ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.47.2012:30
sp. zn. 3 Azs 47/2012 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. R.,
zast. JUDr. Libuší Šmehlíkovou, advokátkou, se sídlem Michálkovická 108, Ostrava - Slezská
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 2. 2012, č. j. OAM-384/ZA-06-K01-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2012, č. j. 61 Az 2/2012 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Libuši Šmehlíkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2.880 Kč, která ji bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 12. 9. 2012 kasační stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 30. 8. 2012, č. j. 61 Az 2/2012 - 60
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 2. 2012, č. j. OAM-384/ZA-06-K01-2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“) o neudělení
mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Krajský soud v napadeném rozsudku a v řízení jeho vydání předcházejícím vycházel
z toho, že stěžovatel při pohovoru k žádosti dne 3. 11. 2010 odpověděl na otázku, z jakých
důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany, že se nemá kam vrátit a nemůže pracovat.
Co se týče zdravotního stavu, cítí se špatně, bolí jej celé tělo. V České republice již pobýval
v letech 1999, 2002, 2003, 2005, a to pracovně. V případě návratu má strach z pomsty. Vlast
opustil v dubnu 2006, kdy na Ukrajině byl svědkem napadení. Řekl to známému z učiliště,
který pracoval jako policista. Proběhl soud a dva útočníky zavřeli, patřili k mafii. Zbývající
členové jej hledali, a proto musel utéct. Do vlastnoručně psaného prohlášení stěžovatel uvedl,
že se nemá kam vrátit, má zdravotní problém a vrátit se nemůže kvůli pomstě mafie. Z obsahu
správního spisu žalovaného dále krajský soud zjistil, že dne 12. 11. 2010 byl se stěžovatelem
proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dne 24. 1. 2012 pak doplňující
pohovor. Stěžovatel při těchto pohovorech potvrdil opětovně, že v České republice žije od roku
2006, má zdravotní problémy a rok již nemůže pracovat. V době zajištění se podrobil operaci
v Mladé Boleslavi, bližší informace o svém zdravotním stavu však nemá. Vylíčil problémy
ohledně mafie a obavy z toho, že se na něj vyptávali a slibovali mu pomstu. Tyto informace
má od známého, osobně žadateli však nikdo nevyhrožoval a s nikým se nepotkal. V případě
návratu na Ukrajinu se bojí mafiána, proti kterému poskytoval informace, jelikož jeden
z uvězněných je již na svobodě. Dodal, že žádné potíže se státními orgány země původu neměl.
Krajský soud zjistil, že žalovaný při posouzení stěžovatelovy žádosti vycházel ze zpráv o zemi
původu stěžovatele, a to informace Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „MZV“)
č. j. 127957/2011-LPTP ze dne 18. 1. 2011 a 25. 1. 2011, informace MZV č. j. 121230/2011-
LPTP ze dne 7. 12. 2011, informace MZV, č. j. 129871/2010-LPTP ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 111193/2009-LPTP ze dne 29. 7. 2009 a č. j. 106362/2009-LPTP ze dne 13. 5. 2009, zprávy
Ministerstva zahraničí USA (dále jen „MZ USA“) ze dne 8. 4. 2011 o dodržování lidských práv
na Ukrajině za rok 2010 a zprávy MZ USA ze dne 11. 3. 2010 o dodržování lidských práv
na Ukrajině za rok 2009 a údajů Infobanky ČTK – Země světa Ukrajina. Stran posouzení
zdravotního stavu stěžovatele pro účely hodnocení podmínek pro udělení humanitárního azylu
žalovaný vycházel z lékařské zprávy neurologické ordinace MUDr. J. M., H., z níž vyplývá, že u
stěžovatele byl diagnostikován celeberální syndrom, lehká axonální motorická neuropatie a
chronická hepatitida B. Podle propouštěcí zprávy Oblastní nemocnice Mladá Boleslav, a. s. ze
dne 27. 9. 2010 byla u stěžovatele provedena exstirpace tumoru s diagnózou nezhoubný novotvar
– mízní uzliny A II.-III. dx. Nad rámec shora uvedených listinných důkazů obsažených ve
správním spise žalovaného vyžádal krajský soud zprávy o zdravotním stavu stěžovatele. Ze
zprávy ze dne 25. 7. 2012 MUDr. H. P., NsP H., oddělení infekčního lékařství krajský soud zjistil,
že stěžovatel prodělal virovou hepatitidu typu A, B. Jeho stav je hodnocen jako lymská borelióza,
kdy neuroborelióza je vyloučena. V případě stěžovatele se podle těchto zjištění jednalo o
cereberální syndrom, dysartrii a ataxii při sekundární degeneraci mozečku toxonutritidní
etyologie. Cereberální syndrom potvrzuje i zpráva MUDr. J. M. ze dne 14. 3. 2012, stejně tak jako
lehkou axonální motorickou neuropatii a chronickou hepatitidu B. Tatáž lékařka se ve sdělení ze
dne 7. 8. 2012 vyjádřila tak, že neurologické onemocnění stěžovatele omezuje v chůzi na delší
trasy a ve vyjadřování (špatně srozumitelná řeč), ale nebrání případnému vycestování do země
původu – Ukrajiny.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel v průběhu celého správního řízení opakovaně
uváděl stejné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Těmito důvody byly obavy
z pomsty soukromých osob – mafie, o nichž stěžovatel podával informace známému policistovi.
Dalším důvodem je to, že se nemá kam vrátit a kde bydlet, že nedisponuje finančními prostředky
a má zdravotní potíže, pro které nemůže pracovat. Především krajský soud nepřisvědčil žalobní
námitce, že si žalovaný neopatřil dostatek relevantních informací o zemi jeho původu, Ukrajině,
resp. že tyto informace nejsou aktuální. S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 1. 2. 2012, je zcela přiléhavé, že žalovaný vycházel ze zprávy MZ USA o dodržování
lidských práv na Ukrajině za rok 2011, jakož i z informací MZV shora uvedených za léta 2009-
2011. Se zřetelem k těmto zprávám a k stěžovatelem uváděným skutečnostem sděleným
při pohovorech není důvodná jeho námitka, že žalovaný svým rozhodnutím porušil §12 zákona
o azylu. Stěžovatel se totiž v průběhu řízení nezmiňoval o žádné činnosti související
s uplatňováním politických práv a svobod, v důsledku čehož by byl pronásledován v zemi
původu. Stěžovatel se mýlí, pokud poukazuje v žalobě na to, že je „příslušníkem sociální skupiny
osob, které poskytly informace relevantní pro trestní stíhání osob náležejících k určité zločinecké skupině, a že pro
tuto příslušnost k této sociální skupině se cítí se být pronásledován“. Z této skutečnosti rozhodně nelze
učinit závěr, že stěžovatel náleží k sociální skupině, jak má na mysli ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu. Obavy z pronásledování ze strany soukromých osob nelze považovat za azylově
relevantní za situace, kdy z citovaných zpráv o zemi původu stěžovatele vyplývá možnost obrátit
se o pomoc na příslušné státní orgány Ukrajiny. Žalovaný ostatně v této souvislosti upozorňuje
na informaci MZV ze dne 19. 1. 2010 o tom, že v případě takovýchto potíží existuje možnost
se obrátit na orgány ministerstva vnitra, tj. policii, příp. nevládní organizace. Existuje také
možnost se domáhat obrany proti jednání samotné policie v případě trestné činnosti policistů.
Není také možno přisvědčit žalobcovým námitkám, co se týče údajného porušení ustanovení §14
a §1 4a zákona o azylu. Ustanovení §14 umožňuje udělení tzv. azylu z humanitárních důvodů.
Za tím účelem vycházel žalovaný z lékařských zpráv založených ve správním spise a krajský
soud provedl důkaz shora citovanými lékařskými zprávami o žalobcově zdravotním stavu.
Z nich vyplývá, že žalobcův zdravotní stav je nepříznivý, avšak není překážkou k návratu
do země původu. Co se týče vytýkaného porušení ust. §14a zákona o azylu, toto porušení
stěžovatel spatřuje v tom, že v případě návratu do země původu mu hrozí riziko vážné újmy
ze strany soukromých osob, přičemž stát mu není schopen poskytnout účinnou ochranu.
Stěžovatelova námitka byla ve vztahu k ustanovení §14a zákona o azylu irelevantní, neboť pojem
tzv. vážné újmy definuje odst. 2 citovaného zákonného ustanovení, podle kterého se za vážnou
újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Mezi takto vymezený pojem vážné újmy není možno zařadit stěžovatelem uváděný důvod obav
z jednání soukromých osob, a tedy i důvod pro udělení tzv. doplňkové mezinárodní ochrany.
Se zřetelem k výše uvedenému není rozhodující žalobní námitka týkající se problému
nevěrohodnosti žalobcových tvrzení, na které poukazuje žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, a že stěžovatel v tomto směru považuje za nezákonné, že mu žalovaný nekladl
další podrobnější otázky, kterými by nelogičnost odpovědi vysvětlil. I když rozpory
ve výpovědích, tak jak byly zaprotokolovány při jednotlivých pohovorech, lze připustit,
rozhodující je to, že porušení zákona o azylu a správního řádu žalovaným krajský soud v průběhu
řízení neshledal.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku a jejím doplnění stěžovatel uvedl, že proti
němu brojí z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnosti napadeného rozsudku z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel zrekapituloval své výpovědi
z pohovoru k žádosti z řízení před žalovaným, jakož i průběh řízení před krajským soudem.
Citoval ustanovení §14 a §14a zákona č. 325/1999 Sb. a poukázal na to, že důvody pro udělení
azylu uvedené v těchto ustanoveních jsou v jeho případě dány. Na státní orgány Ukrajiny
se obrátit nemůže, neboť k nim nemá důvěru. Stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti
napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla již jednou poskytnuta soudní ochrana individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci, přičemž další procesní
postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele,
ale je podmíněn již výše uvedeným přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který
demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně (rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu); 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon (to znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně); 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Zde je nutné upozornit, že stěžovatel neuvedl žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti.
Ve své kasační stížnosti doplněné ustanovenou advokátkou pouze uvádí, že krajský soud
měl jeho žalobě vyhovět, neboť důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §14 a §14a
jsou v jeho případě naplněny, přičemž jeho návrat do vlasti není možný, neboť se nemůže obrátit
na ukrajinské státní orgány. Kasační stížnost tak neobsahuje vůbec odůvodnění „přesahu
vlastních zájmů stěžovatele“ tak, jak je vymezila citovaná judikatura. K tomu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že postup krajského soudu v řízení o žalobě byl zcela v souladu se zákonem,
neboť krajský soud dostatečně a úplně zjistil skutkový stav věci jak ze správního spisu
žalovaného, tak i vlastním doplněním dokazování. Krajský soud se vypořádal se všemi žalobními
námitkami a přezkoumatelně a přesvědčivě své zamítavé rozhodnutí odůvodnil.
Na všechny žalobní námitky přitom dává jednoznačnou odpověď ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu ve věcech mezinárodní ochrany, přičemž závěry krajského soudu
v napadeném rozsudku z rámce této judikatury nijak nevybočují. Nejvyšší správní soud
se tak mohl zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatele pouze v obecné rovině
za použití shora nastíněných právních úvah.
Krajský soud naprosto přesvědčivě vyvrátil stěžovatelovu námitku, že si žalovaný nezjistil
dostatek relevantních informací o zemi původu stěžovatele, neboť ze správního spisu vyplývá,
že žalovaný vycházel ze zprávy MZ USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2011,
jakož i ze starších informací z let 2009 – 2011. V dané věci jde zcela zjevně o případ tvrzeného
pronásledování soukromými osobami, což ve smyslu platné právní úpravy azylovým důvodem
není. Ostatně již z počáteční a později ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60) plyne,
že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském
státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel
podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy
žalobce se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Dále Nejvyšší
soud již také judikoval, že obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí
v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil
se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu (viz k tomu
jeho rozsudek ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, www.nssoud.cz. Stěžovatel navíc
sám připustil, že žádné potíže s orgány v zemi původu neměl a jeho strach před pronásledováním
je pouze zprostředkovanou obavou (tvrzená vědomost od známého) bez relevantních
podložených skutečností, které by tomu nasvědčovaly.
Stěžovatel se dále dovolával toho, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu. I na tuto námitku poskytuje judikatura dostatečnou odpověď. Jak je uvedeno
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (dostupné
na www.nssoud.cz), smyslem institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
je, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, kdy sice není možné
udělit žadateli azyl podle ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale přesto by bylo v daném
případě „nehumánní“ azyl neposkytnout. Míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována
pouze zákazem libovůle, který plyne pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře specifikoval
skutečnosti, které nelze považovat za „důvody hodné zvláštního zřetele podle §14 zákona
o azylu“. Přípustnými důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů jsou zvlášť těžká nemoc
či zdravotní postižení nebo příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými, či přírodními faktory (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004,
dostupný na www.nssoud.cz). Jak žalovaný, tak i krajský soud vycházely při posouzení tvrzeného
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele z lékařských zpráv, z nichž vyplynulo, že zdravotní
stav stěžovatele (dle lékařských zpráv cerebelární syndrom, lehká axonální motorická neuropatie
a chronická hepatitida typu B) není na překážku jeho navrácení na Ukrajinu. Nejvyšší správní
soud v tomto ohledu nepřehlédl, že stěžovatel doložil v průběhu řízení o kasační stížnosti
i aktuální lékařské zprávy, které dokládají vývoj jeho zdravotního stavu doloženým až v průběhu
řízení o kasační stížnosti, a to k datům 20. 3. 2013 a 23. 4. 2013. Ani tato nová zjištění, která
krajský soud neměl při svém rozhodování o žalobě k dispozici, však nemohou založit přijatelnost
kasační stížnosti, k níž stěžovatel sám nenabídl žádné relevantní důvody a která je jako procesní
institut založena na tvrzení zejména právních pochybení krajského soudu, nikoliv
na skutečnostech odvíjejících se od přirozeného vývoje skutkového stavu věci. Ke zohlednění
těchto faktů slouží jiné právní instituty, nikoliv však kasační stížnost. Konkrétně může stěžovatel
podat na základě nových skutečností novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, považuje-li
svůj zdravotní stav za natolik zhoršený, že by to odůvodňovalo nové posouzení podmínek
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (humanitární azyl či doplňková ochrana).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti z důvodu
tvrzeného stěžovatelem, ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku,
k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 2.100 Kč (převzetí
a příprava zastoupení) a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13
odst. 3 cit. vyhlášky. Ustanovená zástupce podáním ze dne soudu doložila, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto se celková odměna zvyšuje o částku této daně (20 %). Celkem
tedy činí odměna ustanovené zástupkyně 2.880 Kč a bude jí vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu