ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.31.2013:18
sp. zn. 4 Ads 31/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Z. N.,
zast. JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42
Ad 5/2013 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 20. 7. 2012, č. j. X (dále též „rozhodnutí o přiznání
důchodu“), byl žalobkyni na základě její žádosti od 1. 10. 2011 přiznán starobní důchod podle §
29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve výši 13.761 Kč měsíčně, s tím, že
výše důchodu se od ledna 2012 zvyšuje na celkem 13.986 Kč měsíčně.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, v nichž uvedla, že rozhodnutí
o přiznání důchodu nemá dostatečné odůvodnění dle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád. Žalobkyně dále nesouhlasila s výší vyměřeného důchodu, která je podle jejího názoru
v rozporu s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří. Žalobkyně se cítila být výší svého důchodu diskriminována,
neboť právní úprava, na jejímž základě jí byl důchod vyměřen, dle jejího názoru dalece překračuje
přiměřenou míru solidarity mezi chudými a bohatými, neboť fakticky je výše důchodů
nivelizována. Přiměřenost hmotného zabezpečení ve stáří musí být dle jejího názoru vykládána
nejen ve smyslu zajištění základních životních potřeb, nýbrž i z hlediska udržení přiměřeného
životního standardu, kterého pojištěnec dosahoval v době svého produktivního života, kdy řádně
platil předepsané odvody do systému důchodového pojištění. Žalovaná měla přikročit
k odstranění tvrdosti zákona. Diskriminací žalobkyně došlo i k porušení zákona č. 198/2009 Sb.,
o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých
zákonů (antidiskriminační zákon).
[3] Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 10. 2012, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“),
zamítla námitky žalobkyně a shora uvedené rozhodnutí potvrdila. Žalovaná uvedla, že
odůvodnění rozhodnutí o přiznání důchodu je stručné proto, že žalovaná vyřizuje agendu
8,5 milionu pojištěnců a důchody 2,9 milionu důchodců. Základní zákonem požadované
náležitosti správního rozhodnutí však nechyběly. Součástí odůvodnění rozhodnutí o přiznání
důchodu byl i osobní list důchodového pojištění, kde jsou uvedeny podrobné údaje,
z nichž žalovaná při stanovení výše důchodu žalobkyně vyšla. Celková doba pojištění žalobkyně
činila 38 roků a 44 dnů (doba pojištění po vzniku nároku na starobní důchod ve smyslu §29
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. činila 90 dnů), rozhodným obdobím pro výpočet procentní
výměry starobního důchodu jsou roky 1986 až 2010, osobní vyměřovací základ činí 56.839 Kč
(roční vyměřovací základ za rok 2010 činil 999.555 Kč), z toho byl vypočten za použití
redukčních hranic stanovených v §15 zákona č. 155/1995 Sb. výpočtový základ ve výši
19.710 Kč. Žalovaná dále podrobně vysvětlila způsob výpočtu výše starobního důchodu a došla
k závěru, že výše starobního důchodu žalobkyně byla stanovena správně. K tvrzenému porušení
čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod žalovaná poukázala na to, že podmínky
pro uplatnění tohoto práva stanoví zákon, kterým je zákon č. 155/1995 Sb.,
podle něhož žalovaná při stanovení výše důchodu postupovala. Namítaná porušení právních
předpisů tak žalovaná neshledala, poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07,
podle něhož systém důchodového pojištění je založený na vysoké míře solidarity,
což dle žalované znamená i solidaritu mezi ekonomicky aktivními obyvateli a důchodci. V rámci
systému důchodového pojištění je ovšem v omezené míře aplikován i princip zásluhovosti.
Odstranění tvrdostí zákona je dle §106 zákona č. 582/1991 Sb. možné pouze na základě písemné
odůvodněné žádosti občana.
[4] Žalobkyně podala proti tomuto (napadenému) rozhodnutí žalované žalobu,
v níž namítala, obdobně jako předtím v námitkách, že rozhodnutí o přiznání důchodu
nevyhovuje požadavkům dle §68 odst. 3 správního řádu, což dle žalobkyně nebylo odstraněno
ani napadeným rozhodnutím. Odůvodnění rozhodnutí tak postrádá důvody výroku, podklady
pro jeho vydání, úvahy, jimiž se správní orgán řídil. Proto jsou rozhodnutí žalované
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, respektive nesrozumitelnost. V daném případě nelze
aplikovat §68 odst. 4 správního řádu. Dále žalobkyně upozornila, že nebyly dodrženy lhůty
pro vydání rozhodnutí. Tím byla žalobkyně zkrácena na právu na spravedlivý proces. Žalovaná
dále zopakovala své tvrzení o porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Míra solidarity důchodového systému podléhá testu
přiměřenosti, přičemž dojde-li k porušení principu přiměřenosti, jedná se o porušení čl. 1 a 3
Listiny základních práv a svobod. Pokles příjmů žalobkyně v důsledku přiznání důchodu
ve sporované výši, oproti příjmům, jaké měla v době před odchodem do důchodu, dle žalobkyně
přiměřený není. Protože žalovaná tyto ústavní principy nerespektovala, je napadené rozhodnutí
nezákonné.
[5] Krajský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42 Ad 5/2013 - 31,
(„napadený rozsudek“) zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí má všechny zákonem požadované formální
náležitosti včetně dostatečného odůvodnění (soud připomenul, že součástí odůvodnění
je i osobní list důchodového pojištění). Krajský soud ověřil správnost výpočtu výše starobního
důchodu stěžovatelky podle příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a podrobně způsob
výpočtu popsal. Soud poukázal i na to, že stěžovatelka ostatně ani nenamítala nesprávný způsob
výpočtu jejího starobního důchodu. Krajský soud se konečně ztotožnil i s vypořádáním námitek
žalobkyně týkajících se porušení čl. 30 odst. 1, čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1
odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, tak jak je uvedeno v odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalované. Uvedl, že takový způsob vypořádání žalobních námitek považuje
za dostatečný, neboť tyto jsou pouhým zopakováním námitek proti rozhodnutí o vyměření
důchodu.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka) kasační stížnost.
Stěžovatelka zopakovala svoji argumentaci uvedenou již v námitkách proti rozhodnutí o přiznání
důchodu a v žalobě a konstatovala, že krajský soud měl vzhledem k namítané nezákonnosti
napadené rozhodnutí žalované zrušit. Dle stěžovatelky rozhodnutí o přiznání důchodu schází
řádné odůvodnění, tj. označení podkladů a popis úvah správního orgánu, jde o rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, respektive pro nesrozumitelnost. Dále bylo řízení
před žalovanou stiženo procesními vadami v podobě průtahů v řízení, čímž bylo zasaženo
do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí žalované porušuje právo
stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 ve spojení s čl. 1, čl. 2
odst. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, jak stěžovatelka uvedla již v námitkách.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“) přípustná, a stěžovatelku v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastupuje advokát.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] I když stěžovatelka sama nepodřadila své kasační námitky pod některé z důvodů kasační
stížnosti uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti lze dovodit, že byly uplatněny
důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[11] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[12] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí
žalované. Základní požadavky na přezkoumatelnost správního rozhodnutí plynou z ustálené
judikatury správních soudů. V této souvislosti je nutno připomenout rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 – 23, publikovaný pod č. 27/1994 SJS,
ve kterém se uvedený soud k otázce přezkoumatelnosti správních rozhodnutí vyjádřil.
Podle citovaného rozhodnutí musí být z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu seznatelné
„proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal
za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů a … jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“ Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84 uvedl, že „pokud mají soudy
ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], je
z povahy věci nutné, aby bylo možno z přezkoumávaného rozhodnutí usoudit, z čeho správní orgán vycházel
a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. Sémanticky vzato totiž samotný pojem odůvodnění v sobě
zahrnuje požadavek, aby v něm byly uvedeny konkrétní důvody, které vedly příslušný orgán k danému rozhodnutí.
Absentují-li tyto důvody a úvahy v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, musí je soud podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost zrušit.“
[14] Protože z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka za nepřezkoumatelné považuje
především rozhodnutí o přiznání důchodu, přičemž tato jeho vada nebyla dle názoru stěžovatelky
zcela odstraněna ani napadeným rozhodnutím o námitkách, je nutné poukázat též na ustálenou
judikaturu správních soudů, která pro účely soudního přezkumu pokládá odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu o opravném
prostředku za jeden celek. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 4 Ads 86/2008 – 198, se k tomu uvádí: „je třeba v první řadě připomenout, že řízení, z něhož vzešlo
napadené správní rozhodnutí, je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení
až do vydání rozhodnutí představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající
se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady,
ve svém komplexu. Stejně tak potom jsou jako jeden celek vnímána všechna rozhodnutí povstalá v jednotlivých
fázích řízení (rozhodnutí prvního stupně, rozhodnutí odvolací). Výtky stěžovatele směřované proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně lze proto přezkoumat jen limitovaně, a to potud, pokud konání odvolacího
orgánu neučinilo tyto výtky bezpředmětnými. Totéž vyplývá např. i z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47.
[15] Posuzováno z této perspektivy, nelze napadenému rozhodnutí žalované nic vytknout.
Pokud jde o namítané vady odůvodnění rozhodnutí žalované, je třeba konstatovat,
že z něj vyplývá, na základě jakých podkladů žalovaná rozhodovala. Při posouzení nároku
na dávku důchodového pojištění a stanovení výše této dávky žalovaná vyšla z žádosti podané
stěžovatelkou a z osobního listu důchodového pojištění, v němž jsou uvedeny skutečnosti
rozhodné pro posouzení žádosti stěžovatelky, které jsou žalované známé z její úřední činnosti
(podrobnosti o získávání údajů potřebných pro realizaci systému důchodového pojištění v České
republice vyplývají ze zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).
S osobním listem důchodového pojištění byla stěžovatelka seznámena, avšak vůči rozhodným
údajům v něm uvedeným neuplatnila žádné konkrétní námitky. Rovněž úvahy žalované týkající
se hodnocení podkladů rozhodnutí a výkladu relevantních právních předpisů, včetně vypořádání
námitek uplatněných stěžovatelkou proti rozhodnutí o přiznání důchodu z napadeného
rozhodnutí vyplývají. Napadené rozhodnutí, a to i hodnoceno komplexně s rozhodnutím
o přiznání důchodu, je tak srozumitelné, dostatečně odůvodněné a je v souladu se skutečnostmi
vyplývajícími ze správního spisu. Nelze proto dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí.
[16] Nejvyšší správní soud neshledal ani průtahy ve správním řízení, které by mohly být
považovány za podstatné porušení procesních předpisů.
[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky,
jejíž jádro spočívá v názoru stěžovatelky, že výše starobního důchodu, který jí byl žalovanou
přiznán, je nepřiměřeně nízká vzhledem k jejím příjmům vykazovaným v rozhodném období
pro stanovení osobního vyměřovacího základu (§18 zákona č. 155/1995 Sb.).
Tím podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Také tím mělo dojít k její diskriminaci oproti
jiným pojištěncům s nižšími příjmy, u nichž je poměr mezi příjmy v rozhodném období a výší
starobního důchodu příznivější.
[18] Je nutné předeslat, že stěžovatelka nebrojila proti nesprávnosti výpočtu výše starobního
důchodu, respektive nenamítala jeho nesoulad s právní úpravou stanovenou v zákoně
č. 155/1995 Sb. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s ověřením správnosti výpočtu žalované
krajským soudem, neboť ze spisů nevyplývá nic, co by porušení zákona č. 155/1995 Sb.
při výpočtu výše starobního důchodu stěžovatelky nasvědčovalo.
[19] Otázkou výkladu práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří se zabýval Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, publikovaném pod č. 135/2010 Sb.
V citovaném nálezu Ústavní soud nejprve připomenul, že právo na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří je zakotveno v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod mezi právy
hospodářskými, sociálními a kulturními, které lze vymáhat pouze v mezích zákonů,
které tato ustanovení Listiny provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zákonná
úprava provádějící hospodářská, sociální a kulturní práva však musí šetřit jejich podstatu a smysl
(čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
[20] Ústavní soud svůj přezkum zaměřil na efekt tzv. redukčních hranic stanovených v §15
zákona č. 155/1995 Sb. v kombinaci s maximálními vyměřovacími základy dle §15a zákona
589/1992 Sb., o pojistném na sociální pojištění. Ústavní soud se přihlásil ke své starší judikatuře
(usnesení ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 12/04), kde uvedl, že „[v]e všech existujících systémech
sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního
zabezpečení nese s sebou zvýhodnění nebo znevýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li preferováno
spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci,
který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám.
V oblasti, která byla předmětem posuzování, jde o oblast ekonomického zákonodárství, má zákonodárce
podstatně širší prostor, než v zákonech, které se bezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod.“
Na druhou stranu však Ústavní soud uvedl, že „východiskem pro přezkum ústavnosti §15 zákona
č. 155/1995 Sb, tj. je jím maxima, dle níž z čl. 31 Listiny, ve spojení s čl. 41 a čl. 4 odst. 4 Listiny,
jakož i z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, pro pojištěnce plyne základní právo na zákonodárcem transparentně určený
komponent ekvivalence (přiměřenosti) ve veřejném důchodovém, nemocenském a zdravotním pojištění,
a to v takové míře, jež ještě zachovává povahu právního institutu pojištění a nemění jej v daň.“
[21] Podle Ústavního soudu je legislativním nástrojem umožňujícím dosažení cíle vyváženější
(proporcionálnější) právní úpravy důchodového pojištění právě právní úprava maximálních
vyměřovacích základů pro pojistné na sociální zabezpečení. Zákonem č. 362/2009 Sb.,
se uvedený legislativní prostředek, odstraňující extrémní disproporcionalitu mezi zákonnou
úpravou a jejím účelem, redukoval, resp. ve svých důsledcích zrušil, neboť došlo ke zvýšení
maximálního vyměřovacího základu pro pojistné ze 48násobku na 72násobek průměrné mzdy.
[22] Ústavní soud analyzoval i průběh křivky vyjadřující vztah mezi výší pojistného
na důchodové pojištění a výší starobního důchodu, v níž se „extrémně disproporcionálně“ rozchází
vazba mezi výší odváděného pojistného a výší starobního důchodu (respektive poměrem výše
starobního důchodu k výši příjmů pojištěnce v době jeho ekonomicky aktivního života).
„Ilustrativním propočtem vztahu průměrného výdělku a dosaženého starobního důchodu lze dospět k údajům,
dle nichž u zaměstnance s příjmem cca 50 % průměrné mzdy by náhradový poměr k hrubému příjmu představoval
cca 88 % (cca 9 000 Kč), u zaměstnance s příjmem 100 % průměrné mzdy cca 42 % (cca 10 000 Kč),
u zaměstnance s příjmem 200 % průměrné mzdy cca 29 % (cca 14 000 Kč) a u zaměstnance s příjmem 300 %
průměrné mzdy cca 15 % (cca 15 500 Kč).“
[23] Tyto dva faktory, tj. nivelizace výše důchodů a zvýšení maximálního vyměřovacího
základu pro pojistné na sociální zabezpečení, vedly Ústavní soud k závěru, že právní úprava
porušovala „princip akcesorické nerovnosti“ (srov. bod 93 citovaného nálezu). Z těchto důvodů
Ústavní soud sporný §15 zákona č. 155/1995 Sb. zrušil s tím, že zároveň odložil vykonatelnost
nálezu do 30. 9. 2011, aby otevřel zákonodárci prostor pro přijetí ústavně konformní právní
úpravy.
[24] Zákonodárce v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.
Pl. ÚS 8/07 přijal zákon č. 220/2011 Sb., který mj. obsahuje i nové znění §15 zákona
č. 155/1995 Sb. Nová právní úprava nabyla účinnosti dne 30. 9. 2011. Dle důvodové zprávy
k zákonu č. 220/2011 Sb. (sněmovní tisk č. 277, Poslanecká sněmovna, VI. volební období,
k dispozici na www.psp.cz) „[c]ílem návrhu zákona je zajištění souladu právní úpravy s nálezem Ústavního
soudu, a to zejména posílením vztahu mezi zaplaceným pojistným na důchodové pojištění a výší důchodu
z důchodového pojištění.“ Konkrétně nová úprava redukčních hranic v §15 zákona č. 155/1995 Sb.
a její soulad s nálezem ústavního soudu je odůvodněna
takto:„Navrhované řešení zakotvuje pravidla
pro stanovení výše redukčních hranic tak, aby došlo k požadovanému posílení zásluhovosti v důchodovém systému.
Toto posílení zásluhovosti spočívá ve zvýšení základu, z něhož se důchody vypočítávají. Druhá redukční hranice
ve výši 400 % průměrné mzdy navazuje na výši maximálního vyměřovacího základu pro pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který od roku 2012 má být v kalendářním roce ve výši
48násobku průměrné mzdy (v měsíčním vyjádření tedy ve výši čtyřnásobku průměrné mzdy). (…) Navrhuje
se přímá vazba výše redukčních hranic na průměrnou mzdu, která se definuje pomocí veličin,
které jsou již v zákoně o důchodovém pojištění definovány. Navrhuje se, a to jak z hlediska nákladovosti,
tak i hlediska administrativní náročnosti, postupný přechod od současného stavu ke stavu cílovému.
Tento postupný přechod bude probíhat v období let 2011, 2012, 2013 a 2014.“ Současně došlo
od 1. 1. 2012 k opětovnému snížení maximálního (ročního) vyměřovacího základu na 48 násobek
průměrné měsíční mzdy.
[25] Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že právní úprava redukčních hranic účinná
od 30. 9. 2011 skutečně do jisté míry posiluje princip zásluhovosti důchodového systému na úkor
principu solidarity. Stěžovatelce na první pohled může zdát, že změny výše důchodu v závislosti
na posílení principu zásluhovosti jsou nedostatečné (subjektivně pociťuje nerovné zacházení). Je
ovšem třeba vzít v úvahu, že faktický prostor pro úpravy důchodového systému je limitovaný
ekonomickými a demografickými faktory, při nutnosti zajištění nezbytné výše důchodu
umožňující alespoň trochu důstojný život i nízkopříjmovým skupinám obyvatel (existenčního
minima), srov. k tomu argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku soudce Jiřího Nykodýma
k citovanému nálezu. Změny účinné od 30. 9. 2011 tak dosahují určitého narovnání
pro vysokopříjmové skupiny pojištěnců pouze za cenu snížení výše starobního důchodu
pro většinu ostatních pojištěnců (tj. s výjimkou desetiny pojištěnců s nejnižšími příjmy,
u nichž se výše důchodu prakticky nemění a desetiny pojištěnců s nejvyššími příjmy,
u nichž dojde k více či méně podstatnému zvýšení důchodů, srov. důvodovou zprávu). Pojištěnci
s vysokými příjmy (nad čtyřnásobek průměrného výdělku) rovněž od roku 2012 profitují
z opětovného snížení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení,
což bylo umocněno i nastavením daňového systému pro daň z příjmu fyzických osob (rovná
sazba daně a koncepce tzv. superhrubé mzdy), které vede k efektivní degresi daňové sazby.
Zákon č. 220/2011 Sb. tak představuje určitý kompromis mezi zájmy jednotlivých příjmových
skupin mezi pojištěnci, který Nejvyšší správní soud hodnotí jako uspokojivý.
[26] Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje též za potřebné připomenout důležitost
principu solidarity důchodového systému, který je v souladu s povinností jednotlivce k druhým
a ke společenství, ke kterému přísluší, [jednotlivec] je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv (…) lidské
bytosti, osvobozené od strachu a nouze (srov. preambuli mezinárodního paktu o hospodářských
sociálních a kulturních právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb.). Podle názoru soudu
lze od těch pojištěnců, kteří díky svému majetku (srov. čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod „vlastnictví zavazuje“) či vzdělání (zpravidla financovaného či spolufinancovaného
společností) nebo i pouze díky vlastní píli nebo štěstí dosahují výrazně nadprůměrných příjmů,
spravedlivě požadovat, aby se přiměřenou mírou podíleli na fungování a udržitelnosti systému
důchodového pojištění a to i s tím, že do systému typicky vloží více, než z něj získají. Faktický
poměr mezi prostředky do systému vloženými a z něho získanými ovšem závisí na množství
nepředvídatelných faktorů, včetně skutečné délky doby pobírání starobního důchodu
(tj. mezi přiznáním důchodu a smrtí pojištěnce).
[27] Pokud jde o konkrétní případ stěžovatelky, lze dopad právní úpravy přijaté v návaznosti
na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 demonstrovat následujícím způsobem. Stěžovatelce
byl přiznán starobní důchod od 1. 10. 2011, tj. již podle nové právní úpravy, ve výši 13.761 Kč.
Pokud by byl starobní důchod stěžovatelce přiznán podle právní úpravy zrušené Ústavním
soudem (tj. účinné do 29. 9. 2011), činila by jeho výše dle orientačního propočtu soudu
13.359 Kč. V souladu s posílením principu zásluhovosti je tedy nová právní úprava
pro stěžovatelku výhodnější. Důraz na princip zásluhovosti je navíc postupně zvyšován
v několika krocích až do roku 2015. Pokud by tedy stěžovatelka požádala o přiznání starobního
důchodu až k 1. 1. 2015, pak by jeho výše činila (při jinak nezměněných okolnostech) 15.637 Kč.
Fakticky by ovšem byl starobní důchod stěžovatelky ještě mnohem vyšší, neboť by stěžovatelce
byla výše procentní výměry starobního důchodu zvýšen podle §34 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. za to, že byla nadále výdělečně činná a nepobírala starobní důchod po dobu
(dalších) tří let a tří měsíců, tj. o 19,5% výpočtového základu, starobní důchod by tedy činil
celkem 20.106 Kč. V této úvaze, tedy zda nevyčkat s podáním žádosti o starobní důchod
na pro ni příznivější právní úpravu, přitom stěžovatelce nic nebránilo, neboť svou žádost
podávala až jeden rok po publikaci zákona č. 220/2011 Sb., a nová právní úprava jí tak musela
být známá. (Nejvyšší správní soud uvádí, že výše uvedené výpočty jsou pouze orientační
a vycházejí z rozhodných údajů platných ke dni přiznání důchodu stěžovatelce.)
[28] Nejvyšší správní soud uzavírá, že nová právní úprava stanovení výše starobního důchodu
v návaznosti na příjmy pojištěnce v rozhodném období, tak jak byla v návaznosti na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 stanovena zákonem č. 220/2011 Sb., není v rozporu s čl. 30
odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zákonodárce totiž respektoval pokyn
Ústavního soudu k posílení principu zásluhovosti důchodového pojištění a zároveň došlo
k snížení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení ve smyslu
otevření dalšího prostoru pro diferenciaci důchodů (ve smyslu uvolnění prostředků
vysokopříjmových pojištěnců k tvorbě vlastních úspor na stáří). Extrémní disproporcionalita,
kterou shledal Ústavní soud, tak byla zákonem č. 220/2011 Sb. odstraněna.
[29] Stěžovatelka nebyla ani diskriminována ve smyslu antidiskriminačního zákona.
Antidiskriminační zákon stanoví zakázané důvody diskriminace: rasy, etnického původu,
národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry
či světového názoru, z nichž žádný není na stěžovatelku aplikovatelný.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné stěžovatelkou v kasační stížnosti se ukázaly být
nedůvodné a napadený rozsudek krajského soudu netrpí ani vadami, k nimž by bylo
nutno přihlédnout z úřední povinnosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[31] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a procesně úspěšné žalované žádné uplatnitelné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu