ECLI:CZ:NSS:2013:5.AZS.12.2013:37
sp. zn. 5 Azs 12/2013 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. Z., zast.
Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, č. j. 49 Az 1/2013 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Ustanovené advokátce Mgr. Anně Jirotkové se p ř i z n á v á odměna a náhrada
hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč; tato částka bude vyplacena
k rukám advokátky z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od doručení usnesení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Praze (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 12. 2012, č. j. OAM-256/LE-LE05-ZA14-2012, e. č. L009396.
V kasační stížnosti stěžovatel v obecné rovině tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní
otázku, zda důvody, které před správním orgánem uvedl, jsou skutečně důvody pro rozhodnutí
dle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu; dále namítá vadu řízení, konkr. tvrdí, že byl porušen §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť správní orgán nepostupoval tak, aby byl řádně zjištěn
stav věci. Dále vytýká správnímu orgánu, že nijak nezjišťoval, jaká byla situace na ambasádě
Ukrajiny v rozhodném období v roce 2000, kdy měl stěžovatel zažádat o vydání nových
osobních dokladů; je mu nyní přičítáno k tíži, že si o vydání dokladů nezažádal, dosud nebylo
však zkoumáno, zda to bylo v reálných možnostech stěžovatele. Soud ani správní orgány
nepřihlédly k obavě stěžovatele z osob představujících výkonné složky státu a k tomu, že tato
obava se u stěžovatele objevila v zemi jeho původu po zkušenostech s korupcí. Vzhledem
k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno
v souladu s právními předpisy a kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Povinností žalovaného je žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudit na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publikované pod č. 2289/2011 Sb. NSS). V daném případě tak žalovaný učinil a dospěl k závěru,
že tvrzení uváděná stěžovatelem, jakož i skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo,
odůvodňují postup žalovaného dle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
Jak uvedl již krajský soud, stěžovatel ani v žalobě konkrétně neuvádí, který z taxativně
stanovených důvodů ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu by měl být v jeho případě
naplněn.
Ze žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany vyplývá, že jako důvod odchodu
z vlasti uvedl ekonomické důvody (resp. snahu vydělat si v České republice peníze), jakož i přání
vidět Evropu; je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, svobodný, nikdy nebyl (ani nikdo
z jeho rodiny) členem žádné politické strany nebo jiné organizace. Stěžovatel vlast opustil v roce
1997, vízum mu vyřizoval zaměstnavatel, proto musel vždy vycestovat do Polska; ve výpovědích
výslovně připustil, že ve vlasti neměl žádné potíže se státními orgány. Dodal rovněž, že o azyl
žádal již v roce 2000, ale azyl mu udělen nebyl; rovněž připustil, že se spojil se svým
zastupitelským úřadem v roce 2000 a bylo mu přislíbeno vydání dočasného pasu k cestě
na Ukrajinu, což však nechtěl. V roce 2005 mu na zastupitelském úřadě sdělili, že si vše musí
vyřídit na Ukrajině. Ve vlastnoručně psaných důvodech uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu
vzhledem k tomu, že zde má družku G. S., s níž hodlá uzavřít sňatek, rád by zde založil rodinu,
protože se mu Česká republika jeví jako demokratičtější země, než-li Ukrajina. Svou výpověď
stěžovatel potvrdil v protokolu o pohovoru, v němž bez přítomnosti tlumočníka v jazyce českém
doplnil, že se od roku 1997 na Ukrajinu již nevrátil; v České republice si chtěl pouze přivydělat
peníze na studium, podívat se po Evropě a možná se naučit jazyk. Poprvé v roce 2000 žádal o
azyl, protože neměl doklady, měl správní vyhoštění a chtěl zůstat s dívkou, kterou tehdy poznal.
Nyní podal žádost v podstatě ze stejných důvodů, ale jedná se o jinou přítelkyni (G. S.), s níž žije
od roku 2006. Stěžovatel připustil, že uvedl jinou totožnost (totožnost svého známého A. J.). Na
Ukrajině žít nehodlá, nesnáší alkohol a alkoholizmus, a již proto by odjel. Žalobce se odmítl
seznámit s obsahem materiálů o zemi původu, které žalovaný v řízení shromáždil, odmítl se
vyjádřit k těmto informacím.
Ze správního spisu žalovaného vyplývá, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 5. 12. 2012, poté co byl poučen o této možnosti v rámci řízení o správním
vyhoštění. Součástí správního spisu je rovněž spis policie ČR, podle něhož byl žalobce
rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne
8. 11. 2012, č. j. KRPA-144799/ČJ-2012-000022, zajištěn za účelem správního vyhoštění.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že jmenovaný byl dne 8. 11. 2012 kontrolován hlídkou Policie
České republiky v prostorách herny U Nováků, a že uvedl jako svou totožnost jméno A. J., avšak
další údaje již nebyl schopen sdělit. Na uvedené identitě žalobce trval i po sejmutí otisků prstů
s tím, že ji užíval i v Karlovarském kraji. Provedenou lustrací v evidencích žalovaného bylo
zjištěno, že žalobce byl žadatelem o udělení azylu již v roce 2000 a jeho totožnost byla potvrzena.
Bylo zjištěno, že žalobce nebyl úspěšný s žádostí o udělení azylu a následně nebyl úspěšný ani se
žalobou u krajského soudu. Žalobci bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 3 let,
rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 6. 2009. Dne 4. 12. 2009 byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 T 124/2009 odsouzen k trestu vyhoštění v délce 1 roku. Rozhodnutí
nabylo právní moci dne 31. 8. 2010. Na základě rozsudku byl žalobce zaevidován v evidenci
nežádoucích osob s platností od 18. 4. 2009 do 18. 4. 2012. Při zajištění žalobce pobýval na
území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez platného víza.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není
univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Soud dále konstatuje, že žalovaný zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, které se aplikuje v případě, jestliže žadatel
neuvede skutečnosti svědčící tomu, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu.
Rozšířený devítičlenný senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil následující právní názor: „Žádost
o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede
či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany,
které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může
správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí
v rozhodnutí odůvodnit.“ Jak dále uvedl rozšířený senát v odůvodnění tohoto usnesení, „(z)jevnou
nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je však nutno posuzovat z hlediska všech forem mezinárodní
ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany lze tedy zamítnout podle §16
zákona o azylu pouze tehdy, je-li skutečně zjevně nedůvodná nejen z hlediska §12 a §14a zákona o azylu,
ale i z hlediska §13, §14 a §14b zákona o azylu. Tomu nebrání ani dikce §14 zákona o azylu. I v případě
rozhodnutí podle §16 zákona o azylu totiž (…) musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla vyhodnocena
z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím, zda zde nejsou relevantní důvody
podle §14 zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny
podle §13 a §14b zákona o azylu.“
V intencích uvedeného názoru je správní orgán proto povinen v rozhodnutí podle §16
zákona o azylu uvést, proč je žádost zjevně nedůvodná z hlediska všech v úvahu připadajících
zákonných forem mezinárodní ochrany. Tyto závěry správního orgánu tedy následně podléhají
kognici správních soudů. To také znamená, že pokud žadatel uvede či ve správním řízení ve věci
mezinárodní ochrany vyjdou najevo skutečnosti, pro něž nelze považovat žádost z hlediska
byť jen jedné z forem mezinárodní ochrany za zjevně nedůvodnou, a které vyžadují hlubší
posouzení či doplnění podkladů pro rozhodnutí, posoudí správní orgán tuto žádost v rámci
běžného, tzn. nezkráceného řízení, jež zpravidla končí rozhodnutím o udělení, resp. neudělení
jednotlivých forem mezinárodní ochrany.
Stěžovatel v řízení před správním orgánem uvedl, že zemi původu opustil
z ekonomických důvodů, aby si vydělal peníze. Na Ukrajině nikdy neměl potíže se státními
orgány.
Nejvyšší správní soud odkazuje na svou dosavadní četnou judikaturu (např. rozhodnutí
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, nebo
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 - 68), dle které skutečnost, že žadatel o mezinárodní
ochranu má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez
dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud tyto problémy
nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory.
Při posouzení otázky udělení azylu z hlediska §12 písm. b) je tudíž podstatné, zda byli původci
pronásledování (zde věřitelé žadatele) motivováni některým z azylově relevantních důvodů.
Taková skutečnost nebyla v řízení ze strany stěžovatele tvrzena a nadto ani prokázána. Nejvyšší
správní soud již opakovaně vyslovil, že ekonomické potíže v zemi původu nejsou relevantními
důvody z hlediska azylu: srov. např. rozsudky ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, nebo ze dne
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51.
Nejvyšší správní dále uvádí, že k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody, kterou
stěžovatel v projednávané věci nenaplnil, se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, na www.nssoud.cz,
v němž kasační soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam,
neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním
řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez jednoznačného a určitého
zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti týkající se osobního
příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce ustanovení §12
a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti
o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Stěžovatelem uvedené
skutečnosti, které by podle jeho názoru měly zakládat důvodnost udělení azylu
pro pronásledování dle ustanovení §12 zákona o azylu, podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu nezakládají, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že by byl
stěžovatel vystaven pronásledování nebo by měl důvodný strach z pronásledování v zemi svého
původu.
K námitkám stěžovatele stran dokazování, konkr. že nebylo postupováno tak, aby byl
zjištěn stav věci, a rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, Nejvyšší správní soud uvádí,
že takto formulované stížní námitky jsou zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru
a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo dopustit. Nejvyšší správní soud se otázkou
konkretizace stížních námitek zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Např. v usnesení ze dne
24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej
v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle
stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl,
že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje,
které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové
tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý
střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy,
které pro takové tvrzení svědčí“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu (citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti; krajský soud nijak
nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Za této situace Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v návaznosti na ustanovení §120
s. ř. s., podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Stěžovateli byla pro řízení před soudem ustanovena advokátka; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8, ve spojení s ustanovení
§120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokátky částkou 1 x 3100 Kč za jeden úkon právní služby -
písemné podání soudu týkající se věci samé, a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 shora citované
vyhlášky, celkem 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu