ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.102.2013:17
sp. zn. 6 As 102/2013 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 9. 2010, č. j. 2482/10, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce se podáním ze dne 9. 10. 2010 adresovaným Krajskému soudu v Brně domáhal
přezkumu rozhodnutí žalované České advokátní komory ze dne 27. 9. 2010, č. j. 2482/10 (dále
též „napadené rozhodnutí žalované“), kterým byla z důvodů uvedených v ustanovení §18 odst. 2
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“),
zamítnuta žádost žalobce o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní pomoci.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 10. 2010, č. j. 30 A 97/2010 - 9, věc postoupil
Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[3] Městský soud v Praze žalobce vyzval výzvou č. j. 3 A 157/2010 - 14 ze dne 7. 1. 2011
k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení. Podáním ze dne
20. 1. 2010 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 31 (dále jen
„napadené usnesení“), zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a opětovně
jej vyzval usnesením k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení.
Usnesení nabylo právní moci dne 3. 5. 2013. V odůvodnění městský soud konstatoval,
že žalobcovy majetkové poměry by sice samy o sobě odůvodňovaly osvobození od soudních
poplatků, ale toto dobrodiní mu nemůže být přiznáno z důvodu zneužití práva. Žalobce
podle názoru městského soudu institutu osvobození od soudních poplatků v minulosti
opakovaně využíval k zřejmě neúčelné procesní aktivitě, která nesvědčila o jeho upřímné snaze
vyřešit spornou věc. Městský soud poukázal na to, že ke dni vydání usnesení evidoval u žalobce
300 žalob, přičemž zneužití institutu osvobození od soudních poplatků nespatřoval
jen v množství podaných žalob, ale i ve způsobu, jakým žalobce své soudní spory vyvolává,
a co je jejich podstatou. Městský soud poté popsal typický průběh žalobcova postupu
vůči žalované straně, jímž je v naprosté většině Česká advokátní komora, a dovodil z něj,
že stěžovateli nejde primárně o to, aby se dobral vyřešení sporné otázky a ochrany svých práv;
jeho hlavním záměrem je vyvolání a vedení sporu jako takového. I konkrétní skutkové okolnosti
předmětné věci svědčily o tom, že žalobce spor tento vedl nikoli s cílem domoci
se svých subjektivních práv, ale pouze s cílem samoúčelně napadat jakékoli rozhodnutí České
advokátní komory. Za této situace považoval městský soud za spravedlivé, aby žalobce nebyl
osvobozen od soudních poplatků. Žalobce uloženou poplatkovou povinnost nesplnil,
a proto městský soud usnesením ze dne 21. 5. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 36, zastavil řízení
o žalobě proti napadenému rozhodnutí žalované.
[5] Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 31, podal
žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Poukazoval zejména na to, že městský soud
v napadeném usnesení zavádějícím způsobem popsal skutkový stav předchozího správního
řízení, použil nevhodnou judikaturu, dostatečně nereaguje na žalobní body a dopustil se několika
formálních stylistických chyb. Stěžovatel pokládá svou správní žalobu za opodstatněnou,
čímž podle jeho názoru nemohlo dojít ke zneužití práva, kterým městský soud odůvodnil
nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel dále namítal, že městský soud
nevhodným procesním úkonem fakticky zkrátil lhůtu pro podání opravného prostředku.
Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z textu podání je nicméně mimo jiné patrné, že namítá nezákonnost
napadaného usnesení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z jiného důvodu kasační stížnost
proti napadenému usnesení podat nelze.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[7] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení vedlo
k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním kasační stížnosti sledoval, a znamenalo jen další
řetězení téhož problému (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Nejvyšší správní soud tedy hodnotí kasační stížnost jako přípustnou,
neboť byla podána osobou oprávněnou (ustanovení §102 s. ř. s.), opírá se převážně o důvody
uvedené v ustanovení §103 s. ř. s. a není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích
z ustanovení §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v souladu
s ustanoveními §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a důvody. Vzhledem k přípustnosti
pouze jediného stížnostního důvodu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] se bude Nejvyšší správní soud
zabývat posouzením toho, zda je usnesení městského soudu o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků v souladu se zákonem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2011, č. j. 2 As 105/2011 - 44
(publikováno na www.nssoud.cz), týkajícím se téhož stěžovatele, podrobně vysvětlil, že samotný
počet sporů vedených žalobcem nemůže být dostatečným důvodem k tomu, aby postup žalobce
byl označen za zneužití práva, a požadoval v podobných případech po krajských soudech,
aby podrobně odůvodnily, v čem konkrétně spatřují zneužití práva ze strany žalobce podávajícího
velké množství žalob: „Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu
osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení,
byť v tíživé finanční situaci, by se již míjela se samotným účelem tohoto institutu a potažmo účelem vedení soudních
sporů. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné
s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29). Nejvyšší správní
soud proto dospěl při přezkumu napadeného usnesení městského soudu k závěru, že kromě shora popsané
zmatečnosti jeho odůvodnění nelze považovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu
ani za dostatečné a přezkoumatelné. Městský soud totiž ve vztahu ke konkrétnímu případu poukázal toliko
na počet soudních sporů, které jsou v případě stěžovatele u Městského soudu v Praze evidovány. Jinak však vůbec
neodůvodnil, proč jednání stěžovatele ve vztahu k této věci považuje za šikanózní, resp. vedoucí ke zneužití
institutu osvobození od soudních poplatků.“
[10] V nyní posuzovaném případě se ovšem městský soud podobného pochybení nedopustil
a to, v čem spatřuje zneužití institutu osvobození od soudních poplatků, dostatečně zdůvodnil.
Nejprve konstatoval, že majetkové poměry stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních
poplatků. Dále akceptoval, že velký počet žalob podaných stěžovatelem proti žalované nelze
bez dalšího pokládat za důvod, pro který by mu neměla svědčit možnost osvobození od soudních
poplatků. Městský soud posléze přistoupil k popisu jednak typického průběhu stěžovatelových
sporů a jednak průběhu nyní posuzovaného případu a podrobně přitom rozebral jednání
stěžovatele, které předcházelo napadenému rozhodnutí žalované. Stěžovatel se dle zjištění
městského soudu nejprve u žalované domáhal určení advokáta k úkonu pojmenovanému
„ratifikace výroku nejvyšším soudem, že něco je exekučním titulem, protože je součástí exekučního příkazu,
rovněž že odvolací argumentace není odůvodněním, poněvadž se k ní jako nehodnotící se nepřihlíží“
a když mu byl advokát přidělen, stěžovatel mu odmítl udělit procesní plnou moc. Napadeným
rozhodnutím žalované pak byla zamítnuta jeho další žádost o určení advokáta k téže právní
službě.
[11] Vycházeje ze skutkového stavu podrobně popsaného městským soudem, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než přisvědčit městskému soudu v tom, že jak stěžovatelův obecný
přístup k soudním řízením, tak i jeho postup v tomto konkrétním případě lze hodnotit
jako samoúčelnou snahu o vyvolání a vedení sporu, jehož podstata se vytrácí a stává se
bezpředmětnou. Jeho žádost o osvobození od soudních poplatků je tedy nutno klasifikovat
jako zneužití tohoto dobrodiní poskytovaného soudním řádem správním. Lze tak uzavřít,
že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je i přes stěžovatelovy výtky dostatečně
patrno, že tento soud plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, rozumné a přesvědčivé. K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat,
že většina z nich není vůbec způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného
usnesení (např. vytýkané používání minulého času v odůvodnění atp.). Nejvyšší správní soud
nezjistil ani žádné skutečnosti svědčící tomu, že by městský soud fakticky zkrátil lhůtu pro podání
opravného prostředku proti napadenému usnesení.
[12] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto řízením nad
rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu