ECLI:CZ:NSS:2013:4.ANS.9.2013:45
sp. zn. 4 Ans 9/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Fokus
Liberec, s.r.o., IČ: 22796479, se sídlem Nezvalova 662/18, Liberec, zast. Mgr. Davidem
Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Úřad práce České
republiky - krajská pobočka v Liberci, se sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, Liberec, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci ze dne 21. 8. 2013, č. j. 59 A 100/2012 - 46,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2013,
č. j. 59 A 100/2012 - 46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu proti nečinnosti se žalobkyně domáhala vydání rozsudku,
jímž by soud uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní na základě žádosti ze dne
3. 8. 2012 dohodu o vymezení chráněných pracovních míst ve smyslu ustanovení §75 zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 8. 2013,
č. j. 59 A 100/2012 - 46, žalobu odmítl. V odůvodnění uvedl, že dohoda podle §75 odst. 1
zákona o zaměstnanosti je jedním z mnoha nástrojů realizace státní politiky zaměstnanosti,
která je spjata s veřejnými rozpočty. Proto soud pokládal dohodu podle §75 zákona
o zaměstnanosti za veřejnoprávní smlouvu podle §159 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, čímž je dána věcná příslušnost krajského soudu rozhodnout
podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Základní podmínkou řízení o žalobě proti nečinnosti je zákonem stanovená
povinnost správního orgánu ve věci meritorně rozhodnout či vydat osvědčení. Neukládá-li
speciální zákon správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí či osvědčení, nelze jej k tomu
nutit postupem podle §79 a násl. s. ř. s. Žádosti o vymezení chráněného pracovního místa
podané žalobkyní žalovaný přípisem ze dne 30. 8. 2012, ev. č. 11814917/12, nevyhověl a sdělil,
že dohoda o vymezení chráněných pracovních míst nebude uzavřena. Ze žádného ustanovení
zákona o zaměstnanosti, ani z vyhlášky č. 518/2004 Sb. nevyplývá povinnost správního orgánu
(žalovaného) dohodu uzavřít, byť by uzavření dohody nebránila žádná skutečnost uvedená
v zákoně či vyhlášce. Normy tudíž ponechávají plně na vůli úřadu práce, zda při splnění
všech podmínek přistoupí k uzavření dohody či nikoliv. Krajský soud proto žalobu odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítala,
že žalovaný s ní dosud neuzavřel dohodu o vymezení chráněných míst, ačkoliv jsou splněny
všechny zákonné požadavky pro vyhovění žádosti. Stěžovatelka podrobně popsala dosavadní
postup správních orgánů a uvedla, že pokud žalovaný odmítá uzavřít příslušnou dohodu, je nutno
jeho postoj označit za nečinnost. Napadenému usnesení vytýkala nedostatečnost odůvodnění
a dodala, že akceptace přístupu žalovaného a krajského soudu vede k úřední svévoli,
kdy by při splnění všech podmínek dvěma subjekty mohl správní orgán bez uvedení důvodů
jednomu vyhovět a jinému nikoliv, aniž by proti takovému postupu bylo možné jakkoliv brojit.
Stěžovatelka uzavřela, že z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu vyplývá, že krajský
soud postupoval nesprávně, pokud v daném případě odmítl žalobu pro nesplnění podmínek
řízení. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Ačkoliv stěžovatelka
uvedla důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., usnesení o odmítnutí žaloby lze napadnout
pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[p]osouzení toho, zda je správní
orgán nečinný ve smyslu §79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé),
nikoliv otázkou existence podmínek řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008 - 164, publikované pod č. 2181/2011 Sb. NSS,
dostupné na www.nssoud.cz).
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v odůvodnění citovaného usnesení
konstatoval, že „…ustanovení §79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit,
aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu,
a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání
rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou
legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně
věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí
jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost,
o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu
§79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek
řízení.“
Podobně v usnesení ze dne 8. 4. 2003, č. j. Na 249/2003 - 9, publikovaném
pod č. 19/2003 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[p]asivní legitimace je v řízení o žalobě
proti nečinnosti správního orgánu podle §79 odst. 2 s. ř. s. určena tvrzením žalobce v žalobě. Existencí povinnosti
žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení se soud, a to soud věcně a místně příslušný, zabývá
až při věcném posuzování žaloby a nikoli při rozhodování o procesních otázkách.“
Krajský soud tedy v projednávané věci pochybil, neboť zkoumal, zda je dána povinnost
žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé, jako podmínku řízení, ačkoliv se podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu o podmínku řízení nejedná. Tímto postupem krajský soud
odepřel stěžovatelce přístup k soudu, neboť neoprávněně odmítl její žalobu navzdory tomu,
že podmínky pro věcné projednání této žaloby (pravomoc a příslušnost soudu, včasnost žaloby,
absence překážky litispendence a překážky věci rozhodnuté i existence žalobních tvrzení
podle §79 s. ř. s.) byly splněny.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení o odmítnutí žaloby je nezákonné
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť pro takový postup krajského soudu
nebyly dány zákonné předpoklady. Nejvyšší správní soud proto usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2013, č. j. 59 A 100/2012 - 46, podle §110 odst. 1
věta první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je krajský soud podle §110 odst. 4
s. ř. s. vázán. Podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu