ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.54.2013:18
sp. zn. 3 As 54/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím žalované
ze dne 2. 1. 2012 č. j. 3667/11, 3676/11, 3677/11, 3680/11, 3682/11, 3685/11, 3686/11,
3687/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
8. 2. 2013, č. j. 5 A 126/2012 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost ¨s e zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal žalobu proti shora označeným rozhodnutím České
advokátní komory a domáhal se jejich zrušení. Uvedenými rozhodnutími nebyl stěžovateli určen
advokát k poskytnutí právní služby podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalovaná
uvedla v odůvodnění napadených rozhodnutí, že pokud stěžovatel žádá o poskytnutí právní
služby bezplatně nebo za sníženou odměnu, je povinen současně s podáním návrhu na zahájení
řízení prokázat své majetkové poměry způsobem odpovídajícím vyhlášce č. 276/2006 Sb.
Stěžovateli je tato podmínka dobře známa, neboť ke dni vydání rozhodnutí mu již bylo určeno
více než 240 advokátů. Proto také žalovaná nevyzývala stěžovatele k doplnění podání
a stěžovateli advokáta neurčila.
V žalobě stěžovatel zejména namítal, že vydaná rozhodnutí jsou nezákonná, protože
všechna obsahují stejné formální odůvodnění a z různých (podrobně vylíčených důvodů)
představují akt svévole. V reakci na výzvu Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
k zaplacení soudního poplatku požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků.
Usnesení Městského soudu v Praze
Městský soud stěžovateli usnesením napadeným kasační stížností nepřiznal osvobození
od soudních poplatků.
Městský soud nejprve konstatoval, že jsou mu z jeho úřední činnosti dostatečně známy
majetkové poměry stěžovatele a že nepochybuje o tom, že stěžovatel je nemajetný. Existují
však jiné důvody pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel totiž podle názoru
městského soudu zneužívá osvobození od soudních poplatků a jeho úspěšné žádosti
o osvobození od soudních poplatků jak v řízení o žalobách, tak v řízení o kasačních stížnostech,
jej povzbuzují k další procesní aktivitě, která nijak nesvědčí ani o snaze dobrat se vyřešení sporné
právní otázky, ani o tom, že stěžovatel vůbec bere na zřetel rozhodnutí soudů, jež mu opakovaně
z týchž důvodů nevyhověly. Městský soud uvedl, že eviduje u stěžovatele 326 žalob (z toho 149
nerozhodnutých), které v naprosté většině napadají rozhodnutí České advokátní komory,
případně její nečinnost nebo nezákonný zásah. Zpravidla tyto spory vycházejí ze žádosti
o bezplatnou právní službu podle §18 odst. 2 zákona o advokacii pro podání ústavní stížnosti
proti rozhodnutím civilních a správních soudů. Městský soud dále popisuje opakovaný
stereotypní průběh těchto sporů.
Městský soud vychází z toho, že samotný údaj o množství sporů vedených stěžovatelem
nesvědčí o samoúčelnosti jeho žalob, pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků
je však podstatný samotný způsob, jakým stěžovatel své soudní spory vede a jaká je jejich
podstata. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je žaloba ze strany stěžovatele pouze
šikanózním výkonem práva. Námitky stěžovatele opět pouze vyjadřují nelibost vůči správnímu
orgánu a poukazují na četné vady rozhodnut, přičemž však jde o vady smyšlené, resp.
stěžovatelova tvrzení nesvědčí ani tak o skutečných pochybeních správního orgánu jako
o stěžovatelově přesvědčení, že správní orgán je proti němu zaujat, postupuje vůči němu
svévolně a šikanózně, aplikuje neúčinné a ústavně nekonformní předpisy apod. Stěžovatel
v projednávané věci nesplnil povinnost prokázat své majetkové poměry za účelem posouzení
žádosti o bezplatnou právní službu žalovanou. Soud v tomto ohledu spolu se žalovanou považuje
za zbytečné vyzývat stěžovatele k doplnění potřebných údajů. Pro stěžovatele by to byla pouze
další příležitost, jak polemizovat se žalovanou a opět kritizovat její postup, což ostatně činí
v žalobě.
Městský soud konstatoval, že smyslem řízení a jednotlivých návrhů v případě stěžovatele
tak již není ochrana jeho práv, ale postupně se jím stává samotné vedení sporu, původní smysl
vedení pře ustupuje do pozadí a motivací pro další proces je tento proces samotný. Stěžovateli
nelze upřít právo napadat u soudu úkony správního orgánu, nelze však také přehlédnout způsob,
kterým tak stěžovatel činí. Pokud stěžovatel hodlá svá práva vymáhat soudní cestou,
a to v takovém rozsahu a způsobem, jak byl výše popsán, je třeba po něm spravedlivě požadovat,
aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na počet sporů, které
stěžovatel vede, a na samoúčelnou povahu některých uplatněných procesních návrhů je třeba
jeho žádost o osvobození od poplatku považovat za zneužití institutu osvobození od soudních
poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 26. 2. 2013 stěžovatel brojí proti tomuto usnesení městského
soudu. Stěžovatel namítá, že městský soud uvažuje o návrhu na zahájení řízení v minulém čase,
proto má výrok na č. l. 41 za rozhodnutí v procesu konečné. Usnesení je také podle názoru
stěžovatele „svévolným aktem“ soudu, neboť odpovídajícím způsobem neshrnuje žalobní
důvody. Soud podle názoru žalobce „implicitně“ předpokládá, že nebude posuzovat, zda jsou
žalobní návrhy zjevně neúspěšné, čímž ignoruje platný procesní předpis.
Dále stěžovatel namítá, že odůvodnění soudního rozhodnutí není závazné, odůvodnění
proto nenahrazuje výrok rozhodnutí. Městský soud se podle názoru stěžovatele snaží stěžovatele
skandalizovat. Přitom stěžovatel se necítí být povinen vyvracet „klevety“ šířené v rozhodnutí
městského soudu. Stěžovatel namítá, že odepřít osvobození od soudních poplatků
přes nedostatek prostředků je možné tehdy, pokud je žaloba zjevně neúspěšná. Městský soud
přitom uzavírá, že důvodem neosvobození je povaha sporů, které stěžovatel vede. Soud
znemožňuje dosáhnout navrhovateli ochrany před rozhodnutími České advokátní komory.
Podle názoru stěžovatele městský soud obchází zákon, pokud odmítá vydat rozsudek,
ač by byl zamítavý. Soud tím de facto posuzuje žalobní tvrzení „bez práv účastníka řízení“.
Svévoli městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že tvrzené vady rozhodnutí hodnotí
jako smyšlené s odůvodněním, že jsou smyšlené. Soud též podle názoru stěžovatele
odpovídajícím způsobem neposoudil jedinou žalobní námitku, ač hodnotí, že žaloba
je neúspěšná. Nedůvodnost žaloby odůvodňuje doslovným opisem odůvodnění napadených
správních aktů. V žalobě se podle názoru stěžovatele tvrdí příkrý nesoulad vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti se zmocněním v zákoně, což městský soud ignoruje a předstírá spolu s Českou
advokátní komorou opak.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ust. §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. S přihlédnutím k charakteru
napadeného usnesení netrval Nejvyšší správní soud na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele v řízení advokátem (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, dostupný na www.nssoud.cz).
Přestože stěžovatel důvody kasační stížnosti nepodřadil pod důvody uvedené v §103 odst. 1
s. ř. s., je možno z obsahu kasační stížnosti seznat, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že použití minulého času v odůvodnění
rozhodnutí napadeného kasační stížností nemohlo mít žádný vliv na zákonnost tohoto
rozhodnutí městského soudu, neboť představovalo pouhou logickou prezentaci děje, který
se odehrál v minulosti. Z hlediska přezkoumání předmětného usnesení městského soudu je zcela
nepodstatné, jaký čas byl v odůvodnění rozhodnutí městského soudu použit.
Dále je třeba zdůraznit, že kasační stížností napadené usnesení městského soudu není
rozhodnutím ve věci samé, kterým by bylo rozhodováno o stěžovatelově žalobě. Usnesením
městského soudu se zabývá toliko posouzením, zda stěžovatel splňuje podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být jedním
z hledisek při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků vždy také posouzení
případného svévolného uplatňování práva navrhovatelem. Nejvyšší správní soud zde odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, z něhož odkazuje na část
argurmentace: „Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti
o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.“
(Závěry tohoto rozsudku byly potvrzeny také usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1556/10, dostupným na http://nalus.usoud.cz.)
Městský soud se tedy správně zabýval také povahou sporu vedeného stěžovatelem, kterou
v hrubých rysech popsal, aniž by se však zabýval žalobními námitkami stěžovatele. Věcné
posouzení žalobních námitek stěžovatele by mělo své místo teprve v meritorním rozhodnutí
ve věci. Usnesení, kterým se rozhoduje o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních
poplatků však rozhodnutím ve věci není. Proto nelze usnesení městského soudu napadenému
kasační stížností vytknout, že neobsahuje shrnutí žalobních bodů nebo že se nezabývá v žalobě
tvrzeným nesouladem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti se zmocněním v zákoně. Městský soud
rovněž charakterizoval stěžovatelem v žalobě namítané vady rozhodnutí žalované jako „smyšlené“,
resp. upřesnil, že „žalobcova tvrzení nesvědčí ani tak o skutečných pochybeních správního orgánu jako
o žalobcově přesvědčení, že správní orgán je proti němu zaujat, postupuje vůči němu svévolně a šikanózně, aplikuje
neúčinné a ústavně nekonformní předpisy, a tak podobně“. Tímto charakterizováním stěžovatelových
námitek se však městský soud nevyjádřil k jejich důvodnosti, pouze tak ilustroval charakter
vedeného sporu.
Nejvyšší správní soud také pro úplnost dodává, že není zřejmé, proč stěžovatel namítá,
že odůvodnění rozhodnutí nenahrazuje jeho výrok. V projednávané věci městský soud
rozhodoval o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků a tomu také výrok
kasační stížností napadeného usnesení odpovídá. Jak bylo vysvětleno výše, rozhodnutí městského
soudu napadené kasační stížností není rozhodnutím ve věci samé a ani jej svým odůvodněním
nenahrazuje a nahrazovat nemůže.
Důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků nebyla
jakákoli úvaha o zjevné neúspěšnosti jeho žaloby, jak plyne i z odůvodnění napadedného
usnesení na str. 2 a 3, nýbrž šikanózní postup stěžovatele jak v předcházejících řízeních
před městským soudem, tak v nyní projednávané věci, a kverulatorní charakter jeho sporů.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze popis šikanózního postupu stěžovatele
v soudních řízeních jím vedených považovat za skandalizaci stěžovatele. Obstrukční postup
stěžovatele v jím vedených řízeních je ostatně znám z úřední činnosti i zdejšímu soudu
(srov. např. argumentaci usnesení zdejšího soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8 As 71/2012 – 13,
které se týkalo stěžovatele a je mu proto známo).
Usnesení městského soudu též neznemožňuje stěžovateli domáhat se ochrany
před rozhodnutími žalované, resp. dosáhnout rozhodnutí ve věci samé. Z kontextu celé
projednávané věci a napadeného usnesení městského soudu pouze vyplývá, že stěžovatel bude
v dalším řízení povinen nést, i přes svou nemajetnost, náklady tohoto řízení včetně soudních
poplatků, a to v příčinné souvislosti s šikanózním způsobem vedení sporu. O tuto situaci se tedy
stěžovatel zasloužil výhradně sám. Městský soud správně zdůraznil, že se nejedná o ojedinělý
případ, protože takto stěžovatel postupuje i v jiných věcech vedených u městského soudu.
Vyslovený závěr městského soudu rovněž není ústavně nekonformní. Např. v usnesení ze dne
17. 8. 2000, sp. zn. IV ÚS 271/2000 Ústavní soud konstatoval, že je-li soudem rozhodováno k návrhu
účastníka řízení o osvobození od soudního poplatku podle §138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování
posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však
žalovaný náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají,
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu