ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.88.2013:20
sp. zn. 4 As 88/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
ČeHaVa s. r. o., se sídlem K Bohnicím 2, Praha 7, zast. Mgr. Janem Soukupem, advokátem,
se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem,
Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 26. 3. 2013, č. j. 30 A 29/2011 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2011, č. j. ŽP/3069/11 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (její právní předchůdkyně společnosti
Zlatá Praha Salabka s.r.o) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přeštice ze dne 8. 2. 2011,
č. j. ŽP-Dv/2208/2011, kterým byl žalobkyni podle ustanovení §11 odst. 1 a 2 zákona
č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o ochraně ZPF“), předepsán odvod finančních prostředků za trvalé
odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro stavbu výrobně obchodní zóny
Štěnovice na pozemku p. č. dle PK 666/1 d1, p. č. dle KN 1040 (nyní část pozemků p. č. 1040/3
a 1040/41 – č. p. 545) v katastrálním území Štěnovice o celkové výměře 3,69 ha ve výši
1950268 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný neztotožnil s argumentací
žalobkyně, že nositelem povinnosti zaplatit odvod za odnětí zemědělské půdy ze zemědělského
půdního fondu je společnost ProLogis, ačkoli žalobkyně tvrdila, že na předmětných pozemích
nikdy žádnou stavební činnost nevyvíjela. Byla to totiž žalobkyně, která v roce 2005 požádala
o udělení souhlasu s trvalým odnětím 3,69 ha zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu
pro výrobně obchodní zónu Štěnovice. Žalovaný považoval za stěžejní určit to, kdo byl
žadatelem o udělení souhlasu v souladu s §11 odst. 1 zákona o ochraně ZPF; žadatelem byla
v posuzované věci žalobkyně. Správní orgány nemají povinnost zjišťovat, kdo má v konečném
důsledku z odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu užitek či prospěch. Prvostupňové
rozhodnutí bylo podle žalovaného dostatečně a řádně odůvodněno. Pro areál Štěnovice sice byly
uděleny celkem dva souhlasy s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu a oba
zábory půdy tvoří jeden celek, ale jedním žadatelem byla žalobkyně a druhým byla společnost
ProLogis. Pokud by místo společnosti ProLogis v příslušné části této obchodní zóny v žádosti
o odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu vystupoval jiný subjekt, byl by právě
on povinen zaplatit odvod podle zákona o ochraně ZPF, přestože by následně všechny stavby
v areálu realizovala společnost ProLogis. Na určení povinného subjektu nemá podle žalovaného
vliv ani mandátní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a společností ProLogis v době před nabytím
právní moci územního rozhodnutí.
[2] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 14. 6. 2011, v níž tvrdila,
že sice podala návrh na vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, ale že souhlas sloužil
výlučně zájmům společnosti ProLogis Czech Republik XX s.r.o., člena koncernu ProLogis.
Ačkoli tedy byla žalobkyně v žádosti uvedena jako formální žadatel o vyjmutí zemědělské půdy
ze zemědělského půdního fondu, na předmětných pozemcích žádnou podnikatelskou činnost
neprováděla, přičemž vyvíjela pouze úsilí o získání pravomocného územního rozhodnutí
na umístění infrastruktury a jejího napojení na areál distribuční a výrobně obchodní zóny
Štěnovice pro prospěch skupiny ProLogis. V předmětné době nadto žalobkyně nebyla
ani vlastníkem těchto pozemků, ale své kroky činila toliko za souhlasu tehdejšího vlastníka
pozemků J. V. Správním orgánům doložila, že se společností ProLogis Czech Republik XX s.r.o.,
členem koncernu ProLogis, uzavřela mandátní smlouvu, na jejímž základě prováděla právní
úkony směřující k vydání územního rozhodnutí pro umístění celé distribuční a výrobně obchodní
zóny Štěnovice. Žalobkyně vždy jednala ve prospěch této společnosti, nikoli ve svůj. Povinnost
hradit veškeré správní poplatky pak v souladu s mandátní smlouvou tíží společnost ProLogis
Czech Republik XX s.r.o. Rovněž ve prospěch této společnosti byla vydána všechna navazující
povolení a rozhodnutí. Územní rozhodnutí ze dne 12. 6. 2006, jež obsahuje podmínku o způsobu
shrnutí ornice z plochy o výměře 36900 m
2
, je pouze dílčím rozhodnutím, jehož prostřednictvím
mělo dojít k napojení na vnější infrastrukturu pro budoucí areál. K vydání vlastního územního
rozhodnutí k tomuto areálu došlo dne 11. 12. 2006, kde je jako účastník řízena správně uvedena
ProLogis Czech Republik s.r.o., kterou zastupovala žalobkyně. Žalobkyně však zastupovala tuto
společnost i v předcházejících řízeních. Žalobkyně vytýkala žalovanému, že nevzal v úvahu
mandátní smlouvu ze dne 20. 6. 2006, na základě níž žalobkyně před správními orgány
vystupovala ve prospěch skupiny ProLogis Czech Republik. Žalovaný naopak měl zjistit, kdo měl
na vynětí zemědělské půdy skutečný zájem, zvláště když žalobkyně pouze pomáhala
s administrativními postupy při získání příslušných úředních povolení a byla zástupkyní
jiné společnosti. Žalobkyně v žalobě dále uváděla, že správní orgán se při vyřizování návrhu
na odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu dopustil řady chyb a jednou
z nejzávažnějších chyb bylo porušení principu právní jistoty. Správní orgán špatně uvážil celou
situaci, když v řízení o stanovení odvodu vyměřil odvod žalobkyni. Ačkoli mu bylo známo,
že již 20. 6. 2006 uzavřela žalobkyně se společností ProLogis mandátní smlouvu,
tuto nerespektoval a absolutně pominul ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku
č. 513/1991 Sb., čímž porušil povinnost, kterou mu ukládá ust. §2 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb.,
správního řádu. Žalobkyně nesouhlasila s interpretací žalovaného, že v řízení o stanovení
povinnosti k odvodům je jeho povinností toliko zjistit, kdo byl původním žadatelem
a tomu vyměřit povinnost k odvodům. Naopak, zákon předpokládá, že správní orgán zjistí
a řádně své zjištění odůvodní, kdo splňuje podmínky stanovení v §11 odst. 1 zákona o ochraně
ZPF, tzn., která osoba měla na vynětí skutečný zájem. Tato skutečnost jasně vyplývá ze skutečné
realizace územního rozhodnutí a následného stavebního povolení. Snadno lze zjistit, že příslušná
infrastruktura, jejíž stavebník i vlastník je společnost ProLogis je používána výlučně pro zajištění
potřeby přímo navazujícího logistického centra, rovněž ve vlastnictví a postaveného
společností ProLogis. Žalobkyně nikdy nebyla ani vlastníkem předmětné půdy ani pozemků,
jichž se toto řízení týká. Podle žalobkyně správní orgán příliš restriktivně vykládá ust. §11 odst. 1
zákona o ochraně ZPF, když vyměřil odvody žalobkyni, přestože v jejím zájmu souhlas s odnětím
ze zemědělského půdního fondu vydán nebyl.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 21. 11. 2011, v němž trval na svém závěru,
že žalobkyně byla povinna zaplatit odvod podle §11 zákona o ochraně ZPF, protože podala dne
2. 8. 2005 žádost o udělení souhlasu s trvalým odnětím zemědělské půdy ze zemědělského
půdního fondu. Žalovaný s odnětím souhlasil dne 26. 9. 2005; toto rozhodnutí bylo podkladem
pro následné územní rozhodnutí vydané Obecním úřadem Štěnovice dne 12. 6. 2006,
č. j. výst. 211/05, jež nabylo právní moci dne 7. 7. 2006. Žalovaný dále popsal průběh správního
řízení a poukázal na to, že to byla žalobkyně, kdo podal žádost o udělení souhlasu s trvalým
odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu; v jejím zájmu proto bylo
o této žádosti rozhodnuto. Mandátní smlouva, na kterou se odvolává žalobkyně, byla nadto
uzavřena až po vydání územního rozhodnutí. Žalovaný považoval za nepodstatné, že vlastní
realizace záměru byla následně přenechána jinému subjektu. Skutečnost, že společnosti ProLogis
bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby ProLogis park Štěnovice – skladovací,
distribuční a kompletační areál, není ve věci žalobkyně relevantní, jelikož tato společnost měla
pro toto územní rozhodnutí jiný podklad – souhlas od Ministerstva životního prostředí s trvalým
odnětím 12,2090 ha zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu.
[4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 30 A 29/2011 - 109, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že dne 5. 8. 2005 podala žalobkyně (její právní
předchůdkyně společnost Zlatá Praha Salabka s.r.o) jako investor, zastoupená společností
BOHEMIAPLAN, s.r.o., se sídlem Částkova 73, Plzeň, žádost o udělení souhlasu s trvalým
odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro akci výrobně obchodní zóna
Štěnovice 17,5 ha, přičemž vynětí se týkalo pozemků o ploše 36900 m
2
; se žádostí žalovaný
souhlasil rozhodnutím dne 26. 9. 2005, zn. ŽP/7473/05. Krajský soud uvedl, že rozhodnutí o
udělení souhlasu k odnětí půdy se vydává na základě žádosti, kterou podává ten, v jehož zájmu
má k tomuto odnětí dojít. Tomu pak zákon o ochraně ZPF ukládá zaplatit příslušný odvod. Tím,
v jehož zájmu došlo k odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, byla v posuzované věci
v době rozhodování o tomto vynětí žalobkyně, která v pozici investora podávala žádost o udělení
souhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu a které také byl tento souhlas
příslušným orgánem udělen. Není přitom rozhodné, zda na předmětných pozemcích jsou
následně realizovány stavby v zájmu jiných osob. Právní nástupnictví v tomto směru není
právními předpisy regulováno. Na závěrech soudu ničeho nemění ani to, že kolaudační souhlas
pro stavbu ProLogis – Park Štěnovice byl vydán až dne 28. 1. 2010 na základě žádosti společnosti
ProLogis Czech Republik XX s.r.o.; tato skutečnost pouze způsobuje to, že stanoví
pouze okamžik, kdy předmětná půda je odnímána pro účely, kterými se provádí nevratná změna
znemožňující trvale zemědělské využití, s čímž je spojen vznik povinnosti zaplatit odvod
za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Mandátní smlouva byla uzavřena
až po těch událostech, které určují, kdo je subjekt, v jehož zájmu došlo k odnětí půdy
ze zemědělského půdního fondu.
[5] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni, rozsudkem ze dne 26. 3. 2013,
č. j. 30 A 29/2011 - 109, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne
6. 5. 2013, ve které uvedla, že napadá rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka tvrdila, že správní orgány nesprávně určily osobu, v jejímž zájmu byla předmětná
půda vyňata ze zemědělského půdního fondu. Stěžovatelka nepopírala, že na příslušné žádosti
byla uvedena jako žadatelka o vyjmutí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu,
ve skutečnosti však nikdy žádnou zemědělskou půdu nevlastnila a na předmětných pozemcích
žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjela. Veškerá její činnost byla vedena snahou o získání
příslušných povolení pro skutečného vlastníka a realizátora podnikatelského záměru – společnost
ProLogis Czech Republix XX s.r.o. V době podání žádosti rovněž stěžovatelka nebyla vlastníkem
těchto pozemků, ale činila tak na základě souhlasu tehdejšího vlastníka. Stěžovatelka je
přesvědčena, že osobou povinnou k placení odvodu byla a je společnost ProLogic Czech
Republic XX s.r.o.; samotná stěžovatelka vždy vystupovala pouze jako osoba zajišťující
příslušnou potřebnou dokumentaci pro třetí osobu. Územní rozhodnutí vydaná v průběhu
přípravy realizace záměru na výstavbu obchodní zóny jsou pouze dílčí, stěžejní je pouze výsledek,
na základě něhož byla vlastní realizace umožněna, kde je jako účastník řízení uvedena společnost
ProLogic Czech Republic XX s.r.o. Postup krajského soudu byl ryze formalistický,
pokud za povinnou osobu určil stěžovatelku, neboť nebral v úvahu otázku zájmu jednotlivých
subjektů. Postup správních orgánů byl zatížen průtahy, tudíž byl v rozporu s povinností správce
daně postupovat bez zbytečných průtahů a s maximální efektivností – pokud by se správní
orgány obrátily na skutečného investora, byl by odvod dle stěžovatelky dávno zaplacen.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 14. 6. 2013, v němž navrhoval
její zamítnutí.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka ale fakticky uplatnila pouze kasační
důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47), proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
přezkoumal pouze podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle písm. a)
tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní názor.
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o ochraně ZPF „k odnětí půdy ze zemědělského půdního
fondu pro nezemědělské účely je třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který je nezbytný
k vydání rozhodnutí podle zvláštních předpisů,13) s výjimkou případů uvedených v odstavci 2.“
[12] Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o ochraně ZPF „žádost o souhlas k odnětí půdy
ze zemědělského půdního fondu podle odstavce 1 podává ten, v jehož zájmu má k tomuto odnětí dojít (dále
jen "žadatel").“
[13] Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o ochraně ZPF „ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas
k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (§9 odst. 6), je povinen zaplatit odvod ve výši stanovené
podle přílohy tohoto zákona, je-li odnímána zemědělská půda nebo půda dočasně neobdělávaná (§1 odst. 2)
a) trvale pro účely, kterými bude provedena nevratná změna znemožňující zemědělské využití zemědělského
půdního fondu; pro účely tohoto zákona se tím rozumí umístění stavby pevně spojené s pozemkem, důlního
či těžebního díla (lomu, dolu, otvírky pro těžbu štěrkopísku apod.) nebo provedení terénní úpravy, která vyžaduje
skrývku půdy na dotčených pozemcích,
b) dočasně (§9 odst. 3).“
[14] Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 5. 8. 2005 byla
podána k Městskému úřadu Přeštice žádost o udělení souhlasu s trvalým odnětím zemědělské
půdy ze ZPF týkající se předmětných pozemků, kde jako investor byla uvedena žalobkyně.
Žalovaný vydal souhlas s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro akci
„Výrobně obchodní zóna Štěnovice“ dne 26. 9. 2005, zn. ŽP/7473/05, kde jako žadatel byla
uvedena žalobkyně.
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu, že tím, kdo je povinen zaplatit
odvod za vydání souhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, je za daných
skutkových okolností, o kterých není mezi účastníky řízení sporu, stěžovatelka. Byla
to totiž právě stěžovatelka, která svým jménem a na svůj účet podala žádost o vynětí půdy
ze zemědělského půdního fondu, a která tedy zjevně v roce 2005 měl s těmito pozemky určitý
podnikatelský záměr neslučitelný s ochranou půdy podle zákona o ochraně ZPF.
Pokud se tento podnikatelský záměr v průběhu času měnil, pokud jeho realizace byla fakticky
uskutečněna někým jiným, případně jestliže stěžovatelka v roce 2005 počítala s tím, že se bude
v budoucnosti podílet na realizaci obchodní zóny v dané oblasti zcela jiného investora,
nezpochybňují tyto okolnosti skutečnost, že právě stěžovatelka v roce 2005 ve svém vlastním
zájmu podala žádost o vynětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu.
Stěžovatelka ostatně na tento důsledek byla upozorněna v písemném souhlasu vydaném
žalovaným ze dne 26. 9. 2005, podle nějž „po nabytí právní moci rozhodnutí vydaných stavebním úřadem
podle zvláštních předpisů bude předepsán odvod finančních prostředků podle §11 odst. 1 zákona, a to na základě
údajů o hlavní půdní jednotce a klimatickém regionu. Při stanovení odvodu bude přihlédnuto k faktorům
životního prostředí podle části „B“ přílohy k zákonu.“
[16] Nejvyšší správní soud nesdílí argumentaci stěžovatelky o tom, že by závěry správních
orgánů a krajského soudu byly ryze formalistické, neboť nesouhlasí s extenzivním výkladem
zákona o ochraně ZPF zastávaným stěžovatelkou, podle něhož je nutné blíže a podrobně
zkoumat zájmy všech dotčených subjektů. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že na realizaci
a fungování obchodní zóny může mít zájem celá řada různorodých subjektů. Tento zájem může
mít totiž nejen její investor, vlastník a provozovatel, ale rovněž subjekty, které zajistí
její postavení, napojení na inženýrské sítě, nebo které se podílejí na administrativním procesu
vyřizováním příslušných povolení (takovým subjektem v dané věci zjevně byla i stěžovatelka).
Požadavky stěžovatelky na vyjasnění, v zájmu koho je předmětná obchodní zóna realizována, by
vedly k absurdním a neúměrným požadavkům na správní orgány, neboť by nebylo možné
s ohledem na výše popsané množství zainteresovaných subjektů určit konkrétní subjekt, jehož
„zájem“ je s ohledem na povinnost zaplatit odvod podle zákona o ochraně ZPF tím určujícím a
převažujícím. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s tím, že odvod za odnětí půdy ze
zemědělského půdního fondu byla povinna zaplatit stěžovatelka, neboť ta na realizaci obchodní
zóny měla zjevně zájem, který relevantně projevila tím, že v roce 2005 podala žádost o vynětí
těchto pozemků ze zemědělského půdního fondu. Nutno v této souvislosti připomenout ust. §9
odst. 4 zákona o ochraně ZPF, podle něhož žádost o souhlas k odnětí půdy ze zemědělského
půdního fondu podává ten, v jehož zájmu má k odnětí dojít. V této pozici se v roce 2005
nepochybně nacházela a sama ji takto deklarovala právě stěžovatelka.
[17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že by stěžovatelka po celou dobu vystupovala jako
zástupce jiného subjektu. Z logiky věci se totiž stěžovatelka nemůže dovolávat mandátní
smlouvy, jež byla uzavřena až 20. 6. 2006, tedy poté, co sama stěžovatelka svým jednáním
na vlastní účet v roce 2005 vystupovala před žalovaným a žádala o vynětí půdy ze zemědělského
půdního fondu. Tato mandátní smlouva Nejvyššímu správnímu soudu dokládá pouze to,
že následně došlo k naplnění zájmů stěžovatelky, kvůli nimž v roce 2005 žádala o vynětí půdy
ze zemědělského půdního fondu; byť možná tato realizace plně neodpovídá jejím původním
představám. Skutečnost, zda někdy stěžovatelka tyto pozemky vlastnila, je bezpředmětná,
neboť zákon o ochraně ZPF neváže povinnost zaplatit odvod na jejich vlastníka, ale na toho,
v jehož zájmu byl vydán souhlas s odnětím půdy; byla to přitom stěžovatelka, kdo tento zájem
o vynětí půdy v roce 2005 se souhlasem tehdejšího vlastníka projevil.
[18] Probíhala-li již v roce 2005 jednání mezi stěžovatelkou a společností ProLogic Czech
Republic XX s.r.o., tato skutečnost není zachycena ani ve správním, ani v soudním spise a rovněž
není stěžovatelkou důkazně doložena. I kdyby Nejvyšší správní soud tuto skutečnost připustil,
mělo být to, že stěžovatelka je zástupkyní společnosti ProLogic Czech Republic XX s.r.o.
podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů, správnímu orgánu prokázáno písemnou plnou mocí nebo plnou mocí
prohlášenou do protokolu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 2 As 9/2007 – 54; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2008,
č. j. 4 As 39/2008 – 46). Z obsahu správního spisu však zcela zřetelně vyplývá jiný závěr, a to,
že v roce 2005 stěžovatelka jednala svým jménem a na svůj účet, neboť sama sebe uvedla
jako investora, v jehož zájmu je žádáno o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu.
Jestliže stěžovatelka při uzavírání mandátní smlouvy se společností ProLogic Czech
Republic XX s.r.o. nepamatovala na to, že je mezi nimi nutné soukromoprávně vyřešit,
kdo zaplatí odvod podle zákona o ochraně ZPF za odnětí předmětných pozemků
ze zemědělského půdního fondu, resp. že společnost ProLogic Czech Republic XX s.r.o. nahradí
stěžovatelce částku, kterou uhradí jako odvod za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu,
nemá tato skutečnost jakýkoli vliv na veřejnoprávní povinnost stěžovatelky tento odvod uhradit.
[19] Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky ohledně toho, že postup správních orgánů byl
zatížen průtahy a že byl proto v rozporu se zásadami podle daňového řádu, musí Nejvyšší správní
soud konstatovat, že je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka
touto argumentací uplatňuje zcela jiné důvody, než které uplatnila v řízení před krajským soudem.
[20] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není totiž kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí
postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je
řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně
jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím, že v případě,
kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším stupni)
případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před soudem
uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[22] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudu podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobkyni. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně údajných průtahů v řízení a porušení zásad
daňového řízení. Tuto argumentaci stěžovatelka uvedla až v kasační stížnosti, což je v rozporu
s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního
soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými soudy, tj. stěžovatelka měla veškerou
svou argumentaci dokládající podle jejího názoru nezákonnost a nesprávnost napadeného
rozhodnutí uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle ustanovení 72 s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu