ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.125.2013:50
sp. zn. 4 As 125/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Mgr. J. P., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 A 65/2010 -
61,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 A 65/2010 - 61,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 29. 1. 2010, č. j. 675/2009-LO-SP/5,
a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. 12. 2009, č. j. 287/2009-OT-OSV/11,
se zrušují .
III. Žalovaný je povinen poskytnout žalobci informace požadované v žádosti
ze dne 9. 9. 2009, t. j. „stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti
JUDr. Daniela Kovářová k Nejvyššímu soudu ČR v tzv. kauze Č., a která měla být podána
ve prospěch i neprospěch J. Č. a P. H., a to včetně všech příloh, pokud stížnost nějaké přílohy obsahuje,“
a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 7.000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku
na účet žalobce vedený u České spořitelny, a.s., č. X.
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 29. 1. 2010, č. j. 675/2009-LO-SP/5,
zamítla rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2009,
č. j. 287/2009 - OT - OSV/11, a napadené rozhodnutí potvrdila. Ministryně spravedlnosti
v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu uvedla, že poskytnutí požadovaných informací brání §8b
zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, a že z medializace případu
nelze dovozovat obligatorní povinnost požadovanou informaci poskytnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 A 65/2010 - 61, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí o rozkladu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné uvedl,
že ministru spravedlnosti jsou informace o trestním řízení poskytovány výhradně pro účely
podání stížnosti pro porušení zákona, a proto musela být žádost žalobce s ohledem na §8a a §8b
trestního řádu a na §11 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), v plném rozsahu odmítnuta. Orgány
činné v trestním řízení podle soudu neposkytují informace až na výjimky uvedené v §8a až §8d
trestního řádu. Zveřejnění určitých informací v médiích je zcela nerozhodné, neboť žalovaný
musel bez ohledu na tuto skutečnost postupovat důsledně v mezích zákonných oprávnění.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) označil napadený rozsudek
za nezákonný. Podle stěžovatele je třeba vždy zkoumat, zda je neposkytnutí informace o trestním
řízení ospravedlněno naléhavou společenskou potřebou, což v jeho případě nebylo shledáno.
Trestní řízení bylo k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí již skončeno a převažoval
tedy zájem na poskytnutí informace nad hypotetickým zájmem na neohrožení probíhajícího
trestního řízení. Utajování a neposkytnutí požadované stížnosti pro porušení zákona označil
stěžovatel za nesprávné s poukazem na praxi žalovaného, který od července 2012 stížnosti
pro porušení zákona zveřejňuje na svých internetových stránkách. Stěžovatel odmítl závěr soudu,
že orgány činné v trestním řízení neposkytují informace z trestního řízení až na výjimky uvedené
v §8a až §8d trestního řádu. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 8. 2006, č. j. 15 Ca 189/2005 - 28, stěžovatel dovodil, že povinný subjekt
má postupovat v souladu s informačním zákonem a poskytnout všechny informace s vyloučením
těch, které nelze poskytnout podle trestního řádu. Odkaz žalovaného na §2
odst. 3 a na §8b trestního řádu nemohl být dostatečným důvodem pro odepření poskytnutí
informace. Žalovaný se nevypořádal s principem selekce podle §12 informačního zákona,
neboť nikoliv celý text stížnosti pro porušení zákona měl povahu chráněných informací. Soud
pak nevyložil, jaké zájmy mohou být ohroženy poskytnutím předmětné stížnosti. Důvody
pro odmítnutí poskytnutí informace podle §11 odst. 6 informačního zákona nelze
podle stěžovatele aplikovat již na skončená trestní řízení. Navíc byly tyto důvody vyloženy
nepřiměřeně extenzivně, což je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“).
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 A 65/2010 - 61, rozhodnutí ministryně
spravedlnosti ze dne 29. 1. 2010, č. j. 675/2009-LO-SP/5, i rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 12. 2009, č. j. 287/2009-OT-OSV/11. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
žalovanému uložil povinnost požadovanou informaci poskytnout. Stěžovatel rovněž požádal
o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 7.000 Kč.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že se soud řádně nevypořádal s námitkou
porušení legitimního očekávání. Stěžovatel navrhl, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil
k povinnosti žalovaného poskytnout informaci podle stavu v době podání žádosti o informace
a k podmínkám hrazení nákladů na poskytnutí informace.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109
odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“. Nesprávné posouzení právní
otázky spočívá buď v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že předmětem správního řízení bylo
poskytnutí informace v souladu s §13 odst. 1 informačního zákona. Stěžovatel žádal o: „poskytnutí
stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová k Nejvyššímu
soudu ČR v tzv. kauze Č., a která měla být podána ve prospěch i neprospěch J. Č. a P. H., a to včetně všech
příloh, pokud stížnost nějaké přílohy obsahuje“.
Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2009, č. j. 287/2009-OT-OSV/6, žalovaný žádost stěžovatele
o poskytnutí informace v plném rozsahu odmítl.
Na základě rozkladu stěžovatele ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne
4. 11. 2009, č. j. 675/2009-LO-SP/2, uvedené rozhodnutí žalovaného zrušila, a věc vrátila
žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.
Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2009, č. j. 287/2009-OT-OSV/11, žalovaný žádost
stěžovatele o poskytnutí informace v plném rozsahu odmítl s odkazem na §2
odst. 3 a §11 odst. 6 informačního zákona, a na §8a a §8b trestního řádu. Žalovaný odmítl
poskytnutí příloh předmětné stížnosti s tím, že přílohou je celý trestní spis v dané věci.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu přezkoumal Nejvyšší správní soud
jednotlivé námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Úvodem je zapotřebí uvést, že žalovaný je podle §2 odst. 1 informačního zákona
povinným subjektem, jemuž je uloženo poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti,
a to zveřejněním nebo na základě žádosti o poskytnutí informace ve smyslu
§4 odst. 1 informačního zákona. Podle §2 odst. 3 informačního zákona se tento zákon
„nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací,
pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání
žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací“. Nejvyšší správní soud připomíná,
že předmětem stěžovatelovy žádosti o poskytnutí informace byl text stížnosti pro porušení
zákona a případné přílohy této stížnosti, pokud stížnost nějaké přílohy obsahuje. Trestní řád
ani jiný právní předpis neobsahuje speciální úpravu poskytování stížnosti pro porušení zákona.
Žalovaný se tedy měl vypořádat s předmětnou žádostí v režimu informačního zákona. Z textu
žádosti nikterak nevyplývá, že by stěžovatel žádal o kompletní trestní spis ve věci. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti poukazuje na to, že nahlížení do spisů je komplexně upraveno
v §65 trestního řádu a mají na ně právo obviněný, poškozený, zúčastněná osoba a jejich obhájci
a zmocněnci. Jiné osoby tak mohou činit pouze se souhlasem předsedy senátu a v přípravném
řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je
toho třeba k uplatnění jejich práv. Podrobněji se k této problematice vyjádřil Nejvyšší správní
soud například v rozsudku ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010 - 103, publikovaném
pod č. 2241/2011 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzením žalovaného, že trestní spis je přílohou
stížnosti pro porušení zákona, jak žalovaný poprvé uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 5. 10. 2009,
č. j. 287/2009-OT-OSV/6, a v následujících rozhodnutích na tomto argumentu
setrval. Skutečnost, že by přílohou stížnosti pro porušení zákona byl trestní spis,
nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu ani z jiného právního předpisu.
Naopak podle §164 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org.,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy „všechny písemnosti,
které se vztahují k téže věci (podání, protokoly, záznamy, rozhodnutí, písemnosti soudního komisaře založené
do spisu D apod.), tvoří spis“. Stížnost pro porušení zákona je tedy součástí trestního spisu, neboť je
jedním z dokumentů v něm obsažených. Samotná skutečnost, že byl trestní spis použit
jako podklad pro zpracování stížnosti pro porušení zákona, z něj její přílohu nedělá. Nejvyšší
správní soud tedy konstatuje, že žalovaný i soud pochybili, pokud při rozhodování vycházeli
z toho, že přílohou stížnosti pro porušení zákona je celý trestní spis.
Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že trestním řízením
se podle §12 odst. 10 trestního řádu rozumí řízení podle trestního řádu. Stížnost pro porušení
zákona a řízení o ní je upraveno v hlavě osmnácté trestního řádu, je tedy trestním řízením.
Stěžovatel požádal o poskytnutí informace dne 9. 9. 2009. V té době trestní řízení probíhalo,
neboť Nejvyšší soud ještě nerozhodl o stížnosti pro porušení zákona. To je však pro úvahy
Nejvyššího správního soudu nerozhodné s ohledem na to, že podle §75 odst. 1 s. ř. s.
„při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu“. V souzené věci pak byla veškerá rozhodnutí žalovaného, resp. ministryně spravedlnosti,
vydána po dni 1. 10. 2009, tedy poté, co předmětné trestní řízení skončilo rozhodnutím Nejvyšší
soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že se status žádosti změnil z žádosti o poskytnutí informace
o probíhajícím trestním řízení na žádost o poskytnutí informace z již skončeného trestního řízení.
Žalovaný i soud tedy pochybili, pokud odkazovali na zákonná ustanovení a argumentaci,
které se vztahovaly k poskytování informací z probíhajících trestních řízení.
K tomu považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že podle čl. 17 odst. 4 Listiny
„[s]vobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a mravnosti“. K výše uvedeným omezením základního práva Ústavní soud v nálezu
ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98, dostupném na http://nalus.usoud.cz, konstatoval,
že „[t]ato omezení mají povahu výjimky ze základního práva na svobodu projevu a práva na informace,
a proto je třeba vykládat je podle obecných zásad restriktivně. (…) Z citovaných článků Listiny a Úmluvy
vyplývá, že omezení uvedeného základního práva je vázáno na následující podmínky: musí je stanovit zákon,
který sleduje legitimní cíl a musí jít o takové omezení, které je v demokratické společnosti nezbytné.“ Nutnost
restriktivního výkladu omezení práva na informace potvrdil Ústavní soud i v navazující
judikatuře, např. v nálezu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04, nebo ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. I. ÚS 260/06, dostupných na http://nalus.usoud.cz. Rovněž Nejvyšší správní soud
se k této problematice již mnohokrát vyjádřil, a to například v rozsudku ze dne 16. 5. 2007,
č. j. 3 Ads 33/2006 - 56, publikovaném pod č. 1272/2007 Sb. NSS, kde uvedl, že „extenzivní
výklad podmínek, za kterých zákon č. 106/1999 Sb. umožňuje právo na poskytnutí informací omezit
a informace neposkytnout, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu jak samotného zákona č. 106/1999 Sb.,
tak i ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
V moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu ze záruk zákonnosti.
Bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu.“
Výjimky, na jejichž základě povinné subjekty neposkytnou požadované informace vůbec
nebo jejich poskytnutí mohou omezit, obsahuje zejména §11 informačního zákona. V ustanovení
§11 odst. 4 písm. a) tohoto zákona se povinným subjektům zakazuje poskytovat informace
o probíhajícím trestním řízení. Jak však již dovodil Nejvyšší správní soud například
v již citovaném rozsudku ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010 - 103, ani tento zákaz
není absolutní. Vzhledem k tomu, že zákaz uvedený v §11 odst. 4 písm. a) představuje výjimku,
lze argumentem a contrario dovodit, že informaci ze skončeného trestního řízení zásadně
poskytnou lze. Tento výklad podporuje také §12 věta druhá informačního zákona, který stanoví,
že „právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření“. K podobným závěrům
dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 97/2009 - 119,
publikovaném pod č. 2166/2011 Sb. NSS, kde uvedl, že „po obdržení žádosti o informaci povinný
subjekt nejprve posoudí, zda v konkrétním čase probíhá trestní řízení ohledně informace, která je požadována.
O ukončených trestních řízeních informaci poskytne.“ Podobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009 - 63, publikovaném pod č. 1957/2009 Sb. NSS,
v němž dospěl k závěru, že „ výluka spočívající v neposkytnutí informací o probíhajícím trestním řízení
podle §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím je toliko dočasného charakteru.
Nepředstavuje proto výluku trvalou. Ona dočasnost je dána dobou trvání trestního řízení, a to právě s ohledem
na shora vyložený jeho smysl a účel. Po pravomocném skončení trestního řízení proto není na místě nadále
poskytnutí informací bránit. To vyplývá nejen z §12 zákona o svobodném přístupu k informacím, ale i z dikce
samotného ustanovení §11 odst. 4 písm. a), které hovoří o probíhajícím trestním řízení.“ Z výše uvedeného
vyplývá, že povinný subjekt má poskytnout informace ze skončeného trestního řízení,
ledaže tomu brání jiné ustanovení právního řádu.
Žalovaný namítal, že mu v poskytnutí informací brání §8b odst. 1 trestního řádu.
Podle tohoto ustanovení „[o]soby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace
o osobách uvedených v §8a odst. 1 pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností
stanovených zvláštním právním předpisem, je nesmějí nikomu dále poskytnout, pokud jejich poskytnutí není nutné
k uvedeným účelům. O tom musí být tyto osoby poučeny“. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje
s tvrzením žalovaného, že mu citované ustanovení brání v poskytnutí informací,
neboť na žalovaného vůbec nedopadá. Trestní řád rozlišuje mezi osobami, jimiž má na mysli
osoby fyzické a právnické, a jinými subjekty. Žalovaný je státním orgánem, organizační složkou
státu a ministr spravedlnosti je jeho vrcholným představitelem. Žalovaný tedy není osobou
ve smyslu výše citovaného ustanovení. Důvodová zpráva k zákonu č. 52/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterou bylo ustanovení §8b odst. 1 do trestního řádu
vloženo, uvádí, že §8b odst. 1 představuje „[z]ákaz šíření informací o poškozeném a jeho osobách
blízkých osobami, kterým byly tyto informace poskytnuty orgány činnými v trestním řízení v rámci trestního řízení
nebo k výkonu jejich práv či plnění povinností (např. probační úředník, znalec, osoba nahlížející do spisu, svědek,
obhájce apod.). Tyto osoby nesmějí získané informace dále šířit a mohou je poskytovat dalším osobám rovněž
jen k plnění jejich úkolů či k výkonu práv nebo pro účely trestního řízení, nikoli pro jiné účely.“ Odkázat
lze i na odbornou literaturu, která ustanovení §8b odst. 1 komentuje
takto:„Osoby, kterým byly
poskytnuty uvedené informace pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností stanovených
zvláštním právním předpisem jsou osoby rozdílné od orgánů činných v trestním řízení. Může jít např. o probačního
úředníka, znalce, tlumočníka, obhájce, osobu nahlížející do spisu, svědka apod.) Tyto osoby nesmějí získané
informace dále šířit a mohou je poskytovat dalším osobám rovněž jen k plnění jejich úkolů (např. probační
úředník poskytne takové informace o obviněném osobě poskytující mu na základě dobrovolnosti již v přípravném
řízení psychologické poradenství nebo léčení závislosti na návykových látkách) či k výkonu práv (např. obhájce je
poskytne obviněnému k výkonu práva obhajoby) nebo pro účely trestního řízení, nikoli pro jiné účely.“ (in: Šámal,
P. Trestní řád: komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 155). Z uvedeného vyplývá,
že osobami ve smyslu předmětného ustanovení jsou výlučně osoby fyzické nebo právnické,
nikoliv však státní orgány. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že předmětné ustanovení
se na žalovaného nevztahuje a v poskytnutí informací mu nebrání.
Podle §11 odst. 3 informačního zákona „[i]nformace, které získal povinný subjekt od třetí osoby
při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního
právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je
před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění
těchto úkolů vznikly jeho činností.“ Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek,
který může podat ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu proti pravomocnému rozhodnutí
soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě
vadného postupu řízení. Žalovanému byl třetí osobou pro účely sepsání stížnosti pro porušení
zákona poskytnut předmětný trestní spis, jenž byl chráněn před zveřejněním a zneužitím
ustanoveními trestního řádu a žalovaný jej tedy podle výše citovaného ustanovení nebyl oprávněn
poskytnout. To však již nelze tvrdit o poskytnutí stížnosti pro porušení zákona, neboť ta je
vlastním výsledkem činnosti žalovaného. Stížnost pro porušení zákona tedy představuje
informaci, která předtím nebyla v trestním spise obsažena. Nejvyšší správní soud s ohledem
na shora uvedené uzavírá, že žalovaný je původním zdrojem stížnosti pro porušení zákona,
ustanovení §11 odst. 3 na něj dopadá a na základě tohoto ustanovení měl žalovaný stěžovateli
požadovanou informaci poskytnout.
Nejvyšší správní soud dále vyhodnotil, že poskytnutí žádosti o porušení zákona nebrání
ani §11 odst. 6 informačního zákona, který stanoví, že „[p]ovinný subjekt neposkytne informaci
o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní
řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů
při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů
podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení
předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat
bezpečnost České republiky“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je totiž toto ustanovení
pro souzenou věc irelevantní, neboť předmětné trestní řízení bylo již ukončeno rozhodnutím
Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Význam textu této stížnosti je tedy již spíše
jen historický bez jakýchkoli možností cokoliv ovlivnit či ohrozit.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost byla podána důvodně. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 A 65/2010 - 61, přičemž se z důvodu
nadbytečnosti již nezabýval dalšími kasačními námitkami stěžovatele. Jelikož již v řízení
před Městským soudem v Praze byly dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí žalovaného, zrušil
Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i napadené rozhodnutí ministryně
spravedlnosti ze dne 29. 1. 2010, č. j. 675/2009-LO-SP/5, a rozhodnutí Ministerstva
spravedlnosti ze dne 7. 12. 2009, č. j. 287/2009-OT-OSV/11. V souladu s §16
odst. 4 informačního zákona dále Nejvyšší správní soud nařídil žalovanému poskytnout
stěžovateli při respektování příslušných norem o ochraně osobních údajů „stížnost pro porušení
zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová k Nejvyššímu soudu ČR v tzv. kauze
Č., a která měla být podána ve prospěch i neprospěch J. Č. a P. H., a to včetně všech příloh, pokud stížnost
nějaké přílohy obsahuje.“
Žalovaný bude povinen poskytnout stěžovateli požadované informace za stejných
podmínek, které vůči žadatelům o informace uplatňoval v době správního řízení ve věci žádosti
stěžovatele. Pokud v té době žalovaný žadatelům neúčtoval náklady na poskytování informací,
jak dokládá stěžovatel kopií webové stránky z http://portal.justice.cz ze dne 21. 12. 2009
s názvem „Jak mám postupovat, chci-li podat žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím? Nejčastěji kladené otázky a odpovědi na ně“, která tvoří přílohu stěžovatelova
doplnění kasační stížnosti, bylo by nesprávné stěžovateli náklady na poskytnutí informace
účtovat, neboť žalovaný pochybil, pokud stěžovateli neposkytl požadované informace již v době
správního řízení.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud kromě napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze zrušil také obě rozhodnutí žalovaného, rozhodl současně
v souladu s §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rovněž o nákladech řízení před Městským soudem
v Praze. Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem, důvodně vynaložené náklady tedy představují pouze zaplacené
soudní poplatky. V řízení o žalobě zaplatil stěžovatel soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, v řízení
o kasační stížnosti pak soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Celkové důvodně vynaložené náklady
stěžovatele činí 7.000 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit
stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 7.000 Kč, a to na jeho účet vedený u České
spořitelny, a. s., č. X. Ke splnění této povinnosti stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu
patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu