ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.6.2013:11
sp. zn. 2 As 6/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2012, č. j. 7 A 295/2011
- 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o zrušení rozhodnutí žalované ze dne
18. 2. 2010, č. j. 444/10, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci, usnesením ze dne
10. 12. 2012, č. j. 7 A 295/2011 - 93, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.
Městský soud toto osvobození podle §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl několik pochybení městského soudu, která jsou podle
jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Především uvedl, že městský soud
fabuluje o počtu jím vedených řízení a tím uvádí v omyl stěžovatele i vládu ČR. Vede-li městský
soud o jedné věci více řízení, nejde o ojedinělý jev. Stěžovatel městskému soudu vytkl, že „nelíčí
žalobu“ a že toliko opsal odůvodnění rozhodnutí jiných senátů v obdobných věcech. Podle
stěžovatele lze odepřít osvobození od soudních poplatků v případě, že žaloba je zjevně
neúspěšná; pokud však městský soud vycházel při své úvaze jen z povahy vedených sporů,
dopustil se libovůle. Výsledkem je, že městský soud zakazuje stěžovateli domáhat se soudní
ochrany před „podivnou činností ČAK“. Městský soud, dle názoru stěžovatele, rezignoval
na racionální a nestranné rozhodování; nevysvětlil ani, v čem má spočívat samoúčelný charakter
posuzovaného sporu a rozhodnutí zneužil „k další skandalizaci žalobce“. Odůvodnění napadeného
usnesení je nepravdivé a vychází ze skutečností, které nejsou předmětem původní žaloby, nýbrž
žaloby rozšířené a odloučeně vedené pod sp. zn. 11 A 295/2011. Stěžovatel proto navrhl,
aby zdejší soud napadené usnesení zrušil a přikázal městskému soudu tuto soudní věc spojit
s řízeními vedenými pod sp. zn. 7 A 106/2010 a 11 A 295/2011.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Jak
vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků při
splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3; doložení nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu
tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních
poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně
odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, když uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení či o zrušení určení advokáta stěžovateli v různých právních
věcech s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální
nepřesnosti v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho
snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů
žalované i soudu; tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud
konstatoval, že žalobní námitky a procesní postup stěžovatele jsou opět jen úsilím o jakousi
samoúčelnou procesní čistotu.
Nejvyšší správní soud ostatně ani nemohl přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané zdejším soudem
i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným
okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné
právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost
účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně
povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím
nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy
nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc
skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné
soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však
předmětný spor nemá.
Lze tak učinit závěr, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (například že soud
nelíčí žalobu či že opsal odůvodnění rozhodnutí jiných senátů či že vede více řízení o jedné věci
a tím má fabulovat počet vedených řízení). Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
Pokud jde o tvrzení, že městský soud vycházel i ze skutečností, které jsou předmětem jiného
řízení, konstatuje Nejvyšší správní soud, že takový postup městského soudu nemohl vliv
na zákonnost napadeného usnesení. Městský soud vycházel z podkladů, které jsou obsaženy
v soudním spise, a to že některá podání stěžovatele byla posléze vyloučena k samostatnému
projednání, nemůže mít vliv na to, že věcně stále (byť i jen nepřímo) souvisí s nyní
projednávanou věcí.
Pokud stěžovatel požadoval, aby zdejší soud přikázal městskému soudu, aby spojil určitá
řízení, pak se tímto návrhem soud neměl jak zabývat, neboť soudní řád správní nedává
Nejvyššímu správnímu soudu takovou pravomoc.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalované nelze
z povahy napadeného usnesení o procesní úspěšnosti v tomto řízení vůbec uvažovat. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu