ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.116.2013:16
sp. zn. 1 As 116/2013 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ústavní soud, se sídlem Joštova 8, 660 83 Brno, o žalobě ze dne 27. 1. 2012,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013,
č. j. 30 A 18/2012 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal přezkumu postupu
žalovaného týkajícího se zpracování žalobcových podání, který označoval za nezákonný zásah.
Krajský soud usnesením ze dne 19. 6. 2013 č. j. 30 A 18/2013 – 13, vyzval žalobce k zaplacení
soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000 Kč. Na to žalobce reagoval žádostí ze dne 10. 7. 2013
o osvobození od soudního poplatku. Tvrzený nedostatek prostředků a sociální poměry byly
doloženy čestným prohlášením, jehož obsahem jsou, kromě základních osobních údajů, též
skutečnosti o způsobu bydlení („nenájemní nevlastnické samostatné nebytové obydlí“), o nulové
výši zdanitelných příjmů, o výši nezdanitelných příjmů, které činí přes tři tisíce korun měsíčně,
dále údaj o plné invaliditě, výši peněžních závazků, které činí dle žalobce desetitisíce,
o nenarušené způsobilosti zcizovat, dále o skutečnosti, že je příjemcem příspěvku na živobytí,
jeho majetkem je elektronický psací stroj, digitální televizor a jízdní kolo, ke svým výdajům uvedl
stravu, tisk, jízdné, papír a DPH.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 28. 8. 2013, č. j. 30 A 18/2012 – 18, žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků zamítl. V odůvodnění uvedl, že řada žalobcem tvrzených
skutečností v jeho prohlášení je bizarních, nekonkrétních či nepřípadných; zcela nejasné je tvrzení
o způsobu bydlení. Z tvrzení o nezdanitelných příjmech nevyplývá jejich přesná výše a příjmy
či jejich absence nejsou ničím doloženy. Z žalobcem poskytnutých podkladů nelze zjistit,
kde fakticky bydlí, jaké jsou jeho náklady na bydlení, co míní prohlášením „výše peněžních
závazků: desetitisíce“ a co chtěl dokazovat údajem, že má „nenarušenou způsobilost zcizovat“.
Z žalobcových tvrzení též neplyne, zda mu v souvislosti s udávanou plnou invaliditou byl přiznán
invalidní důchod. Žalobce tedy podle krajského soudu nedostál své povinnosti doložit nedostatek
prostředků, a proto mu soud osvobození od soudních poplatků nemohl přiznat. Krajský soud
rovněž vyhodnotil počty a charakter podání žalobce, které eviduje a s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalobce zneužívá práva na osvobození
od soudních poplatků, a proto mu toto osvobození nemůže být přiznáno.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce napadl v záhlaví označené usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností.
Namítal, že u krajského soudu dochází k machinaci s nápadem a že žádal toliko o osvobození
od jednoho soudního poplatku. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 As 88/2012 – 20, a ze dne 15. 4. 2013, č. j. 3 As 34/2013 – 20, podle
nichž mělo být obdobné čestné prohlášení žalobce uznáno za dostatečné. Dále žalobce brojil
proti zasílání tiskopisu vzor 060, který je objemný, neobsahuje potřebné kolonky a jeho poslání
je finančně náročné. Žalobce je přesvědčen, že není povinen vysvětlovat soudu výraz „přes
tři tisíce“. Soud nesprávně posoudil, zda je žalobce příjemcem příspěvku na živobytí a invalidního
důchodu – ten žalobce dle svého tvrzení nepobírá. Krajský soud měl žalobci ustanovit zástupce,
o kterého žádal dne 10. 4. 2013, avšak neučinil to. Krajský soud se mohl dle zákonné úpravy
zabývat pouze tím, zda se jedná o zjevně neúspěšnou žalobu, nikoliv tím, zda žadatel svá práva
uplatňuje svévolně či šikanózním způsobem (kverulantství je tak dle žalobce v České republice
vyloučeno). Krajský soud výrokem II. navrhovateli zkrátil lhůtu pro podání opravného
prostředku a nesprávně jej poučil o možnosti podat kasační stížnost proti dočasnému rozhodnutí.
[4] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že žalobce neunesl důkazní
břemeno ohledně naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní
soud totiž již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném
pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ (srov.
obdobně např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 – 81). Soud tedy z vlastní iniciativy
zpravidla nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především
informace, které mu žadatel sám sdělí, popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil
a vysvětlil nesoulad mezi nimi (srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 – 91).
[8] V projednávané věci krajský soud v souladu s žádostí žalobce posoudil majetkové poměry
žalobce na základě jeho čestného prohlášení a oprávněně dospěl k závěru, že žalobcem
poskytnuté údaje jsou neúplné a nekonkrétní. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud
s hodnocením provedeným krajským soudem plně ztotožňuje a odkazuje na něj. Tento závěr
nejsou s to zvrátit námitky žalobce obsažené v kasační stížnosti – tedy ty námitky, u nichž
lze vůbec rozpoznat nějakou rozumnou souvislost se závěry krajského soudu. Předně Nejvyšší
správní soud neshledal žádné machinace s nápadem u krajského soudu, které ostatně žalobce
ničím nedokládá. Osvobodit lze podle zákonné úpravy pouze od všech soudních poplatků
(viz §36 odst. 3 s. ř. s.) nikoliv jen od jednoho, jak se zcela mylně domnívá žalobce. Tiskopis
vzor 060 nebyl v projednávané věci žalobci vůbec zaslán, takže jeho námitky směřované proti
němu se zcela míjí s podstatou věci. stejně tak nebyla předmětem napadeného usnesení žádost
žalobce o ustanovení zástupce, a proto nelze hodnotit postup krajského soudu v této věci.
Žalobce dále patrně považuje za notorietu (skutečnost obecně známou), že výraz „přes tři tisíce“
značí 3 001 až 3.449 Kč. V tomto ohledu je Nejvyšší správní soud nucen vyvést žalobce z omylu,
neboť nic takového obecně známo není a jedná se zjevně o žalobcovu vlastní smyšlenku. I kdyby
snad zdejší soud na žalobcovu svéráznou definici užitého sousloví přistoupil, nezměnilo
by to ničeho na neúplnosti předloženého čestného prohlášení. Žalobcova tvrzení v čestném
prohlášení o příspěvku na živobytí a invaliditě byla z hlediska jeho příjmů nejednoznačná
a nedoložená, přičemž tento stav nijak nevyjasňují ani žalobcovy úvahy na toto téma v kasační
stížnosti. Konečně na věci nemění nic ani poukaz žalobce na dva judikáty Nejvyššího správního
soudu, v nichž mělo být žalobcovo čestné prohlášení uznáno za dostatečné. V usnesení ze dne
15. 4. 2013, č. j. 3 As 34/2013 – 20, se Nejvyšší správní soud tímto prohlášením vůbec nezabýval.
Pokud pak v usnesení ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 As 88/2012 – 20, prohlášení shledal za dostatečné,
je třeba konstatovat, že posuzování majetkových poměrů musí být prováděno vždy individuálně
ve vztahu ke konkrétní věci, a závěry z citovaného usnesení proto nejsou automaticky
přenositelné na projednávaný případ. Nadto není z tohoto usnesení zřejmé, co přesně bylo
obsahem žalobcova prohlášení.
[9] Krajský soud založil své rozhodnutí též na posouzení procesního postupu, jakým žalobce
dané řízení vede. Při posuzování této otázky lze odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel
právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně
uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem
soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů
na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti
(motivační funkce) – srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků
dochází zdejší soud k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá
svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost
předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto
při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele
posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
[10] Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 5 As 43/2013 - 11, zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně
důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud
v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození
od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu,
jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození
od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže
být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Z uvedeného jednoznačně plyne,
že otázkou svévolného uplatnění žádosti o osvobození od soudních poplatků a jejího zneužití
se správní soud vždy zabývá. Kverulující podání a existence kverulantů není vyloučena možností
nepřiznat osvobození pro bezúspěšnost návrhu, čehož je ostatně žalobce důkazem.
[11] Krajský soud se při závěru o zneužití práva přidržel okolností stávajícího případu a dále
zhodnotil postup žalobce v povahou obdobných sporech. Zdůraznil, že žalobce vede spor
pro spor: nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto o věci, ale aby bylo nějak rozhodnuto. Krajský soud
pak po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil, proč se ze strany
žalobce jedná o zneužití práva podat žádost o osvobození od soudních poplatků. Tento postup
krajského soudu je nutno hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž vyplývá,
že se soud držel ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Námitky žalobce,
že se jedná např. o opisování jiných judikátů zcela bez rozmyslu, popř. že soud fabuluje závěry
vyslovené v judikatuře zdejšího soudu, jsou zcela účelové a nedůvodné.
[12] Stanovením lhůty deseti dnů k úhradě soudního poplatku (výrok II. napadeného
rozhodnutí) krajský soud nijak žalobci nezkrátil lhůtu k podání kasační stížnosti, která i v tomto
případě zůstává v zákonné délce dvou týdnů. K pochybení nedošlo ani v rámci poučení: podle
dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu je proti usnesení o neosvobození od soudních
poplatků přípustná kasační stížnost; nejedná se tedy o rozhodnutí dočasné, jak tvrdí žalobce.
Na tom nic nemění skutečnost, že rozšířenému senátu zdejšího soudu byla k řešení předložena
otázka zpochybňující přípustnost kasační stížnosti proti takovému usnesení. Teprve rozhodnutí
rozšířeného senátu může dosavadní judikaturu změnit; do té doby ovšem přípustnost kasační
stížnosti nemůže být vůbec předmětem diskuse.
[13] Další žalobcovy stručné a zcela obecné námitky, například tvrzení, že žalobce není
povinen vyvracet každý nesoudný úsudek krajského soudu a rozumět odůvodnění rozhodnutí
kteréhokoli soudu, že odůvodnění soudních rozhodnutí není závazné, že žalobce není povinen
se vyjadřovat v právnické terminologii apod., nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv
samostatně posouzeny, či aby přispěly k posouzení důvodnosti námitek jiných. Nejvyšší správní
soud se jimi proto nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu