ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.83.2012:37
sp. zn. 5 As 83/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem Hlavní
náměstí 1a, Krnov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro
výkon zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č.
j. 22 A 153/2011 - 4,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Leopolda Petřiče se u r č u j e
částkou 8183 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí vyšetřovatelů OPaS Věznice Opava neumožnit
přítomnost advokáta při sepsání výpovědi žalobkyně“.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že dne 5. 5. 2011 sepisoval vyšetřovatel OPaS
(oddělení prevence a stížností) věznice Opava por. Mgr. J. W. za přítomnosti por. Bc. M. H.
s žalobkyní výpověď. Žalobkyně byla toho názoru, že jako poškozená měla právo na přítomnost
advokáta; toto právo jí bylo odepřeno, čímž byla zkrácena na svých subjektivních právech.
Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí
dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud
osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Avizovala žalobu
doplnit prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako „žalobu proti rozhodnutí
vyšetřovatelů OPaS neumožnit přítomnost advokáta při sepsání žalobkyniny výpovědi“, přičemž tuto žalobu
prvním výrokem svého usnesení ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 153/2011 - 4, odmítl. Druhým
výrokem pak zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení
zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl (s odvoláním se na závěry usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikovaného pod č. 1144/2007
Sb. NSS), že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutím podle uvedeného ustanovení lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci,
jež jsou výsledkem příslušného, často formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik,
změnu, zrušení či závazné určení práva a povinnosti některý z obecně závazných právních
předpisů České republiky. Od takových rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny
či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud dospěl k závěru, že o takový případ se jedná
i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou,
neboť směřovala proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání
vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl,
že vzhledem k uvedeným důvodům pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být
úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.; jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení
zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti žalované,
je nezákonné, neboť žalobou napadený výsledek činnosti žalované představuje „rozhodnutí
správního orgánu“ a je tudíž přezkoumatelný ve správním soudnictví. Stěžovatelka zároveň soud
žádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 153/2011 - 17, ustanovil jejím zástupcem JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta.
Podáním ze dne 9. 11. 2011 doplnil ustanovený zástupce jménem stěžovatelky kasační
stížnost o bližší argumentaci. Stěžovatelka tak poukázala na to, že byla jakožto odsouzená
v rozhodné době umístěna ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, přičemž
v této věznici byla jinou odsouzenou udeřena do obličeje. K tomu došlo v důsledku toho, že tato
odsouzená na cele kouřila a nesouhlasila s tím, že stěžovatelka, nekuřačka, která kouření nesnáší,
otevřela okno. Uvedené napadení si vyžádalo ošetření ve Slezské nemocnici v Opavě, kde bylo
diagnostikováno, že stěžovatelka kromě zranění rtu a okolí úst utrpěla lehký otřes mozku.
Stěžovatelka uváděla, že daným jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu
ublížení na zdraví, a proto vyšetřovatelé OPaS pochybili, pokud provedli výslech stěžovatelky
jakožto poškozené bez přítomnosti obhájce, ačkoli stěžovatelka o jeho přítomnost žádala.
Vyšetřovatelům bylo přitom rovněž známo, že již dříve byl některou z odsouzených stěžovatelce
v prádelně úmyslně shozen na hlavu pytel s prádlem o hmotnosti 40 kg; ani tento případ ublížení
na zdraví nebyl řádně vyšetřen.
Základ kasační stížnosti pak tkví v tom, že úkon žalované krajský soud nesprávně
nevyhodnotil jako akt orgánu veřejné moci ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Pojem „rozhodnutí“
uvedený v tomto ustanovení je pouze technickým označením a je k němu třeba vždy přistupovat
z hlediska obsahu, a nikoli jen formy. Na podporu svých tvrzení poukazuje stěžovatelka na čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má právo na ochranu před rozhodnutími
orgánů veřejné moci v co nejširším rozsahu, tedy i domáhat se jako poškozená svých práv
prostřednictvím advokáta ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud však
žalovaná provedla své správní rozhodnutí tak, že odmítla žádost stěžovatelky coby poškozené
v důsledku spáchání trestného činu, tak ji jako orgán veřejné moci nezákonně zkrátila na jejích
právech.
Nezákonnost usnesení krajského soudu, pokud ten dospěl k závěru, že věc nespadá
do oblasti správního soudnictví dle §65 odst. 1 s. ř. s., spatřovala stěžovatelka také v tom,
že nebyla ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s. poučena, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení
má možnost podat žalobu, a ke kterému věcně příslušnému soudu. Pochybení v podobě
chybějícího poučení mělo současně vyvolat nicotnost napadeného usnesení. Z výše uvedených
důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 28. 2. 2012, doručeným
Nejvyššímu správnímu soudu dne 1. 3. 2012, v němž soudu sděluje, že v dané věci nebyl vydán
žádný správní akt. Z vyjádření příslušníků OPaS, které žalovaná ke svému vyjádření přiložila,
vyplývá, že stěžovatelka se dne 5. 5. 2011 dostavila ke konkretizaci vlastního podání, přičemž
po poučení a objasnění věci, ke které se měla vyjádřit, na přítomnosti advokáta netrvala.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl poté, co dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli krajský soud
odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč nepovažoval úkon žalované
za rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Uvedl totiž, že výsledek činnosti žalované není výsledkem
rozhodování o právu či povinnosti stěžovatelky v oblasti veřejné správy.
Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje a dodává následující:
Dle §65 odst. 1 s. ř . s. upravujícího žalobní legitimaci, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42,
publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, na které stěžovatelka ve své kasační stížnosti
odkazovala, ohledně aktivní žalobní legitimace dle §65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil: „Žalobní
legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (…),
tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně
a autoritativně dotýká jejich právní sféry.“
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps
3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální definiční znaky
(správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však
přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části
druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně
písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost;
náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí
definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi
umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah
práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený
senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž
zdůraznil, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí
v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu
„rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu
správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto
předepsané formě vydán.
Stěžovatelka v rámci své žaloby i kasační stížnosti uváděla, že při své výpovědi
vystupovala v postavení poškozené. V kasační stížnosti pak konkretizovala, že se tak stalo
v důsledku svého napadení a zranění jinou odsouzenou. Je přitom zřejmé, že institut
poškozeného není pro řízení dle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody
a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“)
zakotven a upraven. V případě, že by byl vyšetřovateli OPaS, resp. žalovanou projednáván
kázeňský přestupek jiné odsouzené (spočívající v napadení stěžovatelky), neměla by stěžovatelka
v takovém řízení postavení „poškozené“, potažmo „účastníka řízení“ (k tomu viz §47 a §52
zákona o výkonu trestu odnětí svobody upravující problematiku ukládání kázeňských trestů
a stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu). Toto postavení by stěžovatelka neměla
ani v případě, že by ve smyslu §55 zákona o výkonu trestu odnětí svobody bylo žalovanou
vyřízeno jednání, které má znaky přestupku a bylo spácháno během výkonu trestu, neboť takové
jednání by bylo rovněž vyřízeno uložením kázeňského trestu; v dané věci by se tak naskýtala
možnost kázeňského vyřízení jednání, které by jinak mělo znaky přestupku ve smyslu §49 odst. 1
písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tedy přestupku proti občanskému soužití
spočívajícím v „drobném ublížení na zdraví“. Proto lze mít za dané situace za to, že případným
jednáním žalované, kterým by nebyla stěžovatelce umožněna přítomnost advokáta při její
výpovědi, nemohlo být zasaženo do subjektivních práv stěžovatelky; jelikož stěžovatelka nemohla
být účastníkem řízení, jednání žalované nemohlo mít za následek vznik, změnu, zrušení
či závazné určení práva či povinnosti. K příslušné námitce stěžovatelky tak Nejvyšší správní soud
uvádí, že právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod svědčí
pouze účastníku řízení, kterým stěžovatelka být nemohla (srov. Svoboda, P. Ústavní základy
správního řízení v České republice. Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha:
Linde Praha, a. s., 2007, s. 297).
Nejvyšší správní soud však k výše uvedenému dodává, že tím nevylučuje, resp.
nepředjímá otázku případného soudního přezkumu jednání Vězeňské služby České republiky
spočívajícího v eventuální nedostatečné ochraně odsouzeného proti neoprávněnému násilí
a ponižování lidské důstojnosti ve smyslu §35 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád
výkonu trestu odnětí svobody; i v takovém případě by však nepřipadala v úvahu možnost
napadnout dílčí úkon Vězeňské služby ČR (např. zde projednávané nepřipuštění přítomnosti
advokáta), ale pouze „finální“ výsledek činnosti žalované (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5 As 8/2012 – 30).
Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že žalovaná (resp. vyšetřovatelé OPaS) v dané věci
mohla vystupovat pouze jako orgán veřejné správy (k postavení Vězeňské služby ČR jakožto
správního orgánu při zajišťování výkonu trestu odnětí svobody viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 5. 2012, č. j. 5 As 67/2012 – 37); i v případě, že by, jak uvádí
stěžovatelka, jednání spoluodsouzené vůči stěžovatelce naplňovalo skutkovou podstatu trestného
činu ublížení na zdraví, nemohla by žalovaná při jeho prošetřování vystupovat v postavení orgánu
činného v trestním řízení. Toto postavení získaly pověřené orgány Vězeňské služby ČR ve vztahu
k trestným činům osob ve výkonu trestu odnětí svobody spáchaných ve věznici až v souvislosti
s novelou §12 odst. 2 trestního řádu účinnou od 1. 1. 2012. Otázka práva na právní pomoc
v případě spáchání trestného činu vůči stěžovatelce by tak byla řešena v souladu s trestním řádem
tehdy příslušným orgánem činným v trestní řízení, nikoli však žalovanou. Nelze tak akceptovat
námitku stěžovatelky, která směšuje problematiku správní a trestní, spočívající v tom, že ji správní
orgán (žalovaná) poškodil na jejích procesních právech coby poškozenou trestným činem;
k otázce „účastenství“ stěžovatelky v kázeňském řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil výše.
Nelze také akceptovat námitku stěžovatelky, že nebyla poučena ve smyslu §46 odst. 2
s. ř. s. o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení má možnost podat žalobu,
a ke kterému věcně příslušnému soudu. Krajský soud ve svém rozhodnutí uplatnil výluku
ze soudního přezkumu dle §70 písm. a) s. ř. s. , a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, nepostupoval tedy podle §46 odst. 2
s. ř. s. a není ani zřejmé, proč by daná věc měla být projednatelná v občanském soudním řízení.
Již z těchto důvodů nemůže obstát ani námitka nicotnosti napadeného usnesení krajského soudu.
S ohledem na uvedené tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě nemohlo
výsledkem činnosti žalované dojít k zásahu do subjektivních práv stěžovatelky. Postup žalované
není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné
správy; nijak totiž nezasahuje do jejích veřejných subjektivních práv, neukládá stěžovatelce žádné
povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud ve svém postupu nepochybil, když
předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e)
s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že nesměřovala proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., ale proti jinému úkonu žalované, který je ze soudního
přezkoumání podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen, a zároveň nepřipadal v úvahu ani jiný typ
správní žaloby. Zdejší soud rovněž neshledal usnesení krajského soudu nepřezkoumatelným pro
nedostatek důvodů, neboť závěr krajského soudu, podle něhož předmět žaloby není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1. s. ř. s., je v daném případě sice stručně, nicméně dostatečně
odůvodněn.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že jí žádné náklady nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena ustanoveným zástupcem z řad
advokátů, v takovém případě platí náklady zastoupení stát.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 20. 2. 2012.
Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za dva úkony právní služby
(první porada se stěžovatelkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti)
po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále dva režijní paušály po 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
náhradu cestovních výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu za promeškaný čas
podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za cestu osobním vozem dne 31. 10. 2011
z Krnova do Ostravy a zpět (120 km) za účelem nahlédnutí do spisu u Krajského
soudu v Ostravě a dne 4. 11. 2011 z Krnova do Opavy a zpět (50 km) za účelem porady
se stěžovatelkou ve věznici. Pokud jde o náhradu cestovních výdajů, základní náhrada za použití
vozidla podle §157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce činí 629 Kč
(tj. 170 km x 3,70 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu podle
§158 odst. 3 zákoníku práce a §4 písm. d) tehdy účinné vyhlášky č. 377/2010 Sb. činí 534 Kč
(tj. 170 km x 10,2 l/100 km x 30,80 Kč/l). Náhrada za promeškaný čas strávený cestou v délce
8 započatých půlhodin podle §14 odst. 3 advokátního tarifu činí 800 Kč. Nejvyšší správní soud
tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši
6763 Kč, zvýšenou o částku 1420 Kč připadající na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8183 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu