ECLI:CZ:NSS:2013:4.AZS.36.2012:35
sp. zn. 4 Azs 36/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. X. L., zast. JUDr.
Pavlínou Vanickou, advokátkou, se sídlem Na Okraji 2399, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, č. j. 45 Az 8/2012
- 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Pavlíně Vanické se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 4800 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 9. 2012, č. j. OAM-177/LE-BE02-ZA04-2012, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Podle
žalovaného podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany po téměř čtyřech letech pobytu
na území České republiky primárně z důvodu legalizace pobytu na území České republiky.
Důvody jeho odchodu ze země původu byly ekonomické, v případě návratu do vlasti se obává
potíží se splácením dluhu. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost,
pro kterou by bylo možné udělit mezinárodní ochranu z některého z důvodů podle
§12, §13, §14, §14anebo §14b zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, č. j. 45 Az 8/2012 - 20, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta. Soud shledal,
že skutková zjištění byla odpovídající, žalovaný se řádně vypořádal s úvahou ohledně všech forem
mezinárodní ochrany, včetně doplňkové ochrany. Závěry žalovaného soud označil za přiměřené
a správné.
Ve včasné a na výzvu soudu doplněné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“)
namítl porušení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“) ze strany žalovaného. Podle stěžovatele se žalovaný i soud nedostatečně
vypořádali s důvody pro udělení humanitárního azylu, resp. doplňkové ochrany. Stěžovatel
rovněž popřel účelovost podání své žádosti, zdůraznil špatnou ekonomickou situaci v zemi
původu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 30. 10. 2012, č. j. 45 Az 8/2012 - 20, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul skutkové i právní okolnosti případu,
ztotožnil se s rozhodnutím krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006
Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“
K námitce stěžovatele, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi důvody mezinárodní
ochrany, zdejší soud uvádí, že žalovaný postupoval zcela v souladu s rozhodnutím rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, dostupným
na www.nssoud.cz, a i v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se řádně zabýval všemi potenciálními
důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
K závěru, že ekonomické důvody nemohou být samy o sobě důvody pro udělení
mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud vyjadřoval opakovaně, odkázat lze např.
na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, nebo na rozsudek ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, oba dostupné na www.nssoud.cz.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že žalovaný v řízení nepostupoval v souladu
s ustanovením §3 správního řádu, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, dostupné na www.nssoud.cz, podle něhož správní
orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné.
Jak již správně uvedl krajský soud, žalovaný se přitom dostatečně zabýval všemi okolnostmi,
které v řízení o udělení mezinárodní ochrany vyšly najevo.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost, že stěžovatel podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany až po několika letech pobytu na území České republiky. Podle rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 3 Azs 119/2004, dostupném
na www.nssoud.cz, přitom platí, že „jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době
strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou
vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi,
pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“
S ohledem na výše uvedená rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud správně posoudil rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany stěžovateli. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 a §60 odst. 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše
odměny advokátky byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012, a to za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a v sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 12. 2012,
a za dva režijní paušály, tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11
odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč. Ustanovené advokátce se
tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4800 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu