ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.65.2013:23
sp. zn. 4 Ads 65/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. G., zast. Mgr.
Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem náměstí Svobody 471/27, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 10 Ad 11/2011 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2011, č. j. 421/3-1039-2/2001-7542, žalovaný zamítl námitky
žalobce a potvrdil rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „VÚSZ“)
ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 93288/VP-11/25. Předmětným rozhodnutím byla dnem 1. 1. 2011
upravena výše výsluhového příspěvku žalobce o částku 376 Kč na částku 19.647 Kč. Současně
bylo vysloveno, že od 1. 1. 2011 podléhá výsluhový příspěvek 15% zvláštní sazbě daně podle §36
odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
která v případě žalobce činí 2.947 Kč. Po zdanění žalobci náleží k výplatě částka 16.700 Kč
měsíčně.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce byl propuštěn ze služebního
poměru vojáka z povolání dnem 31. 12. 2003 a od 1. 1. 2004 mu byl přiznán výsluhový příspěvek.
Dne 1. 1. 2011 nabyl účinnosti zákon č. 346/2010 Sb., který novelizoval zákon o daních z příjmů
tak, že doplnil ustanovení §36 odst. 2 upravující zvláštní sazbu daně o písm. v),
podle kterého podléhá 15% zvláštní sazbě daně výsluhový příspěvek a odbytné vojáků
z povolání. Podle §38d odst. 1 zákona o daních z příjmů se daň vybírá srážkou z příjmu,
kterou je povinen provést její plátce. Žalovaný konstatoval, že smyslem ustanovení §143 odst. 10
zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, je upravit postup
pro situaci, kdy v průběhu platnosti tohoto zákona dojde ke změnám v úpravě podmínek
pro přiznání výsluhového příspěvku. Podmínkami platnými v době zániku služebního poměru
jsou míněny základní zákonné podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro vznik nároku na dávku.
Ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání se tedy vztahuje pouze na nově
přiznávané výsluhové náležitosti. Ze zákona č. 346/2010 Sb. jednoznačně vyplývá,
že zákonodárce měl v úmyslu podrobit zdanění veškeré částky výsluhových příspěvků vyplacené
po 1. 1. 2011. Ustanovení §36 odst. 2 písm. v) zákona o daních z příjmů jednoznačně stanoví,
že 15% zvláštní sazbě daně podléhá výsluhový příspěvek, nikoliv pouze ta jeho část, o kterou byl
od 1. 1. 2011 zvýšen. Pokud by zákonodárce hodlal odlišit výsluhové příspěvky přiznané
před tímto datem a nepodrobovat je zdanění, učinil by tak přímo v zákoně např. přechodným
ustanovením. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že zdaněním výsluhového příspěvku dochází
k jeho snížení a k porušení závazku České republiky k výplatě přiznaného příspěvku. Napadeným
rozhodnutím se výsluhový příspěvek přiznaný žalobci nesnížil, orgán sociálního zabezpečení
pouze realizoval rozhodnutí státu od 1. 1. 2011 srážet z tohoto příspěvku daň.
V žalobě proti uvedenému rozhodnutí žalobce namítal, že výsluhové náležitosti náleží
za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru žalobce (§143 odst. 10 zákona
o vojácích z povolání) a že tehdy byl výsluhový příspěvek osvobozen od daně. Změnou zákona
o daních z příjmů podle žalobce nemohlo dojít ke zpětnému zdanění příspěvku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 10 Ad 11/2011 - 35, žalobu
zamítl. V odůvodnění soud odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2004, č. j. 5 A 31/2001 - 56, a vyslovil, že ustanovení §143 odst. 10 zákona
o vojácích z povolání upravuje podmínky vzniku nároku na výsluhový příspěvek,
nikoli však podmínky jeho vyplácení a valorizace. Zmíněné ustanovení není podle názoru soudu
překážkou pro zdanění výsluhového příspěvku žalobce. Ani ze znění zákona o daních z příjmů
nelze dovodit, že by zdanění podléhala jen část výsluhového příspěvku, která odpovídá
jeho valorizaci po 1. 1. 2011. Použitá zákonná ustanovení a jejich výklad neshledal soud
protiústavními pro rozpor se zásadou zákazu retroaktivity, neboť se jedná o přípustnou formu
nepravé retroaktivity, která nenarušuje důvěru v právo a právní jistotu. Zákon č. 346/2010 Sb.,
který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2011, změnil zákon o daních z příjmů tak, že vypustil z výčtu
příjmů osvobozených od daně mj. výsluhové náležitosti vojáků z povolání a v §36 odst. 2
písm. v) zákona o daních z příjmů stanovil, že podléhají patnáctiprocentní sazbě daně. Soud
označil za mylný názor žalobce, že nárok na všechny měsíční splátky výsluhového příspěvku
mu vznikl již ke dni skončení jeho služebního poměru. Výše výsluhového příspěvku je v čase
proměnlivá, což dokládá i případ žalobce, kterému byl výsluhový příspěvek pravidelně
valorizován a dnem, kdy začal pobírat starobní důchod, mu byl naopak výsluhový příspěvek
snížen na výši rozdílu mezi přiznaným starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem.
Jednotlivé splátky výsluhového příspěvku se přitom stávají splatnými podle §3 odst. 1 vyhlášky
č. 268/1999 Sb. k jedenáctému dni každého kalendářního měsíce. Zdanění tedy nemohly
podléhat výsluhové příspěvky, na jejichž výplatu žalobci vznikl nárok do konce roku 2010,
kdy byly výsluhové náležitosti od daně osvobozeny. Na dávku za leden 2011 vznikl žalobci nárok
až ke dni 11. 1. 2011, tedy za účinnosti nové právní úpravy; její zdanění tak není projevem
retroaktivity a aplikace zákona o daních z příjmů ve znění účinném od 1. 1. 2011 není v rozporu
s ústavním pořádkem. Soud shledal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje
všechny rozhodné úvahy, jimiž se žalovaný řídil při výkladu právních předpisů, které na věc
aplikoval. Skutečnost, že dospěl k závěrům, s nimiž žalobce nesouhlasí, ještě neznamená,
že by se jeho argumenty nezbýval „svědomitě a odpovědně“. Nesouhlas žalobce s obsahem
rozhodnutí neznamená, že by toto rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Žalobce ostatně
ani nespecifikoval, s kterými konkrétními argumenty se žalovaný opomněl vypořádat a v čem je
jeho argumentace na daný případ nepřiléhavá. S ohledem na uvedené skutečnosti soud žalobu
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
S odkazem na §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání namítal, že ke dni zániku
jeho služebního poměru byl výsluhový příspěvek osvobozen od daně a změnou zákona o daních
z příjmů nemohlo dojít retroaktivně ke zpětnému zdanění výsluhového příspěvku. Stěžovatel
legitimně očekával výsluhový příspěvek, na který měl právní nárok od jeho přiznání. Zkrácením
majetku stěžovatele byla porušena ústavní zásada ochrany oprávněného očekávání. Správní
orgány postupovaly v rozporu se základními právy zaručenými Listinou základních práv a svobod
a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Stěžovatel namítal,
že pokud je legitimní zdanění výsluhového příspěvku 15 %, musel by být ad absurdum legitimní
i postup, kdy by došlo ke zdanění ve výši 100 %; tím by byl výsluhový příspěvek de facto
odebrán, což by bylo zcela jistě nepřípustné. Základní pochybení správních orgánů spatřoval
stěžovatel v tom, že nepostupovaly v souladu s §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání,
resp. nezohlednily toto ustanovení jako lex specialis. Napadené rozhodnutí žalovaného označil
stěžovatel za nečekané a nepředvídatelné. Správní orgány i soudy by měly interpretovat
a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což podle stěžovatele
v projednávané věci nečinily. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nesprávně chápe
ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání. Žalovaný citoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 5 A 31/2001, a zdůraznil, že podmínkami platnými
v době zániku služebního poměru jsou míněny základní zákonné podmínky nezbytné pro vznik
nároku a pro přiznání dávky. Mezi tyto podmínky nelze zařadit skutečnost, že v době
před 1. 1. 2011 byly výsluhové náležitosti osvobozeny od daně z příjmu. Žalovaný připomněl,
že zákon o vojácích z povolání ode dne své účinnosti neobsahuje žádné ustanovení o tom,
zda výsluhové náležitosti podléhají dani, či nikoliv. Žalovaný navrhl zamítnout kasační stížnost
jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ačkoliv stěžovatel
v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s., z obsahu
jeho podání je zřejmé, že uplatnil toliko důvod pod písmenem a). Stěžovatel
totiž ve své argumentaci vůbec nenamítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [důvod
pod písmenem d)] a kasační stížností nenapadl usnesení o odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení
[důvod pod písmenem e)].
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti potřebné
pro rozhodnutí o kasační stížnosti.
Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2004, č. j. 481219/086/407/3, VÚSZ přiznal stěžovateli
výsluhový příspěvek v částce 28.164 Kč měsíčně od 1. 1. 2004. Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2004,
č. j. 481219/086/407/5, VÚSZ přiznal stěžovateli starobní důchod ve výši 9.402 Kč měsíčně
s tím, že na základě žádosti stěžovatele nebude starobní důchod vyplácen. Rozhodnutím ze dne
24. 1. 2006, č. j. 481219/086/407/7, VÚSZ uvolnil od 19. 12. 2005 výplatu starobního důchodu
stěžovatele ve výši 11.209 Kč měsíčně; současně VÚSZ rozhodnutím ze dne 24. 1. 2006,
č. j. 481219/086/407/8, upravil od 19. 12. 2005 vyplácený výsluhový příspěvek na 17.716 Kč
měsíčně, tj. na výši rozdílu mezi přiznaným výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem.
Podáním ze dne 14. 1. 2011 stěžovatel požádal o narovnání a doplacení dlužné částky
výsluhového příspěvku nebo o vydání rozhodnutí ve věci zdaňování výsluhového příspěvku
od 1. 1. 2011. Uvedl, že dne 17. 12. 2010 obdržel oznámení o valorizaci příspěvku,
v němž mu současně bylo sděleno, že příspěvek bude od 1. 1. 2011 daněn srážkovou daní.
Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil a namítal, že mu výsluhový příspěvek náleží
za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru, tj. nezdaněný. Dani může
podle stěžovatele podléhat jen část výsluhového příspěvku odpovídající valorizaci ke dni
1. 1. 2011.
Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 93288/VP-11/25, VÚSZ upravil dnem
1. 1. 2011 výši výsluhového příspěvku stěžovatele o 376 Kč na 19.647 Kč a oznámil, že výsluhový
příspěvek od 1. 1. 2011 podléhá 15% sazbě daně podle §36 odst. 2 písm. v) zákona o daních
z příjmů; stěžovateli po zdanění náleží 16.700 Kč měsíčně. V odůvodnění VÚSZ uvedl,
že procentní výměra důchodů přiznaných před 1. 1. 2011 se od tohoto data zvyšuje o 3,9 %;
zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu procentního zvýšení důchodů, tj. 1,95 %.
Zopakoval, že výsluhový příspěvek podléhá dani, a dodal, že o zvýšení výsluhového příspěvku
byl stěžovatel vyrozuměn oznámením podle §86 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V případě nesouhlasu byl
stěžovatel oprávněn podat písemnou žádost o vydání rozhodnutí, což také učinil.
V námitkách proti tomuto rozhodnutí stěžovatel uplatnil shodné argumenty jako
v ostatních svých podáních. Tyto námitky žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne
18. 3. 2011, č. j. 421/3-1039-2/2001-7542, zamítl a rozhodnutí VÚSZ potvrdil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud posoudil jednotlivé
námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nesprávné posouzení právní otázky Městským soudem v Praze spatřoval stěžovatel
především v interpretaci ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání, podle kterého
„[v]ýsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka.“ Stěžovatel
se na rozdíl od Městského soudu v Praze a žalovaného domníval, že citované ustanovení dopadá
rovněž na problematiku zdanění výsluhových náležitostí. Tomuto názoru Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil.
V rozsudku ze dne 1. 4. 2004, č. j. 5 A 31/2001 - 56, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že normativní význam ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání „… souvisí s tím,
že v průběhu platnosti zákona č. 221/1999 Sb. může jeho novelizacemi docházet mj. ke změnám v úpravě
podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku, a proto je třeba, aby zákonná úprava obsahovala určující pravidlo
pro to, za jakých podmínek vždy v té které situaci (v době platnosti zákona č. 221/1999 Sb.) náleží výsluhový
příspěvek.“
Jazykový a logický výklad citovaného ustanovení ukazuje, že toto ustanovení upravuje
podmínky pro vznik nároku na jednotlivé výsluhové náležitosti. Jedná se o základní zákonné
podmínky, při jejichž splnění vzniká nárok na přiznání příslušné výsluhové náležitosti. Splnění
těchto podmínek se posuzuje ke dni zániku služebního poměru vojáka. Míra zdanění
výsluhového příspěvku nepochybně nepatří mezi podmínky pro vznik nároku na tento příspěvek,
neboť s vlastním nárokem nikterak nesouvisí.
Také systematický výklad předmětného ustanovení jednoznačně podporuje závěry
žalovaného a Městského soudu v Praze. Ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání
je včleněno do osmé části zákona, upravující podmínky pro vznik nároku na výsluhové náležitosti
a způsob jejich výpočtu. Tato ani jiná část zákona o vojácích z povolání však nestanovuje,
ani v minulosti neurčovala, zda a v jaké míře podléhají výsluhové náležitosti dani z příjmu.
Naopak, pravidla pro zdanění výsluhových náležitostí byla vždy stanovena v zákoně o daních
z příjmů, který v období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2010 řadil výsluhové náležitosti mezi příjmy
osvobozené od daně [srov. §4 odst. 1 písm. o) zákona o daních z příjmů ve znění účinném
od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2010] a pro období od 1. 1. 2011 zavedl zvláštní sazbu daně pro zdanění
výsluhového příspěvku a odbytného u vojáků z povolání [srov. §36 odst. 2 písm. v) zákona
o daních z příjmů ve znění účinném od 1. 1. 2011].
Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatelem zastávanému výkladu ustanovení §143
odst. 10 zákona o vojácích z povolání odporuje rovněž skutečnost, že výše výsluhového
příspěvku není neměnná. Výsluhový příspěvek se v průběhu času mění vlivem valorizací
(srov. §137 zákona o vojácích z povolání), výplatu výsluhového příspěvku ovlivňuje také výše
případného starobního nebo invalidního důchodu toho kterého vojáka (srov. §134 zákona
o vojácích z povolání). Ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání se tudíž může
vztahovat pouze na podmínky pro vznik nároku na výsluhový příspěvek; pokud by se mělo
uplatnit také ve vztahu k jeho výši nebo k rozsahu, v jakém je vyplácen, ztratila by ustanovení
§134 a §137 zákona o vojácích z povolání smysl, neboť valorizace i úprava příspěvku
v souvislosti s výplatou důchodu představují změnu oproti stavu, který existoval v okamžiku
zániku služebního poměru.
Z výše uvedeného je zjevné, že slovní spojení „podmínky platné ke dni zániku služebního
poměru vojáka“ zahrnuje toliko základní předpoklady pro přiznání výsluhového příspěvku
a nefixuje výši tohoto příspěvku k datu zániku služebního poměru, neboť výše příspěvku
je proměnlivá. Tím spíše pak předmětné ustanovení nemůže dopadat na problematiku zdanění
výsluhového příspěvku, které rozhodně nepatří mezi podmínky pro vznik nároku a jež ani není
upraveno v zákoně o vojácích z povolání.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že ustanovení §143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání
nepředstavuje překážku pro budoucí zdanění výsluhových příspěvků přiznaných v době, kdy byly
výsluhové náležitosti osvobozeny od daně z příjmu. Správní orgány proto nepochybily,
pokud toto ustanovení v projednávané věci neaplikovaly. Žalovaný i Městský soud v Praze
pak stěžovateli zcela správně zdůvodnily, proč předmětné ustanovení na danou věc nedopadá.
Stěžovatel dále namítal porušení principu zákazu retroaktivity, které spatřoval v tom,
že je mu daněn výsluhový příspěvek, jenž mu byl přiznán v době, kdy byl od daně osvobozen.
Nejvyšší správní soud k tomu připomíná nutnost rozlišovat mezi tzv. pravou a nepravou
retroaktivitou. V rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 76/2009 - 51, Nejvyšší správní soud
vysvětlil, že „[p]ravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu
a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita oproti tomu spočívá v tom, že právní vztahy,
které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem a to až do doby účinnosti práva
nového. Po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Jak uvádí i judikatura Ústavního soudu (srov. kupř. nález
ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, z novějších kupř. nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05,
oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), nepravá retroaktivita je obecně přijímaná a akceptovatelná,
neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu. V případě nepravé retroaktivity tedy nová právní norma ponechává
staré právní úpravě k řešení otázku vzniku již existujících právních vztahů, v minulosti učiněných právních
úkonů a nároků z nich plynoucích a pouze do budoucnosti mění práva a povinnosti spojené s těmito již vzniklými
právními vztahy.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 16/1996, ve věci návrhu na zrušení zákona
č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech
vojáků, ve znění pozdějších předpisů, vyslovil, že „[j]e věcí státu stanovit podmínky, za kterých
zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho.
Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak
nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činností osob, které, ať přímo nebo nepřímo, byly potlačováním
lidských práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického systému totalitního. Aby se jednalo
o retroaktivitu, musel by zákon odejmout, resp. zrušit nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání,
přičemž by již vyplacené částky musely být vráceny. Napadený zákon výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná
osoba nově upravené podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku nebo splňuje-li podmínky pro přiznání
příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti zákona tento příspěvek na výši odpovídající zápočtu doby
zaměstnání nebo se jeho výplata zastaví. Zákon tedy zcela jednoznačně stanoví svou účinnost do budoucna
a je z tohoto hlediska v souladu s ústavním pořádkem České republiky.“
Za retroaktivní považoval stěžovatel účinky zákona č. 346/2010 Sb., který novelizoval
příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů. Tento zákon doplnil do §36 odst. 2 zákona
o daních z příjmů, upravujícího zvláštní sazbu daně ve výši 15 %, nové písmeno v), jež zvláštní
sazbou daně zdaňuje výsluhové příspěvky a odbytné u vojáků z povolání a příslušníků
bezpečnostních sborů podle zvláštních právních předpisů. Nejvyšší správní soud shledal,
že toto zdanění nebylo zavedeno zpětně, ale do budoucna od okamžiku účinnosti zákona.
Nejedná se tedy o nepřípustnou pravou retroaktivitu, ale o retroaktivitu nepravou,
která představuje jedno z možných a přípustných řešení situací vznikajících v souvislosti
se změnami právní úpravy.
Tomu odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 346/2010 Sb., v níž se uvádí: „Z důvodu
snížení schodku rozpočtů veřejných financí a v souladu s navazující reformou veřejných financí se navrhuje zrušit
osvobození některých výsluhových náležitostí u bývalých vojáků z povolání. Konkrétně jde o výsluhový příspěvek
a odbytné (§131 a následující zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání), a dále o obdobná plnění
poskytovaná bývalým příslušníkům bezpečnostních sborů podle zákona č. 361/2003 Sb. Jedná se o nesystémové
daňové výhody, které byly převzaty z dřívějších právních předpisů o zdaňování mezd a byly poplatné době
svého vzniku. Tyto příjmy budou nově výlučně zdaňovány (obdobně jako důchody a penze)
jako tzv. ostatní příjmy podle §10 zákona, a to v tomto případě srážkou zvláštní sazbou daně ve výši 15 %.“
Z uvedeného textu jednoznačně vyplývá, že zdanění se nevztahuje k částkám vyplaceným
před účinností zákona č. 346/2010 Sb., ale pouze k částkám určeným k výplatě po 1. 1. 2011
(srov. zvýrazněný text „budou nově výlučně zdaňovány“). Právní úprava tudíž nepůsobí zpětně,
nýbrž do budoucnosti.
Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že otázka zdanění určitých příjmů a jeho rozsahu
je výhradně politickou záležitostí. Také Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 29/08, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 89/2009, vyslovil, že „… nebude svým úsudkem o vhodnosti veřejných politik nahrazovat úsudek
demokraticky zvoleného zákonodárce, který má ve sféře veřejných politik široké možnosti uvážení, a také
za případný neúspěch zvoleného řešení nese politickou odpovědnost. Jinými slovy, zákonodárce může v daňové
oblasti činit i neracionální kroky, což ovšem ještě není důvod k zásahu Ústavního soudu. Ten zasáhne až tehdy,
dojde-li k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu, anebo dojde-li k porušení principu
rovnosti, v jeho akcesorické (zde v návaznosti na další základní práva) nebo neakcesorické podobě.“
Zavedení daně se sazbou 15 % rozhodně nedosahuje takové intenzity, aby bylo
možné hovořit o tzv. rdousícím efektu zmíněném v naposledy citovaném nálezu Ústavního
soudu. Soudům proto nepřísluší hodnotit správnost či oprávněnost rozhodnutí zákonodárce
takovouto daň z výsluhových příspěvků a odbytného zavést. Stěžovatelem namítaná hypotetická
sazba daně ve výši 100 % by nepochybně vyvolala rdousící efekt a vedla by k adekvátnímu zásahu
soudu. V daném případě (při zvláštní sazbě daně 15 %) je však uplatněný argument
zcela irelevantní.
K poukazu stěžovatele na své legitimní očekávání, že bude pobírat výsluhový příspěvek,
na který měl právní nárok od jeho přiznání, Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli
tento příspěvek nebyl odňat, nadále mu náleží a je mu vyplácen. Legitimní očekávání stěžovatele
se však nemůže vázat k výši vypláceného příspěvku, která ze zákona není fixována k datu zániku
služebního poměru, nýbrž se i v případě stěžovatele vyvíjela vlivem valorizací a uvolnění výplaty
starobního důchodu. Legitimní očekávání nelze spojovat ani s tím, že bude trvat určitá daňová
výjimka nebo zvýhodnění.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel nikterak nespecifikoval, v čem konkrétně
spatřoval rozpor postupu správních orgánů se základními právy zaručenými Listinou základních
práv a svobod a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Touto námitkou
se proto blíže nezabýval.
Námitce stěžovatele, že správní orgány ani soud neinterpretovaly a neaplikovaly právo
pohledem ochrany základních práv a svobod, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Naopak, Městský soud v Praze i oba správní orgány postupovaly plně v souladu s příslušnými
právními předpisy a při jejich interpretaci a aplikaci nezasáhly do základních práv a svobod
stěžovatele. Správní orgány od počátku řízení konzistentně vycházely z toho, že výsluhový
příspěvek od 1. 1. 2011 podléhá 15% zvláštní sazbě daně podle §36 odst. 2 písm. v) zákona
o daních z příjmů a tento svůj závěr přiléhavě zdůvodnily. Rozhodnutí žalovaného
proto nelze považovat za nečekané a nepředvídatelné, jak tvrdil stěžovatel.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal žádný ze stěžovatelem uplatněných důvodů
pro zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 10 Ad 11/2011 - 35,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a plně úspěšný žalovaný žádné náklady řízení
neuplatňoval. Proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu