ECLI:CZ:NSS:2013:1.AZS.16.2013:20
sp. zn. 1 Azs 16/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: M. G.,
zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 1. 2010, č. j. OAM-216/LE-BE02-ZA04-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2013, č. j. 61 Az 3/2010 – 138,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2013, č. j. 61 Az 3/2010 – 138
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 1. 2010, č. j. OAM-216/LE-BE02-ZA04-2009
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Petra Kausty se u r č u j e
částkou 19.844 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala v roce 2009 v České republice o udělení mezinárodní ochrany.
Ve správním řízení uvedla, že v roce 1992 opustila svou vlast v důsledku abchazsko-gruzínského
konfliktu (poté, co byl zastřelen její bratr). Následně žila jako uprchlík v Rusku, kde se potkala
se svým současným manželem. Odtud odešli v roce 2007 na Ukrajinu a v roce 2009 dále
do Maďarska. Téhož roku přicestovali do České republiky, odkud chtěli pokračovat do Německa.
Po zadržení jejího manžela policií požádala o mezinárodní ochranu. Do Abcházie se již nikdy
nevrátila proto, že zde stále operují ozbrojené skupiny a žalobkyně by s ohledem na svůj původ
byla z jejich strany ohrožena na životě (pochází ze smíšeného manželství, matka byla gruzínské,
otec abchazské národnosti). Podle žalobkyně je v současnosti v Abcházii mnoho „mladých
nacionalistů“, kteří vyznávají pouze „čistou národnost“. Tytéž důvody brání v návratu také jejímu
manželovi. Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobkyni mezinárodní ochranu
neudělil podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl krajský soud nejprve rozsudkem ze dne
29. 9. 2011, č. j. 61 Az 3/2010 – 70. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 2. 2. 2012,
č. j. 1 Azs 1/2012 – 20, uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Zavázal přitom krajský soud k tomu, aby se podrobněji vypořádal s námitkami žalobkyně,
podle nichž se do Gruzie nyní nemůže vrátit vzhledem k nejisté politické situaci v zemi
a k častým ozbrojeným konfliktům, a dále s žalobkyní tvrzenou hrozbou vážné újmy, které
má čelit (primárně) její manžel.
[3] Krajský soud žalobu opětovně zamítl rozsudkem ze dne 19. 9. 2013,
č. j. 61 Az 4/2010 - 151. Proti tomuto rozsudku nyní žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí
kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a argumentace obsažené
v kasační stížnosti
[4] Krajský soud dokazování ve věci doplnil o Zprávu o dodržování lidských práv v Gruzii
za rok 2011 zpracovanou Ministerstvem zahraničí USA dne 24. 5. 2012 (dále jen „Zpráva
Ministerstva zahraniční USA“). Vycházel rovněž ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí
ČR ze dne 14. 8. 2013 (dále jen „Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR“), které si vyžádal
v řízení vedeném o žalobě manžela žalobkyně a jejich nezletilého dítěte proti rozhodnutí
žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany (ve věci vedené pod sp. zn. 61 Az 4/2010).
Po zhodnocení těchto podkladů však opětovně dospěl k závěru, že se na žalobkyni nevztahuje
možnost udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Konstatoval, že k poslední
eskalaci konfliktu v daném území došlo v roce 2008 a ačkoliv v Gruzii existuje řada problémů
v oblasti dodržování lidských práv a svobod, tyto se týkají obecně veškerého obyvatelstva.
Nedůvodné shledal i námitky týkající se obav z hrozeb, kterým by v případě návratu do Gruzie
čelil její manžel (s odkazem na Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR).
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně poukázala na Zprávu Ministerstva zahraničí USA,
ze které dle ní jednoznačně vyplývá, že Gruzie má stále významné potíže s dodržováním lidských
práv a nedostatky ve fungování právního státu a že separatistické oblasti Abcházie a Jižní
Osetie jsou mimo kontrolu centrální vlády. Ze Sdělení Ministerstva zahraničních věcí
ČR pak má vyplývat, že není pravděpodobné, že by představitelé politické moci řešili záležitosti
spjaté s konfliktem z roku 1992 a otázku osob, které se za účelem vyhnutí se tomuto vojenskému
konfliktu rozhodly odejít ze země. V uvedené zprávě se dále podává, že pomoc v případě
pronásledování a utlačování by záležela na intenzitě způsobené újmy a že krevní msta
ze společnosti zcela nevymizela.
[6] Podle stěžovatelky tak krajský soud vypořádal otázku možného udělení doplňkové
ochrany opět nedostatečně. Její manžel Z. L. se aktivně účastnil vnitrostátního konfliktu a boje
o moc v roce 1992. Z konfrontace této skutečnosti s fakty, které zaznívají ve výše uvedených
zprávách, má být dle stěžovatelky zřejmé, že se do své původní vlasti nemůže vrátit ani ona, ani
její rodina. Ministerstvo zahraničních věcí ČR nevyloučilo možnost postihu osob, které měly
něco do činění s konflikty v roce 1992. K takovému postihu tedy může dojít, obzvláště
přihlédneme-li k tomu, že centrální moc nemá kontrolu nad všemi regiony a v zemi nefunguje
řádně justiční systém. Namístě jsou také obavy z krevní msty, která z Gruzie zcela nevymizela.
[7] Nad rámec výše uvedeného stěžovatelka v kasační krajskému soudu vytkla, že postupoval
„striktně dle litery zákona“ a „ bez ohledu na principy spravedlivého rozhodování“. Uvedla, že díky
událostem, kterých byla přímým svědkem, ví, jak je nutné si vážit skutečnosti, že Česká republika
je demokratický právní stát. Principy demokratického právního státu by však neměly platit
jen dovnitř, ve vztahu k vlastním občanům, ale i navenek, ve vztahu k žadatelům o azyl. Přitom
v minulosti odcházelo z tehdejšího Československa mnoho občanů, kteří žádali o azyl či jinou
formu mezinárodní ochrany v sousedních zemích. Zejména Rakousko pak vůči nim projevovalo
obrovskou benevolenci a azyl udělovalo i v situacích, kdy by striktní dodržení azylového práva
znamenalo, že by jim azyl udělen být neměl. Kdyby tedy krajský soud přistupoval
ke stěžovatelčině situaci s větším porozuměním a se „spravedlivým pohledem na věc“, nikdy
by nemohl učinit závěr, že jí v Gruzii žádná vážná újma nehrozí.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Ke stěžovatelčině námitce, podle níž uprchlíkům z bývalého Československa byly poskytovány
azyly v Rakousku, uvedl, že nemá sama o sobě žádný vztah k projednávané věci. Poznamenal
nicméně, že všichni občané, kteří před listopadem 1989 tzv. nelegálně opustili Československo,
byli v nepřítomnosti odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí
majetku. Takové důsledky žadatelům o azyl z Gruzie podle zpráv založených ve správním spise
nehrozí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval ve smyslu §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[10] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení
se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do právního
postavení stěžovatele. Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. V nyní souzené věci k takto výraznému
pochybení krajského soudu došlo, podanou kasační stížnost lze tedy ve smyslu §104a s. ř. s.
kvalifikovat jako přijatelnou.
[11] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k meritorním přezkumu napadeného
rozsudku. Kasační stížnost přitom shledal důvodnou.
[12] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že rozsudkem ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 Azs 18/2013 – 20, vyhověl kasační stížnosti manžela stěžovatelky a jejich syna a zrušil
jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti manžela a syna
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany. Věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím,
že se v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně vypořádal s otázkou, zda by v případě
návratu uvedených osob do země původu nehrozilo pronásledování či hrozba vážné újmy
ve vazbě na jejich původ (manžel stěžovatelky je rovněž smíšeného, abchazsko-gruzínského
původu). Uvedená věc tak s nyní posuzovaným případem úzce souvisí.
[13] Zároveň je ale nutno upozornit, že stěžovatelka v kasační stížnosti proti „prvnímu“
rozsudku krajského soudu v dané věci, tj. proti rozsudku č. j. 61 Az 3/2010 – 70, namítala,
že jí měla být udělena doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu (respektive že krajský soud
nedostatečně posoudil danou otázku). S ohledem na skutečnost, že řízení před Nejvyšším
správním soudem je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 4 s. ř. s.), zdejší soud přezkoumal
uvedený rozsudek toliko v rozsahu této námitky; nezabýval se tak blíže přezkumem závěrů
krajského soudu ohledně žalobních námitek stěžovatelky týkajících se jejího nároku na udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. V návaznosti na to se krajský soud v rozsudku
č. j. 61 Az 3/2010 – 138 zaměřil na posouzení situace stěžovatelky z hlediska splnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany (oproti tomu ve věci týkající se manžela a syna stěžovatelky byl
předmět kasačního přezkumu vymezen šířeji, týkal se rovněž otázky, zda jsou splněny podmínky
pro udělení azylu).
[14] Podle §14a téhož zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, „který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem (...) by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem (...)“. Za vážnou újmu se podle odst. 2 citovaného ustanovení považuje
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.“
[15] K udělení doplňkové ochrany je tedy třeba splnit všechny podmínky stanovené
§14a odst. 1 zákona o azylu kumulativně – tj. žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého
původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné
újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj
vztahovat vylučující klauzule (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62).
[16] K tzv. testu „reálného nebezpečí“ (§14a odst. 1 zákona o azylu užívá ve stejném
významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) se Nejvyšší správní soud blíže vyjádřil například
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82. Zde konstatoval, že „reálným
nebezpečím“ nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele
dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto
následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Test „reálného nebezpečí“
je vůči žadateli přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“ [užívaný pro zkoumání
„odůvodněnosti strachu z pronásledování“ podle §12 písm. b) zákona o azylu]. Ani test
„reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“,
ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech [„vyšší
pravděpodobnost že ano, než že ne“].
[17] Ve vztahu k prvku „selhání vnitrostátní ochrany“ pak Nejvyšší správní soud připomíná
svou judikaturu, z níž plyne, že podmínku účelné státní ochrany proti hrozbě vážné újmy
je nutno posuzovat rovněž v případě, že taková újma hrozí ze strany soukromých osob (rozsudky
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74).
[18] Krajský soud v nyní posuzované věci dovodil, že se na stěžovatelku nevztahuje možnost
udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, s odkazem na Zprávu Ministerstva
zahraničí USA a na Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR.
[19] V rozsudku č. j. 1 Azs 18/2013 – 20 však Nejvyšší správní soud konstatoval, že Sdělení
Ministerstva zahraničních věcí ČR nelze považovat za relevantní důkaz pro posouzení situace
stěžovatelčina manžela a jejich syna, neboť ministerstvo se vůbec nevyjádřilo k situaci v Abcházii
a k momentálnímu postavení osob abchazsko-gruzínského původu v tomto regionu. V tomto
kontextu také Nejvyšší správní soud hodnotil jako nerelevantní stručné a nijak blíže nerozvedené
konstatování ministerstva, že v Gruzii se lze v případě pronásledování či fyzického útoku dovolat
ochrany u příslušných státních orgánů (ovšem s tím, že účinná pomoc by záležela na intenzitě
způsobené újmy). Také ve vztahu ke Zprávě Ministerstva zahraničí USA uvedl, že obsahuje jen
velmi málo informací o situaci v Abcházii. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že z dalších
informací o situaci v Gruzii založených ve správním a soudním spisu plyne, že národnostní
konflikty, které v letech 1992 a 1993 vyústily v abchazsko-gruzínský ozbrojený konflikt, jsou stále
živé a vyostřené. Ve válečných letech uprchlo z Abcházie více než 200 000 etnických Gruzínců.
Většina z nich přitom zůstávala v dočasných domovech a čekala na politické řešení, které by jim
zaručilo bezpečnost, do Abcházie se vrátila jen část z nich. Ti, kteří se navrátili, pak často čelili
výraznému omezování práv, v Abcházii často docházelo k případům únosů a zmizení osob,
objevovaly se případy násilí, svévolného zatýkání a úmrtí ve vazbě atd., obzvláště v etnicky
gruzínském kraji Gali. Nejvyšší správní soud rovněž vyjádřil pochybnosti o možnostech
gruzínských státních orgánů ochránit manžela a syna stěžovatelky před eventuálním
pronásledováním nebo hrozbou vážné újmy v případě návratu do Abcházie, která je de facto mimo
jejich kontrolu (blíže viz body [21] až [28] citovaného rozsudku).
[20] Uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat rovněž v nynější věci. Neobstojí tak argumentace
krajského soudu, podle níž v zemi původu stěžovatelky sice existuje řada problémů v dodržování
lidských práv a svobod, ty se však týkají obecně veškerého obyvatelstva, a dále že existuje reálná
možnost obrátit se o pomoc na gruzínské státní orgány v případě pronásledování ze strany
soukromých osob (zde navíc krajský soud směšuje zákonné důvody pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu a pro udělení doplňkového ochrany dle §14a téhož zákona).
[21] V rozsudku č. j. 1 Azs 18/2013 – 20 dospěl Nejvyšší správní soud dále k závěru, že jsou
dány důvody k postupu podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., tj. ke zrušení rozhodnutí žalovaného
správního orgánu spolu se zrušením rozhodnutí krajského soudu a k vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Konstatoval, že rozhodnutí žalovaného nemůže obstát z obdobných důvodů
jako rozsudek krajského soudu. Důvody ke stejnému postupu shledává Nejvyšší správní soud
rovněž v nynější věci.
[22] Také v případě stěžovatelky žalovaný zdůvodnil neudělení doplňkové ochrany tím,
že stěžovatelka neuvedla žádnou hodnověrnou skutečnost, z níž by plynulo, že měla v době
pobytu v Gruzii potíže se státními orgány; dle žalovaného tedy nelze předpokládat, že by se stala
v případě návratu předmětem zvýšeného zájmu gruzínských státních orgánů. Proti stěžovatelce
není vedeno trestní řízení, nehrozí jí ani újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Taktéž není
ohrožena na životě či lidské důstojnosti případným svévolným násilím v situacích ozbrojeného
konfliktu. Žalovaný se tak v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně vypořádal s otázkou,
zda by stěžovatelce nehrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ze strany soukromých osob,
a to s ohledem na její původ.
[23] Stěžovatelka v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem dále namítala,
že jejímu manželovi (a zprostředkovaně také stěžovatelce) hrozí nebezpečí vážné újmy také
z důvodu krevní msty a z politických důvodů, v důsledku aktivního zapojení manžela
stěžovatelky do abchazsko-gruzínského konfliktu. Jak však Nejvyšší správní soud ověřil
ze správního spisu, uvedená tvrzení uplatnila stěžovatelka v řízení před správním orgánem pouze
zcela okrajově a vágně (výrazněji je akcentovala poprvé až v doplnění žaloby ze dne 7. 9. 2010).
Nelze tak žalovanému vyčítat, že se jimi ve svém původním rozhodnutí blíže nezabýval. Bude-li
ji stěžovatelka uplatňovat i v dalším řízení, bude na žalovaném, aby posoudil jejich věrohodnost
(i s ohledem na jejich dodatečné rozvedení stěžovatelkou).
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu,
že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí
k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
[25] Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele; je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení,
či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[26] V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jsou dány důvody k postupu
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí žalovaného totiž nemůže obstát z obdobných
důvodů jako rozsudek krajského soudu. Věc tak nevrátil k dalšímu řízení krajskému soudu,
ale podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a §78 odst. 3 užitého přiměřeně na základě tohoto
ustanovení současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Žalovanému podle §78
odst. 4 s. ř. s. kasační soud věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení
vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
[27] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu ovšem nevyplývá,
že by stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem jakékoliv
důvodně vynaložené náklady vznikly.
[28] Zástupcem stěžovatelky byl usnesením krajského soudu ze dne 26. 7. 2010 ustanoven
Mgr. Petr Kausta, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát.
Ustanovenému zástupci stěžovatelů Nejvyšší správní soud přiznal odměnu ve výši 4 x 2100 Kč
za čtyři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, doplnění žaloby ze dne
7. 9. 2010, účasti na jednání před soudem dne 29. 9. 2011 a podání kasační stížnosti ze dne
17. 10. 2011 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném do 31. 12. 2012] a dále ve výši 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby
spočívající v účasti na jednání před soudem dne 19. 9. 2013 a v podání kasační stížnosti ze dne
7. 10. 2013 [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a g) advokátní tarif ve znění účinném
od 1. 1. 2013] a náhradu hotových výdajů ve výši 6 x 300 Kč (podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu). Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení
o částku 3444 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši
19 844 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu