ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.7.2013:11
sp. zn. 2 As 7/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. 7 A 58/2012 -
27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2011,
č. j. 306/11, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci, usnesením ze dne 5. 12. 2012,
č. j. 7 A 58/2012 - 27, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a současně zamítl jeho
žádost o ustanovení zástupce. Osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje
zneužití tohoto institutu. Jelikož nebyla splněna jedna z podmínek pro ustanovení zástupce podle
§35 odst. 8 s. ř. s., městský soud tuto žádost zamítl.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl několik pochybení městského soudu, která jsou podle
jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Především uvedl, že městský soud
fabuluje o počtu jím vedených řízení a tím uvádí v omyl stěžovatele i vládu ČR. Vede-li městský
soud o jedné věci více řízení, nejde o ojedinělý jev. Městský soud vydal napadené usnesení bez
podkladu, neboť stěžovatel tvrdí, že žádost o ustanovení zástupce ani o osvobození od soudních
poplatků nepodal. Stěžovatel se cítí být uváděn v omyl, pokud jednou městský soud rozhoduje
bez podkladů a v jiných případech vyžaduje připojit „další majetkové přiznání de facto“. Konečně
stěžovatel městskému soudu vytkl, že „nelíčí žalobu“ a že toliko opsal odůvodnění rozhodnutí
jiných senátů v obdobných věcech.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Jak
vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků při
splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný; 3. doložení nedostatku prostředků. Obdobně
z §35 odst. 8 s. ř. s. vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy, jsou-li kumulativně
splněny tři podmínky: 1) účastník podal návrh na ustanovení zástupce; 2) jde o účastníka, u něhož
jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; 3) je to třeba k ochraně jeho zájmů.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu
tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních
poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně
odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, když uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět a potažmo pak nemohlo být vyhověno ani
žádosti o ustanovení zástupce. Vedle počtu vedených sporů, což by samo o sobě ještě nemohlo
svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal na průběh tohoto sporu,
který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti rozhodnutím žalované o určení
či zrušení určení advokáta stěžovateli v různých právních věcech s tím, že stěžovatel v rámci
prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesnosti v postupu žalované, lpí
na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není vyřešení samotného
sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu; tento postup přitom
stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud konstatoval, že žalobní námitky
a procesní postup stěžovatele jsou opět jen úsilím o jakousi samoúčelnou procesní čistotu.
Nejvyšší správní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané zdejším soudem
i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným
okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné
právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost
účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně
povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím
nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech,
kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc
skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné
soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však
předmětný spor nemá.
Lze tak učinit závěr, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci. Za situace, kdy nebyla
splněna jedna z podmínek §35 odst. 8 s. ř. s. (předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků) nebylo možno stěžovateli ani ustanovit zástupce, což městský soud rovněž ve svém
usnesení uvedl.
Ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. namítal stěžovatel dále procesní zmatečnost,
spočívající v tom, že nebyly dány podmínky řízení pro rozhodování městského soudu, neboť
žádnou z těchto žádostí vůbec nepodal. Nejvyšší správní soud ověřil průběh řízení
a listiny založené v soudním spise sp. zn. 7 A 58/2012 a v souvisejícím soudním spise
sp. zn. 7 A 59/2012 a shledal, že je stěžovatelova námitka lichá. Stěžovatel podáním ze dne
2. 11. 2011, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 14. 11. 2011, požádal o ustanovení
zástupce a o osvobození od soudních poplatků, přičemž v záhlaví svého podání určil,
že se vztahuje mimo jiné k soudnímu řízení vedenému pod sp. zn. 30 A 34/2011. Předmětný spis
byl veden pod touto spisovou značkou v době, kdy se ještě nacházel u Krajského soudu v Brně,
tj. předtím než byl postoupen městskému soudu. Tato žádost stěžovatele je zažurnalizována
v souvisejícím soudním spise vedeném pod sp. zn. 7 A 59/2012, neboť i tohoto spisu se žádost
týkala (a sice pod dřívější sp. zn. 30 A 104/2011 Krajského soudu v Brně). Je sice
pochybením městského soudu, že tuto žádost nenechal zažurnalizovat i do soudního spisu
sp. zn. 7 A 58/2012, nicméně to není vada, která by mohla mít vliv na zákonnost vydaného
rozhodnutí. Rozhodné je, že městský soud o podané žádosti rozhodl, což byla jeho zákonná
povinnost.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (například že soud
nelíčí žalobu či že opsal odůvodnění rozhodnutí jiných senátů či že vede více řízení o jedné věci
a tím má fabulovat počet vedených řízení). Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalované nelze
z povahy věci o procesní úspěšnosti vůbec uvažovat. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu