čistírenského kalu či jiných navezených odpadů (6). V rámci kontroly
provedené dne 29. 4. 2010 bylo zjištěno menší množství čistírenského kalu volně uloženého
na ploše kompostárny, tj. nepovolené využívání plochy ke skladování čistírenského kalu.
K porušení podmínky č. 6 tedy došlo a to bez ohledu na to, že dle žalovaného nelze plochu
kompostárny označit „za pouhou skládku čistírenských kalů“. Stěžovatelka také opomíjí
skutečnost, že pokuta jí byla uložena nejen za porušení podmínky č. 6, ale i za porušení podmínek
č. 4 a 5.
Městský soud odmítl také námitku, dle které stěžovatelka nebyla vyzvána k předložení
provozní evidence, a to poukazem na obsah protokolu ze dne 29. 4. 2010. Na straně 2 tohoto
protokolu je uvedeno, že provozní evidence dle vyhlášky nebyla při kontrole doložena s odkazem
na to, že se nachází v sídle společnosti v Brně. Kontrole byl přítomen pan R. Š., dle provozního
řádu osoba odpovědná za provoz kompostárny. Skutečnost, že uvedený protokol odmítl
podepsat, je pro věc nepodstatná, neboť nepředložení provozní evidence v době kontroly
následně potvrdila sama stěžovatelka, a to v námitkách ze dne 13. 5. 2010, ve kterých tvrdila,
že na kompostárně není stálá obsluha, a proto je provozní evidence uložena v sídle společnosti.
Tvrzení stěžovatelky, dle kterého nemůže být sankcionována za nedodržení povinnosti
stanovené podzákonným předpisem, městský soud odmítl. K tomu, aby mohl orgán veřejné
správy vydat prováděcí předpis, je vždy třeba příslušného zákonného zmocnění. Takové
zmocnění je obsaženo v ustanovení §11 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší, podle kterého
prováděcí právní předpis stanoví náležitosti, formu a postup zpracování provozního řádu, hlášení
havárie stacionárního zdroje, vedení provozní evidence a zpracování souhrnné provozní evidence
a jejího ohlašování. V souladu s ustanovením §55 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší je k vydání
prováděcího předpisu zmocněno Ministerstvo životního prostředí. Postup „vedení provozní
evidence“ v sobě zahrnuje nejen stanovení rozsahu evidence, ale i stanovení místa, kde má být
evidence vedena.
Pokud jde o vlastní hodnocení stěžovatelkou dodatečně předložené evidence, městský
soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, dle kterého se jednalo o souhrnnou evidenci za roky
2008 a 2009, nikoli o průběžnou provozní evidenci dle příslušné vyhlášky (chyběly údaje
za jednotlivé dny, evidence jednotlivých vstupních surovin podle druhu a množství apod.).
Předložená evidence neobsahovala žádné údaje z roku 2010, což by ve skutečnosti znamenalo,
že kompostárna k 1. 1. 2010 nebyla v provozu. O vedení průběžné provozní evidence nebyl
stěžovatelkou doložen žádný důkaz.
K namítané nepřiměřenosti uložených sankcí odkázal soud na odůvodnění žalovaného,
který za rozhodné kritérium považoval hledisko závažnosti protiprávního jednání stěžovatelky
(kompostárny jsou ze své podstaty zdrojem emisí pachových látek, jejichž množství lze významně
snížit právě dodržováním příslušných technologických postupů stanovených v provozním řádu).
Ve vztahu k druhému správnímu deliktu zdůraznil, že řádně vedená evidence je zásadním
dokladem o způsobu nakládání s jednotlivými vstupními surovinami o jednotlivých
kompostovacích zakládkách, přičemž bez průběžně vedené evidence není možné zhodnotit
provoz kompostárny jako celku a zkontrolovat dodržování předepsaných technologických
postupů. I když žalovaný připustil, že dobu trvání protiprávního stavu nelze přesně stanovit,
přesto ji po právu shledal za významnou pro stanovení sankce. Skutečnost, že se v předmětné
věci jednalo o déle trvající stav, dokládá pokrytí části zeminy souvislým travním porostem. V této
souvislosti uvedl, že další důkazy o prokázání vzniklé či hrozící škody, popřípadě následku
protiprávního prokázaného stavu, nebylo třeba doplňovat, neboť žalovaný význam těchto kritérií
hodnotil tak, že je významněji nepromítl do výše uložených pokut.
Skutečnost, že to byl až žalovaný, kdo uvedl právní předpis, dle něhož správní orgány
postupovaly při hodnocení kritérií výše pokuty, nemohla sama o sobě vést ke zrušení napadeného
rozhodnutí.
Důvody pro moderaci výše uložené sankce městský soud neshledal.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje námitky ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné právní posouzení, a dále nepřezkoumatelnost ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když dle jejího názoru městský soud dostatečně nezvážil všechny
žalobou uplatněné námitky.
Stěžovatelka opakuje své žalobní tvrzení, dle kterého správní orgány postupovaly
nezákonně, a to z důvodu neadekvátního způsobu, jakým bylo reagováno na jí vznesené námitky.
Oznámení o zahájení řízení ze dne 2. 6. 2010 neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti.
Jak ve výrokové části oznámení o zahájení řízení, tak ve výrokové části rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, měl být uveden přesný popis jednání, které mělo být v rozporu
s právními předpisy, což se však nestalo. Stěžovatelka má za to, že uvedené nelze nahrazovat
prostým zákonným textem.
Výrokovou část nelze nahrazovat odůvodněním a naopak. Bez přesného vymezení
předmětu řízení ve výroku oznámení a rozhodnutí pak není možné ověřit, zda odůvodnění
rozhodnutí odpovídá výroku a zda se nejedná o zmatečné rozhodnutí. Skutek musí být
jednoznačně popsán, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, a to zejména údajem o místě,
času, způsobu porušení apod. Skutečnost, že vadu výroku napravil žalovaný, neznamená nic
jiného než to, že žalovaný nepřípustně nahradil činnost orgánu prvního stupně, čímž porušil
povinnosti odvolacího orgánu, který má kontrolovat dodržování právních předpisů, nikoli
pochybení napravovat.
Z porovnání znění prvního výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a znění
výroku žalovaného je zřejmý evidentní obsahový rozpor, přičemž tato změna měla
na stěžovatelku negativní dopad. Zatímco z výroku prvostupňového rozhodnutí je zřejmé,
že stěžovatelka porušila, resp. je sankcionována za porušení všech 6 podmínek rozhodnutí
o uvedení kompostárny do provozu, z výroku žalovaného lze dovodit pouze porušení tří
podmínek uvedeného rozhodnutí. Nelze akceptovat ani to, že správní orgán prvního stupně
nezná správné územní členění místa, kde se kompostárna nachází, což má za následek nesprávné
označení lokality kompostárny. Z výroku týkajícího se nevedení provozní evidence nelze dovodit,
jaká ustanovení jakého právního předpisu měla stěžovatelka porušit a v čem má ono porušení
spočívat.
Stěžovatelka trvá na tom, že v odůvodnění rozhodnutí by měl být uveden soupis všech
podkladů pro vydání rozhodnutí. V opačném případě dochází k tomu, že správní orgány svá
skutková tvrzení opírají o prostý opis obsahu jednotlivých listin založených ve spisu, když obsah
spisu nemusí korespondovat obsahu jednotlivých listin.
Za co konkrétně byla stěžovatelka sankcionována, není ve výrocích obou napadených
rozhodnutí uvedeno, přičemž poukazy na obtěžování zápachem se objevují v odůvodnění
rozhodnutí. Je sice pravdou, že stěžovatelce je ukládána sankce za porušení ustanovení §11
odst. 1 písm. a) a e) zákona o ochraně ovzduší, aniž je však uvedeno, jakým konkrétním
způsobem měla být tato ustanovení porušena. Ve svém vyjádření k žalobě dává žalovaný
do příčinné souvislosti emisi pachových látek do ovzduší se zápachem šířícím se v okolí, který
však žádným způsobem neobjektivizuje např. odborným posouzením. Neprojeví-li se nedodržení
provozního řádu ve skutečném a prokázaném negativním vlivu na ovzduší, pak není možné
jednání či opomenutí stěžovatelky považovat za porušení zákona o ochraně ovzduší a nelze
jí uložit sankci.
Závěr soudu, dle kterého tento nemá žádný důvod zpochybňovat přiloženou
fotodokumetaci, považuje stěžovatelka za popření základních funkcí soudu. Úkolem soudu
je posoudit vznesené námitky, nikoli cokoliv v řízení zpochybňovat. Žádná z přiložených
fotografií nezachycuje celkový pohled na kompostárnu s identifikační cedulí, která by obsahovala
identifikační údaje stěžovatelky. Z jednotlivých fotografií není patrné, kde přesně byly pořízeny,
přičemž tak mohou být v podstatě odkudkoli. Popis místa, uvedený na fotografii ručně, nemůže
uvedené nedostatky zhojit. Při naprosté absenci slovního popisu skutečností zobrazených
na fotografiích v kontrolním protokolu nelze pořízené fotografie považovat za relevantní. Stejně
tak nelze za relevantní považovat ani na tyto fotografie v protokolu uvedený odkaz.
Dle stěžovatelky je rozhodnutí žalovaného vnitřně rozporné. Rozporný je i závěr soudu
o porušení podmínky č. 6 rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina se závěry žalovaného,
uvedenými na straně 8 napadeného rozhodnutí. Soud neprovedl žádné důkazy o tom, zda lze
kompostárnu označit za skládku čistírenských kalů, a sám vyvodil z kontrolního protokolu
závěry, které se od závěrů žalovaného liší. Tento svůj postup přitom náležitě neodůvodnil.
Stěžovatelka trvá na tom, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně
ovzduší je povinna vést provozní evidenci o stacionárním zdroji v rozsahu stanoveném
v prováděcím předpisu. Zákonné zmocnění se tedy týká pouze rozsahu údajů, které mají být
vedeny, nikoli místem, kde má být evidence vedena. Takový požadavek již ze zákonného
zmocnění nevyplývá a je proto v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudu ve vztahu k čtrnáctému až sedmnáctému
žalobnímu bodu, jelikož žalovaný svými úvahami v podstatě nahradil správní uvážení orgánu
prvního stupně, s čímž nelze souhlasit.
Správní orgány obou stupňů opakovaně argumentují šířením zápachu, nicméně žalovaný
ve svém rozhodnutí konstatoval, že z kontrolního protokolu žádný takový závěr dovodit nelze.
Přesto toto kritérium žalovaný používá pro podporu svých závěrů. Stěžovatelka nesouhlasí
se závěry soudu ve vztahu k hodnocení kritéria „zhoršování kvality ovzduší v dané lokalitě“
v rámci úvah pro výši pokut, jelikož soud svými úvahami nahradil úvahy obou správních orgánů.
Správní orgán prvního stupně totiž vztáhl argument o zhoršování kvality ovzduší v dané lokalitě
nejen k následkům protiprávního jednání, ale také jej hodnotil ve vztahu k hrozící škodě, a proto
závěry žalovaného nemohou překrucovat závěry správního orgánu prvního stupně do zcela jiné
výkladové polohy. Správní orgán prvního stupně totiž tuto úvahu do výše pokuty promítl,
a proto nemůže obstát závěr městského soudu, že žalovaný tuto okolnost do výše pokuty
významněji nepromítl, a tedy nevadí, že otázka, zda skutečně došlo ke zhoršení kvality ovzduší
v dané lokalitě, nebyla nikterak relevantně prokázána. Obdobně nebyl prokázán škodlivý vliv
na zdraví obyvatel, či dlouhodobé porušování povinností. Nebyla-li tato kritéria prokázána,
nemohl k nim žalovaný žádným způsobem přihlížet.
Úvaha o nevyužití moderačního práva soudu není přesvědčivá a stěžovatelka
se s ní s ohledem na uplatněné kasační námitky neztotožňuje.
Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelka opětovně předkládá
argumentaci uplatněnou již ve správním řízení a v žalobě a má za to, že jak správní orgány,
tak následně městský soud, se s touto argumentací náležitě vypořádaly. Žalovaný odkazuje
na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí.
Zdůrazňuje, že stěžovatelka nebyla sankcionována za nedodržování přípustné míry
obtěžování pachem (povinnost provozovatele středního zdroje znečišťování ovzduší stanovená
v §11 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně ovzduší nebyla vůbec předmětem dokazování), nýbrž
za provozování kompostárny v rozporu s podmínkou ochrany ovzduší stanovenou individuálním
správním aktem a za nevedení provozní evidence v rozsahu stanoveném prováděcím předpisem.
Žalovaný potvrzuje nepochybnou souvislost mezi podmínkami vymezenými specificky
pro provoz kompostárny (zejména jednotlivých ustanovení schváleného provozního řádu)
a potencionálním únikem zápachu do ovzduší. Nadměrné šíření pachových látek do okolí
kompostárny nebylo v řešeném případě prokázáno, proto také žalovaný přistoupil ke snížení
pokuty. Dedukce stěžovatelky, dle které není-li zápachu, nemůže být ani porušení zákona
o ochraně ovzduší, je naprosto lichá. Pravomocně stanovené podmínky k ochraně ovzduší
je totiž provozovatel kompostárny povinen dodržovat permanentně, a to právě proto, aby bylo
reálné riziko obtěžování místních obyvatel zápachem maximálně eliminováno. Z hlediska
naplnění předmětné skutkové podstaty nebylo nezbytné prokazovat konkrétní negativní změnu
na životním prostředí. Jedná se o tzv. „ohrožovací“ typ správního deliktu, čemuž ostatně
odpovídá i uložená sankce, která je na samé spodní hranici. Podle ustálené judikatury správních
soudů k ohrožení dochází v podstatě tím, že jsou porušeny právní předpisy na daném úseku
(např. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2007, č. j. 6 As 2/2007 - 95). Míru ohrožení životního
prostředí nebylo možno vyjádřit exaktně, avšak důsledky protiprávního jednání a výše uložených
pokut jsou v obou rozhodnutích náležitě odůvodněny.
Domněnka stěžovatelky, dle které správní soud dovodil z kontrolního protokolu jiné
závěry než žalovaný, nemá oporu v napadeném rozhodnutí. Namítaná věta totiž zní: “Na základě
kontrolního zjištění nelze provozovnu bez dalšího označit za pouhou skládku čistírenských kalů“.
Inspekční kontrolou bylo odhaleno menší množství volně skladovaného čistírenského kalu
(tj. porušení podmínky č. 6), avšak současně byly zjištěny také dvě rozpracované kompostové
zakládky, z čehož žalovaný dovodil, že předmětná kompostárna není pouhou skládkou. Tato
úvaha svědčí o objektivitě žalovaného, nikoli o jeho vnitřní rozpornosti.
Pokud jde o žalobní bod týkající se vedení provozní evidence, pak žalovaný připomíná,
že stěžovatelka průběžnou provozní evidenci kompostárny vůbec nevede. Příslušná vyhláška
pak upravuje vedení provozní evidence a to na základě zákonného zmocnění. Při úvaze o výši
uložených pokut správní orgány zvažovaly veškerá zákonná kritéria, což se také projevilo v jejich
konečné výši.
Úvahy soudu, na jejichž základě soud nevyužil svého moderačního práva, jsou plně
přezkoumatelné.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku pro nesrozumitelnost,
a to z důvodu rozporu mezi závěrem soudu a závěrem žalovaného ohledně porušení podmínky
č. 6 rozhodnutí o uvedení kompostárny do trvalého provozu.
Kasační soud stěžovatelkou namítaný rozpor neshledal, úvahy jak žalovaného, tak soudu,
naopak shledal naprosto přezkoumatelnými.
Podmínka uvedená pod č. 6 rozhodnutí o uvedení kompostárny do trvalého povozu
zakazuje využívat plochu kompostárny jako skládku čistírenského kalu, či jiných navezených
odpadů. Kasační soud z napadeného rozhodnutí ověřil, že žalovaný dospěl k závěru, dle kterého
sice nelze kompostárnu označit za pouhou „skládku čistírenských kalů“, současně však bylo
jednoznačně prokázáno, že na ploše kompostárny došlo k nepovolenému skladování
čistírenských kalů a zeminy. Skutečnost, že inspekční kontrola odhalila jen menší množství takto
uloženého čistírenského kalu, vedla žalovaného ke snížení sankce. Žalovaný zdůraznil, že delikt
byl stěžovatelce prokázán, kontrolní zjištění nelze bagatelizovat, přičemž stěžovatelka ve svých
vyjádřeních jakékoliv porušení svých povinností popírala, na místo, aby bezodkladně činila kroky
k nápravě protiprávního stavu. Obdobný závěr pak zaujal i soud, který zrekapituloval obsah
kontrolního zjištění a dovodil, že k porušení podmínky č. 6 skutečně došlo. S těmito závěry
se plně ztotožňuje také kasační soud, přičemž má za to, že stěžovatelka interpretuje závěry
žalovaného zavádějícím způsobem. Skutečnost, že předmětná kompostárna nebyla žalovaným
označena za pouhou skládku čistírenských kalů, žádným způsobem nevylučuje shora uvedené
inspekční zjištění, naopak je s tímto zjištěním zcela v souladu, což se ostatně projevilo
i v následném snížení uložené sankce.
Nepřezkoumatelnost je konečně namítána i k vypořádání návrhu na moderaci,
a to s ohledem na obsah uplatněných kasačních námitek, kdy stěžovatelka namítá
nepřesvědčivost odůvodnění rozsudku soudu.
K takto obecně vznesené kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že prostý
nesouhlas stěžovatelky se soudem zvolenou argumentací nečiní úvahu či argumentaci soudu
nepřezkoumatelnou. Městský soud se ve svém rozhodnutí nepřiměřenou výši uložených pokut
opakovaně zabýval a to na str. 15 a 16 napadeného rozsudku, v rámci žalobních bodů. Všechny
uvedené žalobní námitky náležitě vypořádal a shledal je nedůvodnými. Na toto své odůvodnění
mimo jiné odkázal také při úvaze o návrhu na moderaci, přičemž zdůraznil jak preventivní,
tak represivní charakter sankce.
Kasační námitka napadající nezákonný postup správních orgánů z důvodu neadekvátních
reakcí žalovaného na námitky stěžovatelky je velmi obecná. V obecné rovině lze proto
konstatovat, že kasační soud shledal rozhodnutí žalovaného plně přezkoumatelným, jehož závěry
mají oporu ve spisovém materiálu.
Kasační soud se dále ztotožnil s hodnocením městského soudu, dle kterého nemá
namítaná absence podkladů oporu ve spisu. Ostatně ke všem podkladům se stěžovatelka
v průběhu řízení vyjadřovala.
Z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 29. 4. 2010 vyplývá, že předmětem neohlášené
kontroly správního orgánu prvního stupně byl provoz středního zdroje znečišťování ovzduší –
kompostárny Větrný Jeníkov. Kontrola byla provedena ve vztahu k šetřenému podnětu
na obtěžování pachovými látkami z kompostárny Vyskytná u Jihlavy (pozn. NSS, věc známa
soudu z jeho úřední činnosti, viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2012, č. j. 9 As 83/2012 - 62).
V protokolu je zaznamenám následující skutkový stav.
Po příjezdu na místo zdroje byl areál uzavřen, žádná činnost zde nebyla prováděna,
plocha kompostárny byla zaplněna cca z 1 své kapacity. V pravé a zadní části kompostárny
se nacházelo malé množství čistírenského kalu, dle jeho stavu se dá usuzovat, že byl dovezen
v nedávné době. Před tímto kalem se nacházela uložená zemina, pokrytá souvislou vrstvou
travního porostu, což svědčí o tom, že s tímto materiálem nebylo po delší časový úsek
manipulováno. Po levé straně kompostárny byly vytvořeny dvě kompostovací krechty
se složením čistírenského kalu, chlévské mrvy, pilin a zeminy. O tomto stavu byla pořízena
fotodokumentace v počtu 12 snímků, která je součástí protokolu. Na ploše kompostárny
se nenacházela žádná strojní mechanizace pro účely kompostování. Provozní evidence nebyla
doložena, dle tvrzení pana Š. (dle provozního řádu osoba odpovědná za provoz kompostárny) se
nachází v místě sídla společnosti v Brně. Provozovatel neprokázal řádný způsob kompostování
dle schváleného provozního řádu a plnění podmínek trvalého provozu zejména podmínek č. 5 a
6, které provozovateli ukládají povinnost navezený materiál ihned kompostovat a nevyužívat
kompostárnu jako skládku čistírenských kalů. Další porušení je spatřováno v nepředložení
provozní evidence dle požadavku vyhlášky č. 205/2009 Sb., tj. nebyla k dispozici v místě provozu
zdroje. Za porušení povinností dle §11 odst. 1 písm. a) a písm. e) zákona bude s provozovatelem
zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty a nápravných opatření.
Proti obsahu kontrolního protokolu stěžovatelka konkrétně namítala, že kompostování
probíhá v souladu s platným provozním řádem a legislativou ČR, na kompostování není stálá
obsluha, proto je provozní evidence uložena v sídle firmy, na požádání ji může kdykoliv
předložit, suroviny pro výrobu kompostu jdou dováženy dle možnosti dodavatelů, nejsou
naváženy denně, mechanizace používaná při provozu kompostárny je využívaná i při jiných
činnostech firmy a je zaparkovaná v hlídaném areálu střediska v Jihlavě.
Ve správním spisu je dále založeno oznámení o zahájení správního řízení ze dne
2. 6. 2010 spojené s usnesením o lhůtě, do kdy může účastník navrhovat důkazy či jiné návrhy.
Z obsahu tohoto oznámení je zcela zřejmé, že správní orgány kladou stěžovatelce za vinu
porušení podmínek č. 4, 5 a 6 rozhodnutí k uvedení kompostárny do trvalého provozu. Uvedené
podmínky ukládají stěžovatelce, jakožto provozovateli středního zdroje znečišťování ovzduší,
provozovat kompostárnu v souladu se schváleným provozním řádem, navežený kompostovací
materiál ihned kompostovat a plochu kompostárny nevyužívat jako skládku čistírenského kalu
či jiných navezených odpadů. Dále je stěžovatelce kladeno za vinu, že neměla provozní evidenci
v místě zdroje znečistění a nepředložila ji ani následně. Z oznámení o zahájení správního řízení
je také zcela zřejmé, která ustanovení právních předpisů tímto jednáním stěžovatelka porušila.
Dále je zde uveden soupis všech podkladů, které byly k okamžiku zahájení správního řízení
shromážděny. Obsahem spisu jsou i další pro věc podstatné podklady jako Provozní řád zdroje
kompostárny či příslušná rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina.
Námitka, dle které si správní orgány usnadňují situaci a svá skutková tvrzení opírají
o prostý opis obsahu jednotlivých listin založených ve spisu, když obsah spisu nemusí
korespondovat obsahu listin založených ve spisu, je čistě spekulativní. Kasační soud nemá
z podkladů uvedených ve spisu včetně pořízené fotodokumentace o zjištěném skutkovém stavu
nejmenších pochybností. Návrh stěžovatelky na provedení důkazu stanoviskem Krajského úřadu
Vysočina, který schválil provozní řád kompostárny, byl z pohledu shora popsaného zjištěného
skutkového stavu nadbytečný. Stav, ve kterém se nacházela kompostárna při inspekční kontrole
a který byl řádně popsán a zdokumentován, sám o sobě plně postačoval k posouzení splnění
či nesplnění podmínek č. 4, 5 a 6 rozhodnutí o uvedení kompostárny do trvalého provozu.
Za nedůvodné považuje kasační soud také námitky směřující do nedostatečné specifikace
předmětu řízení jak v oznámení o zahájení řízení, tak v rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Ohledně problematiky zahájení řízení o správním deliktu lze odkázat na bohatou
judikaturu zdejšího soudu. Náležitostmi oznámení o zahájení správního řízení trestního
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002 - 34,
publikovaném pod č. 296/2004 Sb. NSS, v němž konstatoval, že z oznámení musí být „patrno,
kdo je činí a které věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit. (…)
Vymezení skutku, pro který je řízení zahájeno, musí mít určitý stupeň konkretizace, stejně tak jako musí být
z oznámení o zahájení řízení zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno; v sankčním
řízení i to, jaký postih za dané jednání hrozí“.
Jak již bylo uvedeno výše, oznámení o zahájení řízení ze dne 2. 6. 2010 splňuje všechny
shora uvedené podmínky. Stěžovatelce muselo být z obsahu tohoto oznámení naprosto zřejmé,
jaké jednání jí správní orgán vytýká, o čem bude v řízení rozhodováno včetně toho, jaký postih
jí za její jednání hrozí. O tomto závěru svědčí i samotná obhajoba stěžovatelky uvedená
ve vyjádření ze dne 17. 6. 2010.
Dále je nutno zdůraznit, že mezi skutkem, pro který je „sdělováno obvinění" a skutkem,
za který je pak adresát sankčního rozhodnutí trestán, nemusí existovat po stránce skutkové
naprostý soulad, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout
najevo, či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů. Mezi takto
vymezeným sdělením předmětu sankčního řízení (jímž se, z logiky věci, každé sankční řízení více
či méně formálním způsobem zahajuje) a popisem skutku v meritorním rozhodnutí ve věci
pak musí existovat alespoň v podstatných rysech soulad. Tak tomu bylo i v projednávané věci,
kdy skutkové vymezení předmětu sankčního řízení, jak bylo popsáno v opatření, kterým bylo
zahájeno správní řízení, odpovídá v podstatných rysech skutkovému popisu jednání, uvedenému
ve výroku prvostupňového rozhodnutí (provozování kompostárny Větrný Jeníkov v rozporu
s podmínkami ochrany ovzduší, stanovenými v povolení Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne
10. 11. 2008, č. j. KUJI 79904/2008 OZP 1472/2008/Rů-2, nevedení provozní evidence
v rozsahu stanovené prováděcím právním předpisem). Z výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně je zřejmé, jakého jednání se stěžovatelka dopustila, jaké předpisy tímto jednáním
porušila a kde a kdy bylo porušení příslušných zákonných ustanovení zjištěno. Uvedenému
vymezení pak odpovídá i výrok žalovaného, přičemž skutečnost, že žalovaný výrok
prvostupňového rozhodnutí v napadeném rozhodnutí zpřesnil, nijak do práva stěžovatelky
na obhajobu či jiného jejího práva nezasáhla.
Zpřesnění výroku provstupňového rozhodnutí nemělo v projednávané věci za následek
nepřípustné rozšíření deliktního jednání a tomu odpovídající rozšíření právní kvalifikace. Deliktní
odpovědnost stěžovatelky byla nadále spatřována v jednání, pro které byla od počátku řízení
stíhána. Bylo tomu přesně naopak, když žalovaný první z uložených sankcí snížil z částky
50 000 Kč na částku 30 000 Kč (pokutu za první ze správních deliktů, kterých se stěžovatelka
dopustila, je možno dle ustanovení §40 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší uložit v rozmezí
od 10 000 Kč do 10 000 000 Kč), a to proto, že v rámci objektivity hodnocení skutkových zjištění
byl nucen konstatovat, že kontrolním zjištěním nebylo prokázáno výrazné šíření pachových látek
do přilehlého okolí a dále s ohledem na malé množství skladovaného čistírenského kalu nelze
konstatovat, že by předmětná kompostárna sloužila pouze jako skládka čistírenského kalu.
Skutečnost, že žalovaný výrok doplnil o porušení konkrétních podmínek rozhodnutí o uvedení
kompostárny do trvalého provozu, přesně odpovídá porušení, pro které bylo se stěžovatelkou
správní řízení zahájeno. Nedostatky provstupňového rozhodnutí, které žalovaný odstranil v rámci
odvolacího řízení (včetně uvedení právního předpisu, dle kterého byla hodnocena kritéria
pro uložení pokuty), nebyly takové povahy, aby měl postup žalovaného za následek jakékoliv
negativní dopady do postavení či zákonem chráněných práv stěžovatelky. Ostatně stěžovatelka
žádné konkrétní negativní dopady ve svých námitkách neuvedla.
Námitky stěžovatelky zpochybňující průkaznost pořízené fotodokumentace kasační soud
odmítá jako účelové. Stěžovatelka pořízenou fotodokumentaci v průběhu správního řízení
žádným způsobem nezpochybňovala, naopak sama na ni ve svém odvolání odkazovala,
když tvrdila: “provoz nelze označit za skládku čistírenských kalů, co je patrno jednak ze zjištění při kontrole
na kompostárně VJ dne 29. 4. 2010, jakož i z na místě samém pořízené fotodokumentace, neboť tato nesvědčí
o tom, že by účastník jen skládkoval čistírenské kaly“. Jinými slovy, pokud by stěžovatelka měla
skutečné pochybnosti o tom, že pořízená fotodokumentace je podvržena, pak by se jistě bránila
od samého počátku a nepoužívala pořízené snímky při argumentaci ve svůj prospěch.
Mimo výše uvedené je nutno dodat, že pouhé, ničím nepodložené, zpochybnění ručně
psaných popisek kontrolním pracovníkem na pořízených fotografiích nemůže mít samo o sobě
za následek závěr, že tyto snímky nebyly pořízeny na místě předmětné kompostárny. Stěžovatelka
neuvedla jedinou konkrétní skutečnost, která by alespoň hypoteticky svědčila závěru o podvržené
fotodokumentaci. Námitka, dle které soud rezignoval na svoji zákonnou funkci, pokud
v odůvodnění uvedl, že „nemá žádný důvod zpochybňovat, že předmětné fotografie byly vyhotoveny v rámci
provedené kontroly dne 29. 4. 2010 pracovníkem správního orgánu prvního stupně a zachycují stav zjištěný
v rámci provedené kontroly, je zcela nedůvodná a navíc zavádějící. Městský soud jednak pořízené
fotografie vyhodnotil, první 4 snímky popsal, porovnal snímky se zjištěným skutkovým stavem
a ověřil, že ruční popis místa včetně data pořízení na fotografiích dole je proveden příslušným
kontrolním pracovníkem. Teprve poté poukázal na to, že vzhledem k výše uvedenému
a vzhledem k tomu, že z předmětné fotodokumentace v dosavadním řízení vycházela
také stěžovatelka, není žádný důvod pořízenou dokumentaci zpochybnit. Takový postup je dle
kasačního soudu zcela v souladu se zákonem, jakož i s přezkumnou funkcí správního soudu.
Stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že není možné její jednání či opomenutí považovat
za porušení zákona o ochraně ovzduší a sankcionovat ji, pokud se současně nedodržení
provozního řádu neprojeví ve skutečném a prokázaném negativním vlivu na ovzduší. Zákon
o ochraně ovzduší upravuje povinnosti osob při ochraně vnějšího ovzduší před vnášením
znečišťujících látek lidskou činností a stanoví mimo jiné i provozovateli středního zdroje
znečištění celou řadu konkrétních povinností, jejichž nesplnění má za následek uložení sankce.
Mezi tyto zákonné povinnosti patří povinnost provozovat stacionární zdroje v souladu
s podmínkami ochrany ovzduší, které jsou uvedeny ve stanoviscích a povoleních vydaných podle
§17 zákona o ochraně ovzduší a v souladu s technickými podmínkami provozu zařízení zdroje
stanovenými jeho výrobcem a s provozním řádem, jakož i povinnost vést provozní evidenci
o stacionárních zdrojích v rozsahu stanoveném v prováděcím právním předpisu a uchovávat
ji nejméně po dobu 5 let.
V projednávané věci byla stěžovatelka sankcionována právě za porušení shora uvedených
povinností. Je nepochybné, že opakované námitky, dle kterých byla stěžovatelka de facto
postižena za neprokázané šíření pachu či neprokázané zhoršení kvality ovzduší, nemohou obstát.
Právě s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno výrazné šíření pachových látek
do přilehlého okolí, žalovaný uloženou sankci snížil. Úvaha žalovaného, dle které je nutno
s ohledem na podstatu kompostáren jako zdrojů emisí pachových látek považovat porušení
technologických postupů při kompostování za závažné porušení zákonných povinností,
které mohou mít negativní vliv na životní prostředí, je v projednávané věci na místě. Je logickým
důsledkem toho, že kompostárny jsou ze své podstaty zdrojem znečišťování ovzduší a právě
proto je z hlediska ochrany ovzduší velmi důležité veškeré technologické postupy
při kompostování striktně dodržovat. Ostatně sama stěžovatelka v provozním řádu uvádí,
že jí zvolená technická a organizační řešení zmírňují nepříznivé účinky záměru na životní
prostředí a veřejné zdraví. Proto také může mít nedodržování předepsaných technologických
postupů v obecné rovině za následek zvýšení nepříznivých účinků na životní prostředí a může
se promítnout v podobě zhoršené kvality ovzduší v dané lokalitě. Stěžovatelkou navrhované
důkazy, zaměřené na prokázání škodlivých následků či výše hrozící škody, nebylo nutno
provádět. Úvaha žalovaného se vztahovala k hodnocení závažnosti posuzovaného jednání,
ostatně žalovaný výslovně uvedl, že tato kritéria nelze kvantifikovat, a proto je významněji
do výše pokut nepromítá. Možné ohrožení životního prostředí posuzoval žalovaný jako logický
důsledek nedodržování předepsaných postupů při provozu středního zdroje znečišťování
ovzduší, nicméně v projednávané věci se neprojevilo v navýšení uložených sankcí.
Nesouhlas stěžovatelky s úvahou žalovaného týkající se doby trvání protiprávního jednání
také nemůže obstát. Úvaha žalovaného odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a nevykazuje
žádné znaky libovůle. Žalovaný připustil, že dobu protiprávního stavu nelze přesně stanovit,
nicméně s ohledem na skutečnost, že na místě kompostárny bylo zjištěno pokrytí zeminy
souvislým travním porostem, dospěl k logickému závěru, že protiprávní stav musel určitou dobu
trvat. Obdobě tomu bylo i v případě nevedení provozní evidence, kdy tato nebyla dle vyjádření
pracovníka provozovatele v místě provozovny nikdy vedena. Řádně vedená průběžná provozní
evidence, která měla být dle tvrzení stěžovatelky uložena v sídle společnosti, pak nebyla v žádné
fázi řízení předložena.
Kasační soud nesdílí námitky rozporující povinnosti týkající se vedení průběžné provozní
evidence.
Předně je nutno konstatovat, že námitky, dle kterých stěžovatelka nebyla povinna
provozní evidenci vést v místě zdroje znečištění, odvádějí pozornost od skutečnosti,
že stěžovatelka průběžnou provozní evidenci v žádné z fází řízení nepředložila. Stěžovatelkou
předložená souhrnná evidence za roky 2008 a 2009 jednak postrádá jakékoliv údaje vztahující
se k rozhodnému období a dále neodpovídá požadavku stanovenému v příslušné vyhlášce pro
vedení průběžné provozní evidence.
Kromě výše uvedeného má kasační soud za to, že vyhláškou nejsou ukládány povinnosti
nad rámec zákona o ochraně ovzduší. Povinnost vést provozní evidenci o stacionárních zdrojích
v rozsahu stanoveném v prováděcím právním předpise stanoví §11 zákona o ochraně ovzduší.
Podle odstavce 4 uvedeného zákonného ustanovení prováděcí právní předpis stanoví náležitosti,
formu a postup zpracování provozního řádu, hlášení havárie stacionárního zdroje, vedení
provozní evidence a zpracování souhrnné provozní evidence a jejího ohlašování. Tímto
prováděcím předpisem je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 205/2009 Sb., která
stanoví, že provozovatelé zvláště velkých, velkých a středních zdrojů vedou průběžně evidenci
o provozu zdrojů, a to včetně dokladů umožňujících prokázat správnost těchto údajů.
V provozní evidenci se zaznamenávají stálé a proměnné údaje podle přílohy č. 6 k této vyhlášce.
Provozní evidence je pro případy kontroly příslušným orgánem ochrany ovzduší stále k dispozici
v místě provozu zdroje.
Primární povinnost vést evidenci o stacionárním zdroji je tedy stanovena rámcově
zákonem, přičemž podzákonný právní předpis pouze upřesňuje náležitosti, formu a způsob
vedení této evidence. Rámcová zákonná úprava předmětné povinnosti a její upřesnění v příslušné
vyhlášce odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány
toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Námitka napadající úvahy soudu o moderaci je pouhým odkazem na žalobní body
směřující do výše uložených pokut. Kasační soud proto v obecné rovině uvádí, že má shodně
s městským soudem za to, že uložené pokuty v celkové výši 60 000 Kč odpovídají závažnosti
prokázaného protiprávního jednání stěžovatelky, jakož i jejich preventivní funkci. V této
souvislosti připomíná, že horní hranice zákonného rozpětí u první z uložených sankcí
je 10 mil. Kč, u druhé pak 1 mil. Kč, přičemž přiměřené snížení první z uložených sankcí provedl
již žalovaný.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek stěžovatelky, a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se u účastníků řízení opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu