ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.15.2013:32
sp. zn. 4 As 15/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. K.,
proti žalovanému: Nejvyšší soud České republiky, se sídlem Burešova 571/20, Brno, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, č. j. 31 A 76/2012 –
32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 8. 2012, č. j. Zin 29/2012, bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 7. 2012,
č. j. Zin 29/2012, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 8. 2012, č. j. Zin 32/2012, bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 8. 2012,
č. j. Zin 32/2012, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[3] Rozhodnutími správního orgánu prvního stupně byla v obou případech zcela odmítnuta
žádost o poskytnutí informací, kdy a jakým způsobem byla jednotlivým účastníkům konkursního
řízení doručena žalobcem blíže specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci
sp. zn. 52 K 92/97, resp. Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jakým způsobem bylo
vykázáno jejich doručení a kdy nabyla právní moci. V odůvodnění obou rozhodnutí správní
orgán prvního stupně vyšel z §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, v tehdy účinném znění, a poukázal na to, že ve věci probíhá dovolací
řízení, které dosud nebylo skončeno, a informace tak lze získat pouze nahlédnutím do spisu.
[4] Proti rozhodnutím žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 27. 9. 2012,
ve které navrhl, aby byla zrušena napadená rozhodnutí, jakož i předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, a žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady
řízení.
[5] Krajský soud v Brně usneseními ze dne 5. 10. 2012, č. j. 31 A 76/2012 – 17,
a č. j. 31 A 76/2012 – 18, žalobce vyzval, aby do 15 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní
poplatek za řízení o žalobě proti (každému z napadených) rozhodnutí správního orgánu,
který činí 3000 Kč. Celkem tedy vyzval žalobce k zaplacení soudních poplatků ve výši 6000 Kč.
[6] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2013, č. j. 31 A 76/2012 – 32, řízení zastavil
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění vyšel
z toho, že po podání žaloby žalobce nezaplatil soudní poplatek, a to přesto, že k tomu byl
soudem vyzván a současně poučen o tom, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen,
řízení před soudem bude zastaveno. Poukázal na ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a konstatoval, že vzhledem
k neúčinnosti doručení obou usnesení ze dne 5. 10. 2012 byla tato zaslána na adresu trvalého
pobytu žalobce. Protože nebyl zastižen, byla zásilka dne 16. 10. 2012 uložena a připravena
k vyzvednutí a žalobci byla zanechána výzva. Vzhledem k tomu, že si je nevyzvedl, obě usnesení
byla v souladu s §49 odst. 4 o. s. ř. doručena fikcí dne 26. 10. 2012, o čemž bylo následně
vyvěšeno sdělení na úřední desce soudu. Po marném uplynutí stanovené lhůty krajský soud řízení
podle §47 písm. c) ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, zastavil.
[7] Proti usnesení krajského soudu ze dne 23. 1. 2013 se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil
kasační stížností ze dne 4. 2. 2013, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 3. 2013,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil, věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení a současně rozhodl podle §221 odst. 2 o. s. ř. o přikázání věci jinému krajskému
soudu. Dále navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Namítal vadné
doručování napadeného usnesení ze dne 23. 1. 2013, jehož doručení potvrdil dne 4. 2. 2013,
a zejména obou usnesení ze dne 5. 10. 2012, neboť e-mail, kterým byly písemnosti doručovány
na jeho elektronickou adresu, nebyl opatřen elektronickým podpisem. Podle jeho přesvědčení byl
porušen §147a odst. 3 a §13b odst. 4 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org.,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění
pozdějších změn (dále jen „vnitřní a kancelářský řád“), a on proto nemohl potvrdit přijetí
písemností. Pokud bylo následně doručováno poštou na adresu jeho trvalého pobytu,
kde se však nezdržuje, protože se jedná toliko o ohlašovnu (úřad městské části), bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces. Zdůraznil, že výslovně požádal o doručování veškerých
písemností na svoji elektronickou adresu, přičemž doložil, že je držitelem kvalifikovaného
certifikátu (elektronického podpisu). Pokud zákon požaduje, aby on sám soudu doručoval
za použití elektronického podpisu, je i soud povinen zasílané písemnosti takto označit.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 2. 2013, č. j. 4 As 15/2013 – 10, žádost
žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítl. V odůvodnění usnesení vyšel
z toho, že kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým bylo řízení zastaveno
pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 – 22, vyplývá, že v takovém případě není třeba trvat na zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem. Přihlédl přitom
ke skutečnosti, že v posuzované věci se nejedná o právně komplikovanou věc a ustanovení
zástupce tak není nezbytně nutné k ochraně stěžovatelových práv.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž s ohledem na danou
procesní situaci není nutné, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Předně je třeba poukázat na ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., podle něhož „stěžovatel musí
být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.“ Ačkoliv povinné zastoupení je obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační
stížnosti, podle konstantní judikatury není za určitých podmínek nutno na této podmínce trvat.
O takový případ se jedná i v nyní projednávané věci, na kterou je třeba obdobně aplikovat závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 – 22, (všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ),
v němž zdejší soud vyslovil, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě poté, co nabylo právní moci usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce
na osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), a kasační stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla
Nejvyšším správním soudem zamítnuta, není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení advokátem.“ S ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž kasační
stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové povinnosti, jakož i povinného zastoupení
advokátem znamenalo řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl
samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího
řízení, které bylo následkem nesplnění právě povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek.
[12] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvedl, pod který konkrétní důvod
podle §103 odst. 1 s. ř. s. své námitky řadí, je v této souvislosti vhodné poukázat na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikován
pod č. 625/2005 Sb. NSS, které je třeba obdobně aplikovat i na nyní projednávanou věc
a podle nichž „je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu
z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající
v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel předně namítal závadu v doručování usnesení ze dne 5. 10. 2012, kterými byl
vyzván k zaplacení soudních poplatků za žalobu, neboť e-mail, jímž byly písemnosti doručovány
na jeho elektronickou adresu, nebyl opatřen elektronickým podpisem, a on proto nemohl
potvrdit jejich přijetí. Pokud bylo následně doručováno poštou na adresu jeho trvalého pobytu,
kde se však nezdržuje, protože se jedná o ohlašovnu (úřad městské části), bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces.
[15] Podle §42 odst. 5 s. ř. s. „nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně
předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.“
[16] Podle §45 odst. 2 věta druhá o. s. ř. „není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové
sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu.“
Podle odst. 3 téhož ustanovení „není-li možné doručit písemnost podle odstavce 2, předseda senátu nařídí
doručit ji prostřednictvím a) doručujícího orgánu, nebo b) účastníka řízení či jeho zástupce.“
[17] Podle §46 odst. 2 o. s. ř. „prostřednictvím veřejné datové sítě soud doručuje na elektronickou adresu,
kterou adresát sdělil soudu, jestliže soud o doručení písemnosti tímto způsobem požádal nebo s ním vyslovil souhlas
a jestliže uvedl akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, který vydal jeho kvalifikovaný certifikát a vede
jeho evidenci, nebo předložil svůj platný kvalifikovaný certifikát.“ Podle §47 odst. 2 o. s. ř. „při doručování
písemnosti podle §46 odst. 2 soud adresáta vyzve, aby doručení potvrdil soudu do 3 dnů od odeslání písemnosti
datovou zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení
„doručení prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu je neúčinné, jestliže se písemnost zaslaná
na elektronickou adresu vrátila soudu jako nedoručitelná nebo jestliže adresát do 3 dnů od odeslání písemnosti
nepotvrdil soudu její přijetí datovou zprávou podle odstavce 2.“
[18] Ze spisové dokumentace se podává, že krajský soud dvěma usneseními ze dne 5. 10. 2012
žalobce vyzval, aby do 15 dnů od doručení zaplatil soudní poplatek za řízení o žalobě
proti (každému ze dvou napadených) rozhodnutí žalovaného. Obě usnesení zaslal do vlastních
rukou stěžovatele na adresu jeho trvalého pobytu. Vzhledem, k tomu, že doručující orgán (Pošta
P. 3, PSČ X) jej v místě trvalého pobytu nezastihl, zásilku dne 16. 10. 2012 uložil a stěžovateli
zanechal výzvu, aby si ji vyzvedl. Stěžovatel tak ovšem neučinil, a zásilka proto byla vrácena
krajskému soudu; ten o tom v souladu s §49 odst. 4 o. s. ř. vyvěsil sdělení na úřední desce soudu.
Následně dne 8. 11. 2012 krajský soud obě usnesení doručil na elektronickou adresu X, jejímž
prostřednictvím stěžovatel komunikoval rovněž v předcházejícím řízení se správními orgány.
Jednalo se přitom v souladu s ustanovením §46 odst. 2 o s. ř. o elektronickou adresu, kterou
adresát soudu sdělil, o doručení soudních písemností tímto způsobem výslovně požádal a uvedl
akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, který vydal jeho kvalifikovaný certifikát a
vede jeho evidenci (Česká pošta, s.p.). Současně soud stěžovatele podle §47 odst. 2 o. s. ř. vyzval
k potvrzení doručení předmětné e-mailové zprávy do 3 dnů od jejího odeslání, a to datovou
zprávou podepsanou jeho zaručeným (uznávaným) elektronickým podpisem. O odeslání
elektronickou poštou byl vyhotoven průvodní dopis, který byl založen do spisu. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel do 3 dnů od odeslání usnesení nepotvrdil jejich přijetí, krajský soud
považoval doručení podle §47 odst. 3 o. s. ř. za neúčinné. Následně řízení napadeným usnesením
ze dne 23. 1. 2013 zastavil.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem,
pokud řízení napadeným usnesením ze dne 23. 1. 2013 zastavil s tím, že po podání žaloby žalobce
nezaplatil soudní poplatek, a to přesto, že k tomu byl soudem vyzván a současně poučen o tom,
že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení před soudem bude zastaveno.
[20] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, který spatřuje nezákonnost
napadeného usnesení v tom, že e-mail ze dne 8. 11. 2012, kterým mu byla zaslána usnesení
krajského soudu ze dne 5. 10. 2012, jimiž byl vyzván k zaplacení soudních poplatků za žalobu
proti (každému ze dvou napadených) rozhodnutí, nebyl opatřen elektronickým podpisem,
a on proto nemohl potvrdit přijetí těchto písemností. I kdyby totiž předmětný e-mail skutečně
nebyl opatřen zaměstnaneckým elektronickým podpisem nebo elektronickou značkou soudu,
z tvrzení stěžovatele žádným způsobem nevyplývá, jak mu tato skutečnost bránila v tom,
aby doručení předmětné e-mailové zprávy potvrdil. Odeslání potvrzení z jeho strany zejména
nemohlo být na překážku, pokud snad příslušná pracovnice krajského soudu předmětný e-mail
neopatřila elektronickým podpisem. V této souvislosti je třeba podotknout, že stěžovatel
v kasační stížnosti uvádí, že dne 4. 2. 2013 potvrdil doručení napadeného usnesení ze dne
23. 1. 2013, kterým bylo řízení zastaveno, na svoji elektronickou adresu (ze spisové dokumentace
se nicméně podává, že příslušná zpráva byla přečtena již dne 24. 1. 2013), žádným
způsobem se však nevyjádřil k tomu, kdy mu byla doručena usnesení ze dne 5. 10. 2012,
resp. kdy se s těmito fakticky seznámil.
[21] Je třeba odmítnout názor stěžovatele, že pokud v intencích §45 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
požádal o doručování soudních písemností na svoji elektronickou adresu, pak by se mělo jednat
o jedinou možnou doručovací adresu, a soud by neměl být oprávněn doručovat stěžovateli
jakýmkoli jiným způsobem. Takový výklad zákona nejen že neodpovídá požadavku, aby soud
postupoval především tak, aby se účastníci mohli s doručovanými písemnostmi řádně seznámit,
a v případě potřeby doručoval i jiným než účastníkem požadovaným způsobem, ale především
odporuje odst. 3 téhož ustanovení, který pro případ, že není možné doručit na elektronickou
adresu, soudu ukládá doručit písemnost mj. prostřednictvím doručujícího orgánu. Stejně je
přitom třeba postupovat i pro případ neúčinnosti doručení podle §47 odst. 3 o. s. ř., jak tomu
bylo v nyní projednávané věci.
[22] Krajský soud tedy neporušil zákon, pokud při neúčinnosti doručení na elektronickou
adresu stěžovateli obě usnesení ze dne 5. 10. 2012 doručoval prostřednictvím doručujícího
orgánu na adresu jeho trvalého pobytu. Lze sice konstatovat, že krajský soud pochybil,
pokud prostřednictvím doručujícího orgánu doručoval ještě před doručováním na elektronickou
adresu stěžovatele, a poté, co konstatoval neúčinnost takového doručení, k opakovanému
doručení na adresu trvalého pobytu již nepřistoupil a bez dalšího vydal usnesení o zastavení
řízení. Toto pochybení však nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Rozhodné je,
že si krajský soud byl vědom neúčinnosti doručení na elektronickou adresu stěžovatele a zajistil,
že písemnost byla doručována (rovněž) prostřednictvím držitele poštovní licence.
[23] V této souvislosti se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že vzhledem k tomu,
že je k pobytu hlášen toliko na ohlašovně (Úřadě městské části Praha 3), nebyl soud
vůbec oprávněn na tuto adresu doručovat. Přestože se totiž stěžovatel s ohledem na povahu
ohlašovny v místě nahlášeného pobytu trvale nezdržuje, nic mu nebrání (a stěžovatel
v tomto směru ani nic nenamítal) se sem pravidelně dostavovat za účelem kontroly,
zda pro něj zde nebyla zanechána pošta, popř. výzva k vyzvednutí zásilky. Krajský soud
přitom na povahu místa nahlášeného pobytu stěžovatele reagoval tak, že zásilku obsahující
usnesení ze dne 5. 10. 2012 zaslal do vlastních rukou stěžovatele, a ten tak měl dostatečnou dobu
10 dní k tomu, aby se o uložení zásilky dozvěděl a tuto si vyzvedl.
[24] Lze poukázat na závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008,
č. j. 5 Azs 13/2008 – 69, publikováno pod č. 1591/2008 Sb. NSS, které sice bylo vydáno
v intencích právní úpravy účinné do 30. 6. 2009, tato okolnost však nic nemění na možnosti
aplikovat jeho závěry i na nyní projednávanou věc. Zdejší soud v tomto usnesení judikoval,
že „k účinnosti náhradního doručení písemnosti doručované fyzické osobě do vlastních rukou ve smyslu §50c
odst. 4 a §46 odst. 5 a 6 o. s. ř. není třeba, aby se adresát zdržoval v místě doručování po celou dobu běhu
desetidenní lhůty pro uložení písemnosti. Naopak plně postačí, má-li se za to, že se v místě doručování zdržoval
byť i jediný den v rámci uvedené desetidenní lhůty.“ V odůvodnění konstatoval, že smyslem a účelem
zákona je především poskytnout adresátovi možnost, aby si uloženou zásilku, o jejíž existenci byl
vyrozuměn, v průběhu úložní lhůty vyzvedl.
[25] Je třeba zdůraznit, že je to především stěžovatel, kdo odpovídá za to, aby mu bylo
lze řádně doručovat, a pokud sám požádal o doručování na elektronickou adresu namísto
doručování prostřednictvím doručujícího orgánu na adresu svého trvalého pobytu
či jinou vhodnou adresu, byl povinen svoji elektronickou poštu pravidelně kontrolovat tak,
aby se mohl seznámit s doručovanými písemnostmi. Pokud stěžovatel v souladu s požadavky
§47 odst. 2 o. s. ř. nepotvrdil doručení usnesení krajského soudu ze dne 5. 10. 2012,
přičemž v kasační stížnosti ani neuvedl, kdy se s písemnostmi fakticky seznámil,
a zda tedy doručení nepotvrdil záměrně či zda tak ve lhůtě podle výzvy krajského soudu ani učinit
nemohl, postupoval krajský soud v souladu se zákonem, pokud vyšel z doručení fikcí na adresu
trvalého pobytu stěžovatele, a po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudních poplatků řízení
zastavil.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že doručováním napadeného usnesení ze dne 23. 1. 2013
se blíže nezabýval, neboť stěžovatel jeho doručení potvrdil dne 4. 2. 2013 (ze spisu se mimoto
podává, že příslušná zpráva byla přečtena již dne 24. 1. 2013), přičemž proti tomuto usnesení
se téhož dne 4. 2. 2013 bránil kasační stížností, z níž je zřejmé, že se s jeho obsahem řádně
seznámil.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně a další spisové dokumentace k závěru, že nebyl
naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , za použití
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[28] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla zamítnuta, Nejvyšší správní soud se nezabýval
návrhem stěžovatele, aby byla věc v dalším řízení podle §221 odst. 2 o. s. ř. přikázána jinému
krajskému soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec
jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu