ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.82.2013:29
sp. zn. 4 As 82/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. V., zast. Mgr. Ing.
Janem Procházkou, LL.M., advokátem, se sídlem Karolinská 2, Praha 8, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Křižíkova 12,
Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 A 30/2013 - 19,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 A 30/2013 - 19,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
ze dne 9. 3. 2013, č. j. KRPA-95724/ČJ-2013-000022, se z r u š u j e
a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního
města Prahy, ze dne 9. 3. 2013, č. j. KRPA-95724/ČJ-2013-000022.
IV. V řízení o kasační stížnosti se ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Janu
Procházkovi, LL.M., p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
v částce 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese
stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 9. 3. 2013, č. j. KRPA-95724/ČJ-2013-000022, byl žalobce
podle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba jeho zajištění byla stanovena
na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Důvodem pro zajištění žalobce bylo nebezpečí,
že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a rovněž skutečnost,
že nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalobce podle žalované do protokolu uvedl, že si byl vědom uloženého správního
vyhoštění na dobu pěti let, na jehož základě měl vycestovat z území České republiky. Žalobce
poukázal na platné vízum z důvodu podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
jehož výsledek mu v době pobytové kontroly nebyl znám. Podle žalované pobýval žalobce na
území České republiky v rozporu s uloženým správním vyhoštěním, čímž prokazatelně porušil
právní předpisy České republiky, tedy byly naplněny podmínky ustanovení §124 odst. 1
písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Důkazem žalobcova opakovaného a úmyslného
porušování právních předpisů České republiky byla dvě uložená správní vyhoštění za porušení
povinností podle zákona o pobytu cizinců. Podle žalované bylo dáno nebezpečí, že bude žalobce
nadále mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jeho předešlé jednání
demonstrovalo, co soudí o právním řádu České republiky. Pokud žalobce opakovaně neplnil
zákonné povinnosti spočívající v pobytu na území České republiky pouze s platným vízem
nebo oprávněním k pobytu a povinnosti vycestovat v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění, které bylo žalobci opětovně uloženo dne 11. 6. 2012, čímž zmařil jeho výkon,
není podle žalované dána záruka toho, že žalobce nebude postupovat stejně.
Podle spisového materiálu bylo podle žalované zřejmé, že žalobce pobývá na území České
republiky bez platného víza a současně maří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
ode dne 25. 1. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí
kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. I po skončení platnosti víza za účelem strpění
tedy žalobce nevycestoval a svévolně se pohyboval na území České republiky. Podle žalované
by mírnější donucovací opatření nebyla účinná; uložení zvláštních opatření za účelem vycestování
podle §123b zákona o pobytu cizinců označila za nedostačující, a to z důvodu nebezpečí
žalobcova opětovného nerespektování právních předpisů České republiky a zmaření výkonu
správních rozhodnutí. Žalobce se měl dopustit opakovaného porušování zákona o pobytu
cizinců, neboť od svého druhého příjezdu v roce 2008 nikdy neopustil Českou republiku,
ačkoliv mu bylo dne 12. 3. 2012 vydáno správní vyhoštění na jeden rok, dále mu bylo dne
11. 6. 2012 opětovně vydáno správní vyhoštění na pět let a záznam v evidenci nežádoucích osob
upraven s platností od 20. 3. 2012 do 26. 1. 2018. S ohledem na to, že žalobce vědomě a úmyslně
nerespektoval uložené povinnosti, byl podle žalované dán důvod se domnívat, že bude na území
České republiky nadále porušovat právní předpisy a nerespektovat orgány Policie České
republiky. Žalovaná stanovila dobu zajištění žalobce na 90 dní s přihlédnutím k předpokládané
složitosti přípravy a realizace výkonu správního vyhoštění. Žalovaná v této době zajistí náležitosti
nezbytné k realizaci jeho vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění.
Rozhodnutí o zajištění označila žalovaná za zcela přiměřené, neboť žalobce porušoval právní
předpisy České republiky, takže musel být zajištěn, aby nepokračoval v tomto protiprávním
jednání.
Rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 A 30/2013 - 19, Městský soud v Praze žalobu
proti rozhodnutí žalované zamítl. Podle soudu bylo k zajištění žalobce třeba současně naplnit
tři podmínky. První podmínka pro možnost zajištění osoby starší 15 let byla dána,
když dne 19. 6. 2012 nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce vydané dne
11. 6. 2012 pod sp. zn. KRPA-74661/ČJ-2012-000022. Toto rozhodnutí stanovilo dobu pěti let,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Dále bylo třeba naplnit podmínku,
aby nepostačovalo uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a aby byla dána jedna
z taxativně vymezených podmínek podle §124 odst. 1 písm. a) až e) zákona o pobytu cizinců.
Ohledně neuložení zvláštního opatření soud uvedl, že zákon umožňuje žalované rozhodnout
o tom, zda podle okolností případu nejprve zvolí zvláštní opatření za účelem vycestování cizince,
nebo cizince zajistí, pokud tento mírnější prostředek není vhodný. Žalovaná se podle soudu
dostatečně vypořádala s úvahou, z jakého důvodu přistoupila přímo k zajištění žalobce.
Podle soudu žalovaná nepřekročila diskreční pravomoc, pokud označila za důvod,
pro který nepřistoupila k uložení mírnějšího donucovacího opatření žalobci, jeho předchozí
nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud se ztotožnil s žalovanou, že zajištění
žalobce bylo zcela adekvátní, neboť zvláštní opatření by byla nedostatečná a neúčinná.
Za nedůvodnou označil námitku žalobce, že na území pobýval na základě uděleného víza
za účelem strpění. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, které nabylo
právní moci dne 25. 1. 2013, bylo ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce
tedy ode dne 26. 1. 2013 do zajištění dne 9. 3. 2013 pobýval na území České republiky
bez platného oprávnění k pobytu nebo víza. Soud podotkl, že žalobce byl v řízení o soudním
přezkumu rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany zastoupen advokátem;
pokud tedy měl vážný úmysl dodržovat právní předpisy České republiky, bylo na něm,
aby se u svého zástupce zajímal o výsledek uvedeného řízení.
Podle soudu splnilo rozhodnutí žalované požadavky ustanovení §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, jsou z něj zřejmé důvody zajištění,
tedy úvahy, které žalovanou vedly k tomuto rozhodnutí, i důvody, na jejichž základě neshledala
za dostatečné uložení mírnějších opatření. Závěry žalované nejsou podle soudu v logickém
rozporu se zjištěním a vyhodnocením skutkového stavu věci, nejedná se tedy o libovůli. Soud
neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž žalovaná pochybila, pokud se v napadeném
rozhodnutí zabývala otázkou realizovatelnosti vyhoštění s ohledem na řízení o mezinárodní
ochraně, neboť jeho současné prohlášení o mezinárodní ochraně zakládá nemožnost realizovat
správní vyhoštění. Skutečnost, že žalobce je v postavení žadatele o mezinárodní ochranu,
není podle soudu sama o sobě překážkou pro zajištění cizince, což vyplývá z §124a zákona
o pobytu cizinců. Výkon správního vyhoštění je pak možný pouze při existenci pravomocného
rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná při vydání rozhodnutí vycházela ze skutečností,
které tu byly v době jejího rozhodování. V té době jí bylo známo, že žalobce podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany dne 21. 6. 2012 a řízení o této žádosti bylo ukončeno dne
25. 1. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost. S ohledem na toto zajištění žalovaná vyhodnotila složitost přípravy
a realizace výkonu správního vyhoštění na dobu 90 dní. Podle názoru soudu se přitom dostatečně
vypořádala s okolností existence reálného předpokladu realizace výkonu vyhoštění žalobce
z území členských států Evropské unie, a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v daném
případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která by bránila jeho vyhoštění. Ze všech uvedených
důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanoveným zástupcem doplněné kasační stížnosti žalobce (dále
jen „stěžovatel“) uvedl, že soud nesprávně posoudil právní otázku naplnění podmínek
pro jeho zajištění, zejména otázku přiměřenosti. Skutková podstata, z níž žalovaná vycházela,
nemá oporu ve spisech; žalovaná navíc nerespektovala zásady správního řízení. Podle stěžovatele
mohlo dojít k jeho zajištění, pouze pokud to bylo vzhledem ke všem okolnostem případu
nezbytné. Rozhodnutí žalované však obsahovalo pouze nedostatečnou úvahu o tom, že v případě
stěžovatele nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Úvaha městského
soudu k této otázce je založena na skutečnosti, že stěžovatel „opakovaně porušoval zákon o pobytu
cizinců a mařil výkon správního rozhodnutí“. Jediným porušením však byla skutečnost, že stěžovatel
pobýval v České republice poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění a následně vypršela
platnost víza za účelem strpění po dobu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaná se odmítla zabývat námitkou stěžovatele, že mu nebylo známo ukončení jeho řízení
o udělení mezinárodní ochrany, přičemž soud v rozsudku pouze uvedl, že se stěžovatel
měl zajímat o výsledek řízení o kasační stížnosti, pokud měl vážný úmysl dodržovat předpisy
České republiky. Podle stěžovatele však z ničeho nevyplývá, že by se o výsledek řízení o udělení
mezinárodní ochrany nezajímal. Pokud se žalovaná nezabývala podstatnou okolností,
že si stěžovatel nebyl vědom nezákonnosti svého pobytu na území České republiky, a neprovedla
potřebné dokazování, a pokud městský soud toto pochybení aproboval, jsou obě tato rozhodnutí
nezákonná.
Stěžovatel dále označil rozsudek soudu za nepřezkoumatelný, neboť zcela opomenul
jeho tvrzení uvedené v bodě IV. žaloby, obsahující námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
o zajištění. K době trvání zajištění žalovaná uvedla toliko, že lhůta byla stanovena „s přihlédnutím
k předpokládané složitosti přípravy výkonu soudního vyhoštění“. Rozhodnutí nevymezuje konkrétní
úkony, jež bude nezbytné provést při realizaci správního vyhoštění stěžovatele, ani neobsahuje
časový odhad, jak dlouho zabere provedení úkonů. Ohledně toho, jaké skutečnosti musí žalovaná
uvést v odůvodnění vedlejšího výroku stanovujícího dobu zajištění, stěžovatel odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79. Soud
podle stěžovatele zcela opomenul žalobní námitku, že rozhodnutí žalované nesplňuje požadavky
podle §68 odst. 3 správního řádu.
Ze všech uvedených závěrů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 A 30/2013 - 19, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Prvním důvodem kasační stížnosti, jímž se Nejvyšší správní soud musel zabývat,
bylo tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze
pro nedostatek důvodů, tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Pokud by totiž soud dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, musel by jej zrušit a nezabýval by se již dalšími kasačními námitkami.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku z důvodu, že se soud vůbec nezabýval
tvrzeními žalobce stěžovatele obsaženými v části IV. žaloby, Nejvyšší správní soud uvádí,
že s těmito námitkami se městský soud vypořádal na straně 5 rozsudku. Městský soud v Praze
ve svém rozsudku uvedl své důvody svědčící závěru, že rozhodnutí o zajištění stěžovatele bylo
vydáno v souladu se zákonem. Důvody pro tento svůj právní názor městský soud podřadil
pod příslušná ustanovení právních předpisů a jeho závěry jsou dostatečně obsáhlé, ucelené,
logické a přesvědčivé. Soud rovněž neshledal pochybení žalované při aplikaci ustanovení
§68 odst. 3 správního řádu. Rozsudek Městského soudu v Praze tedy nelze z uvedeného důvodu,
a ani z jiných důvodů, k nimž by musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti,
považovat za nepřezkoumatelný.
Dále stěžovatel namítal, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s odůvodněním toho,
z jakého důvodu na stěžovatele nepoužila tzv. mírnější donucovací opatření ve smyslu
§123b zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel tedy uplatnil důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu posoudil městský soud správně skutečnost, že žalovaná
se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádala s tím, proč v případě stěžovatele
nepostačuje uložení mírnějších opatření a je zapotřebí jej zajistit. Dospěla přitom k závěru,
že s ohledem na to, že stěžovatel opakovaně nerespektoval uložené správní vyhoštění,
jejichž výčet uvedla, a navíc je dána obava, že by se mohl skrývat, nepostačuje v jeho případě
uložení zvláštních opatření. Úvahu žalované ani Městského soudu v Praze v tomto ohledu
nelze označit za nedostatečnou, z rozhodnutí jsou jasně zřejmé důvody, které žalovanou
vedly k závěru, že v případě stěžovatele je nezbytné přímo uložení zajištění. Nejvyšší správní
soud navíc podotýká, že ze znění §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá,
že policie je oprávněna zajistit cizince již po doručení oznámení o zahájení řízení o správním
vyhoštění, tedy např. ještě v době před prvním uložením správního vyhoštění. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu s ohledem na dřívější chování stěžovatele, jež bylo v napadeném
rozhodnutí dostatečně popsáno, bylo jeho zajištění v daném případě adekvátním a efektivním
prostředkem k realizaci soudního vyhoštění. Pokud jde o druhé řízení o udělení mezinárodní
ochrany, zahájené dne 20. 3. 2013, Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že řízení bylo
zahájeno až poté, co bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí žalované. Podle §75 odst. 1
s. ř. s. přitom soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z tohoto důvodu nelze v tomto přezkumném
soudním řízení zohlednit žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou stěžovatelem poté,
co žalovaná rozhodla o jeho zajištění.
Další kasační námitka spočívala v tom, že žalovaná nedostatečně odůvodnila
vedlejší výrok stanovující dobu zajištění. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79, dostupné na www.nssoud.cz.
Podle tohoto rozhodnutí „[v]edlejší ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění,
jímž se stanoví doba trvání zajištění (§124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky), musí být řádně odůvodněno ve smyslu §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, aby bylo
možné přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení či nepřekročil jeho meze. Hlavním kritériem
pro stanovení doby trvání zajištění je předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění (§124
odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), proto musí být v odůvodnění
rozhodnutí o zajištění uveden výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu
jejich časové náročnosti“. V uvedeném rozhodnutí soud dále uvedl, že „[s]právní orgán musí v odůvodnění
vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony
bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále
lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění
rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba
komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci
ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním
odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají
oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit,
zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil (§78 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Posouzení okolností uvedených v citovaném rozsudku však v napadeném rozhodnutí
žalované zcela absentuje. Žalovaná ve svém rozhodnutí doslova uvedla: „Tímto rozhodnutím byla
stanovena lhůta trvání zajištění na dobu 90 dní, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy
a realizace výkonu správního vyhoštění. Správní orgán je v této věci povinen zajistit náležitosti, které jsou nezbytné
k realizaci vyhoštění, tak aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění.“ V takovém kusém odůvodnění
však nelze nalézt naplnění požadavků stanovených zákonem, ani vyložených v uvedeném
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění vedlejšího výroku o délce zajištění
stěžovatele mělo spočívat v precizní konkretizaci jednotlivých úkonů, které bude zapotřebí učinit
v době, během níž bude stěžovatel zajištěn. Vzhledem k tomu, že zajištěním stěžovatele dochází
k jeho omezení na osobní svobodě, je totiž důležité, aby zajištění trvalo nejkratší možnou dobu.
Obecné odůvodnění zmiňovaného výroku rozhodnutí žalované pak nelze označit za přesvědčivé,
není v něm obsažen nejen konkrétní, ale ani přibližný výčet úkonů, jež bude zapotřebí provést,
ani jejich časový odhad. Rozhodnutí žalované je tedy v části týkající se vedlejšího ustanovení
výroku, jímž se stanoví doba trvání zajištění, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom toho, že žalovaná zpravidla rozhoduje
o zajištění cizince v časové tísni. Časová tíseň sice může odůvodnit do jisté míry sníženou kvalitu
argumentace žalované, nicméně nelze jí ospravedlnit absenci jakýchkoliv úvah týkajících
se některé části výroku rozhodnutí. Prezentovaný právní názor není výsledkem přepjatého
formalismu, nýbrž výrazem soudní ochrany práv stěžovatele, jemuž bylo v důsledku zmíněné
vady rozhodnutí žalované znemožněno seznámit se s důvody příslušné části výroku a směřovat
vůči ní konkrétní žalobní body.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení
o žalobě zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalované a městský soud by v novém
žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než rozhodnutí žalované zrušit, neboť shora uvedený
závěr Nejvyššího správního soudu vede k nutnosti vydání nového rozhodnutí žalované.
Proto povaha věci umožňuje, aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám rozhodl a podle §110
odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s., ve znění úči nném od 1. 1. 2012, současně
se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí žalované a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitého přiměřeně
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána výše vysloveným právním názorem Nejvyššího
správního soudu.
Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku rozhodl
i o zrušení rozhodnutí žalované, musí kromě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodnout
rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu
(§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012). Stěžovatel měl v projednávané
věci plný úspěch, avšak v těchto řízeních mu žádné náklady nevznikly, a neúspěšná žalovaná
nemá na náhradu nákladů řízení právo. Proto Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ani řízení o žalobě.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Výše odměny advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů, a to za dva úkony právní služby spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a v doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2013,
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2 x 3.100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 6.800 Kč.
Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
v celkové výši 6.800 Kč. Jelikož advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň. Částka daně pak činí 21 %,
tedy 1.428 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení
o kasační stížnosti včetně daně činí 8.228 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu