ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.97.2009:119
sp. zn. 1 As 97/2009 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Šalamoun - Spolek na podporu
nezávislé justice v ČR, adresa pro doručování: P. O. Box 383, 111 21 Praha 1, zastoupený
JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 2. 2008, č. j. 63/08-SOSV-OSV-ODV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, č. j. 44 Ca 61/2008 - 85,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, č. j. 44 Ca 61/2008 - 85,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2008, č. j. 63/08- SOSV-OSV-ODV, zamítl žalovaný odvolání
žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. Spr 332/2008, jímž byla
odmítnuta žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
Žalobce svým podáním ze dne 22. 1. 2009 žádal městský soud o sdělení, „zda a popřípadě jaké kroky
byly vykonány zdejším soudem, aby odsouzený P . J., nar. X, vykonal trest, který mu byl uložen
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, ve spojení
s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000.“ Současně informoval
městský soud, že odsouzený trvale žije v Rakousku, údajně na adrese L. 4/21, W. Žalovaný se ztotožnil
s názorem městského soudu, že poskytnutí požadované informace brání ustanovení §11 odst. 4
písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož se neposkytují informace
o probíhajícím trestním řízení. Pojem „trestní řízení“ je pak nutné vykládat v so uladu s §12 odst. 10
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též „tres tní řád“). Vykonávací řízení
je upraveno v hlavě dvacáté první trestního řádu, proto je zjevně součástí trestního řízení
a na poskytování informací o něm se vztahuje omezení uvedené v §11 odst. 4 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím. Dále žalovaný konstatoval, že citované ustanovení nebrání
poskytování pravomocných rozsudků v trestních věcech, na které má žadatel nárok podle §11 odst. 4
písm. b) citovaného zákona.
Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení. Namítal,
že žalovaný nerespektoval ústavněprávní rámec problému vymezený ustanoveními čl. 19 odst. 2 a 3
Mezinárodního paktu o lidských právech a článkem 17 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
(dále též „Listina“), podle nichž lze přístup k informacím omezit pouze v případě ohrožení práv
a zájmů, v těchto normách jmenovitě uvedených.
Krajský soud v Praze, jemuž byla věc přikázána k projednání usnesením Nejvy ššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. Nad 13/2008 - 33, v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že informace, zda odsouzený vykonal trest odnětí svobody, spadá do omezení
práva na informace podle §11 odst. 4 písm. a) záko na o svobodném přístupu k informacím. Trestním
řízením se v souladu s §12 odst. 10 trestního řádu rozumí řízení podle tohoto zákona. Pojem trestní
řízení je nejširší pojem, jenž označuje veškerý proces upravený t restním řádem, tedy postup
před zahájením trestního stíhání, po jeho zahájení do ukončení vyšetřování, včetně rozhodnutí
v přípravném řízení, dále podání obžaloby k soudu, jakož i celé soudní řízení, včetně řízení
vykonávacího. Naznačený výklad je výkladem zákonným a obecně přijímaným, proto krajsk ý soud
neshledal důvod pro odchýlení se od tohoto výkladu.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností
namítaje, že je dán důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Důvodem podání žádosti o informace byla
skutečnost, že od vynesení rozsudku ve věci vedené u Městs kého soudu v Praze pod sp. zn.
49 T 1/2000 uplynula dlouhá doba a stěžovatel měl jistotu, že odsouzen ý žije v Rakousku a je stále
na svobodě. Stěžovatel si je vědom omezujícího působení §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím ve spojení s ustanovením §12 odst. 10 trestního řádu, pochybuje však,
zda zákonodárce zahrnul vykonávací řízení do pojmu „trestní řízení“ vědomě. Uvedené pochybnosti
opírá o svou praxi, v níž se neobejde bez získávání různých informací o odsouzených, například
od Vězeňské služby ČR. Striktní výklad omezení přístupu k informacím podle §11 odst. 4 písm. a)
zákona provedený krajským soudem popírá smysl zákona o svobodném přístupu k informacím, kterým
je zpřístupňování informací občanům tak, aby mohli kontrolovat, zda se státní orgány nedopouštějí
svévole a zneužívání moci.
Stěžovatel zdůraznil, že v posuzovaném případě vydal městský soud na zmíněného
odsouzeného eurozatykač až po celé řadě stěžovatelových stížností, jež dotazu podle zákona
o svobodném přístupu k informacím předcházely, a to až několik měsíců po prvních projevech
stěžovatelova zájmu. Stěžovatel výše uvedené sice nemůže prokázat, ovšem pokud by tomu tak bylo,
posloužil by uvedený příklad jako důkaz, že striktní výklad omezujícího účinku ustanovení §1 1 odst. 4
písm. a) zákona ve spojení s ustanovením §12 odst. 10 trestního řádu může sloužit k zastření
pochybení státního orgánu, což by nepochybně bylo proti smyslu zákona o svobodném přístupu
k informacím. Stěžovatel odkázal na precedenční řízení u Nejv yššího soudu, kde se domáhal obdobným
způsobem poskytnutí informace o úkonech předsedkyně Nejvyššíh o soudu jako kárné žalobkyně.
V popsaném případě narazil na omezující působení §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu
k informacím a jeho žádost byla zamítnuta. V odvolacím řízení však sama předsedkyně Nejvyššího
soudu nadřadila ústavní principy nad striktní pozitivistický výklad zákona a odvolání vyhověla, přestože
poskytnutí informace bylo k jejímu neprospěchu. K uvedenému však krajský soud konstatoval,
že v řízení u Nejvyššího soudu nebylo postupováno podle ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím, uvedený poznatek tak není přenosný.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v případě vyhovění ž ádosti
stěžovatele by povinné orgány musely stejnou informaci poskytnout komukoli; pokud by jednaly jinak,
porušily by zásadu rovnosti. To však neplatí, protože v trestním řízení nastává více situací, v nichž
záleží na individuální úvaze orgánu činného v trestním řízení, zda informaci zpřístupní,
např. umožněním nahlédnutí do spisu. Žalovaný i městský soud tak měly postupovat v souladu
s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/2003, v němž Ústavní soud
odmítl přepjatý formalismus a připustil možnost obecných soudů odchýlit se od doslovného znění
zákona, budou-li se řídit smyslem vykládaného zákona a jeho vztahu k ústavním principům.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Uvedl, že na posuzovaný případ jednoznačně dopadá ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím. Pojem „trestní řízení“ je třeba vykládat v souladu s §12 odst. 10
trestního řádu, který zahrnuje i řízení vykonávací. K námitce stěžovatele, že v posuzovaném případě
měly povinné orgány přihlédnout ke zvláštnostem tohoto konkrétního případu, žalovaný odkázal
na ustanovení §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož se na řízení podle
citovaného zákona použijí mimo jiné ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř.“), o základních zásadách činnosti správních orgánů. Mezi ně spadá
také zásada rovného postavení dotčených osob při uplatňování svých práv (§7 odst. 1 s. ř.).
Stěžovatelem vyžadovaný privilegovaný přístup při vyřizování jeho žádosti by s ohledem na citované
ustanovení představoval porušení principu rovného přístupu a byl by zjevně nezákonný.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasač ní stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Stěžejní námitkou kasační stížnosti je názor stěžovatele, že na posuzovanou věc nedopadá
omezení práva na informace zakotvené v ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím. Podle citovaného ustanovení povinné subjekty neposkytnou informace
o probíhajícím trestním řízení.
Nejvyšší správní soud aplikoval v posuzovaném případě zás adu proporcionality vzájemně
si konkurujících práv a zásadu restriktivního výkladu omezení ústavně garantovaných práv, rozvedené
v ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 210/98, http://nalus.usoud.cz,
zdůraznil, že kolizi dvou práv lze v moderním právním státě řešit pouze zásadou proporcionality.
Konstatoval, že „neopomíjí kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obh ajobu a nezbytným požadavkem
na ochranu života a zdraví osob vyslýchaných jako svědci. (…) naznačen ou kolizi lze v moderním ústavním státě řešit jen
zásadou proporcionality, tedy zásadou pečlivého vyvážení obou v kontrapozici stojících základních práv, s tím ovšem,
že tam, kde zákonodárce dá přednost jednomu z nich, je povinen minimalizovat zásah do dot čeného práva druhého. Podle
přesvědčení Ústavního soudu zmíněné požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné,
ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě
v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona.“ Nejvyšší správní
soud v posuzovaném případě uplatnil princip proporcionality vzájemně si konkurujících práv, tj. práva
na přístup k informacím týkajících se vykonávacího řízení, potažmo i práva na kontrolu veřejné m oci
v oblasti výkonu pravomocných rozsudků, se zájmem státu na nerušeném průběhu trestního
(resp. vykonávacího) řízení, na objasnění trestné činnosti a na naplnění smyslu a účelu trestního řízení.
Právo na informace je garantováno zejména v článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále
též „Listina“), ale také v článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též
„Úmluva“). Tato práva nejsou bezbřehá a absolutní, ale naráží na určitá omezení a limity. Legitimní
omezení práva na informace stanoví článek 17 odst. 4 Listiny, podle něhož svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde -li o opatření v demokratické společnosti nezbytná
pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví
a mravnosti. Obdobně článek 10 odst. 2 Úmluvy stanoví, že výkon t ěchto svobod (svobody projevu
a práva na informace), protože zahrnuje povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým
formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných,
zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. K výše
uvedeným omezením základního práva Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98,
publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 27, dostupném
na http://nalus.usoud.cz, konstatoval, že „[t]ato omezení mají povahu výjimky ze základního práva na svobodu
projevu a práva na informace, a proto je třeba vykládat je podle obe cných zásad restriktivně. (…) Z citovaných článků
Listiny a Úmluvy vyplývá, že omezení uvedeného základního práva je vázáno na následující podmínky: musí je stanovit
zákon, který sleduje legitimní cíl a musí jít o takové omezení, které je v demokratické sp olečnosti nezbytné.“ Nutnost
restriktivního výkladu omezení práva na informace potvrdil Ústavní soud i v navazující judikatuře,
např. v nálezu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04, nebo ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06,
dostupných na http://nalus.usoud.cz.
Výše uvedené podmínky omezení práva na informace jsou v posuzovaném případě splněny.
Právo na informace je omezeno zákonným ustanovením [konkrétně §11 odst. 4 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím] a současně je omezení poskytnutí informace z důvodu
probíhajícího trestního řízení v demokratické společnosti nezbytné, právě z důvodů zachování veřejné
bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti či ochrany práv a svobod druhých. Citované
omezení práva na informace tak je legitimní, to však nic nemění na tom, že musí být interpretováno
restriktivním způsobem v souladu s cílem daného omezení.
Rovněž Nejvyšší správní soud k jakémukoli omezení ústavně zaručeného práva na informace
uvedl, že „při realizaci ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod,
ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., je třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním
způsobem, což lze dovodit z jud ikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06). (…)
Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon č. 106/1999 Sb. umožňuje právo na poskytnutí
informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval proti v lastnímu smyslu a účelu jak samotného zákona
č. 106/1999 Sb., tak i ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv
a svobod. V moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu ze záruk zákonnosti.
Bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006 - 56, publikovaný pod č. 1272/2007 Sb. NSS, n ebo obdobně rozsudek
ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 - 38, publikovaný pod č. 74/2004 Sb. NSS; oba dostupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se problematikou omezení práva na informace z důvodu probíhajícího
trestního řízení zabýval již v rozsudku ze dne 14. 9. 2009, č . j. 6 As 18/2009 - 63, dostupném
na www.nssoud.cz. Zdůraznil, že právo na informace je v Listině zařazeno mezi práva politická, je tedy
prostředkem účasti na politickém životě státu, respektive prost ředkem kontroly veřejné moci.
V citovaném rozsudku zdejší soud dovodil, že ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím je třeba „vykládat takovým způsobem, aby poskytnutím informací nemohlo dojít k narušení,
zmaření či ohrožení objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. (…) Výluka poskytování informací tedy není
samoúčelná, nýbrž souvisí s veřejným zájmem na naplnění účelu trestního řízení - řádné prošetření skutku, který naplňuje
znaky trestného činu.“ Současně Nejvyšší správní soud upozornil, že uvedená výluka „je toliko dočasného
charakteru. Nepředstavuje proto výluku trvalou. Ona dočasnost je dána dobou trvání trestního řízení, a to právě
s ohledem na shora vyložený jeho smysl a účel. Po pravomocném skončení trestního řízení proto není na místě nadále
poskytnutí informací bránit.“
Při posouzení věci samé je třeba vyjít z výkladu pojmů trestní říz ení, předmět trestního řízení
a konečně z cíle a účelu trestního řízení.
Doktrína se k výkladu pojmu „trestní řízení“ nestaví zcela j ednoznačně. Některými autory
je trestní řízení chápáno v užším smyslu, jako řízení končící právní mocí rozsudku, jiní definují trestní
řízení v širším smyslu, kam zahrnují rovněž výkon rozhodnutí. „Trestním řízením se rozumí zákonem
stanovený postup orgánů činných v trestním řízení a dalších su bjektů podílejících se na tomto postupu, jehož cílem
je zjištění trestného činu a jeho pachatele, vynesení spravedlivého rozhodnutí o vině, trestu a nápravném opatření, případně
o nároku poškozeného na náhradu škody, jakož i výkon těchto rozhodnutí. Takto vymezené trestní řízení, zahrnující
i výkon rozhodnutí v trestních věcech, včetně výkonu trestu odnětí svobody, se v literatuře někdy označuje jako trestní
řízení v širším slova smyslu. Řada autorů (Miřička, Prušák a další) poukazuje na to, že vykonávací ř ízení se vyznačuje
mnoha specifiky a že právní normy je upravující mají spíše správní charakter. Mluví se proto ještě o trestním řízení
v užším smyslu, do něhož výkon trestu odnětí svobody nezařazují“ (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.
Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck,
2007, s. 6.).
Předmětem trestního řízení jsou obecně ty skutečnosti, jimiž se musejí zabývat orgány činné
v trestním řízení při vyřizování jednotlivé trestní z áležitosti. Je tedy nutné určit předmět trestního řízení
v každé jednotlivé trestní věci, neboť orgán činný v trestním řízení se má zabývat jen takovými
činnostmi, které jsou nezbytně nutné pro dosažení účelu trestního řízení. V trestním řízení
se především posuzuje, zda se určitý skutek, ohledně něhož vzniklo podezření, že by mohl být trestným
činem, opravdu stal, kdo tento skutek spáchal a jaký trest má být p achateli uložen. Rozhodování
o těchto otázkách je předmětem trestního řízení v užším slova smys lu, zkráceně se často uvádí,
že předmětem trestního řízení je skutek trestného činu, z něhož je určitá osoba obviněna. Předmětem
trestního řízení v širším slova smyslu je také výkon uložených trestů či ochranných opatření,
rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody způsobenou trestným činem nebo zjišťování
předpokladů pro provádění procesních úkonů a rozhodování o postupu řízení, kam spadá
např. zjišťování důvodů vazby, důvodů pro přerušení trestního stíhání apod. (srov. Musil, J.,
Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní pr ávo procesní. 3. přepracované
a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6- 8.).
Účelem trestního řízení pak je v souladu s §1 odst. 1 trestního řádu upravit postup orgánů
činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona
spravedlivě potrestáni. Trestní řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předc házení
a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pr avidel
občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.
Podstatný je v dané věci obsah a okamžik doručení žádosti o informaci. Po obdržení žádosti
o informaci povinný subjekt nejprve posoudí, zda v konkrétním čase probíhá trestní řízení ohledně
informace, která je požadována. O ukončených trestních řízeních in formaci poskytne. Jedná-li
se o informaci o probíhajícím trestním řízení, povinný subjekt uváží, zda by poskytnutím informace
mohl být zmařen předmět a účel trestního řízení, te dy zpochybněna role státu při zjišťování trestných
činů, odhalování, stíhání a odsuzování pachatelů trestných činů či obecně při upevňování zákonnosti.
Jedině z tohoto důvodu je ospravedlnitelné veřejnosti požadované informace nezpřístupnit. Pokud
nemůže být poskytnutím informace cíl trestního řízení zmařen nebo ohrožen, povinný subjekt
informaci poskytne, neboť neexistuje důvod jejího dalšího utajení.
Pojem „probíhající trestní řízení“ obsažený v ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím je nezbytné interpretovat především v souladu se smyslem
samotného zákona o svobodném přístupu k informacím. Ústavně zaručené právo na informace
je politickým právem a je nadřazeno činnosti orgánů veřejné moci, neboť vyšší informovanost
veřejnosti o činnosti státního aparátu přispívá ke kontrole veřejné moci a měla by zvyšovat důvěru
občanů v efektivitu a hospodárnost její činnosti. Pojem „probíhající trestní řízení“ je tedy nutné
vykládat restriktivně a vycházet z užšího pojetí trestního říz ení, jež zpravidla lze chápat jako trestní
stíhání končící pravomocným odsouzením pachatele trestného činu nebo jiným rozhodnutím ve věci
samé.
Vykonávací řízení sice není chápáno jakou součást trestního řízení v užším smyslu. I z tohoto
důvodu nelze en bloc uzavřít, že povinné subjekty informace o vykonávacím řízení neposkytují;
vždy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, zda by poskytnutím informace mohl být
zmařen účel trestního řízení. Nelze tedy kategoricky a neochvějně tvrdit, že informace o vykonávacím
řízení se neposkytují, jak učinil povinný subjekt a stejně tak i žalovaný, neboť po vydání pravomocného
rozsudku mohou být informace o vykonávacím řízení a postupu orgánů činných v trestním řízení
poskytnuty, nebude-li ohrožen účel procesu probíhajícího v rámci trestním řízení. Žalovanému je však
nutno dát za pravdu, že také ve vykonávacím řízení mohou probíhat procesy mající charakter
„probíhajícího trestního řízení“ podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. procesy u nichž
existuje ospravedlnitelný zájem státu na odepření poskytnutí informace z důvodu naplnění cíle trestního
řízení (např. nařídí-li soud ex officio výkon trestu poté, co se rozhodnutí stalo vykonatelným, požádá-li
odsouzený o odklad výkonu trestu apod.).
Právní názor žalovaného převzatý krajským soudem, že v ykonávací řízení je v souladu
s ustanovením §12 odst. 10 trestního řádu součástí trestního řízení, nemůže obstát při ústavně
konformní interpretaci omezení práva na informace z důvodu probíhajícího trestního řízení. Pouhý
odkaz na definici trestního řízení obsaženou v trestním řádu nezohled ňující specifika výluk práva
na informace nemůže být Nejvyšším správním soudem aprobován. Krajský soud pochybil, jestliže
v posuzovaném případě mechanicky podřadil žádost o informaci pod výluku §11 odst. 4 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím, aniž by se jakkoliv zabýval smyslem citovaného omezení
práva na informace a tedy i důvodností odepření požadované informace o úkonech provedených
městským soudem k vykonání odsuzujícího rozsudku. Nečinil-li povinný subjekt do dojití žádosti
o informaci žádné procesní úkony, měl by takovou informaci žadateli nepochybně poskytnout.
V opačném případě, tj. provádí-li povinný subjekt určité úkony a současně jsou tyto úkony takové
povahy, že by jejich zveřejnění mohlo vést ke zmaření účelu trestního řízení, nelze žadateli informaci
poskytnout.
Námitku stěžovatele, že v posuzovaném případě měl krajský soud přihlédnout k precedenčnímu
řízení u Nejvyššího soudu, kde se stěžovatel domáha l informace o úkonech předsedkyně Nejvyššího
soudu, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Spisový materiál sice neobsahuje předmětné
rozhodnutí předsedkyně Nejvyššího soudu o poskytnutí informace, ovšem z protokolu o jednání
ze dne 23. 4. 2009 konaného před krajským soudem lze dovodit, že v předmětném rozhodnutí bylo
postupováno podle ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím
(č. l. 81). V nyní posuzované věci požadoval stěžovatel informaci o úkonech městského soudu
učiněných v průběhu vykonávacího řízení, nikoliv informace o pravomocném rozsudku. Ustanovení
§11 odst. 4 písm. b) zákona tedy na věc nedopadá a nelze tudíž vycházet ani ze stěžovatelem
předkládaného rozhodnutí předsedkyně Nejvyššího soudu. Podstatou nyní posuzované věci byl výklad
pojmu „probíhající trestní řízení“, nikoliv výluka §11 odst. 4 písm. b) zákona. Není sporu o tom,
že závěry o správnosti nadřazení ústavních principů nad striktní pozitivistický výklad zákona jsou
obecně platné a měly být zohledněny rovněž v tomto řízení, nicméně orgány aplikující zákon
o svobodném přístupu k informacím jsou povinny interpretovat veškerá omezení práva na informace
s ohledem na smysl a účel každého dílčího omezení, v konkrétním příp adě s ohledem na zachování cíle
trestního řízení. Postup podle rozhodnutí týkajícího se omezení z odlišného důvodu může být
pro povinný subjekt spíše inspirací, nikoliv závazným či relevantním podkladem.
Nejvyšší správní soud přisvědčil argumentu žalovaného obsaženého ve vyjádření ke kasačn í
stížnosti, že nelze přihlížet ke zvláštnostem posuzovaného případu, že stěžovatel má zájem na účinné
kontrole veřejné správy a na řádném plnění uloženého trestu. Povinné subjekty musí ctít zásadu
rovnosti a žádosti o informace vyřizovat nestranně. Poskytne-li povinný subjekt informaci stěžovateli,
bude analogicky povinen tutéž informaci zpřístupnit i dalším žadatelům s ohledem na zásadu rovného
přístupu k právům zakotvenou v článku 1 Listiny. Právě s odkazem na zásadu rovnosti nemohou být
zpřístupněny žadatelům takové informace, jež by mohly vést ke zmaření účelu trestního řízení. Přístup
veřejnosti k informacím podle zákona o svobodném přístupu k informacím je ovládán zásadou rovnosti
a žádný žadatel o informaci, byť by jeho zájem na zpřístupnění informace byl pro společnost
sebepřínosnější, nemůže být povinnými subjekty privilegován.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že zásadním hlediskem pro rozhodnutí povinného orgánu
o odepření informace podle ustanovení §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu
k informacím je probíhající trestní řízení v užším smyslu, tj. zpravidla trestní stíhání konkrétní osoby
končící právní mocí rozsudku nebo jiného rozhodnutí ve věci samé. Jedná-li se o žádost o informaci
týkající se dalších fází trestního řízení, povinný s ubjekt v rámci své diskreční pravomoci uváží,
zda by poskytnutím informace mohl být zmařen nebo ohrožen účel trestního řízení vycházeje ze smyslu
základního práva jednotlivce na informace o činnosti veřejné moci a ze zásady restriktivního výkladu
omezení ústavně zaručených práv; pouze v případě, že by poskytnutím informace o těchto procesech
mohl být účel trestního řízení zmařen, odepře povinný subjekt informaci s odkazem na ustanovení §11
odst. 4 písm. a) zákona.
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Praze, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán názorem vysloveným
v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu