ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.100.2013:19
sp. zn. 6 As 100/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2655 N/11, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 3 A 8/2012 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce se podáním ze dne 31. 10. 2011, doplněným dne 16. 12. 2011, adresovaným
Krajskému soudu v Českých Budějovicích, domáhal přezkumu rozhodnutí žalované České
advokátní komory ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2655 N/11 (dále též „napadené rozhodnutí
žalované“), kterým byl podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), určen advokát JUDr. Pavel Marc, LL. M. k zastoupení
žalobce v řízení o ústavní stížnosti.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 10 Na 975/2011 - 3 ze dne
13. 12. 2011 věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“) jako soudu
místně příslušnému.
[3] Městský soud v Praze vyzval žalobce usnesením ze dne 25. 1. 2012, č. j. 3A 8/2012 - 11,
k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení.
Podáním ze dne 9. 2. 2012 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2013, č. j. 3A 8/2012 - 22 (dále jen
„napadené usnesení“), zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a opětovně
jej vyzval usnesením k zaplacení soudního poplatku v téže výši a lhůtě. Usnesení nabylo právní
moci dne 3. 5. 2013. V odůvodnění městský soud konstatoval, že žalobcovy majetkové poměry
by sice samy o sobě odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, ale toto dobrodiní
mu nemůže být přiznáno z důvodu zneužití práva. Žalobce podle názoru městského soudu
institutu osvobození od soudních poplatků v minulosti opakovaně využíval k zřejmě neúčelné
procesní aktivitě, která nesvědčila o jeho upřímné snaze vyřešit spornou věc. Městský soud
poukázal na to, že ke dni vydání usnesení evidoval u žalobce 300 žalob, přičemž zneužití institutu
osvobození od soudních poplatků nespatřoval jen v množství podaných žalob, ale i ve způsobu,
jakým žalobce své soudní spory vyvolává, a co je jejich podstatou. Městský soud poté popsal
typický průběh žalobcova postupu vůči žalované straně, jíž je v naprosté většině Česká advokátní
komora, a dovodil z něj, že žalobci nejde primárně o to, aby se dobral vyřešení sporné otázky
a ochrany svých práv; jeho hlavním záměrem je vyvolání a vedení sporu jako takového.
I konkrétní skutkové okolnosti předmětné věci svědčily o tom, že žalobce tento spor vedl nikoli
proto, aby se domohl svých subjektivních práv, ale pouze s cílem samoúčelně napadat
jakékoli rozhodnutí České advokátní komory. Za této situace považoval městský soud
za spravedlivé, aby žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků. Žalobce uloženou
poplatkovou povinnost nesplnil, a proto městský soud usnesením ze dne 7. 8. 2013,
č. j. 3 A 8/2012 - 33, zastavil řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí žalované.
[5] Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 3 A 8/2012 - 22,
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost. Poukazoval zejména na to, že městský soud v napadeném usnesení zavádějícím
způsobem popsal skutkový stav předchozího správního řízení, použil nevhodnou judikaturu,
dostatečně nereagoval na žalobní body a dopustil se několika formálních stylistických chyb.
Stěžovatel pokládá svou správní žalobu za opodstatněnou, čímž podle jeho názoru nemohlo dojít
ke zneužití práva, kterým městský soud odůvodnil nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a nesprávnou aplikací judikatury také mělo nastat
porušení stěžovatelova subjektivního práva na přístup k soudu. Výrok rozhodnutí městského
soudu je dle názoru stěžovatele formulován příliš obecně, neboť stěžovatel žádal osvobození
od poplatkové povinnosti pouze v této konkrétní věci. Stěžovatel dále namítal, že městský soud
zkrátil lhůtu pro podání opravného prostředku. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil
své námitky zákonným kasačním důvodům ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Z textu podání je nicméně patrné, že namítá nezákonnost napadeného usnesení ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jiný důvod kasační stížnosti z povahy napadeného usnesení nepřipadá
v úvahu. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[7] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení vedlo
k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním kasační stížnosti sledoval, a znamenalo jen další
řetězení téhož problému (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77 dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud tedy hodnotí kasační
stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.), opírá se
převážně o důvody uvedené v ustanovení §103 s. ř. s. a není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a důvody. Vzhledem k přípustnosti pouze jediného
stížnostního důvodu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] se Nejvyšší správní soud zabýval výhradně
posouzením toho, zda je usnesení městského soudu o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků v souladu se zákonem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2011, č. j. 2 As 105/2011 - 44
(publikováno na www.nssoud.cz), týkajícím se téhož stěžovatele, podrobně vysvětlil, že samotný
počet sporů vedených žalobcem nemůže být dostatečným důvodem k tomu, aby postup žalobce
byl označen za zneužití práva, a požadoval v podobných případech po krajských soudech,
aby podrobně odůvodnily, v čem konkrétně spatřují zneužití práva ze strany žalobce podávajícího
velké množství žalob: „Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu
osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení,
byť v tíživé finanční situaci, by se již míjela se samotným účelem tohoto institutu a potažmo účelem vedení soudních
sporů. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné
s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29). Nejvyšší správní
soud proto dospěl při přezkumu napadeného usnesení městského soudu k závěru, že kromě shora popsané
zmatečnosti jeho odůvodnění nelze považovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu
ani za dostatečné a přezkoumatelné. Městský soud totiž ve vztahu ke konkrétnímu případu poukázal toliko
na počet soudních sporů, které jsou v případě stěžovatele u Městského soudu v Praze evidovány. Jinak však vůbec
neodůvodnil, proč jednání stěžovatele ve vztahu k této věci považuje za šikanózní, resp. vedoucí ke zneužití
institutu osvobození od soudních poplatků.“
[10] V nyní posuzovaném případě se ovšem městský soud podobného pochybení nedopustil
a to, v čem spatřuje zneužití institutu osvobození od soudních poplatků, dostatečně zdůvodnil.
Nejprve konstatoval, že majetkové poměry stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních
poplatků. Dále akceptoval, že velký počet žalob podaných stěžovatelem proti žalované nelze
bez dalšího pokládat za důvod, pro který by mu neměla svědčit možnost osvobození od soudních
poplatků. Městský soud posléze přistoupil k popisu jednak typického průběhu stěžovatelových
sporů a jednak průběhu nyní posuzovaného případu a podrobně přitom rozebral jednání
stěžovatele, které předcházelo napadenému rozhodnutí žalované. Stěžovatel se dle zjištění
městského soudu v této věci domáhal žalobou přezkoumání rozhodnutí, kterým mu byl určen
advokát. Napadal podmínky určení advokáta, které však vyplývají přímo ze zákona, což již bylo
potvrzeno a stěžovateli řádně odůvodněno v jiných jím iniciovaných soudních řízeních.
Stěžovatel dále mimo jiné namítal, že žalovaná neoznačila určeného advokáta evidenčním číslem
a neurčila přesný rozsah právní služby, pro kterou má být advokát určen. Z napadeného
rozhodnutí je nicméně vzhledem k nezaměnitelnosti příjmení, titulů a sídla advokáta jednoznačně
zřejmé, který konkrétní advokát byl k poskytnutí právní služby určen, a rozsah jeho přidělené
právní služby je stanoven již samotným vymezením věci.
[11] Vycházeje ze skutkového stavu podrobně popsaného městským soudem, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než přisvědčit městskému soudu v tom, že jak stěžovatelův obecný
přístup k soudním řízením, tak i jeho postup v tomto konkrétním případě lze hodnotit
jako samoúčelnou snahu o vyvolání a vedení sporu, jehož podstata se vytrácí a argumentace
se stává bezpředmětnou. Jeho žádost o osvobození od soudních poplatků je tedy nutno
klasifikovat jako zneužití tohoto dobrodiní poskytovaného soudním řádem správním. Lze tak
uzavřít, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je i přes stěžovatelovy
výtky dostatečně patrno, že tento soud plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit
neosvobození od soudního poplatku zneužitím tohoto institutu žadatelem, a to za podmínky,
že toto odůvodnění bude dostatečně konkrétní, rozumné a přesvědčivé. S odůvodněním rovněž
plně koresponduje výrok rozhodnutí, který se přes svou širokou formulaci vztahuje
pouze na tuto věc, neboť rozhodnutí obecných soudů nejsou obecně závazná. Nedošlo
ani k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu, to zůstalo za splnění zákonných podmínek
plně zachováno. K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není
vůbec způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (např. vytýkané
používání minulého času v odůvodnění apod.). Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádné
skutečnosti nasvědčující tomu, že by městský soud fakticky zkrátil lhůtu pro podání opravného
prostředku proti napadenému usnesení.
[12] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto řízením
nad rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu