ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.68.2012:15
sp. zn. 2 Afs 68/2012 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
ADMIRAL GLOBAL BETTING, a. s., se sídlem Komořany 146, Rousínov, proti
žalovanému: Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského
náměstí 3, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. 8. 2012, č. j. 30 Af 24/2011 - 43,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce zaslal během roku 2010 místně příslušným úřadům městských částí statutárního
města Brna coby správcům místního poplatku sdělení, v nichž popsal jím provozovaná herní
zařízení, povolená Ministerstvem financí podle §50 odst. 3 zákona č. 202/ 1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Vyjádřil v nich přitom názor, že jeho
herní zařízení nemají podléhat místnímu poplatku podle tehdy účinné obecně závazné vyhlášky
statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu. Pokud se však správci poplatku domnívají, že mají být předmětná herní zařízení
zpoplatněna, požádal je žalobce, aby podle §46 tehdy účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, vydali a doručili platební výměry obsahující stanovení výše místního poplat ku.
Místně příslušní správci místního poplatku ovšem platební výměry nevydali, pouze žalobce
upozornili, jakou formou může provést platbu místního poplatku. Žalobce tyto poplatky zaplatil,
přes nesouhlas s jejich placením, neboť se obával, že v případě včasného nezaplacení poplatku
by mu správci místních poplatků mohli vyměřit až trojnásobek původní výše místního poplatku
podle §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích , ve znění pozdějších předpisů. Zároveň
však podal proti konkludentnímu vyměření místních poplatků odvolání k žalovanému (dále jen
„stěžovatel“), přičemž brojil proti protiústavnosti přijetí novelizace zákona o místních poplatcích,
proti rozporu konkludentního vyměření místního poplatku s tímto zákonem a argumentoval
soudní judikaturou, lidskými právy a zásadou in dubio pro libertate.
[2] Stěžovatel o těchto odvoláních proti konkludentním vyměřením daně meritorně rozhodl
svými zamítavými rozhodnutími ze dne 6. 12. 2010, č. j. MMB/0452336/2010, ze dne
8. 12. 2010, č. j. MMB/0457205/2010, ze dne 9. 12. 2010, č. j. MMB/0457208/2010, ze dne
5. 1. 2011, č. j. MMB/0005413/2011, ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006773/2011, ze dne
6. 1. 2011, č. j. MMB/0006780/2011, ze dne 24. 1. 2011, č. j. MMB/0025964/2011, ze dne
1. 2. 2011, č. j. MMB/0040280/2011, ze dne 9. 2. 2011, č. j. MMB/0050682/2011, ze dne
1. 2. 2011, č. j. MMB/0041148/2011, ze dne 15. 2. 2011, č. j. MMB/0059450/2011, ze dne
22. 2. 2011, č. j. MMB/0069639/2011, a ze dne 3. 3. 2011, č. j. MMB/0080339/2011. Stěžovatel
v nich připomněl, že správci místního poplatku měli při jeho uhrazení ve správné výši
pochopitelně za to, že daňová povinnost žalobce byla splněna, takže nebylo třeba vydávat
platební výměr. Neztotožnil se ani s žalobcovými výtkami ohledně tvrzené protiústavnosti
novelizace zákona o místních poplatcích.
[3] Žalobce těchto třináct stěžovatelových rozhodnutí napadl třinácti žalobami odůvodněnými
jednak jejich nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost, jednak věcnými důvody vyjádřenými již
v odvoláních. Krajský soud v Brně řízení o žalobách spojil a rozsudkem ze dne 14. 8. 2012,
č. j. 30 Af 24/2011 - 43, jim vyhověl a napadená stěžovatelova rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud přitom vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62. Z něj dovodil, že i v nyní posuzovaném případě bylo
povinností správců místního poplatku vydat formou platebního výměru rozhodnutí o vyměření
místních poplatků postupem podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Nebylo naopak
možné přistoupit ke konkludentnímu vyměření daně podle odst. 5 téhož ustanovení, neboť
správci místních poplatků si nebyli jisti výší vyměřené daně. Pokud místně příslušní správci
místního poplatku platební výměry nevydali, neexistovalo vůb ec právně účinné rozhodnutí,
na jehož základě by byl žalobce povinen místní poplatek uhradit. Stěžovatel měl proto vyhovět
žalobcovým odvoláním a zavázat místně příslušné správce místního poplatku k vydání platebních
výměrů na místní poplatek. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nezbylo krajskému soudu než
všechna stěžovatelova rozhodnutí zrušit a zavázat jej právním názorem k tomu, aby zajistil vydání
a doručení platebních výměrů žalobci, neboť teprve tím účinně vznikne žalobci povinnost platit
místní poplatek v konkrétní výši. Meritorními žalobními námitkami se za této situace krajský soud
nezabýval a námitce nepřezkoumatelnosti napadených stěžovatelových rozhodnutí nevyhověl.
[4] Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností, v níž uplatňuje zákonné důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem
a nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti. Nesrozumitelnost rozsudku spatřuje
stěžovatel v tom, že krajský soud na straně jedné akceptoval v dané situaci jako přípustné
odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku, na straně druhé ale uvedl, že nebyly
splněny podmínky pro samotné konkludentní vyměření místního poplatku a že měly být vydány
příslušné platební výměry. Procesně rovněž krajskému soudu vytkl, že ke stejnému řízení nespojil
i řízení o žalobách vedených u téhož krajského soudu pod sp. zn. 30 Af 60/2011
a 30 Af 65/2011, přestože se týkají téže právní situace a téhož žalobce.
[5] Zejména pak stěžovatel napadá posouzení právní otázky správnosti postupu svého
a prvostupňových správců místního poplatku. Uvádí, že za situace, kdy prvoinstanční správce
místního poplatku místní poplatek nevyměřil a žalobce jej sám od sebe zaplatil a shledal, že došlo
ke konkludentnímu vyměření místního poplatku, neměl už stěžovatel možnost vrátit věc do fáze
vyměřovacího řízení, neboť poplatek byl fakticky zaplacen a správce poplatku jeho výši
akceptoval. Krajský soud i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 odhlédly
od specifik řízení o místních poplatcích, v nichž se zákon o správě daní a poplatků uplatní teprve
tehdy, pokud místní poplatek není zaplacen včas a ve správné výši. Stěžovatel trvá na tom,
že nemohl a ani po vydání rozsudku krajského soudu nemůže vyhovět žalobcovu návrhu, aby
byla konkludentní vyměření místního poplatku zrušena a věc vrácena prvoinstančnímu správci
místního poplatku k dalšímu řízení, neboť coby odvolací orgán může rozhodnutí pouze změnit,
zrušit nebo odvolání zamítnout. Změna konkludentního rozhodnutí ovšem není v dané procesní
situaci možná, jeho zrušení a zastavení řízení by vedlo k nemožnosti vyměření místního poplatku
jednou provždy a rozhodnutí zamítající odvolání mu již kr ajský soud zkritizoval. Zbývá ještě
možnost odmítnutí odvolání, čímž by se ovšem dostal do rozporu s úvahou krajského soudu,
že odvolání byla přípustná. Nemůže ani sám zajistit vydání platebních výměrů, jak po něm
požadoval krajský soud, a vrátit daňové ří zení do stádia vyměřovacího řízení může pouze soud,
pokud zruší rozhodnutí prvého i druhého stupně, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 Aps 2/2007 - 75. Krajský soud měl tedy postupovat stejně jako
Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení přezkoumávaném v citovaném rozsudku
č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, tedy zrušit rozhodnutí o odvolání i konkludentní vyměření místního
poplatku a věc vrátit do vyměřovacího stádia. Stěžovatel také připomíná, že ač krajský soud vyšel
z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, zcela pominul existenci
rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56, podle kterého nelze podat odvolání proti
konkludentnímu vyměření místního poplatku. Stěžovatel vydal svá rozhodnutí do března 2011,
tedy ještě před vydáním obou těchto rozsudků, přiklání se však spíše k názoru vyjádřenému
v rozsudku 1. senátu. Zejména však připomíná, že by bylo namístě řešit existenci rozporných
právních názorů postupem podle §17 s. ř. s.
[6] Meritorně pak stěžovatel trvá na tom, že sporná herní zařízení skutečně místnímu poplatku
podléhají. K této otázce, v níž se stěžovatel a žalobce diametrálně rozcházejí, se přitom krajský
soud odmítl vyjádřit, když se pro předčasnost nezabýval příslušnou žalobní námitkou. Takový
postup označuje stěžovatel za rozporný s usnesením rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74.
II. Prejudikatura Nejvyššího správního soudu
[7] Při předběžném posouzení věci rozhodující 2. senát Nejvyššího správ ního soudu shledal,
že k právní otázce, která je v tomto případě sporná, zaujaly rozdílné právní názory 1. a 2. senát
Nejvyššího správního soudu, jak stěžovatel správně připomněl. Touto spornou právní otázkou je,
jak měl postupovat místně příslušný správce místního poplatku v situaci, kdy potenciální
poplatník poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podle §10a zákona o místních
poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011 , nesouhlasil s tím, že by jím provozované hrací
přístroje místnímu poplatku podléhaly, tento svůj nesouhlas vyjádřil a sdělil správci místního
poplatku, nicméně z důvodu opatrnosti zároveň zaplatil místní poplatek za tyto hrací přístroje
ve výši, která vyplývala z obecně závazné vyhlášky upravující výši těchto místních poplatků.
[8] Právní názor 1. senátu se odrazil v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56.
V tam posuzovaném případě žalobce také trval na tom, že jím provozované hrací přístroje
nepodléhají místnímu poplatku stanovenému obecně závaznou vyhláškou města Domažlic,
místní poplatek nicméně zaplatil a proti konkludentnímu vyměření místního poplatku podal
odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Krajský úřad na ně zareagoval toliko přípisem,
neboť podle něj nedošlo v daném případě k vydání konkludentního, ani jiného rozhodnutí
o vyměření místního poplatku, takže žalobcovo podání ani nemohlo být odvoláním, ale pouze
stížností na nečinnost správce místního poplatku, kterou shledal krajský úřad nedůvodnou.
Žalobce napadl tento přípis žalobou, kterou krajský soud odmítl pro neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. , neboť ani podle něj
nešlo o rozhodnutí, ale o pouhý přípis vysvětlující žalobci, že jeho podání nemůže být odvoláním.
Nejvyšší správní soud zamítl žalobcovu kasační stížnost a ztotožnil se s krajským soudem v tom,
že v dané věci žalobcovo podání směřující proti konkludentnímu vyměření místního poplatku
opravdu nemohlo být odvoláním:
„[25] Úkon stěžovatelky označený jako ‚odvolání‘ nelze považovat za odvolání ve smyslu §48 zákona o správě
daní a poplatků, které může podat pouze příjemce rozhodnutí. Odvolání tedy musí směřovat proti nějakému
rozhodnutí. Rozhodnutí (přípis) žalovaného ze dne 18. 10. 2010 nelze považovat za rozhodnutí o odv olání,
nýbrž za odpověď na podání stěžovatelky označené jako odvolání .
[26] Krajský soud zcela správně uzavřel, že napadeným ‚rozhodnutím‘, přesněji přípisem, žalovaného nebylo
založeno, změněno ani zrušeno právo či povinnost stěžovatelky, nevyvolalo žádné účinky v její právní sféře. Přípis
nezaložil stěžovatelce poplatkovou povinnost ani závazně neurčil, že stěžovatelce poplatková povinnost vznikla,
popř. v jaké výši. Přípis proto nesplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“
[9] Nejvyšší správní soud se zde vyjádřil i k tomu, jak měl žalobce postupovat, aby se domohl
soudní ochrany ve věci svého nesouhlasu s povinností platit místní poplatek za jím provozované
hrací přístroje:
„[30] K výzvě stěžovatelky adresované zdejšímu soudu, aby stěžovatelce objasnil, kdy se má bránit proti existenci
povinnosti platit místní poplatek, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Popla tková povinnost vzniká přímo
na základě obecně závazné vyhlášky obce po přistoupení relevantní právní skutečnosti ( zde provozování jiného
technického výherního zařízení povoleného Ministerstvem financí). Má -li tedy stěžovatelka stanovení místního
poplatku městem Domažlice v obecné rovině za nezákonné, či dokonce protiústavní, je třeba iniciovat přezkum
aktu, který tuto poplatkovou povinnost generálně stanoví (tj. obecně záv azné vyhlášky obce). Vzhledem
k normativní povaze tohoto aktu je přiměřeně redukován okruh osob aktivně legitimovaných k podání návrhu
Ústavnímu soudu na jeho zrušení.
[31] Soudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce daně vydá platební výměr dle §11 odst. 1 zákona
o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možn é namítat jednak nezákonnost
či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu
ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávné stanovení
výše poplatku apod.). V této souvislosti je třeba reagovat na výtku stěžovatelky, že v tomto případě by byla nucena
jednat protiprávně, za což by jí mohla být výše dlužného poplatku zvýšena až na trojnásobek (§11 odst. 3
zákona o místních poplatcích). Platební výměr dle §11 odst. 1 zákona o místních poplatcích je deklaratorním
rozhodnutím, které nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje výši dlužného poplatku. Teprve
na základě platebního výměru je možné vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek d o evidence daní. Skutečnost,
že proti povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán p latební výměr, není v rozporu
s čl. 11 nebo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zák on o místních poplatcích ve spojení se zákonem
o správě daní a poplatků poplatníkovi zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout
jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, ted y než bude fakticky zasaženo
do majetkové podstaty poplatníka.
[34] Stěžovatelka si nemůže vynutit přezkum existující, avšak nevyměřené popl atkové povinnosti tím,
že se na žalovaného obrátí podáním, jež není řádným opravným prostředkem dle aplikovatelného procesního řádu.
Vyřízením tohoto podání ze strany žalovaného nedošlo k zásahu do hmotných ani procesních práv či povinností
stěžovatelky, takže jeho soudní přezkum je vyloučen. Soudní ochrany veřejných subjektivních práv se lze domáhat
jen procesními prostředky upravenými zákonem a za pod mínek jím stanovených (§2 s. ř. s.).“
III. Odchylný právní názor 2. senátu
[10] Obdobným právním problémem ve vztahu k témuž žalobci, ovšem v poněkud jiné procesní
situaci, se později zabýval 2. senát Nejvyššího správního soudu, a to v opakovaně zmiňovaném
rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62. V něm si ovšem nebyl vědom již zaujatého
právního názoru 1. senátu, neboť tento názor se neodrazil v evidenci judikatury. I zde žalobce
nesouhlasil s tím, že by měl platit místní poplatek za herní z ařízení, která provozoval tentokrát
na území města Kaplice. Městský úřad Kaplice ovšem zůstal nečinný a žalobce místní poplatek
z důvodu opatrnosti zaplatil. Následně podal odvolání proti konkludentnímu vyměření místního
poplatku. V reakci na toto odvolání vydal městský úřad sdělení, v němž připomněl, že pro vydání
platebního výměru není stanovena v zákoně o správě daní a poplatků žádná lhůta, takže by podle
městského úřadu měla spadat vjedno se dnem splatnosti příštíh o poplatku. Tím pádem lhůta
pro vydání platebního výměru ještě neuplynula a odvolání proti jeho konkludentnímu vyměření
je tedy neodůvodněné. Proti tomuto sdělení podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, který ji odmítl a věc postoupil Krajskému úřadu Jihočeského kraje k vyřízení
žalobcova odvolání. Ten žalobcovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce
podal opět žalobu ke krajskému soudu, který jí opět vyhověl a svým rozsudkem zrušil
jak rozhodnutí krajského úřadu, tak rozhodnutí městského úřadu. Nejvyšší správní soud pak
zamítl kasační stížnost žalovaného krajského úřadu rozsudkem č. j. 2 Afs 76/2011 - 76. V jeho
„právní větě“ uvedl: „Pokud poplatník místního poplatku nesouhlasí s výší poplatku, kterou by měl
na základě obecně závazné vyhlášky platné v dan é obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem
vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce
poplatku povinnost vydat platební výměr na základě subsidiárního použití §140 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu.“
[11] V samotném rozsudku pak 2. senát podrobně rozebral, jak měl postupovat žalobce a jak
městský úřad coby místně příslušný správce místního poplatku:
„[15] Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že samotný zákon o místních poplatcích nedával žalobci jinou možnost,
jak se domoci od městského úřadu jako od správce daně platebního výměru, než nezaplatit, aby tak nastaly
důsledky předpokládané v jeho §11 odst. 1. Naopak žalobci je třeba přisvědčit v tom, že nucení k tomu,
aby se stal neplatičem a vystavil se tak hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek podle §11 odst. 1
věta druhá zákona o místních poplatcích, opravdu nelze pokládat za uspokojivé řešení toho, jak by se žalobce
domohl rozhodnutí o skutečné výši místního poplatku, který má platit. Sám zákon o místních poplatcích tedy
neupravoval uspokojivě postup, jakým by měl městský úřad řešit rozpor mezi výší poplatku, kterou žalobce
fakticky uhradil, a výší, kterou podle svého názoru uhradit měl.
[16] Z toho ovšem neplyne, že žádný takový postup neexistuje, či že by jakékoli vykročení městského úřadu
za hranice zákona o místních poplatcích bylo porušením zásady výkonu státní moci pouze na základě zákona
obsažené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdí stěžovatel.
Ustanovení §11 odst. 1 zákona o místních poplatcích totiž pouze upravovalo, kdy má být platební výměr
obecním úřadem vydán, nelze však a contrario tvrdit, že by toto ustanovení zakazovalo vydat platební výměr
i v situacích, na něž sice nepamatuje sám tento zákon, pamatuje na ně ale zákon, který má být na řízení
o místních poplatcích použit subsidiárně. Sám zákon o místních poplatcích totiž ve svém §13 zakotvuje
subsidiární použití zvláštních předpisů, v nichž je třeba hledat řešení právě těch otázek, které zákonem o místních
poplatcích řešeny nejsou. Takovou otázkou je i otázka, jak řešit rozpor mezi výší poplatku odvedeného a výší,
která podle poplatníka měla být odvedena. A oním subsidiárně po užitelným předpisem byl do 31. 12. 2010
zákon o správě daní a poplatků, od 1. 1. 2011 daňový řád, o čemž mezi účastníky není sporu. Oba tyto
subsidiárně použitelné předpisy přitom byly v různých fázích řízení použitelné . Účinky úkonů učiněných
do 31. 12. 2010 podle zákona o správě daní a poplatků totiž zůstávají podle §264 odst. 2 daňového řádu
zachovány, ovšem počínaje 1. 1. 2011 bylo třeba řízení dokončit podle daňového řádu, jak stanovil jeho §264
odst. 1. Pohledem těchto předpisů je třeba posoudit jed notlivé žalobcovy úkony a reakce městského úřadu
a stěžovatele na ně.
[17] Klíčové je již žalobcovo podání ze dne 7. 10. 2010. V něm výslovně vyjádřil nesouhlas s výší místního
poplatku, která na něj dopadala podle obecně závazné vyhlášky č. 1/2010, a požádal o sdělení výsledku
vyměření místního poplatku ve smyslu §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Za této situace bylo jediným
správným postupem městského úřadu poplatek vyměřit a výsledek vyměření mu sdělit postupem podle §46 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků. Vyplývá to i z rozsudku Nejvyššího správníh o soudu ze dne 15. 5. 2007,
sp. zn. 2 Afs 175/2006 (publ. na www.nssoud.cz), podle něhož je konkludentní vyměření daně, tedy postup, při
jehož použití nemá daňový subjekt od správce daně k dis pozici žádné rozhodnutí, jež by mohl napadnout
odvoláním, na místě pouze tehdy, ‚kde není pochyb o obsahu daňového přiznání a o jeho správnosti. V takovém
případě není třeba pochybovat o ústavnosti tohoto způsobu vyměření daně, a to bez ohledu na to, že se výsledek
vyměření nesděluje. Daňový subjekt jednoznačně deklaruje svou vůli zdanit určité konkrétní příjmy a správce daně
o správnosti a úplnosti přiznání nemá pochyb.‘ V citovaném případě daňový subjekt předložil k výzvě správce
daně dvě daňová přiznání, a to ve vztahu k rozhodnému spornému příjmu zcela opačná, přičemž jejich předložení
doprovodil i písemným vyjádřením, jímž se k rozporu mezi oběma daňovými přiznáními vyjádřil tak, že dodatečné
daňové přiznání obsahující sporný příjem podává jen proto, aby splnil výzvu, že je však nepovažuje za správné,
neboť tento příjem sice obdržel, ale nepovažuje jej za dani podléhající. Za této situace pokládal zdejší soud
za nutné, aby rozpornost projevené vůle daňového subjektu správce daně odstranil vydáním rozhodn utí o dani.
[18] Nyní posuzovaná situace je obdobná. Žalobce zde nepodal sice dvě daňová p řiznání, ale podal ohlášení,
na jeho základě si spočítal a zaplatil místní poplatek, aby se neoctl v prodlení, z ároveň ale výslovně uvedl,
že s takto zjištěnou výší poplatku nesouhlasí. I zde měl tedy městský úřad daň vyměřit a výsledek vyměření sdělit
žalobci postupem podle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, jak uvedeno výše. Pokud se tak nestalo,
bylo naprosto pochopitelné, že proti takto vzniklému konklud entnímu vyměření daně podal žalobce odvolání.
Vzhledem k tomu, že na sdělení vyměření daně měl žalobce právo již poté, co o ně požádal, nemohl městský úřad
platně namítat, jak činil ve svém rozhodnutí ze dne 13. 12. 2010, že dosud neuplynula lhůta pro vydá ní
platebního výměru, a proto nelze podat odvolání proti konkludentnímu vyměření daně. Odvolání proti tomuto
konkludentnímu vyměření daně bylo možno podat a mělo být takto posouzeno. Pokud se tak nestalo, bylo zcela
namístě, že krajský soud svým nyní posuzovaným rozsudkem zrušil v souladu s §78 odst. 3 s. ř. s. jak
rozhodnutí stěžovatele, jemuž bylo předtím postoupeno jako odvolání podání označené žalobcem jako žaloba, tak
předchozí rozhodnutí městského úřadu.
[19] Obě rozhodnutí totiž byla založena na nes právné úvaze, že se ve věcech místních poplatků uplatní nalézací
řízení pouze v případě nesprávného či pozdního zaplacení poplatků, jak stěžovatel tvrdí i nyní v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud výše vyložil, že má k nalézacímu řízení dojít i tehdy , kdy poplatník poplatku má zaplatit
poplatek ve výši, s níž nesouhlasí, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaně vyjádří. Opačné řešení, prosazované
stěžovatelem a městským úřadem, jej buď nutí stát se neplatičem a čelit hrozbě zvýšení místního poplatku
až na trojnásobek, nebo jej zbavuje možnosti dosáhnout vydání rozhodnutí, jeho ž zákonnost by mohl napadnout
v rámci daňového řízení a posléze v rámci soudního přezkumu. Takové lpění na tom, že v rámci řízení o místním
poplatku nebylo možno vykročit za hranice §11 zákona o místních poplatcích, je třeba v souladu s názorem
krajského soudu a žalobce odmítnout a přistoupit k subsidiárnímu použití předpisů, na něž odkazuje §13
zákona o místních poplatcích.
[20] Smyslem subsidiárního použití právních předpisů by tot iž mělo být nacházení odpovědí na otázky, na něž
samotný předpis, který na použití jiného právního předpisu odkazuje, odpovědi nenabízí, či řešení problémů, které
neřeší. Zákon o místních poplatcích je postaven na předpokladu, že při placení místních popla tků obvykle nebude
vzhledem k jejich jednoduchosti docházet k rozporům mezi poplatníkem místního poplatku a obecním úřadem,
který jej spravuje, ohledně toho, zda má být místní poplatek uhrazen a v jaké výši. Proto zákon o místních
poplatcích obsahuje relativně jednoduchou procesní úpravu. Tu nemohou obce doplnit partikulárními procesními
úpravami v podobě obecně závazných vyhlášek (viz citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 6/09), zákonodárce ji však obecně doplnil subsidiárně pou žitelnou úpravou zákona o správě daní
a poplatků, později daňového řádu. Proto ve chvíli, kdy v řízení o místním poplatku, jenž měl být odveden
žalobcem, vyvstaly otázky, jež nebylo možno uspokojivě vyřešit, bylo namístě postupovat podle této subsidiární
úpravy. Pokud tak městský úřad a stěžovatel neučinili, zatížili své rozhodnutí n ezákonností, v čemž je třeba
se ztotožnit s krajským soudem. Bylo tak nutno jejich rozhodnutí zrušit a dát jim možnost provést řízení nově,
za subsidiárního použití daňového řádu, jenž je nyní účinný.“
[12] Na tomto svém právním názoru vyjádřeném v rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 setrval
2. senát i při předběžné poradě v nyní posuzované věci. Dosud zaujaté názory 1. a 2. senátu se liší
jednak v otázce, zda má místně příslušný správce místního poplatku vydat platební výměr, pokud
jeho poplatník sice místní poplatek zaplatí, ale s jeho placením nesouhlasí; a jednak v otázce, zda
v případě nevydání takového platebního výměru dojde ke konkludentnímu vyměření místního
poplatku, proti němuž lze platně podat odvolání. Pro úplnost je třeba uvést, že na názor obsažený
v citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 výslovně odkázal Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62.
[13.] Z důvodu tohoto rozporu je věc podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. předkládána
rozšířenému senátu, coby jedinému orgánu, kterému přísluší tuto momentálně nejednotnou
judikaturu sjednotit.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve s ložení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jiří Palla, JUDr. Barbara
Pořízková, JUDr. Kateřina Šimáčková a JUDr. Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou
namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst . 1 s. ř. s.) do jednoho týdne
od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci podat svá vyjádření
k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.
V Brně dne 17. ledna 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu