ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.25.2013:22
sp. zn. 2 Afs 25/2013 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce M. H., . proti
žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství (dříve Finanční ředitelství v Praze), se sídlem
Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 1. 3. 2013, č. j. 7 Ca 262/2009 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 5. 2009,
č. j. 2615/09-1100-108346, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru
Finančního úřadu v Čáslavi na daňové penále na dani z příjmů fyzických osob ze dne
24. 10. 2008, č. j. 32595/08/039971/3362.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013,
č. j. 7 Ca 262/2009 - 105 (dále jen „napadené usnesení“), bylo řízení o žalobě zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku. Městský soud konstatoval, že žalobce soudní poplatek ve výši
2000 Kč [dle položky č. 14a, bodu 2, písmena a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění účinném ke dni podání žaloby (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)] neuhradil
ani v dodatečné desetidenní lhůtě, stanovené mu usnesením ze dne 28. 1. 2013,
č. j. 7 Ca 262/2009 - 101 (doručeným mu dne 11. 2. 2013); nesdělil rovněž soudu ani žádné
konkrétní skutečnosti, které by mu v úhradě soudního poplatku bránily.
Proti tomuto usnesení brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, aniž však
výslovně odkázal na některý z důvodů obsažených v §103 odst. 1 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti především uvádí, že se městský soud zaměřil pouze
na výzvu k úhradě soudního poplatku, avšak neprovedl dostatečné šetření, zejména v tom směru,
zda soudní poplatek přece jen uhrazen nebyl, případně proč se tak nestalo; nezabýval se ani
žádostí stěžovatele o umožnění náhradního plnění. Stěžovatel tvrdí, že k napadenému usnesení
byla přiložena nečitelná, respektive nesrozumitelná, příloha pro nalepení kolkových známek,
a proto zaslal městskému soudu žádost o sdělení čísla účtu a variabilního symbolu, aby poplatek
mohl uhradit bezhotovostně. Tvrdí-li městský soud, že stěžovatel ani po výzvě k dodatečnému
zaplacení soudního poplatku nesdělil konkrétní skutečnosti, které by mu v zaplacení bránily,
stěžovatel poukazuje na to, že neprodleně činil kroky k tomu, aby tak mohl učinit. To je schopen
svědecky doložit; stejně tak může prokázat, že je schopen soudní poplatek neprodleně uhradit.
Závěrem stěžovatel (v obecné rovině) namítá, že byl postupem městského soudu zbaven svého
práva na spravedlivý proces tak, jak je garantován Ústavou ČR a Listinou základních práv
a svobod. Uvedl též, že právního zástupce, který ho bude v řízení o kasační stížnosti zastupovat,
mu přidělí Česká advokátní komora. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil názor, že kasační stížnost byla
podána opožděně. Napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 6. 3. 2013, a kasační
stížnost tak mohla být podána nejpozději 21. 3. 2013; Nejvyššímu správnímu soudu však byla
doručena teprve dne 2. 4. 2013. Žalovaný proto navrhl, aby byla pro opožděnost odmítnuta. Pro
případ, že by byla kasační stížnost shledána jako včasná, žalovaný uvedl, že ani sám stěžovatel
nezpochybňuje, že soudní poplatek dosud neuhradil; nemohla tedy být splněna podmínka pro
přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud musel nejprve zohlednit skutečnost, že ke dni 1. 1. 2013 nabyl
účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o Finanční
správě“), přičemž dle §19 odst. 1 tohoto zákona byla zrušena stávající finanční ředitelství, zřízená
dle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů.
To se týká též Finančního ředitelství v Praze, které vydalo rozhodnutí, jež bylo v posuzované věci
napadeno žalobou. Postavení žalovaného v řízení o kasační stížnosti, které do 31. 12. 2012
svědčilo zrušenému finančnímu ředitelství, přešlo dle §7 písm. a) zákona o Finanční správě,
ve spojení s §69 s. ř. s., na nově zřízené Odvolací finanční ředitelství, které od 1. 1. 2013
vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky, za nichž může
ve věci rozhodovat (podmínky řízení).
Mezi podmínky řízení o kasační stížnosti patří i zastoupení stěžovatele advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.); s podáním tohoto návrhu je též spojena poplatková povinnost [§2 odst. 2
písm. b) zákona o soudních poplatcích, a Položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu
jmenovaného zákona]. Stěžovatel přitom soudní poplatek současně s podáním kasační stížnosti
nezaplatil a nebyl také zákonem požadovaným způsobem zastoupen (stanovisko České advokátní
komory k žádosti stěžovatele o určení advokáta nebylo zdejšímu soudu sděleno; stěžovatel
ostatně ani nedoložil, že takovou žádost vůbec podal). Dle ustálené judikatury zdejšího soudu
nicméně platí, že směřuje-li kasační stížnost proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, docházelo by uplatňováním požadavku na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost (potažmo trváním na povinném zastoupení advokátem) jen k řetězení
problému, jenž má být rozhodnutím o této kasační stížnosti vyřešen (viz například rozsudek
ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 1 Afs 65/2007). Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší správní soud netrval
na splnění poplatkové povinnosti za řízení o kasační stížnosti a nevyzýval ani stěžovatele, aby
doložil plnou moc udělenou advokátovi, respektive aby osvědčil, že České advokátní komoře
skutečně zaslal žádost o určení advokáta (a zda jí bylo vyhověno).
Další z podmínek řízení je i podání návrhu (kasační stížnosti) v zákonem stanovené lhůtě;
nesplnění právě této podmínky je namítáno žalovaným. Nejvyšší správní soud z obsahu
předloženého spisu městského soudu zjistil, že žalobci bylo napadené usnesení doručeno dne
18. 3. 2013; poslední den dvoutýdenní lhůty k podání kasační stížnosti (§72 odst. 1 s. ř. s.),
tak připadl na pondělí 1. 4. 2013. Jelikož byla kasační stížnost podána k poštovní přepravě dne
29. 3. 2013, jde o návrh podaný včas.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Pokud jde o věcné posouzení kasační argumentace, ta je vystavěna na tvrzení, že ačkoli
bylo stěžovateli doručeno usnesení městského soudu obsahující výzvu k úhradě soudního
poplatku (s přílohou k vylepení kolkových známek pro případ, že by se stěžovatel rozhodl uhradit
soudní poplatek jejich prostřednictvím), jeho nečitelnost, potažmo nesrozumitelnost bránila
stěžovateli soudní poplatek zaplatit. Stěžovatel proto údajně zaslal městskému soudu žádost
ze dne 11. 2. 2013 o sdělení čísla účtu a variabilního symbolu; kopii této žádosti přiložil
ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nicméně z obsahu (řádně vedeného a žurnalizovaného) spisu
městského soudu zjistil, že výše zmíněná žádost se v něm nenachází. Nabízí se jistě více
vysvětlení, proč se žádost stěžovatele nestala součástí spisu městského soudu (od ztráty
dokumentu na městském soudě či držitelem poštovní licence, až po možnost, že k poštovní
přepravě nebyla podána řádně nebo dokonce vůbec); ohledně okolností provázejících doručování
žádosti stěžovatele tak panuje důkazní nouze. Ta vyplývá již ze samotného faktu, že stěžovatel
(jak výslovně uvádí v kasační stížnosti) měl městskému soudu žádost zaslat „běžným poštovním
stykem“, čemuž lze rozumět tak, že zásilku zaslal nikoli doporučeně nebo do vlastních rukou.
Tomu odpovídá i fakt, že ke kopii žádosti nepřiložil podací lístek či jiný doklad o předání
k poštovní přepravě. Pokud tedy stěžovatel žádost skutečně odeslal (lhostejno jakýmkoli
způsobem), nepředložil o tom žádný důkaz, o nějž by mohl toto své tvrzení opřít. Popsaná
situace implikuje pochybnosti o pravdivosti naposledy zmíněného tvrzení stěžovatele; ty jsou
umocněny také nutně se nabízející otázkou, proč stěžovatel žádal městský soud o sdělení čísla
účtu a variabilního symbolu pro bezhotovostní úhradu soudního poplatku, když tyto údaje byly
uvedeny přímo v napadeném usnesení. Stěžovatel sice namítal nesrozumitelnost (nečitelnost)
přílohy napadeného usnesení, na niž měl vylepit kolkové známky, nicméně na nesrozumitelnost
nebo nečitelnost samotného textu napadeného usnesení v kasační stížnosti nepoukazuje.
Nejvyšší správní soud, na rozdíl od stěžovatele, zastává názor, že výše popsaná
skutková situace jde k jeho tíži, přičemž vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1567/08, dostupného z http://nalus.usoud.cz. V tomto nálezu Ústavní soud
mj. konstatoval, že možnost volby způsobu doručení zásilky obsahující dokument s vylepenými
kolkovými známkami je provázána s rizikem jejího případného nedoručení a následného
zastavení řízení z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti. Přestože se Ústavní soud
v jím souzené věci zabýval zásilkou, která měla být opatřena kolkovými známkami, má Nejvyšší
správní soud za to, že závěry vyslovené v citovaném nálezu lze vztáhnout přiměřeně i na nyní
souzený případ, v němž vznikly pochybnosti o průběhu doručování zásilky se žádostí o sdělení
čísla účtu a variabilního symbolu pro bezhotovostní platbu. Stěžovatel na podporu svých tvrzení,
nad rámec prosté fotokopie žádosti ze dne 11. 2. 2013 (bez podacího razítka soudu), nepředložil
žádný jiný doklad či důkaz o předání žádosti k poštovní přepravě. V obecné rovině sice uvedl,
že může svědecky doložit, že „neprodleně konal“, aby soudní poplatek uhradil, avšak žádného
svědka konkrétně neoznačil. Ostatně i za situace, kdy by výslechy svědků byly zdejším soudem
provedeny, nemohly by, ze své podstaty, potvrdit pro věc jedinou podstatnou skutečnost, a sice
že do doby vydání napadeného usnesení byla žádost o sdělení čísla účtu a variabilního symbolu
nejen odeslána, ale že se nacházela i v disposici městského soudu. Obdobně jde k tíži stěžovatele
i skutečnost, že zřejmě přehlédl zmínku o čísle účtu a variabilního symbolu v napadeném
usnesení, neboť v opačném případě by zjistil, že má k dispozici všechny informace potřebné pro
úhradu soudního poplatku.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené lze tedy uzavřít, že městský soud nepochybil,
pokud řízení o žalobě zastavil postupem vyplývajícím z ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, ve spojení s ustanovením §47 písm. c) s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu proto
nezbylo než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., kasační
stížnost zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu