ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.9.2013:34
sp. zn. 1 As 9/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2011, č. j. 102/SČaKŽÚ/2011-3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2013, č. j. 16 A
2/2011 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1.] Rozhodnutím Komise k projednávání přestupků města Varnsdorf („správní orgán
I. stupně“) byl žalobce uznán vinným přestupkem proti veřejnému pořádku podle §47b odst. 1
písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích („přestupkový zákon“), kterého se měl dopustit
tím, že v době od 4. 8. 2010 do 7. 9. 2010 neudržoval čistotu a pořádek na pozemcích ve svém
vlastnictví mezi třídou 5. května a ulicí Rumburskou ve Varnsdorfu, a tím narušil vzhled obce.
Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.000 Kč.
[2.] Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2011,
č. j. 102/SČaKŽÚ/2011-3 („napadené rozhodnutí“), zamítl a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil.
[3.] Rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí žalovaného
i správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s odůvodněním,
že správní orgán I. stupně vycházel při vydání rozhodnutí z nedostatečně zjištěných skutečností,
rozhodnutí co do označení místa spáchání přestupku je nejednoznačné a neurčité, a že výzva
k odstranění narušeného vzhledu obce, která předcházela přestupkovému řízení, nebyla žalobci
řádně doručena.
[4.] Následně podal žalovaný proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, které Nejvyšší správní
soud vyhověl a rozsudkem ze dne 19. července 2012, č. j. 1 As 137/2011 - 56, předmětné
rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajského soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní
soud uvedl, že doručení předmětné výzvy žalobci není v žádném případě podmínkou vedení
řízení o přestupku podle §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích a žalobce mohl být uznán
vinným spácháním tohoto přestupku, aniž by předtím podobnou výzvu obdržel. Nejvyšší správní
soud rovněž dodal, že nesdílí ani názor, že by výzva nebyla žalobci platně doručena.
[5.] Nejvyšší správní soud dále nesouhlasil s názorem krajského soudu, že bylo ve výroku
správního rozhodnutí nedostatečně přesně označeno místo spáchání přestupku, jestliže
jej správní orgán označil jako „pozemky ve vlastnictví žalobce mezi třídou 5. května a ulicí Rumburskou
ve Varnsdorfu“. Žalobce zejména správnímu orgánu vytýkal, že pozemky nenechal vytyčit. K tomu
Nejvyšší správní soud konstatoval, že již z rozsudku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 5 As 21/2007 - 99,
vyplynulo, že pozemek pro účely přestupkového řízení není potřeba vytyčovat, aby tím správní
orgán učinil zadost požadavku na přesné označení místa spáchání přestupku. Výše uvedená
formulace ve výroku správního rozhodnutí naopak obstojí i v uvedené podobě a dostatečně
přesně určuje místo spáchání přestupku. Zcela přesné označení parcelních čísel pozemků
pak vyplývá ze správního spisu a ostatních písemností, které žalobce v rámci přestupkového
řízení obdržel. Místo spáchání přestupku zachycují i fotografie, které jsou součástí správního
spisu.
[6.] Na rozdíl od krajského soudu neshledal Nejvyšší správní soud rozhodnutí stěžovatele
nezákonné ani z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Závěry o skutkovém stavu
jsou podle Nejvyššího správního soudu ve správním spise dostatečně doloženy jednak třemi
fotografiemi, které se vztahují k době, kdy nezákonný stav trval, jednak svědeckou výpovědí
pracovníka OŽP a rovněž zápisem z provedeného místního šetření, které proběhlo dne
7. 9. 2010.
[7.] Krajský soud poté znovu s odkazem na argumentaci Nejvyššího správního soudu
rozhodl, a to výše napadeným rozsudkem, jímž žalobu zamítl.
II. Stručné shrnutí kasační stížnosti
[8.] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce („stěžovatel“) kasační stížností,
v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a to z důvodů vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9.] Stěžovatel v prvé řadě namítá zcela nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu, které podle něj pouze „opisuje“ dosavadní stav řízení, cituje vyjádření žalobce,
žalovaného a odůvodnění Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění a závěry soudu jsou podle
něj zcela nekonkrétní a nedostatečné a pro nedostatek důvodů tedy nepřezkoumatelné.
[10.] Stěžovatel dále namítá, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Stěžovatel zejména tvrdí, že žalovaný
správní orgán se v rámci dokazování spokojil se dvěma černobílými fotografiemi, které založil
do spisu a o nichž sám prohlásil, že se jedná o fotografie staršího data. Na dvou nekvalitních
černobílých xeroxových kopiích, jejichž původ je zcela nejasný, chybí datum, které fotoaparát
ukládá do své paměti a zobrazuje na rastr snímku. Označit takové fotografie za důkaz k obvinění
žalobce je podle stěžovatele výsměchem a porušením základního principu ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje rovněž výslech svědka M.
Š., který je autorem zprávy o výsledku místního šetření. Jeho výpověď považuje stěžovatel
vzhledem k postavení zaměstnance oznamovatele za jednostrannou, účelovou, nevěrohodnou a
pochybnou.
[11.] Stěžovatel rovněž napadá místní šetření Městského úřadu Varnsdorf, které proběhlo
7. 9. 2010. V listině označené jako zápis z místního šetření chybí popis stavu pozemků
uvedeného dne, absentuje zmínka o uložení papíru textilu nebo pneumatik, ale pouze
se v ní konstatuje, že nic nenasvědčuje snaze odstranit narušení vzhledu obce. Jakékoli označení
zdroje porušení „pořádku a čistoty“ nebo vytyčení pozemků podle stěžovatele zcela absentuje.
[12.] Stěžovatel dále poukazuje na to, že žalovaný vložil do spisu fotografii z roku 2009
pořízenou žalobcem, která byla součástí jiného řízení a jíž žalobce prokazoval, že bývalí nájemci
(vietnamští stánkaři) likvidují zbytky dočasných staveb a nepořádek s tím spojený. Uvedená
fotografie nemá podle stěžovatele příčinnou souvislost s tímto řízením, naopak je zcela zavádějící.
Stěžovatel uzavírá, že žalovaný nedoložil důkaz o spáchání přestupku a neunesl břemeno tvrzení,
nevyužil ani další důkazní možnosti, např. ohledání na místě.
[13.] Nadto stěžovatel argumentuje, že v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem
na spravedlivý proces nebyl předvolán svědek na jeho obranu, D. P., jak stěžovatel požadoval.
V této souvislosti zdůrazňuje, že posuzovaný případ je z oblasti správního trestání, pro kterou
platí zásada materiální pravdy, která spočívá v povinnosti správních orgánů zjistit správně a úplně
skutkový stav věci.
[14.] Stěžovatel dále tvrdí, že uložená sankce má „šikanózní“ charakter, neboť orgán obce
nevyvíjel žádnou snahu o zajištění nápravy, tedy jeho cílem nebylo dosažení nápravy, ale naopak
cílem bylo dosáhnout potrestání žalobce.
[15.] Závěrem stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí.
V posuzovaném případě žalovaný podřadil jednání stěžovatele pod neurčitý právní pojem „vzhled
obce“. Neobjasnil však jeho význam a spokojil se s konstatováním, že jednání stěžovatele
neurčitému pojmu odpovídá. Z rozhodnutí není zřejmé, jaká kritéria v tomto ohledu považoval
za rozhodná a jakými úvahami se řídil při jejich právním hodnocení. Správní orgán nevymezil,
co má být považováno za vzhled obce a v čem spatřuje jeho narušení neudržováním čistoty
a pořádku a neposkytl tak soudu vůbec možnost přezkoumat, zda taková úvaha odpovídá
zákonu, zda k ní byly opatřeny postačující skutkové podklady a zda jejich hodnocení odpovídalo
logickým pravidlům. Skutková podstata uvedeného správního deliktu je vystavěna na dvou
neurčitých právních pojmech. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se podle stěžovatele
správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i konkrétními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit. Rozhodnutí je v naznačených směrech pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. V této
souvislosti odkazuje žalobce na argumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu,
č. j. 4 As 12/2007 - 84.
[16.] Další tvrzení stěžovatele pouze obecně a bez vazby na konkrétní argumentaci odkazují
k různým právním zásadám a principům jako princip presumpce neviny, zásada materiální
pravdy, právo na spravedlivý proces apod.
[17.] Ze všech výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[18.] Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkázal na předchozí vyjádření k žalobě před krajským
soudem a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Vlastní argumentace soudu
[19.] Kasační stížnost není důvodná.
[20.] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkoumávání napadeného rozsudku krajského soudu,
a to v rozsahu v kasační stížnosti uvedených námitek a v rozsahu vymezeném v §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. Neshledal přitom, že by řízení před soudem bylo zatíženo vadami, k nimž by musel
přihlédnout z moci úřední i bez návrhu účastníka řízení.
IV. A. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
[21.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů, protože tato vada může být překážkou
posouzení důvodnosti dalších kasačních námitek.
[22.] Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí krajského soudu bylo nekonkrétní, a tudíž
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, zejména proto, že podle jeho mínění pouze
rekapituloval dosavadní řízení a slepě opisoval odůvodnění Nejvyššího správního soudu.
[23.] Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením nemůže souhlasit. Je logické, že nedílnou
součástí každého rozsudku je (pokud možno stručná a přehledná) rekapitulace dosavadního
řízení v dané věci, a to jak správního, tak případně soudního. První rozsudek krajského soudu
v kasačním přezkumu neobstál a Nejvyšší správní soud jej zrušil, odůvodněním byl pak krajský
soud vázán. Dává proto smysl, že značnou část odůvodnění v navazujícím rozsudku přejal
a aplikoval, jak ostatně byl ze zákona povinen, od Nejvyššího správního soudu. Nelze proto
požadovat originalitu odůvodnění krajského soudu tam, kde jde o rozhodnutí soudu po kasační
stížnosti. Krajský soud se se všemi námitkami stěžovatele přiměřeně vypořádal a pouze
v otázkách, do nichž již svým názorem závazně argumentačně „zasáhl“ Nejvyšší správní soud,
odkázal na odůvodnění v kasačním řízení.
[24.] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75) je „nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“
[25.] Napadený rozsudek krajského soudu těmito nedostatky netrpí a naplňuje požadavky
kladené na soudní rozhodnutí. Krajský soud se řídil závazným názorem zrušovacího rozsudku
Nejvyššího správního soudu a řádně přezkoumal veškeré námitky. Rozhodnutí krajského soudu
je plně přezkoumatelné.
[26.] Tato kasační námitka je tedy nedůvodná.
IV. B. Další kasační námitky
[27.] Co se týče posouzení dalších kasačních námitek, v prvé řadě je třeba znovu zdůraznit
skutečnost, že tato věc je projednávána a rozhodována Nejvyšším správním soudem již podruhé:
v prvním řízení podal kasační stížnost žalovaný správní orgán, v tomto řízení naopak podal
kasační stížnost žalobce.
[28.] K této otázce již existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, (publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS)
vyplývá, že „Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem,
který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační
stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s.]. Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů
nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího
správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezidobí
mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné
kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský
soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle §17 s. ř. s. nebo plénum či kolegium
ve stanovisku přijatém podle §19 s. ř. s.
[29.] Ačkoliv v projednávané věci nejde o opakovanou kasační stížnost, ale o kasační stížnost
jiného účastníka řízení v téže věci, je třeba upozornit, že již v předchozím rozhodnutí se Nejvyšší
správní soud meritorně zabýval skutkovým stavem a uvedl, že „na rozdíl od krajského soudu
neshledává Nejvyšší správní soud rozhodnutí stěžovatele nezákonné ani z důvodu nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Závěry o skutkovém stavu jsou ve správním spise dostatečně doloženy jednak třemi fotografiemi,
které se vztahují k době, kdy nezákonný stav trval, jednak svědeckou výpovědí pracovníka odboru životního
prostředí a rovněž zápisem z provedeného místního šetření, které proběhlo dne 7. 9. 2010.“
[30.] Z toho lze s ohledem na překážku rei iudicatae dovodit, že Nejvyšší správní soud
se v probíhajícím řízení může zabývat pouze těmi aspekty, ke kterým se dosud závazně nevyjádřil
v předchozím rozhodnutí. Jinými slovy platí, že množina kasačních námitek, které mohou
být v tomto řízení přezkoumány, je za situace, kdy nedošlo např. ke změně skutkových okolností,
právních poměrů, judikatury či doplnění dokazování, značně redukována.
[31.] Ke zjištěním týkajícím se skutkového stavu (fotografie ve správním spise, svědecká
výpověď, místo a trvání přestupku, místní šetření a jeho závěry aj.) se již Nejvyšší správní soud
v předcházejícím rozhodnutí závazně vyjádřil a tato závaznost nebyla změnou skutkových
zjištění, dokazování či právních poměrů prolomena. Námitkami stěžovatele, které se vztahují
k těmto skutkovým okolnostem, se tedy Nejvyšší správní soud zabývat nemůže.
[32.] Soud se tedy v této věci omezil toliko na přezkum námitek, jimiž se v předchozím řízení
nezabýval. V prvé řadě jde o námitku stěžovatele, že správní orgán nepředvolal svědka D. P.
[33.] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě obvinění z přestupku (kde hrozí trestní
sankce) nelze opomenout práva obviněného z přestupku, které mu zaručuje čl. 6 odst. 3 písm. d)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena sdělením Ministerstva
zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) Jak již Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne
20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, „je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení
o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu,
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch
za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod]. Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze
předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský
vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením
práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch
obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných důkazů,
je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[34.] Krajský soud se však s námitkou stěžovatele, proč nebyl předvolán svědek D. P., řádně,
byť stručně vypořádal na straně 7 napadeného rozsudku a s ohledem na věc vysvětlil, proč jeho
výslech považuje za nadbytečný. Nejvyšší správní soud se s úsudkem o nadbytečnosti takového
výslechu ztotožňuje. Nedošlo tedy k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
[35.] Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by uložená sankce
(3.000 Kč pokuta a náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč) měla „šikanózní“ charakter
a že správní orgán postupoval příliš přísně. Ze spisu vyplývá, že správní orgán nejprve využil
možnosti mírnějšího řešení a stěžovateli zaslal výzvu, v níž jej vyzýval k odstranění nepořádku
na jeho pozemku. Teprve později přistoupil k zahájení správního řízení o uložení pokuty.
Uložená sankce se nadto pohybuje na spodní hranici zákonné sazby (lze udělit pokutu až ve výši
10.000 Kč). Obě tyto námitky jsou nedůvodné.
[36.] Konečně stěžovatel v kasační stížnosti namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu, konkrétně chybějící vymezení tzv. neurčitých právních pojmů „čistota a pořádek“ a „vzhled
obce“ v obou správních rozhodnutích, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[37.] K tomu soud usoudil následující.
[38.] Námitka k chybějícímu vymezení tzv. neurčitých právních pojmů ve správních
rozhodnutích a s tím související nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí byla vznesena
poprvé až v kasační stížnosti žalobce, v žádném z předchozích podání (ve správním řízení nebo
správním soudnictví) není nikterak zmíněna.
[39.] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování
kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního
řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního
rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti
uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené. Korelativ takto
zavedené koncentrace řízení, vyjádřený slovy „ač tak učinit mohl“, je naplněn nejen tehdy, když žalobce určitou
námitku objektivně v žalobním řízení uplatnit nemohl, ale též tehdy, kdy by její (objektivně možné) uplatnění
nebylo, s ohledem na kontext věci, racionální. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155)
[40.] Obdobně pak k zásadě koncentrace Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92, uvedl, že „zásada koncentrace a dispozitivnosti řízení ve správním
soudnictví je zmírněna korelativem obsaženým v §76 s. ř. s., jenž umožňuje přihlédnout k některým vadám
bez toho, aby byly obsaženy v žalobě, pokud „vyjdou při jednání najevo“, což je nutno vyložit tak, že určitou
námitku vznese samotný žalobce, žalovaný, osoba zúčastněná na řízení, či se bude jednat o okolnost, kterou zjistí
samotný rozhodující krajský soud. Společným jmenovatelem všech těchto případů však musí být to, že tato zjištěná
skutečnost nebyla či dokonce nemohla být známa žalobci, takže po něm nelze spravedlivě požadovat,
aby ji uplatnil přímo v rámci žalobních bodů. Může se přitom jednat o skutečnosti skutkové, i o skutečnosti
právní. V případě skutkových okolností se musí jednat o takové případy, kdy žalobce o jejich existenci nevěděl,
a to nikoliv vlastní nedbalostí. V případě okolností právních se jedná zejména o situace tzv. judikatorních
odklonů, kdy určitá právní otázka byla setrvale judikována určitým způsobem, jenž se následně změnil,
a to v takové době, že to žalobce již nemohl v žalobě zohlednit.“
[41.] O takový případ však v tomto případě nešlo. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval
v obdobné věci č. j. 8 Afs 60/2012 - 27, pokud stěžovatel námitku nepřezkoumatelnosti
správních rozhodnutí uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, je tato námitka nepřípustná. „Řízení
před správními soudy je ovládáno dispoziční zásadou, proto již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody
nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo (§104
odst. 4 s. ř. s.). Pouze tehdy, jestliže stěžovatel nemohl důvody uplatnit v řízení před krajským soudem, může
o ně opřít kasační stížnost. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí není vadou, ke které by byl krajský soud
povinen přihlédnout vždy z úřední povinnosti. Krajský soud zruší rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení,
byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pouze tehdy, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů.“
[42.] Překročení zásady koncentrace a dispozitivnosti řízení ve správním soudnictví
je i ve vztahu k nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí zcela výjimečnou situací, jakousi
procesní pojistkou, kdy soud zruší rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť nebyly
žalobcem výslovně namítány, ale pouze tehdy, pokud tyto vady zamezí přezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů.
[43.] Soud uzavírá, že námitka nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí je nepřípustná,
protože nic nebránilo stěžovateli, aby tuto námitku uplatnil v předchozím řízení před krajským
soudem.
[44.] Obiter dictum Nejvyšší správní soud k otázce neurčitých právních pojmů doplňuje, že podle
§47b odst. 1 písm. d) se přestupku se dopustí ten, kdo neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo
jím užívaném pozemku tak, že naruší vzhled obce.
[45.] Jak již Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 30. 11. 2007,
č. j. 4 As 12/2007 - 84, skutková podstata uvedeného přestupku je vystavěna na dvou tzv. neurčitých právních
pojmech. Jednak se jedná o pojem „čistota a pořádek“, jednak o pojem „vzhled obce“. Definování neurčitých
právních pojmů v právních předpisech pro jejich povahu samu obecně není vhodné, často dokonce ani možné.
Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich
obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Nejvyšší správní soud
již vícekrát konstatoval, že při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam
užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit.
[46.] Obecně tedy platí, že správní orgán má povinnost, vede-li řízení o tomto přestupku,
alespoň rámcově vymezit a interpretovat neurčité právní pojmy „čistota a pořádek“ a „vzhled obce“.
V. Závěr a náklady řízení
[47.] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele částečně nepřípustné a částečně
nedůvodné. Protože v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[48.] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušela, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu