ECLI:CZ:NSS:2013:1.ANS.4.2013:27
sp. zn. 1 Ans 4/2013 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. J. L.,
zastoupen JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě na
ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, čj. 10 A 189/2012 - 22,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, čj. 10 A 189/2012 - 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou u městského soudu domáhal ochrany před nečinností žalovaného
ve věci poskytnutí informací o tom, kdy a jak vyřídil ministr spravedlnosti čtyři, resp. tři žádosti
žalobce o opatření proti nečinnosti žalovaného (o jedné z žádostí bylo později řízení zastaveno
pro zpětvzetí; touto žádostí se zdejší soud dále nezabýval).
[2] Městský soud žalobu odmítl usnesením označeným v záhlaví. Z obsahu žaloby dle soudu
vyplývá, že ve skutečnosti se žalobce dotazuje na stav řízení ve věci vyřizování žádostí o opatření
proti nečinnosti dle §80 správního řádu a domáhá se ochrany proti nečinnosti v této věci, nikoliv
vydání rozhodnutí ve věci samé, jak to požaduje §79 odst. 1 s. ř. s. Na základě toho městský
soud dovodil neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel namítá,
že ve všech třech případech žádal o poskytnutí informace procesního charakteru v rámci zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. U všech těchto žádostí byl žalovaný
nečinný a nevydal rozhodnutí ve věci samé, tj. o poskytnutí, případně odmítnutí poskytnout
informace. Dle stěžovatele je pro věc nerozhodné, zda měl na informace právo, či nikoliv. Nebyly
vyřízeny ani následné stížnosti ze dne 22. 5. 2012 na postup při vyřizování žádosti o informace.
Žaloba na ochranu proti nečinnosti měla být dle stěžovatele projednána a ve věci mělo
být rozhodnuto rozsudkem.
[4] Žalovaný se ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s městským soudem
v tom, že dotaz stěžovatele nebyl svým obsahem žádostí o informace dle zákona o svobodném
přístupu k informacím, a tudíž nebyly splněny podmínky řízení o žalobě.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[5] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Soud v prvé řadě upozorňuje, že usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby
lze napadnout kasační stížností pouze z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy
pro nezákonnost samotného odmítnutí. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před
soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz např. rozsudky NSS ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 – 98 nebo ze dne 6. 12. 2005,
čj. 6 As 4/2004 – 53). Z toho vyplývá, že předmětem posouzení v řízení před zdejším soudem
bude toliko otázka, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele podle §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
[8] Z předložených správních spisů vyplynuly následující pro věc rozhodné skutečnosti.
Stěžovatel podal u žalovaného dne 3. 5. 2012 tři podání a dne 24. 5. 2012 jedno podání (viz bod
[1] shora) označená jako „Žádost o poskytnutí informace (podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném
přístupu k informacím)“. V podání ze dne 24. 5. 2012 požadoval informaci o tom, kdy Ministerstvo
spravedlnosti obdrželo od správy Krajského soudu v Ústí nad Labem stížnost ze dne 3. 5. 2012
ve vztahu k žádosti o informace ze dne 2. 4. 2012. V každém ze tří podání ze dne 3. 5. 2012
pak shodně požadoval „sdělení, kdy a jak vyřídil ministr spravedlnosti žádosti o opatření proti nečinnosti
Ministerstva spravedlnosti ze dne …“, které dále specifikoval konkrétními daty, a ty se u jednotlivých
podání liší. Současně požádal o zaslání kopie samotného vyřízení uvedených žádostí.
Dne 22. 5. 2013 zaslal stěžovatel žalovanému stížnost na postup při vyřizování žádostí
o informace, neboť do uvedeného data neobdržel jakékoliv vyřízení žádostí ze dne 3. 5. 2012,
v nichž požadoval, aby bylo povinnému subjektu přikázáno požadované informace poskytnout.
Dále ze správních spisů vyplývá, že dne 10. 9. 2012 byly stěžovateli na jeho elektronickou adresu
zaslány zprávy od Mgr. J. R., vedoucího oddělení styku s veřejností, odboru tiskového
Ministerstva spravedlnosti ve věcech všech čtyř žádostí. Ve zprávách bylo stěžovateli sděleno,
že jeho podněty k přijetí opatření proti nečinnosti ve věci vyřizování stížnosti na postup
Obvodního soudu pro Prahu 3 při vyřizování jiné (předchozí) žádosti o informace byly přiděleny
k vyřízení věcně příslušnému oddělení styku s veřejností odboru tiskového Ministerstva
spravedlnosti. Tyto zprávy nepovažoval stěžovatel za vyřízení svých žádostí. Proto podal
ve všech případech druhou stížnost ze dne 10. 9. 2012 na postup při vyřizování žádosti
o informace doručenou žalovanému dne 11. 9. 2012, v níž se neztotožnil s postupem žalovaného
a upozornil, že o stížnosti měl rozhodnout nadřízený správní orgán. Ani o této stížnosti nebylo
dle názoru stěžovatele rozhodnuto, proto podal postupně několik žádostí o opatření proti
nečinnosti ministra spravedlnosti (z 8. 10. 2012, 14. 11. 2012, 18. 12. 2012 a poslední po vydání
napadeného usnesení, ze dne 18. 2. 2013). Mezitím městský soud vydal dne 18. 12. 2012 usnesení
čj. 10 A 139/2012 – 34, jimž vyloučil žaloby ve věcech třech žádostí o informace ze dne
3. 5. 2012 k samostatnému projednání, a řízení o části žaloby týkající se žádosti ze dne 24. 5. 2012
zastavil pro zpětvzetí. Touto žádostí se proto zdejší soud nezabýval.
[9] Z právě uvedeného plyne, že stěžovatel se domáhal informace o vyřízení svých vlastních
předchozích podání. Tato skutečnost však nebrání aplikaci zákona o svobodném přístupu
k informacím. Jak zdejší soud již uvedl, skutečnost, že žadatelem o informaci dle zákona
o svobodném přístupu k informacím, „je současně účastník řízení, z něhož je informace poskytována,
nemůže jít k jeho tíži a tvořit tak překážku bránící jejímu projednání a vyřízení“ (rozsudek ze dne
13. 12. 2006, čj. 5 As 3/2006 - 70).
[10] Podle §79 odst. 1 s. ř. s. [t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li
zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní
důsledek. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat
rozhodnutí nebo osvědčení (§79 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Z ustálené judikatury NSS plyne, že pokud povinný subjekt neposkytl požadovanou
informaci ani nerozhodl o odmítnutí žádosti podle §15 zákona o svobodném přístupu
k informacím, a žalobce podal proti postupu povinného subjektu stížnost podle §16a odst. 1
písm. b) citovaného zákona, na niž nebylo povinným subjektem, resp. nadřízeným orgánem nijak
reagováno, žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis stanoví k jeho
ochraně, a žaloba na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu při vyřizování žádosti
o poskytnutí informací je přípustná (rozsudek ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009 - 86
(srov. též rozsudky ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Ans 11/2012 - 41, ze dne 15. 11. 2012,
čj. 2 Ans 13/2012 - 14, ze dne 25. 11. 2011, čj. 7 Ans 5/2011 - 104 atd.).
[12] Účelem žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je ochrana práv
a oprávněných zájmů účastníka správního řízení v situaci, kdy dochází ve správním řízení
k průtahům způsobeným nečinností správního orgánu. K tomu, aby mohl být tento institut
využit, musí být současně splněny tyto zákonné podmínky: 1) žalobce musí vyčerpat všechny
prostředky na ochranu proti nečinnosti před správním orgánem, které příslušný procesní právní
předpis připouští; 2) tyto prostředky musí žalobce vyčerpat bezvýsledně; a 3) může se domáhat
pouze vydání rozhodnutí ve věci samé. Není-li jedna z uvedených podmínek splněna, nelze
žalobu meritorně projednat z důvodu nesplnění podmínek řízení.
[13] Městský soud zpochybnil existenci třetí podmínky. Ta je splněna, pokud se žadatel
domáhá vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel se podle městského soudu domáhal vydání
procesního rozhodnutí.
[14] V daném případě je potřebné určit, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Předmětem
správního řízení byla žádost o poskytnutí informací v režimu zákona o přístupu k informacím.
Zákon o přístupu k informacím ukládá o žádosti žadatele rozhodnout vždy, s výjimkou odložení
věci. Povinný subjekt je proto povinný žádost o informace vyřídit vždy, a to ve lhůtách
stanovených zákonem. Současně je pro úplnost nutno dodat, že v dané věci nejde ani o případ,
kdy zákon o poskytování informací spojuje s nečinností správního orgánu fikci vydání rozhodnutí
o určitém obsahu či jiný právní důsledek (poslední věta §79 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Stěžovatel se především domáhal, aby mu žalovaný sdělil informaci o tom, jak a kdy byla
vyřízena jeho předchozí podání (opatření proti nečinnosti v rámci řízení o jiné žádosti
o poskytnutí informace). Stěžovatel tedy požadoval informaci o tom, co žalovaný doposud učinil
v jiné jeho věci a pro případ, že by tato věc byla již vyřízena, požadoval též kopii tohoto vyřízení.
Takto vymezený předmět žádosti nevzbuzuje žádné pochybnosti. Žalovaný tak byl povinen
se s žádostí o informace příslušně vypořádat a rozhodnout, že informace poskytne, anebo
informace poskytnout odmítne. Podle stěžovatele však žalovaný na jeho žádosti příslušným
způsobem nereagoval.
[16] Za této situace se stěžovatel obrátil na městský soud s žalobou na ochranu před
nečinností. U městského soudu se domáhal, aby tvrzenou nečinnost žalovaného ukončil tím,
že mu nařídí vydat o žádosti o informace jakékoliv rozhodnutí, tj. buď takové, které žádosti
vyhoví, anebo takové, které žádost vyřídí jiným zákonným způsobem. Městský soud však
v předmětné věci dospěl k závěru, že stěžovatel ve skutečnosti požadoval, aby žalovanému nařídil
vydat rozhodnutí ve věci opatření proti nečinnosti dle správního řádu, kterých se týkaly žádosti
o informace. Tento závěr městského soudu je však nesprávný a nemá oporu ve spise. Předmětem
správního řízení byla žádost o poskytnutí informací v režimu zákona o přístupu k informacím.
Samotná otázka nečinnosti není předmětem řízení o této kasační stížnosti; ta měla být věcně
posouzena v rámci řízení o žalobě. Městský soud tak však neučinil, čímž odepřel stěžovateli
možnost, aby byla jeho žaloba věcně projednána. Tím zatížil své rozhodnutí nezákonností
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[17] K tomu je nutno připomenout závěr učiněný zdejším soudem (shodou okolností v jiné
věci stěžovatele) v rozsudku ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012 - 14, že právo na informace
poskytuje jednu z právních záruk zákonnosti ve veřejné správě. Jedním z hlavních významů
veřejného subjektivního práva na informace je, že dává občanům možnost vykonávat kontrolní
funkce ve vztahu k fungování veřejné moci, což představuje jeden ze základních atributů
právního státu. Přičemž nejen reálné poskytování informací, „ale již pouhý právní stav umožňující
v zásadě komukoliv, aby získal informace o činnosti orgánů veřejné správy, vede k růstu odpovědnosti při výkonu
veřejné moci, ke zvyšování její kvality a transparentnosti, čímž zároveň působí jako významný (ne-li
nejvýznamnější) preventivní prvek předcházející nežádoucím situacím, motivům a jevům v politice a veřejné správě
(…) Dostatečně rozsáhlý, jednoduchý a rychlý přístup veřejnosti k informacím má rovněž příznivý vliv na důvěru
občanů v demokratické instituce a na jejich ochotě podílet se na veřejném životě (…) Naopak situace,
kdy již samotné získávání podkladových informací z veřejné správy činí občanům potíže (…) vedou k poklesu
ztotožňování se veřejnosti s politickým systémem, k izolacionismu a postupné rezignaci na veřejné dění.“ (Korbel,
F., Právo na informace: Komentář. Praha, Linde 2005, s. 48).
[18] Kasační námitka je proto důvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je důvodná. Proto usnesení městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení městský soud věcně posoudí žalobu,
tj. bude se zabývat otázkou, zda v daném případě byl žalovaný nečinný, či nikoliv. V novém řízení
současně rozhodne o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu