ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.134.2013:14
sp. zn. 1 As 134/2013 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1 – Nové Město,
o žalobě proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, čj. 3 A 84/2013 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou podanou u městského soudu dne 19. 7. 2011 se žalobce domáhal jednak zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2011, čj. 1378/11, kterým byl žalobci podle §18 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, určen advokát Mgr. Robert Rotrekl k zastoupení v řízení o ústavní
stížnosti proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 6 Ads 31/2011
a 6 Ads 35/2011. Zároveň žalobce v žalobě usiloval o ochranu proti nečinnosti žalované s tím,
aby soud uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti Mgr. Rotrekla o zproštění
povinnosti k poskytnutí bezplatné právní pomoci. Usnesením ze dne 16. 4. 2013,
čj. 3 A 41/2012 – 42, městský soud žalobu proti nečinnosti žalované vyloučil k samostatnému
projednání.
[2] Městský soud usnesením ze dne 8. 8. 2013 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku
za podanou žalobu proti nečinnosti žalované. V reakci na tuto výzvu žalobce zaslal soudu
prohlášení, ve kterém uvedl, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních
poplatků.
[3] V záhlaví specifikovaným usnesením městský soud žalobci nepřiznal osvobození
od soudních poplatků a vyzval ho k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000 Kč ve lhůtě deseti
dnů od doručení tohoto usnesení. Ačkoliv městský soud neměl pochybnosti o nemajetnosti
žalobce, dospěl k závěru, že zde existují jiné důvody, pro které by žalobci nemělo být přiznáno
osvobození od soudních poplatků. Žalobce totiž podle názoru soudu zneužívá toho,
že je od poplatků osvobozen. Jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků
jej povzbuzují k další procesní aktivitě, která nijak nesvědčí ani o snaze dobrat se vyřešení sporné
právní otázky, ani o tom, že žalobce vůbec bere na zřetel rozhodnutí soudů, jež mu opakovaně
ze stejných důvodů nevyhověly, a která je předem odsouzena k neúspěchu. Městský soud dále
zdůraznil množství věcí, které s žalobcem jako účastníkem řízení vede (300 žalob, z toho
135 nevyřízených), a jež v naprosté většině napadají rozhodnutí žalované. Samotný údaj
o množství sporů vedených žalobcem sice podle městského soudu jistě ještě nesvědčí o tom,
že jeho žaloby a kasační stížnosti jsou samoúčelné; pro posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků je však podstatný samotný způsob, jakým žalobce své soudní spory vede
a jaká je jejich podstata. Pro názornost uvedl několik příkladů průběhu sporů, které žalobce
u městského soudu vede.
[4] Podle soudu se žalobce i v nyní posuzované věci spíše realizuje v tom, že zpochybňuje
u soudu jakékoli rozhodnutí žalovaného, byť se jej v tomto případě bezprostředně nedotýká.
Smyslem řízení a jednotlivých návrhů, které žalobce podává, tak již není ochrana jeho práv,
ale postupně se jím stává samotné vedení sporu, využívání všech možných i nemožných
prostředků procesní obrany, zdůrazňování jakýchkoli skutečných i domnělých formálních
nepřesností v postupu správního orgánu i soudu a lpění na jejich formálním odstraňování;
původní smysl vedení pře ustupuje do pozadí, motivací pro další proces je tento proces samotný.
[5] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) včasnou kasační stížnost,
v níž uplatnil následující námitky. Nejprve zpochybnil úsudek městského soudu, že žalobu proti
nečinnosti bylo vhodné vyloučit k samotnému projednání. Uvedl, že nečinností žalované není
dotčena jiná osoba, nýbrž sám stěžovatel. Soud v řízení plytce konstatoval, že odpůrce v souladu
s podanou žádostí žalovanému plně vyhověl, tedy předstírá jiný hmotněprávní vztah, anebo soud
odmítá pochopit, že pozitivní a bezvadné rozhodnutí není jedno a totéž. Soud navíc líčí a usuzuje
na jednání, které se žaloby vůbec netýká (5 A 88/10 atd.). Soud dále svévolně a stranně zamlčuje,
že předmětem žaloby 3 A 41/12 není jen akt čj. 3218/10. Za strannost soudu rovněž stěžovatel
považuje to, že zamítavé usnesení Nejvyššího správního soudu nemůže být věcným sporem před
Ústavním soudem. Soud stěžovateli zakazuje domáhat se soudní ochrany před podivnou činností
žalované. Navíc stěžovatel uvádí, že nežádá o osvobození od všech soudních poplatků, ale toliko
o osvobození od jednoho poplatku. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soudní řád správní
umožňuje odepřít osvobození od soudních poplatků pouze tehdy, je - li žaloba zjevně neúspěšná.
Soud proto chybně uzavřel, že zjistil zneužití institutu osvobození. Městský soud také de facto
zkrátil stěžovateli lhůtu pro podání opravného prostředku, neboť mu ve výroku II. uložil lhůtu
kratší než pro podání kasační stížnosti, přičemž ani neodůvodnil její údajnou přiměřenost. Soud
navíc nesprávně poučil o opravném prostředku, neboť odvolání ani kasační stížnost proti
dočasnému rozhodnutí není přípustná. Stěžovatel taktéž uvedl další námitky, které zjevně
nesouvisí s napadeným usnesením a jsou pouze obecnou reakcí stěžovatele na rozhodování
soudů v jeho věcech.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel brojí proti výroku I. napadeného usnesení, kterým mu městský soud nepřiznal
osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel sám sice své námitky nepodřadil pod žádný
zákonem předvídaný důvod, nicméně je lze hodnotit tak, že brojí proti nezákonnosti napadeného
usnesení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Na úvod Nejvyšší správní soud uvádí, že netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních
poplatků i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního účastníka.
Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné
zastoupení (§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí
(usnesení), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, by trvání
jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného
zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách,
vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který stěžovatel
podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž
má být zkoumán závěr o tom, zda stěžovatel měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77). Kasační
stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost
přípustnou.
[10] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků
je zařazen v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá, že účastník může
být osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: 1) podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků, 2) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně
neúspěšný, 3) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem
aplikuje rovněž §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití
§64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků,
odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované ustanovení o. s. ř. rovněž
pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole. (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 8 As 22/2010 - 91, či rozsudek
ze dne 26. 11. 2011, čj. 7 As 101/2011 – 66).
[11] K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav, se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 – 74 (publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS),
který dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle
judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky pro osvobození
splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená
ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků
odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat
libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií
a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení
plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky
podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků,
a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit
jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil.
Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody,
které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti,
že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně, tj. výkon
ústavně zaručeného základního práva.“
[12] S ohledem na výše uvedené závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích je zřejmé, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, podle které soudní řád správní
umožňuje odepřít osvobození od soudních poplatků pouze tehdy, je - li žaloba zjevně neúspěšná.
Zjevná neúspěšnost návrhu ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. totiž představuje pouze jeden
z možných důvodů pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda městský soud dostatečně zvážil
stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech uvedených hledisek. Shledal
přitom, že městský soud postupoval správně, pokud nejen řádně posoudil splnění všech
podmínek stanovených v §36 odst. 3 s. ř. s., ale současně zhodnotil povahu sporu a způsob
vedení řízení ze strany stěžovatele, kterému i dle názoru zdejšího soudu nejde o úspěšné
dovedení řízení do konce, nýbrž se snaží o neustálé prodlužování sporu. Nejvyšší správní soud
ve shodě s městským soudem dodává, že stěžovatel vede mnoho dalších soudních řízení,
které svým obsahem korespondují s nyní projednávanou věcí a jeho postup je de facto ve všech
řízeních totožný. Nejvyšší správní soud tak má za to, že městský soud v odůvodnění kasační
stížností napadeného usnesení jasně a srozumitelně uvedl důvody, na jejichž základě žádost
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítl.
[14] S ohledem na shora uvedené nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady
sporů jako je tento, jichž stěžovatel vede celou řadu, měla nést Česká republika formou
institutu osvobození od soudních poplatků. Nemajetnost totiž nemůže být sama o sobě
důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání
četných podání k soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011 – 66, dále
rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2012, čj. 5 Ans 10/2012 – 26). „Osvobození od soudních poplatků nemá
být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť
jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“
(viz cit. rozsudek NSS čj. 7 As 101/2011 – 66, resp. rozsudek ze dne 6. 6. 2012,
čj. 2 Ans 6/2012 - 12).
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval
osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených
před tímto soudem. Městský soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto
konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede
mnoho sporů. Závěrem zdejší soud poukazuje i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05,
dle kterého, osvobozen od soudních poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství
kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném
případě může převýšit zájem státu na ochraně před kverulantstvím.
[16] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele spočívající v tom, že žádal osvobození pouze
od jednoho soudního poplatku, nikoliv od všech poplatků. Rozlišování plurálu a singuláru nemá
v této věci žádný význam; použití množného čísla (osvobození od soudních poplatků) vyplývá
přímo z textu §36 odst. 3 s. ř. s.
[17] Jako nedůvodnou je třeba zamítnout také kasační námitku týkající se nesprávného
poučení o možnosti podání opravných prostředků proti napadenému usnesení. Městský soud
stěžovatele správně poučil, že proti výroku I. lze podat kasační stížnost, zatímco proti výroku
II. není opravný prostředek přípustný. Možnost podat proti rozhodnutí krajského soudu
o neosvobození od soudních poplatků kasační stížnost vyplývá z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 - 37,
či ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 65/2010 – 106). Stěžovatel má pravdu, že otázku přezkumu
rozhodnutí o soudních poplatcích předložil 3. senát Nejvyššího správního soudu rozšířenému
senátu tohoto soudu, neboť nesouhlasí s dosavadním vývojem judikatury v této oblasti.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však v této věci zatím nerozhodl, proto se nyní soud
přiklání k doposud zastávanému názoru Nejvyššího správního soudu, podle něhož lze proti
rozhodnutí krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků podat kasační stížnost.
III.
Závěr a náklady řízení
[18] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., jenž Nejvyšší správní soud provádí vždy
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod, pro který by mělo být napadené usnesení městského
soudu zrušeno. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., větou
poslední, zamítnuta.
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalované, protože však žalovaná žádné náklady
neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by jí vznikly a jež by překročily
náklady její běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalované se náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu