ECLI:CZ:NSS:2013:3.ANS.6.2013:13
sp. zn. 3 Ans 6/2013 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. F. D.,
zastoupený JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8 -
Karlín, proti žalované: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, se sídlem
Sněmovní 4, 118 26 Praha 1, zastoupená JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem
Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, o ochraně proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 10 A 191/2012 – 49,
o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013,
č. j. 10 A 191/2012 – 49, se p ř i z n á v á odkladný účinek do doby, než nabude právní
moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010 – 61.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010 – 61, Městský soud v Praze zrušil
rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2010, č. j. 4166/2010, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná
tímto rozhodnutím zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. 2. 2010, č. j. KV/3.2.10/017K, jímž mu byla
podle §2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a §33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb.,
o Nejvyšším kontrolním úřadu, uložena pokuta ve výši 50.000 Kč z důvodu zjištění kontrolního
výboru žalované, že žalobce jako prezident Nejvyššího kontrolního úřadu odmítl poskytnout
součinnost při kontrole hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu prováděné na základě
usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 1278 ze dne 12. 6. 2009.
Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 20. 12. 2012 se žalobce domáhal
ochrany proti nečinnosti žalované. Tvrdil, že žalovaná k datu podání žaloby o jeho odvolání
ve výše uvedené věci znovu nerozhodla a zůstala nečinnou. Rozsudkem ze dne 9. 4. 2013,
č. j. 10 A 191/2012 – 49, Městský soud v Praze uložil žalované povinnost vydat do 30 dnů
od právní moci rozsudku rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí kontrolního výboru
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. 2. 2010, č. j. KV/3.2.10/017K.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná kasační stížnost.
Navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
do doby rozhodnutí o kasační stížnosti, kterou podala proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010 – 61. Svůj návrh zdůvodnila tím, že kasační stížností
napadla i uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno její původní
rozhodnutí o odvolání žalobce. V obou kasačních stížnostech přitom uplatnila totožné námitky:
Poukázala na volný mandát poslanců, kdy poslanci vykonávají svůj mandát osobně v souladu
se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Dále vznesla námitku diskontinuity
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a mandátu poslanců v 5. a 6. volebním
období. Žalovaná je přesvědčena, že poslancům Sněmovny 6. volebního období nelze uložit,
aby znovu rozhodovali ve věci, ve které rozhodovali poslanci Sněmovny 5. volebního období
a to i ve vztahu ke kontrolnímu výboru z 5. volebního období, který již v 6. volebním období
neexistuje.
Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá
kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele
přiznat. Přitom přiměřeně užije §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh
žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle
§73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem
účinky napadeného rozhodnutí.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení –
před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně
žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak jsou nepochybně
představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Dle dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu tak např. nelze spatřovat „nenahraditelnou újmu“
(pojem obsažený v §73 odst. 2 s. ř. s. ve znění do 31. 12. 2011) způsobenou žalovanému
v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového
pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 33,
www.nssoud.cz; usnesení ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publ. pod č. 982/2006 Sb.
NSS).] S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu,
je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem
vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána
kasační stížnost.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž
bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší
správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala
by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem
kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí
opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového
rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího
správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní
rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může
být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně
rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními
instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud
připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Právě na výše popsanou problematickou situaci, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná
správní rozhodnutí, v podstatě poukázala žalovaná ve svém návrhu na odkladný účinek.
Vzhledem k tomu, že podala kasační stížnost i proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010 – 61, jímž bylo zrušeno její původní rozhodnutí o odvolání
žalobce, totiž reálně hrozí situace, že by po vydání nového rozhodnutí o odvolání mohlo
za podmínky zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010
– 61, „ožít“ její původní rozhodnutí, jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto. Tato situace
pak hrozí právě do doby, než nabude právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 11 A 138/2010 – 61. Veden uvedeným názorem rozšířeného senátu dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že tento nežádoucí stav je v rozporu s principem právní jistoty a současně
představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
žalobci či jiným osobám. Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu