ECLI:CZ:NSS:2013:5.ANS.14.2012:53
sp. zn. 5 Ans 14/2012 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: Mgr. D. K., zastoupená JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Hemy 855,
Valašské Meziříčí, proti žalovaným: 1) Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše
Bati 21, Zlín, 2) Městský úřad Valašské Meziříčí, se sídlem Soudní 1221, Valašské Meziříčí,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2012,
č. j. 31 A 79/2011 - 146,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaným se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Jana Stančíka se u r č u j e
částkou 2904 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhala vydání rozsudku,
kterým by soud uložil žalovaným zahájit správní řízení ve věci odstranění „shnilé stavby
dřevěných chlévků a černé stavby kotelny“ ve vlastnictví manželů M., na pozemcích parc. č. st.
172/1 a 85/2 v k. ú. Kelč – Nové Město. Žalobu odůvodnila tím, že již původní majitelka domu
na adrese K. 348, zastoupená žalobkyní, od roku 2005 požadovala odstranění obou staveb –
„ruiny shnilých chlévků“ a „černé stavby kotelny“, přičemž žalovaný a) buď přeposlal žádost
žalobkyně žalovanému b) k vyřízení nebo, dle žalobkyně, namítal „promlčení žádosti o odstranění
černé stavby kotelny“.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 31 A 79/2011 – 146, předmětnou
žalobu zamítl.
Krajský soud na základě obsahu správního spisu předloženého žalovaným a) konstatoval,
že žalovaný a) nezjistil ohledně „černé stavby kotelny“ ani „shnilých chlévků“ důvody k opatření
proti tvrzené nečinnosti žalovaného b). Na všechny podněty žalobkyně ohledně těchto staveb
doručené žalovanému a) dne 25. 2. 2011, 25. 3. 2011, 29. 3. 2011, 2. 5. 2011 a 25. 5. 2011 ve věci
rodinného domu na adrese K. 34 na pozemcích parc. č. st. 172/1 a 85/2 v k. ú. Kelč – Nové
Město po provedeném šetření řádně reagoval, a to písemnými sděleními ze dne 24. 3. 2011, 19. 4.
2011, 24. 5. 2011 a 22. 6. 2011 doručenými žalobkyni do vlastních rukou.
K uvedeným zjištěním krajský soud poznamenal, že ochrany před nečinností správního
orgánu se žalobou dle §79 a násl. s. ř. s. nelze dovolávat proti jakékoli absenci činnosti správního
orgánu. To je omezeno jen na případy, kdy má ve správním řízení správní orgán povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, má tak učinit v zákonem stanovené lhůtě a žalobce
vyčerpal zákonné prostředky správního řízení k ochraně před nečinností správního orgánu.
Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu tak má své místo jen tehdy, pokud hmotné
právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Nelze ji s úspěchem podat v případě, kdy právní přepisy nezakládají povinnost správního orgánu
vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Je tomu tak zejména v případech, kdy je podání
toliko podnětem, a nikoli návrhem, kterým je správní řízení zahájeno. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2012, č. j. 9 Ans 12/20011 – 18, www.nssoud.cz, krajský
soud dovodil, že se ochrany proti nečinnosti a vydání rozhodnutí fyzická nebo právnická osoba
nemůže dožadovat v případech, kdy žádné správní řízení neběží, přičemž ona sama není s to
svým úkonem takové řízení vyvolat a k jeho zahájení může dát pouze podnět. Žalobou na
ochranu proti nečinnosti se tak nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit
řízení, ale jen toho, aby vydal - v řízení již zahájeném - rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Mezi případy, kdy správní orgán nemá povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, patří
i zmíněná situace, kdy obdrží pouhý podnět k zahájení řízení, které nelze zahájit jinak než
z úřední povinnosti. Takovým případem je rovněž řízení podle §129 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění (dále jen
„stavební zákon“), upravujícího nařízení odstranění stavby. Podněty žalobkyně, v nichž žádala
žalovaného a), aby vydal rozhodnutí o odstranění „černé stavby kotelny“ a „shnilých chlévků“,
proto bylo třeba kvalifikovat jako podněty ve smyslu §42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“) k zahájení řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. a) a b)
stavebního zákona, které může být zahájeno pouze z moci úřední. Vzhledem ke skutečnosti,
že takové řízení nebylo z moci úřední zahájeno, nelze se žalobou ve smyslu §79 a násl. s. ř. s.
domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu. O nečinnost žalovaných by se v dané věci
mohlo jednat jen tehdy, kdyby žalovaný b) řízení z moci úřední zahájil, ale dále by v něm
nepostupoval, což se však nestalo. Ke svým závěrům krajský soud odkázal na ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu i na odbornou literaturu.
Krajský soud z důvodu nadbytečnosti zamítl návrh ustanoveného zástupce žalobkyně
na doplnění dokazování výslechem účastníků, šetřením na místě samém, vypracováním
znaleckého posudku z oboru stavebnictví, zprávou o šetření podnětu žalobkyně kanceláří
Veřejného ochránce práv a spisem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí,
sp. zn. 16 C 46/2011, v právní věci žalobkyně proti manželům M., o určení vlastnického práva.
Krajský soud rozhodl též o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce
žalobkyně, přičemž mu nepřiznal náhradu za promeškaný čas a cestovné, neboť v jím žádané výši
byly tyto náhrady již přiznány v souvislosti s předchozím jednáním u krajského soudu dne
25. 7. 2012 ve věci vedené pod sp. zn. 31 A 42/2012; náhrady by mu tak byly přiznány duplicitně.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností,
kterou opřela o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především nesouhlasila s názorem krajského soudu, že se v dané věci
nemohla úspěšně domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Za situace ohrožení jejího
domu specifikovanými stavbami by totiž nebylo možné žádným právním prostředkem podrobit
soudnímu přezkumu jednání obou žalovaných, kteří nesprávně vyhodnotili stav předmětné
dřevěné stavby chlévků a plynové kotelny. Přitom daná kotelna jako jednu ze svých zdí využívá
nezákonným a nepovoleným způsobem obvodovou zeď domku ve vlastnictví stěžovatelky. Tuto
kotelnu je třeba považovat za „černou stavbu“.
Nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, spatřuje stěžovatelka v tom, že i když krajský
soud věděl, že návrh stěžovatelky dovolávající se zahájení správního řízení zjevně nemohl být
úspěšný, nevyzval ji k upřesnění žalobního návrhu v tom směru, aby žalovala na vydání
konkrétního rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, a nikoli na zahájení správního řízení.
Stejně tak měl krajský soud vyhovět již popsanému návrhu na doplnění dokazování
spisem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí, neboť by tak zjistil skutkový
stav úplným způsobem (zejména ohledně neshody mezi hranicemi parcel v katastrální mapě
a skutečným provedením staveb příslušných rodinných domů). Danými neshodami se ani žádný
ze žalovaných dosud nezabýval, a pokud krajský soud vycházel z takto nedořešené situace,
vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu.
Kasační stížnost směřovala taktéž proti výroku o odměně za zastupování ustanovenému
zástupci stěžovatelky. Krajský soud údajně přehlédl, že ve věci u něj vedené pod
sp. zn. 31 A 42/2012 byla zástupci stěžovatelky náhrada za promeškaný čas a cestovné přiznána
pouze za cesty konané dne 19. 7. 2012 a dne 25. 7. 2012. Pokud se však jednalo o cestu
ke krajskému soudu na jednání konané v nyní posuzované věci dne 16. 5. 2012, za tu mu náhrada
za promeškaný čas ani cestovné přiznány nebyly.
Stěžovatelka poté kasační stížnost doplnila podáním ze dne 13. 8. 2012 (a obsahově
totožným podáním ze dne 15. 8. 2012), v němž poukazovala na to, že existence „černé stavby“
plynové kotelny a dřevěných chlévků údajně vede k poškozování jejího majetku. Žalovaní tudíž
byli povinni ve věci zahájit řízení o odstranění staveb. Dne 15. 8. 2012 bylo Nejvyššímu
správnímu soudu doručeno další doplnění kasační stížnosti, v němž stěžovatelka zaslala jako
důkaz fotokopii protokolu z jednání u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí
ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 46/2011. Konečně v doplnění kasační stížnosti doručeném
Nejvyššímu správnímu soudu dne 8. 2. 2013 stěžovatelka opětovně poukázala zejména
na skutkové okolnosti týkající se problematičnosti dotčených staveb, jejichž stav vede
k poškozování jejího majetku, a na to, že tyto okolnosti měly vést k nařízení odstranění „černých
staveb“ ve vlastnictví manželů M. Zároveň trvala na tom, aby kasační stížnost byla projednána za
její účasti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ji žalovaný a) označil za nedůvodnou, a naopak
posouzení právní otázky krajským soudem považoval za správné. Poukázal přitom na to, že řízení
o odstranění dotčených staveb nebylo zahájeno, neboť nebyly splněny podmínky dle §129 odst.
1 písm. a) a b) stavebního zákona; plynovou kotelnu dle jeho názoru nelze považovat za „černou
stavbu“. Stěžovatelkou navržené doplnění dokazování považoval v souladu s názorem krajského
soudu za nadbytečné a poukázal na to, že sama stěžovatelka dlouhodobě neplní své povinnosti
a nestará se, aby jí tvrzená práva byla vyznačena katastru nemovitostí.
Žalovaný b) se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle §129 odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona, v relevantním znění, může stavební
úřad nařídit „vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby, a) která svým
závadným stavem ohrožuje život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích
osob a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby; jde-li
o stavbu nebo zařízení, které jsou kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního právního předpisu, b)
prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo
v rozporu s ním“. Jak již uvedl krajský soud, jedná se o správní řízení, které může stavební úřad
zahájit výlučně z moci úřední. S odvoláním se na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 30. 8. 2007, č. j. 4 Ans 6/2006 – 162, www.nssoud.cz,
konstatuje rovněž odborná literatura, že se nemůže „nikdo, ani osoba, která by případně byla
účastníkem takového řízení o odstranění stavby, domáhat zahájení řízení o odstranění stavby, případně vydání
takového rozhodnutí, a to ani cestou žaloby proti nečinnosti správního orgánu dle §79 a násl. SŘS. Podání
takové osoby je pouhým podnětem, kterým není řízení zahájeno“ (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K.,
Lachmann, M.. Stavební zákon. Online komentář. 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2013).
I v případě tohoto řízení se tak, z hlediska ochrany proti nečinnosti správního orgánu dle
§79 a násl. s. ř. s., z podstaty věci uplatní obecné principy týkající se řízení, která je možno zahájit
jen z moci úřední, v jejichž případě fyzické nebo právnické osoby mohou dát k zahájení takového
řízení pouze podnět. Postup správního orgánu je v takových případech upraven v §42 správního
řádu. I zde zákon stanoví lhůty k vyřízení a rovněž zde se lze při jejich nedodržení domáhat přijetí
opatření proti nečinnosti podle §80 správního řádu. Platí však, že osoba, která dala podnět
k zahájení řízení, se může v rámci správní ochrany proti nečinnosti domáhat jen toho, aby správní
orgán ve stanovené lhůtě na tento podnět reagoval, nikoli toho, jakým způsobem má být podnět
konkrétně vyřízen.
K dané věci lze doplnit také další závěry vyplývající z ustálené rozhodovací činnosti
Nejvyššího správního soudu. Např. ve svém rozsudku ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 Ans 5/2009 – 139,
www.nssoud.cz, zdejší soud v obdobné věci uvedl: „[Ž]alobou podle ust. §79 a násl. s. ř. s. se nelze
úspěšně domáhat ochrany v případě jakékoli pasivity správního orgánu, ale pouze v případech, kdy správní orgán
má povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí ve věci samé nebo má povinnost vydat osvědčení, kdy je tedy
žalobce nositelem veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Z ustanovení
samotného ani ze souvisejících ustanovení však nelze nikterak dovodit, že by se v rámci ochrany proti nečinnosti
mohla domáhat vydání rozhodnutí fyzická nebo právnická osoba v těch případech, kdy žádné správní řízení
neběží, přičemž ona sama není s to svým úkonem takové správní řízení vyvolat a k jeho zahájení může dát pouze
podnět. Mezi případy, kdy správní orgán nemá povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, patří i situace, kdy
obdrží pouhý podnět k zahájení řízení, které nelze zahájit jinak než z úřední povinnosti. Takovým řízením
je i řízení podle ust. §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o odstranění stavby vydané bez stavebního povolení
nebo v rozporu s ním. (…) [P]odatelé podnětu k zahájení řízení z moci úřední se nemohou domoci zahájení řízení
a následného vydání rozhodnutí ani pomocí jiných zákonných institutů, než je opatření proti nečinnosti, a to z toho
důvodu, že jim na základě ustanovení §42 správního řádu ani jiného ustanovení tohoto zákona žádné takové
právo nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu pouze povinnost podnět v zákonné lhůtě vyřídit
a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění podnětu a tomu odpovídající vynutitelnou
povinnost správního orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto, že možnost zahájit správní řízení z moci
úřední slouží a priori k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním orgánem autoritativně vyřešena,
resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob.
Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět k zahájení řízení z moci úřední může podat kdokoliv, tedy
i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo v řízení jednáno a jehož práv či povinností by se výsledné
rozhodnutí správního orgánu nijak nedotklo. Takový podatel by tedy nebyl účastníkem tohoto řízení a nebylo
by tudíž ani účelné mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat nějaká procesní práva. V souhrnu zde tedy není
dán legitimní zájem na tom, aby zahájení správního řízení z moci úřední bylo vynutitelné na základě pouhého
podnětu, a není zde proto ani důvodu podatelům podnětu poskytovat soudní ochranu.“
Krajský soud proto ve věci rozhodl správně, pokud žalobu zamítl. Žalovaný b) totiž nebyl
povinen zahájit řízení o odstranění stavby, pokud dospěl k závěru, že zde nebyly pro zahájení
takového řízení naplněny zákonné podmínky, a pokud se žalovaný a) jakožto nadřízený správní
orgán s jeho závěry, na základě posouzení žádostí stěžovatelky o uplatnění opatření proti
nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu, ztotožnil. Je přitom zřejmé, že, jak již bylo
konstatováno, věc byla dlouhodobě oběma žalovanými prošetřována a stěžovatelka jimi byla
o příslušných závěrech vyrozuměna.
Je také možné poznamenat, že ve vztahu k žalovanému a) byla žaloba nedůvodná
i v důsledku toho, že k případnému zahájení a vedení řízení o odstranění stavby byl ve smyslu
§13 odst. 1 písm. f) ve spojení s §129 odst. 1 stavebního zákona věcně a místně příslušný
žalovaný b). Příslušnost žalovaného a) by byla založena pouze v případě, že by se dle §80 odst. 4
písm. b) rozhodl pro atrakci věci, tedy že by usnesením věc převzal a rozhodl namísto nečinného
správního orgánu. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2012, č. j. 9 Ans 16/2012 - 84, www.nssoud.cz, nelze se soudně domáhat toho, aby
nadřízenému správnímu orgánu byla uložena povinnost vydat usnesení o převzetí (atrakci) věci.
Stěžovatelka dále namítala, že řízení před krajským soudem bylo stiženo vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka se v tomto směru
domnívala, že ji krajský soud, věděl-li, že její žalobní návrh nemohl být úspěšný, měl vyzvat
k upřesnění daného žalobního návrhu v tom smyslu, aby žalovala na vydání konkrétního
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, a nikoli na zahájení správního řízení. K této námitce
Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Usnesením krajského soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 31 A 79/2011 – 12, bylo
stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Následným usnesením
ze dne 6. 12. 2011, č. j. 31 A 79/2011 – 26, krajský soud ustanovil stěžovatelce k ochraně jejích
zájmů ve věci advokáta, JUDr. Jana Stančíka. Bylo tak především na ustanoveném zástupci, aby
svými odbornými znalostmi zajistil ochranu práv a zájmů stěžovatelky, a to kupř. též adekvátním
doplněním žaloby, resp. formulací odpovídajícího petitu žaloby.
Zároveň je však třeba poznamenat, že i kdyby krajský soud stěžovatelku poučil
v požadovaném smyslu, tedy aby navrhla vydání konkrétního rozhodnutí ve věci (nikoli zahájení
správního řízení), nemohla by taková žaloba být úspěšná a příslušná námitka stěžovatelky vyplývá
z nepochopení závěrů krajského soudu. Povaha věci, jak byla vymezena výše, by totiž zůstávala
stejná – stěžovatelka by se domáhala ochrany před nečinností v případě řízení, které může být
zahájeno pouze z moci úřední. Jak vyplývá z již citovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne
7. 5. 2010, č. j. 5 Ans 5/2009 – 139, www.nssoud.cz, správní orgán by měl povinnost vydat
ve správním řízení rozhodnutí ve věci samé pouze, pokud by stěžovatelka byla nositelkou
veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Ze zákona
však nelze nijak dovodit, že by se v rámci ochrany proti nečinnosti mohla domáhat vydání
rozhodnutí v případě, kdy žádné správní řízení neběželo, přičemž ona sama nebyla s to svým
úkonem takové správní řízení vyvolat a k jeho zahájení mohla dát pouze podnět (tyto závěry
ostatně vyplývají přímo z napadeného rozsudku krajského soudu). K tomu, aby takové
rozhodnutí bylo vůbec vydáno, by ostatně bylo z podstaty věci nutno nejdříve zahájit řízení;
návrh na vydání rozhodnutí by tak implicitně opět mířil k zahájení řízení. Přiměřeně je tak možno
odkázat na již zmiňovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 8. 2007, č. j. 4 Ans 6/2006 – 162,
www.nssoud.cz, kdy v obdobné situaci Nejvyšší správní soud výslovně uvedl: „Jestliže tedy
stěžovatelé žádali příslušný stavební úřad, aby vydal rozhodnutí o odstranění výše uvedených staveb, je třeba jejich
podání hodnotit právě jako pouhé podněty k zahájení řízení z úřední povinnosti, nikoli jako návrhy, jejichž
doručením správnímu orgánu by již bylo řízení (…) zahájeno. Nebylo zde tedy žádné řízení, v rámci něhož
by se stěžovatelé mohli úspěšně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu. Jistě nelze zpochybnit
oprávnění stěžovatelů podat podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, aby však bylo založeno jejich veřejné
subjektivní právo na vedení řízení a vydání rozhodnutí ve věci, které se navíc závažným způsobem dotýká práv
jiných osob, musel by tak stanovit zákon, což v daném případě stavební zákon nečiní.“
Jak již bylo naznačeno, i kdyby Nejvyšší správní soud uznal předmětnou kasační námitku
za důvodnou, nemohl by jí v rámci požadavku procesní ekonomie vyhovět. Ani po případném
zrušení rozhodnutí krajského soudu a přeformulování žalobního návrhu by předmětná žaloba
nemohla být úspěšná, neboť před správními orgány žádné řízení, v jehož rámci by bylo možné
požadovat vydání rozhodnutí, neběželo. Pokud je stěžovatelka v dané věci i nadále přesvědčena,
že i přes opatření, která již vlastníkům sousedních nemovitostí žalovaný b) nařídil, tyto
nemovitosti, vzhledem ke svému stavu či provedení, i nadále působí škodu na nemovitostech
stěžovatelky nebo do nich neoprávněně zasahují, má možnost se domáhat ochrany příslušnou
žalobou či žalobami v občanském soudním řízení.
Za důvodnou nemohl Nejvyšší správní soud považovat ani námitku týkající se požadavku
stěžovatelky na doplnění dokazování, a to zejména spisem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky
Valašské Meziříčí; totéž se týká dalších návrhů na dokazování, kterými měla stěžovatelka
v úmyslu dokumentovat skutkový stav věci. Příslušné návrhy krajský soud správně vyhodnotil
jako zjevně nadbytečné. Tyto návrhy se totiž zcela míjí s podstatou nyní posuzované věci, jak byla
vymezena výše, a sice s otázkou, zda měla stěžovatelka veřejné subjektivní právo na zahájení
řízení o odstranění stavby dle §129 odst. 1 stavebního zákona, resp. zda a jak se mohla domáhat
v souvislosti s touto věcí soudní ochrany podle §79 a násl. s. ř. s. Z tohoto důvodu neprováděl
Nejvyšší správní soud dokazování listinami z uvedeného spisu okresního soudu ani v řízení
o kasační stížnosti.
Konečně se Nejvyšší správní soud musel vypořádat s námitkou týkající se tvrzené
nesprávnosti výroku o odměně a náhradě hotových výdajů za zastupování ustanovenému
zástupci stěžovatelky. Danou námitku lze ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, publikovaného pod č. 2116/2010 Sb.
NSS, považovat za přípustnou, nikoli však za důvodnou. Nelze totiž přehlédnout, že jednání
u krajského soudu dne 16. 5. 2012 muselo být ihned po svém zahájení odročeno za účelem
předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu poté, co stěžovatelka vznesla námitku podjatosti
všech členů senátu 31 A krajského soudu. Tuto námitku stěžovatelka vznesla bezprostředně
po zahájení jednání a poučení soudem dle §8 s. ř. s., přičemž ji odůvodnila tím, že členové senátu
nadržují žalovaným, a to v důsledku své údajné dřívější angažovanosti v KSČ. Předmětnou
námitku stěžovatelka vznesla až v rámci nařízeného jednání, ačkoli měla možnost ji vznést
kdykoli dříve – o složení senátu 31 A byla totiž informována již poučením ze dne 14. 11. 2011,
č. j. 31 A 79/2011 - 13, které dle doručenky osobně převzala dne 16. 11. 2011 (rovněž další
důvody mající svědčit o podjatosti členů senátu, které uvedla v podání doručeném krajskému
soudu dne 23. 5. 2012, mohla stěžovatelka seznat dříve než dne 16. 5. 2012 a příslušnou námitku
podjatosti mohla vznést včas, např. formou písemného podání). Jednání dne 16. 5. 2012 se tedy
vzhledem k uvedenému postupu stěžovatelky a jejího ustanoveného zástupce konalo zcela
zbytečně. Tento postup lze dle názoru Nejvyššího správního soudu hodnotit jako ve své podstatě
šikanózní vůči soudu i žalovaným a hotové výdaje ustanoveného zástupce spojené s jednáním,
které bylo tímto postupem zmařeno, nelze tudíž považovat za účelně vynaložené v souvislosti
s poskytnutím právní služby stěžovatelce ve smyslu §13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z uvedeného důvodu zástupci stěžovatelky v souvislosti
s tímto jednáním nepřísluší ani náhrada za promeškaný čas, a to ani v rozsahu uvedeném v §14
odst. 3 advokátního tarifu.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti
trvala na tom, aby zdejší soud ve věci nařídil jednání a věc projednal za účasti stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť k nařízení jednání neshledal důvody dle
§109 odst. 2 s. ř. s., jelikož ve věci neprováděl dokazování a nařízení jednání nepovažoval
za vhodné ani z jiného důvodu. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2005,
č. j. 8 Aps 1/2005 – 82, publikovaného pod č. 932/2006 Sb. NSS, není důvodem, pro který
by Nejvyšší správní soud musel bez dalšího nařídit jednání, samotná žádost účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaní měli ve věci úspěch, příslušelo by jim tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu spisu však plyne, že jim nad
rámec jejich běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena ustanoveným zástupcem z řad
advokátů, v takovém případě platí náklady zastoupení stát.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 1. 10. 2012.
Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (sepis
kasační stížnosti) za 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7
bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále jeden režijní paušál
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud tak přiznal
ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2400 Kč,
zvýšenou o částku 504 Kč připadající na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 2904 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu