ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.52.2012:34
sp. zn. 3 Azs 52/2012 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: E. G., zast.
JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2012, č.j. OAM-106/LE-BE02-PA03-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012,
č. j. 48 Az 36/2012 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce, se sídlem Wenzigova 5, Praha
2, se u r č u je odměna částkou 2.904 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal
zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2012, č.j. OAM-106/LE-BE02-PA03-
2012,. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto tak, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle §25 písm. i)
téhož zákona.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, v souladu
s ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zkoumal, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení,
především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla
důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti netvrdil, a tím spíše
pak ani neuvedl její důvody (tj. v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat). Za tohoto stavu věci se Nejvyšší
správní soud mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině
za použití shora nastíněných kriterií.
V kasační stížnosti, a jejím doplnění ustanoveným zástupcem, se stěžovatel dovolává
kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že správní orgán nezohlednil jako novou
skutečnost, že má v České republice manželku a syna, jejich soužití v České republice
je dlouhodobé a trvalé, manželka má na území České republiky povolen trvalý pobyt, což svědčí
o tom, že rodina je na území České republiky integrovaná. V Mongolsku nikoho nemá,
rodina manželky žije v České republice, a tedy ani z této strany není možno předpokládat,
že by se rodina stěžovatele měla kam do Mongolska s malým dítětem vrátit. Správní orgán
nikterak nezdůvodnil, jakými úvahami se řídil, když neudělil stěžovateli humanitární azyl. Krajský
soud přijal bez dalšího názor správního orgánu, že nejsou důvody pro meritorní posouzení
opakované žádosti, a to v rozporu s tím, že stěžovatel vedle opakování důvodů ze žádostí
předchozích uvedl, kdy se oženil a jak se podílí na výchově svého syna. Správní orgán
se za popsané situace vůbec nezabýval otázkou míry integrace rodiny na území České republiky
a posouzením důvodů pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Stěžovatel má za to, že ani
správní orgán, ani krajský soud, se nikterak nevypořádaly s těmito otázkami a nezohlednily
při svém rozhodování, byť byly namítány v podané žalobě, kdy byl namítán i rozpor s Listinou
základních práv a svobod, včetně ochran práv dítěte.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil se závěry rozsudku
krajského soudu, i pro řízení o kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Uzavřel, že se přiklání k rozhodnutí soudu, neboť stěžovatel žádá o udělení azylu opakovaně,
přičemž neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti. Správní orgán se domnívá, že námitky
uplatňované stěžovatelem v podané kasační stížnosti jsou obdobné těm, které uplatnil v žalobě
a k nimž se správní orgán již plně vyjádřil ve vyjádření k žalobě, a krajský soud ve svém
rozsudku. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel žádal
v České republice o udělení azylu již v roce 2006, kdy uváděl, že o udělení mezinárodní ochrany
žádá z důvodu obavy z nebezpečí, které mu hrozí ze strany věřitelů, od nichž si půjčil peníze
na léčení své matky. Azyl mu udělen nebyl, správní orgán žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Matka stěžovatele v roce 2006 zemřela a stěžovatel se do Mongolska již nechce vrátit. Podruhé
o udělení žádal v r. 2010 ze stejných důvodů, řízení bylo zastaveno podle §25 písm. i) zákona
o azylu. Protože jeho žádost byla vyhodnocena jako zjevně nepřípustná ve smyslu §10a písm. e)
téhož zákona. Dne 24. 5. 2012 stěžovatel podal znovu žádost u udělení azylu, kde kromě důvodů
uváděných v žádostech předchozích, uvedl, že se v r. 2011 oženil s mongolskou přítelkyní, která
má v České republice udělen trvalý pobyt, od r. 2007 spolu mají syna, kterého chtějí společně
vychovávat, přičemž do Mongolska se nemá kam vrátit. Ze spisu dále vyplývá, že v současnosti
stěžovatel pobývá v České republice neoprávněně a obdržel opakovaně rozhodnutí správního
orgánu cizinecké policie správní vyhoštění, i vyhoštění soudu. Stěžovatel byl zajištěn orgánem
cizinecké policie z důvodu realizace správního vyhoštění a umístěn do zařízení pro zajištění
cizinců v Bělé-Jezové, kde také podal právě tuto poslední žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný při posuzování této žádosti dospěl k závěru, že stěžovatelem nyní uváděné důvody
nejsou novou skutečností, která by mohla mít v současném řízení z hlediska možného
vycestování dopad na hodnocení výsledků předcházejících pravomocně ukončených řízení
o mezinárodní ochraně. Byly tak naplněny podmínky §10a písm. e) zákona o azylu, a žalovaný
řízení o této žádosti stěžovatele podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil. Krajský soud
se po posouzení věci ztotožnil s rozhodnutím žalované a podanou žalobu zamítl jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud považuje námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti
taktéž za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i soudu,
kde se oba tyto orgány s rozhodnými skutečnostmi vypořádaly. V řízení o opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany žalovaný neměl primárně povinnost znovu se zabývat splněním
podmínek pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany, ale v prvé řadě bylo jeho povinností
zkoumat, zda jsou důvody pro udělení azylu shodné, jako v případě řízení o první žádosti,
či zda jsou rozdílné. Jak správní orgán, tak krajský soud, náležitě posoudily a vyložily, proč nelze
nyní stěžovatelem tvrzené skutečnosti považovat za nové, azylově relevantní, tj. za nové
skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez stěžovatelova vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud uvádí, že i podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu,
kde lze např. odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs
5/2009 - 65, www.nssoud.cz, platí, že: Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly
ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně
ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát
na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti,
jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí.
Za situace, kdy stěžovatel neuvedl nové relevantní skutečnosti, žalovaný neměl primárně
povinnost znovu se zabývat splněním podmínek pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany –
k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, www.nssoud.cz: Zastavuje-li správní orgán řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní ochraně (tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně),
rozhodovat.
Ve spojení s tímto odůvodněním Nejvyšší správní soud dále uvádí, že v celkovém
kontextu posuzované věci je třeba zohlednit také skutečnost, že správní orgán posuzoval nynější
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany v situaci, kdy stěžovateli již bylo uděleno
vyhoštění, a to navíc opakovaně. Ostatně i v tomto směru má Nejvyšší správní soud také
již ustálenou judikaturu – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 395/2004, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Žádost o azyl podaná…… poté, co byl žadatel
zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.
Namítá-li stěžovatel, že splňoval podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů,
k tomu je třeba poznamenat, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod
hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní
judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona
o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž
by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000,
či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02. Rovněž
tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat
rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze
omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska jeho případného zneužití.
K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs
12/2003, kde bylo uvedeno: Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Popř. lze poukázat na rozsudek ze dne
21. 12. 2004, č. j. 4 Azs 343/2004, www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, č. j. 4 Azs
2/2006, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však
není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Nejvyšší
správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení tzv. humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo
k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský
soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.
Pokud jde o námitku, že rozhodnutím, na jehož základě by musel opustit Českou
republiku, by došlo k zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života, a tím k porušení
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k tomu je nutno připomenout,
že podle ustálené judikatury takový „zásah“ není ani důvodem udělení tzv. doplňkové ochrany.
K tomu viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008,
v němž se uvádí, že „… rodinné vazby v České republice nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu,……“.
Zároveň je třeba konstatovat v souladu s právním názorem vyjádřeným například
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 5 Azs 46/2008,
www.nssoud.cz, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu
či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR,
jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyně – advokátka,
JUDr. Irena Slavíková, se sídlem AK Wenzigova 5, Praha 2. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Zástupkyni soud určil
odměnu za jeden úkon právní služby a 2.100 Kč, a sice za sepis kasační stížnosti [§7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“)] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního
tarifu), zvýšené o 21 % DPH. Celkem tedy odměna advokátky činí 2.904 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu