ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.67.2013:21
sp. zn. 4 Ads 67/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. P., zast. JUDr. Soňou
Panuškovou, advokátkou, se sídlem Bavorova 26, Strakonice, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 119,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 119,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. JUDr. Soňa Panušková, advokátka, se sídlem Bavorova 26, Strakonice,
se z p r o š ť u je povinnosti zastupovat žalobce.
III. Soud u s t a n o v u je zástupcem žalobce Mgr. Daniela Šenkyříka, advokáta, se sídlem
Jana Wericha 576, Blatná.
IV. JUDr. Soně Panuškové, advokátce, se nepřiznává odmě na za zastupování
žalobce v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 10. 7. 2012, č. j. X, žalovaná zastavila řízení o námitkách žalobce proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2012, č. X, o zamítnutí žádosti o invalidní důchod. V
odůvodnění svého usnesení žalovaná uvedla, že žalobce vzal po jednání dne 14. 6. 2012 své
námitky zpět, proto podle §66 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, řízení
zastavila.
V žalobě proti tomuto usnesení žalobce namítal, že mu doktorka (lékařka LPS ČSSZ)
vyhrožovala a vydírala jej, proto pod nátlakem podepsal, že bere námitky zpět.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 119, žalobu
zamítl. V odůvodnění uvedl, že neshledal pochybení žalované, neboť nezjistil, že by na žalobce
byl činěn nátlak, nebo byl podveden či vydírán posudkovou lékařkou žalované, aby vzal své
námitky zpět. Žalobce tato tvrzení neprokázal, ač na něm spočívá důkazní břemeno. Skutečnost,
že byl při jednání žalované seznámen s výsledkem posouzení zdravotního stavu, který
neodpovídá jeho představě, není vydíráním. Projev vůle žalobce byl zdokumentován úředním
záznamem, který žalobce vlastnoručně podepsal. To potvrdila i soudem slyšená svědkyně Jitka
Fuchsová, tajemnice LPS ČSSZ pracoviště Plzeň. Napadené usnesení shledal soud věcně
správným a odpovídajícím zákonu, proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Namítal, že soudkyně pozvala referentku ČSSZ Plzeň o jeden den dříve, aniž mu to sdělila.
Stěžovatel se proto nemohl dostavit a reagovat. Konstatoval, že referentka by nemohla lhát a při
tom se mu dívat do očí. Soudkyně i ustanovená zástupkyně stěžovateli sdělily, že jej nemohly
informovat, neboť nebere telefony. Toto tvrzení stěžovatel popřel a doplnil, že mobilní telefony
zaznamenávají všechny příchozí i zmeškané hovory, tudíž lze prokázat, že dne 4. 6. 2013 dvakrát
hovořil se svou zástupkyní. Stěžovatel chtěl uplatnit námitku podjatosti, což mu ovšem jeho
zástupkyně rozmluvila. Dále stěžovatel podotkl, že JUDr. Panušková nepracovala pro něj, ale pro
druhou stranu; nedělala nic a stěžovatel ji musel upomínat na to, co má během řízení uvést.
Stěžovatel proto navrhl, aby mu soud přidělil jiného advokáta a dodal, že na JUDr. Panuškovou
podal trestní oznámení a stížnost na Českou advokátní komoru.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nemá důvod pochybovat
o zákonnosti a objektivitě napadeného rozsudku. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod „[k]aždý má právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům.“
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. „[k] projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá
k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné
na řízení.“
Podle §77 odst. 1 s. ř. s. „[d]okazování provádí soud při jednání.“
Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že předvolání k jednání ve věci
samé (na 5. 6. 2013 od 9:00 hodin) doručil krajský soud pouze zástupkyni stěžovatele, zástupkyni
žalované a svědkyni J. F. Přípisem ze dne 3. 6. 2013 oznámil krajský soud zástupkyni stěžovatele,
že výslech svědkyně J. F. se na základě její žádosti uskuteční dne 4. 6. 2013 v 9:00 hodin. Soud
současně zástupkyni stěžovatele vyzval, aby případné otázky pro svědkyni zaslala soudu do 4. 6.
2013 do 8:30 hod. Tento přípis byl zástupkyni stěžovatele doručen dne 3. 6. 2013 v 15:23 hod.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 As 107/2008 - 100, nebo rozsudek ze dne 29. 3. 2013, č. j. 4 Ads 109/2012 - 69)
je třeba předvolání k ústnímu jednání doručit nejen zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi
řízení, aby bylo zcela nepochybné, že účastník řízení byl o konání soudního jednání řádně a včas
vyrozuměn. Nepostačuje tak doručení předvolání pouze zástupci, jak se domníval krajský soud.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, publikovaném
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 95/2002, vyslovil, že „[p]odle ust. čl. 38 odst. 2
Listiny, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní
právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, účastník tedy musí být o jeho
konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen jeho právnímu zástupci, ale
i přímo tomuto účastníkovi. K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán.“ Obdobně
se Ústavní soud vyjádřil také v nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, nebo v nálezu
ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 138/07.
V rozsudku ze dne 30. 12. 2008, č. j. 4 Azs 82/2008 - 56, pak Nejvyšší správní soud
doplnil, že „… každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání
před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí.
Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva
účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
Nejvyšší správní soud shledal, že postup krajského soudu v projednávané věci nebyl
v souladu s citovanou judikaturou. Pochybení spočívající v tom, že krajský soud nepředvolal
stěžovatele k jednání konanému dne 5. 6. 2013, bylo částečně zhojeno tím, že stěžovatele
o konání jednání informovala jeho zástupkyně a stěžovatel se k jednání dostavil.
Významnější pochybení však představuje výslech svědkyně konaný mimo ústní jednání,
ke kterému nebyl předvolán ani stěžovatel, ani jeho zástupkyně. Sdělení ze dne 3. 6. 2013
o konání výslechu dne 4. 6. 2013 od 9:00 hod., jež bylo zástupkyni stěžovatele doručeno dne
3. 6. 2013 v 15:23 hod., přitom nelze považovat za řádné předvolání k úkonu soudu. Zástupkyně
stěžovatele totiž ani nebyla vyrozuměna o tom, že se může k výslechu svědkyně dostavit,
nemluvě o nepřiměřeně krátké době od doručení sdělení do konání výslechu (17,5 hodiny).
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že provedení výslechu svědka mimo ústní jednání
představuje výjimku z obecného pravidla, že dokazování se provádí při jednání. Tato výjimka
není v soudním řádu správním upravena, což však nevylučuje přiměřenou aplikaci občanského
soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který v §122 odst. 1
stanoví: „Je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz
z pověření senátu provést mimo jednání, anebo lze důkaz provést za využití technického zařízení pro přenos
obrazu a zvuku. Účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování. Jeho výsledky je třeba vždy
při jednání sdělit.“
Krajský soud tím, že stěžovatele ani jeho zástupkyni řádně nepředvolal k provedení
výslechu svědkyně J. F., znemožnil stěžovateli být přítomen u provedení tohoto důkazu, klást
svědkyni doplňující dotazy a následně se k tomuto důkazu vyjádřit jako k celku včetně
případného dojmu z nonverbální komunikace svědkyně. Krajský soud tedy porušil právo
stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům, garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo zásadní
vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, čímž došlo k naplnění
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 119, podle §110
odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský
soud vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.), tedy zejména zopakuje
jednání včetně výslechu svědkyně J. F. a stěžovateli umožní se jej zúčastnit. O náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. krajský soud.
Z důvodu procesní ekonomie rozhodl Nejvyšší správní soud současně také o návrhu
stěžovatele, aby mu byl pro řízení ustanoven nový zástupce.
Stěžovatel v kasační stížnosti upozornil na nečinnost ustanovené zástupkyně a dal
jednoznačně najevo, že k ní nemá důvěru. Nejvyšší správní soud proto na základě jeho návrhu
zprostil JUDr. Soňu Panuškovou, advokátku, povinnosti stěžovatele v řízení zastupovat.
Vzájemná důvěra mezi účastníkem a jeho zástupcem je totiž nezbytným předpokladem pro
naplnění smyslu právního zastoupení. Nejvyšší správní soud současně nepřiznal této advokátce
náhradu výdajů a odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť JUDr. Soňa
Panušková neučinila v tomto řízení žádný z úkonů uvedených v §11 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu krajského soudu shledal, že stěžovatel nadále
splňuje podmínky pro ustanovení zástupce soudem, proto mu zároveň ustanovil nového
zástupce z řad advokátů. Při výběru konkrétního zástupce Nejvyšší správní soud zohlednil
především zvláštní povahu řízení, pro něž je zástupce ustanoven, a přihlédl také k dopravní
vzdálenosti sídla advokáta od místa pobytu stěžovatele. Mgr. Daniel Šenkyřík má generální praxi,
specializuje se na správní právo a souhlasí s tím, aby byl ustanovován ex-offo. Z advokátů
splňujících uvedené podmínky sídlí ustanovený zástupce nejblíže k místu bydliště stěžovatele.
V dalším řízení před krajským soudem tedy bude stěžovatele zastupovat Mgr. Daniel Šenkyřík,
advokát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu