ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.92.2012:46
sp. zn. 1 As 92/2012 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: I. T., zastoupena
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2011, čj. KRPA-
26005/ČJ-2011-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 9. 2011, čj. 8 A 291/2011 - 15,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2011, čj. 8 A 291/2011 - 15,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
ze dne 16. 8. 2011, čj. KRPA-26005/ČJ-2011-000022, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a v řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační
stížnosti.
V. Ustanovenému advokátovi Mgr. Umaru Switatovi se nepřiznává odměna
za zastupování v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyni bylo rozhodnutím ze dne 28. 4. 2011 uloženo správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a to na dobu 18 měsíců. Rozhodnutím žalované ze dne 23. 4. 2011 byla žalobkyně zajištěna
na dobu 60 dnů za účelem jejího správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) a c) ve spojení
s §125 odst. 1. Následně bylo zajištění žalobkyně podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
prodlouženo rozhodnutími žalované ze dne 15. 6. 2011 a 16. 8. 2011, vždy o 60 dnů. Posléze
uvedené rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze.
[2] Městský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Neztotožnil se s názorem
žalobkyně, že rozhodnutí žalované nebylo řádně odůvodněno. Dle názoru městského soudu bylo
zcela na místě, aby se žalovaná zabývala pouze důvody vztahujícími se k samotnému prodloužení
zajištění, nikoliv též důvody, pro které jí bylo uloženo správní vyhoštění. Stejně tak městský soud
nepovažoval za nutné se znovu zabývat důvody, které k zajištění vedly. Za podstatné naopak
považoval, že žalobkyně tyto důvody znala z příslušných rozhodnutí žalované, která ji byla řádně
doručena. Pokud jde o důvody prodloužení zajištění, žalovaná shledala, že v případě žalobkyně
byly dány a podrobně je popsala na s. 2 napadeného rozhodnutí. Městský soud dále uvedl,
že žalobkyně pobývala na území ČR bez platného povolení k pobytu a bez platného cestovního
dokladu. Na této skutečnosti, která vedla k zajištění žalobkyně, nemohla již nic změnit
ani případná změna okolností či současná situace žalobkyně. Městský soud proto konstatoval,
že důvody zajištění žalobkyně i nadále trvají. Námitku žalobkyně, že je postihována za to,
že podala žádost o mezinárodní ochranu, městský soud neshledal za relevantní. K tomu městský
soud dodal, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu jde o zákonnou překážku
realizace správního vyhoštění, která však nemá vliv na existenci důvodů a stanovení doby trvání
zajištění; to posuzuje správní orgán nezávisle na takovém podání.
II.
Stručné shrnutí kasačních námitek a vyjádření žalované
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem.
[4] Stěžovatelka předně nesouhlasí s tvrzením soudu, že na důvodech zajištění se nemohlo
nic změnit. V této souvislosti se domnívá, že soud (jakož i správní orgán) pominul zákonné
podmínky pro zajištění v §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a „zajištění za účelem správního
vyhoštění zjednodušuje na jakousi sankci za pobyt bez oprávnění“. Neoprávněný pobyt jako
takový není dle jejího názoru důvodem pro zajištění cizince ani pro prodloužení zajištění.
[5] Dále stěžovatelka tvrdí, že žalovaná byla povinna zkoumat trvání jednak podmínek
stanovených v §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců (zda je dáno nebezpečí,
že stěžovatelka bude mařit výkon správního vyhoštění a zda nevycestovala z území během doby
určené k vycestování), jednak v §124 odst. 3 cit. zákona, tj. podmínku nezbytnosti trvání zajištění
a současně ji řádně odůvodnit. Přitom se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě nedochází
k žádným přípravám výkonu správního zajištění ve smyslu §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
a to zejména z důvodu, že v době vydání rozhodnutí žalované byla žadatelkou o mezinárodní
ochranu. V takovém případě a s ohledem na podanou žalobu nemohla a neměla žalovaná činit
úkony směřující k realizaci vyhoštění. Současně upozornila na článek 15 odst. 2 směrnice
2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008.
[6] Stěžovatelka zastává názor, že prodloužení jejího zajištění z tohoto důvodu neplnilo svůj
účel a s odkazem na článek 5 odst. 1 Úmluvy (aniž by blíže uvedla, kterou úmluvu má na mysli – pozn.
NSS) tvrdí, že byla své svobody zbavena nezákonně. Dále stěžovatelka odkázala na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 12/2009 – 61. Úvahy žalované, že vzhledem
k nerealizovatelnosti vyhoštění bylo namístě zajištění prodloužit, považuje stěžovatelka
za nelogické, protichůdné a v rozporu se zákonem, s ústavou, či s judikaturou zdejšího soudu.
Nakonec stěžovatelka také poukázala na rozpor napadeného rozsudku s právním závěrem jiného
senátu městského soudu, konkrétně ve věci vedené pod sp. zn. 3 A 168/2011.
[7] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Přerušení řízení
[9] Vzhledem k tomu, že ve skutkově obdobné věci položil Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 22. 9. 2011, čj. 1 As 90/2011 - 59, Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní
dvůr“) předběžnou otázku, jejíž zodpovězení mohlo mít vliv na rozhodnutí v nyní posuzované
věci, přerušil řízení o této kasační stížnosti podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. usnesením ze dne
7. 6. 2012, čj. 1 As 92/2012 – 39. Soudní dvůr ve zmíněné věci rozhodl rozsudkem dne
30. 5. 2013 (věc Mehmet Arslan proti Policie ČR, C-534/11, dosud neuveřejněný ve Sbírce
rozhodnutí, dostupný na http://curia.europa.eu; dále jen věc „Arslan“). Tím odpadla překážka
v řízení o předmětné kasační stížnosti a v řízení tak lze pokračovat (usnesení předsedkyně senátu
ze dne 26. 6. 2013, čj. 1 As 92/2012 – 42).
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Klíčovou je v dané věci otázka, zda bylo (již druhé) prodloužení doby zajištění
stěžovatelky poté, co podala žádost o mezinárodní ochranu, vydáno v souladu se zákonem, resp.
zda byla žalovaná oprávněna takové rozhodnutí vydat. Stěžovatelka k tomu namítla,
že na prodloužení doby zajištění přitom nepostačuje v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
pouze odkázat na předchozí rozhodnutí o prodloužení zajištění či na skutečnost, že vyhoštění
není možné realizovat z důvodu probíhajícího řízení o žádosti o mezinárodní ochranu [kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.].
[13] Pro posouzení předmětné námitky bylo zásadní nejprve zodpovědět, a vyjasnit, zda vůbec
může být žadatel o mezinárodní ochranu platně zajištěn v režimu zajištění podle směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (dále též jen „návratová směrnice“). Tuto otázku vyložil Soudní dvůr v rozsudku
ze dne 30. 5. 2013, C-534/11 Arslan, v němž se vyjadřoval k předběžným otázkám položeným
Nejvyšším správním soudem.
[14] Soudní dvůr v citovaném rozsudku konstatoval, že žadatel o azyl nemůže být považován
za „neoprávněně pobývajícího“ ve smyslu návratové směrnice. Zároveň ale uvedl, že unijní právo
dosud neobsahuje harmonizovanou úpravu důvodů, pro něž lze nařídit zajištění žadatele o azyl.
Dle Soudního dvora „[j]e proto prozatím na členských státech, aby za plného respektování závazků
vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního stanovily důvody, pro něž smí být žadatel o azyl zajištěn
nebo ponechán v zajištění“ (bod 56 rozsudku). Jako příklad toho, kdy lze státního příslušníka třetí
země ponechat v zajištění, o němž bylo původně rozhodnuto na základě návratové směrnice,
i po podání žádosti o azyl touto osobou, pak Soudní dvůr označil situaci, kdy byl státní příslušník
třetí země zajištěn na základě článku 15 návratové směrnice z důvodu, že jeho chování vyvolávalo
obavu, že nebýt takového zajištění, uprchl by a mařil své vyhoštění, a kdy byla žádost o azyl
podána pouze s cílem pozdržet, či dokonce zmařit výkon rozhodnutí o navrácení, které vůči
němu bylo vydáno (bod 57). Zároveň Soudní dvůr poukázal na skutečnost, že byť se návratová
směrnice v průběhu řízení o posouzení žádosti o udělení azylu nepoužije, neznamená to,
že by se podáním takové žádosti definitivně ukončilo řízení o navrácení. Zdůraznil přitom,
že členské státy musí mít možnost zabránit tomu, aby zajištěný cizinec podáním žádosti o azyl
automaticky dosáhl propuštění, jinak by byl narušen smysl návratové směrnice, kterým je účinné
navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (bod 60 rozsudku ve věci
Arslan). Vyslovil proto závěr, že „[s]měrnice Rady 2003/9/ES […] nebrání tomu, aby byl státní
příslušník třetí země, který po svém zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost
o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, ponechán v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního
práva, jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze
s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu,
aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.“
[15] Závěry Soudního dvora vyslovené ve věci Arslan promítl do české aplikační praxe
Nejvyšší správní soud v rozsudku v téže věci ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011 - 122. Podotkl,
že transpozice úpravy zajištění za účelem vyhoštění dle čl. 15 a násl. návratové směrnice
je v českém právu obsažena v §124 a násl. zákona o pobytu cizinců. Důvody ukončení zajištění
upravuje §127 uvedeného zákona, jehož odst. 2 výslovně stanoví, že „[p]rohlášení o úmyslu požádat
o mezinárodní ochranu v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění“ (ve znění účinném
do 30. 4. 2013 stanovil, že „podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ nebylo důvodem
pro ukončení zajištění). Jak však plyne z rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan, návratová
směrnice se nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní
ochranu, a to v době od podání uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním
stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému
rozhodnutí. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany cizincem zajištěným v režimu
návratové směrnice nicméně nemusí automaticky vést k ukončení jeho zajištění. Daná osoba
může být za splnění určitých podmínek nově zajištěna, případně i ponechána ve stávajícím
zajištění. Dle Soudního dvora je věcí vnitrostátního práva, aby stanovilo důvody, pro něž smí
být takový žadatel nově zajištěn nebo ponechán v zajištění (musí se tak však dít „za plného
respektování závazků vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního“).
[16] Na výklad vyslovený Soudním dvorem ve věci Arslan teď bude muset reagovat
zákonodárce přijetím nové zákonné úpravy. Do jisté míry se tak stalo již v předstihu,
a to zákonem č. 103/2013 Sb., kterým s účinností od 1. 5. 2013 došlo (kromě jiného) k lepšímu
provázání zajišťovacích institutů obsažených v zákoně o pobytu cizinců a v zákoně o azylu
(tj. zajištění podle §124 a násl. zákona o pobytu cizinců a povinnosti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců podle
§46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Pokud tak nyní cizinec, který je zajištěn podle zákona
o pobytu cizinců, učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení
pro zajištění cizinců, rozhodne ministerstvo vnitra o jeho případné povinnosti setrvat
v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování ve lhůtě 5 dnů
(§46a odst. 2 zákona o azylu). Vydání takového rozhodnutí je zároveň důvodem k ukončení
zajištění daného cizince v režimu zákona o pobytu cizinců [§127 odst. 1 písm. f) zákona
o pobytu cizinců].
[17] K uvedené formě omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu však může
dojít pouze v případech, kdy buď nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele, nebo se žadatel
prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo je důvodné se domnívat,
že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Zároveň
takový postup nesmí být v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a nelze jej užít vůči
nezletilé osobě bez doprovodu, rodiči nebo rodině s nezletilými či zletilými zdravotně
postiženými dětmi, osobě s vážným zdravotním postižením, těhotné ženě nebo osobě, která byla
mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního
násilí (§46a odst. 1 zákona o azylu). Aplikace daného institutu je tedy možná ve výrazně užším
okruhu případů, než zajištění podle zákona o pobytu cizinců.
[18] Otázkou, jakým způsobem řešit případy, v nichž nelze užít postup podle §46a zákona
o azylu, zejména jakou formou se má projevit úvaha správního orgánu o tom, že jsou splněny
podmínky pro pokračování v zajištění, se zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 7. 2013,
čj. 1 As 71/2012 – 46. Dospěl přitom k závěru, že napříště (přinejmenším do přijetí nezbytné
zákonné úpravy) by správní orgán měl vydat nové rozhodnutí o zajištění podle §124 zákona
o pobytu cizinců, kterým bude určeno, že důvody k zajištění daného cizince dle původního
rozhodnutí o zajištění (případně rozhodnutí o prodloužení zajištění) nadále trvají (bod 40
cit. rozsudku NSS). „V odůvodnění správní orgán uvede, proč má za to, že jsou zmiňované podmínky splněny.
Dotčený cizinec pak bude mít možnost bránit se podáním žaloby proti takovému rozhodnutí ve správním
soudnictví, čímž bude dostatečně efektivně dosaženo ochrany jeho práv. Pokud správní orgán neshledá splnění
těchto podmínek a zároveň nebude možné rozhodnout o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo
v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování podle §46a zákona o azylu, musí být zajištění bez zbytečného
odkladu ukončeno dle §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.“ Takové řešení dle přesvědčení
zdejšího soudu odpovídá požadavku Soudního dvora na „plné respektování závazků vyplývajících
z mezinárodního práva i z práva unijního“ (k tomu detailněji viz bod 41 výše cit. rozsudku NSS).
[19] Jinými slovy, i přesto, že tedy podání žádosti o mezinárodní ochranu cizincem poté,
co mu bylo uděleno správní vyhoštění, obecně nepředstavuje překážku v jeho dalším zajištění,
je nutno, s ohledem na zásadní povahu zásahu do jednoho ze základních práv jednotlivce,
tj. do osobní svobody, pečlivě vyložit konkrétní důvody ospravedlňující trvání (prodloužení)
zajištění cizince.
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že výše uvedený procesní postup (tedy vydání
rozhodnutí, že důvody zajištění cizince trvají i po poté, co podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany) zákon o pobytu cizinců v aktuálně platném znění výslovně neupravuje. V daném
případě nelze aplikovat ani obecnou úpravu vydání tzv. nového rozhodnutí
dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť posuzovaná situace neodpovídá žádné
ze skutkových podstat vymezených v §101 správního řádu. Právní základ k vydání předmětného
rozhodnutí však lze nalézt (za užití eurokonformního výkladu) v §124 zákona o pobytu cizinců.
Jak již bylo zmíněno výše, policie je povinna dle §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců
v průběhu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Požádá-li zajištěný cizinec
o mezinárodní ochranu, zpravidla to bude mít za následek ukončení zajištění podle čl. 15
návratové směrnice, jak konstatoval Soudní dvůr ve věci Arslan. Policie bude povinna cizince
bez zbytečného odkladu ze zajištění propustit; důvody pro původní zajištění cizince
tak automaticky pominou. Dospěje-li však policie k závěru, že žádost cizince o mezinárodní
ochranu je účelová, podaná pouze s účelem pozdržet či dokonce zmařit výkon rozhodnutí
o vyhoštění cizince, může znovu rozhodnout podle §124 zákona o pobytu cizinců, že důvody
předchozího zajištění trvají, přestože cizinec požádal o mezinárodní ochranu. V rozhodnutí
policie vyloží, jaké konkrétní důvody ospravedlňují trvání zajištění cizince i po podání žádosti
o mezinárodní ochranu. Podle názoru zdejšího soudu lze jedině takovým způsobem dosáhnout
toho, že na jednu stranu bude zajištěnému cizinci garantována maximální možná ochrana jeho
práv (úvaha správního orgánu ohledně splnění kritérií vyslovených Soudním dvorem ve věci
Arslan bude soudně přezkoumatelná) a že na druhou stranu nebude popřen smysl návratové
směrnice v případech účelově podávaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
[21] V projednávaném případě žalovaná v rozhodnutí napadeném žalobou uvedla,
že se v době, po kterou byla stěžovatelka dosud zajištěna, nepodařilo i přes přihlédnutí
k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění toto vyhoštění
realizovat. Podání žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatelkou tvoří překážkou realizace
správního vyhoštění. Žalovaná po přezkoumání podmínek zajištění shledala, že stěžovatelku
nelze ze zajištění propustit. K tomu uvedla: „… z předchozího Vašeho jednání je zřejmé, že ve Vašem
případě existuje nebezpečí skrývání. Tento závěr koresponduje s odůvodněním v rozhodnutí o zajištění podle
§124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., ze dne 23. 4. 2011. Správní orgán na předchozí Vaše
jednání pohlíží jako na jednání, které hrubým způsobem narušuje veřejný pořádek České republiky […]
Ze spisového materiálu je jednak patrné, že nebezpečí Vašeho skrývání je opodstatněné a jednak v průběhu
Vašeho zajištění nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci ustanovení
§123b zákona [o pobytu cizinců].“
[22] Z citované části odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění je zřejmé, že žalovaná
měla pochybnosti o žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu stran její účelovosti. Způsob,
jakým je však v rozhodnutí o prodloužení zajištění vyjádřila, nepředstavuje individuální posouzení
veškerých relevantních okolností případu, na základě nichž by bylo možné učinit závěr,
že stěžovatelka podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon
rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné a přiměřené (srov. bod 62
rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan). Paušalizovaný odkaz žalované na podání žádosti
o mezinárodní ochranu v průběhu trvání zajištění výše popsané náležitosti stanovené judikaturou
Soudního dvora proto nesplňuje.
[23] Městský soud v napadeném rozsudku neshledal rozhodnutí žalované za protizákonné.
Důvody uložení správního vyhoštění byly stěžovatelce dostatečně známy, a v rozhodnutí
o prodloužení zajištění se správní orgán těmito důvody ani případnými změnami okolností
již zabývat nemusí; zabývá se pouze tím, zda jsou dány důvody pro prodloužení zajištění, přičemž
stručně konstatoval, že v případě stěžovatelky tyto důvody trvají.
[24] Jak vyplývá z doposud uvedeného (zejména bodů [14] až [20] výše), tento závěr
městského soud nelze akceptovat. Právní závěr učiněný v napadeném rozsudku je s ohledem
na výše cit. relevantní judikaturu Soudního dvora v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, resp.
jeho eurokonformním výkladem. Napadený rozsudek městského soudu je tak zatížen vadou,
pro kterou ho bylo nutno zrušit.
[25] Námitka je tedy důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[26] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud
nesprávně posoudil právní otázku, zda žalovaná odůvodnila prodloužení zajištění v souladu
se zákonem, proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. výrokem I. zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze. Současně byly dány podmínky pro postup dle §110 odst. 2 s. ř. s.
Z tohoto důvodu nerozhodl zdejší soud o vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení,
ale druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil i v záhlaví označené
rozhodnutí žalované pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení [§109 odst. 4 ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s.].
[27] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí městského soudu a současně
i rozhodnutí žalované, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008,
čj. 1 As 61/2008 - 98).
[28] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Žalobkyně byla v celém řízení plně úspěšná, neboť dosáhla zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí, proto má podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované.
Vzhledem k tomu, že žalobkyni v řízení o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly, respektive z obsahu soudního spisu žádné náklady neplynou, rozhodl Nejvyšší správní
soud, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.). Žalovaná neměla ve věci
úspěch (její rozhodnutí bylo zrušeno), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
[29] Usnesením Městského soudu ze dne 24. 10. 2011, čj. 8 A 291/2011 - 37, byl stěžovatelce
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Umar Switat; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovený zástupce však v průběhu řízení
o žalobě ani v průběhu řízení o kasační stížnosti neučinil žádný právní úkon, za který by bylo
lze odměnu přiznat. Ze spisu ani nevyplývá, že by se ustanovený zástupce s věcí seznámil. Soud
proto ustanovenému zástupci žádnou odměnu nepřiznal (výrok V).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu