ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.3.2013:16
sp. zn. 6 As 3/2013 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
AAA AUTO a. s., IČ 26699648, se sdílem Husovo náměstí 14, Hostivice, zastoupen
Mgr. Danem Loukotou, advokátem, se sídlem Zubatého 450/9, Praha 5, proti žalované: Česká
obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované č. j. ČOI 458/2009/0100/3000/08/2009/Kr/Št ze dne 27. 2. 2009, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012,
č. j. 7 Ca 126/2009 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhr ada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované č. j. ČOI 458/2009/0100/3000/08/2009/Kr/Št ze dne 27. 2. 2009
a o náhradě nákladů soudního řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutím žalované napadeným žalobou bylo potvrzeno
rozhodnutí ředitelky inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravský a Zlínský,
č. j. ČOI 8850/2008/R/R ze dne 4. 12. 2008, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
10 000 Kč pro porušení ust. §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
(dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) ve spojení s ust. §27 odst. 7 písm. h) a zároveň
povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč. Uvedeného správního deliktu
se stěžovatel dopustil tím, že v době nabídky seznámil spotřebitele s cenou vozidla 157 000 Kč
a až následně z daňového dokladu spotřebitel zjistil, že je mu účtováno 153 350 Kč za vozidlo
a 3650 Kč za pojištění Carlife, jak bylo zjištěno dne 18. 8. 2008 na provozovně žalobce,
Černovická 38, Brno.
[2] Městský soud konstatoval, že deliktní jednání stěžovatele mělo spočívat v poskytnutí
informace o neúplné ceně vozidla, neboť sdělená cena 157 000 Kč zahrnovala také pojištění
Carlife a tudíž informace o ceně vzbuzovala zdání, že v ceně je zahrnuta dodávka služeb
(pojištění), za které se platí zvlášť. Městský soud dále uvedl, že podle §13 odst. 2 zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“) je prodávající povinen při prodeji zboží
označit je cenou platnou v okamžiku nabídky. Zároveň podle §5 odst. 5 vyhlášky
č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, se označením zboží cenou při prodeji
konečnému spotřebiteli rozumí vybavení zboží údajem o ceně připevněným viditelně na zboží
nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně
přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi
zboží. Podle městského soudu tak není rozhodné, zda byl spotřebitel informován o zahrnutí
pojištění Carlife do prezentované ceny vozidla ústně před uzavřením smlouvy, neboť měl být
informován již před tím, než projevil vůli přijmout nabídku stěžovatele prodat vozidlo. Krajský
soud z tohoto důvodu neuznal za důvodnou ani stěžovatelovu námitku, že spotřebitel byl
o zahrnutí pojištění do ceny vozidla informován ve veřejně dostupných obchodních podmínkách.
Krajský soud vyslovil názor, že ochrana spotřebitele podle ust. §12 zákona o ochraně
spotřebitele je dána již v okamžiku prvního kontaktu spotřebitele s nabídkou prodávajícího,
neboť cena je výchozí a určující informací, jež dále determinuje postup spotřebitele při výběru
zboží.
[3] Pro posouzení deliktní odpovědnosti podle §24 odst. 7 zákona o ochraně spotřebitele
ve spojení s §12 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele není též podle názoru krajského
soudu rozhodné, že bylo na spotřebiteli, zda uzavře předmětné pojištění. Z daňového dokladu
plyne, že spotřebitel za pojištění uhradil 3 650 Kč, je tak pojmově vyloučeno, že byla spotřebiteli
poskytnuta sleva, jestliže za pojištění byla hrazena plná kupní cena. Stěžovatelem zvolený účetní
postup spočívající ve fakturaci pojistného má významný vliv na práva spotřebitele v případě
sporu z odpovědnosti za vady při poskytnutí slevy z tohoto titulu, neboť výchozí kupní cenou
vozidla by nebyla cena 157 000 Kč ale 153 350 Kč.
[4] Ohledně námitky stěžovatele, že sjednáním pojištění nepřenesl svou zákonnou odpovědnost,
jak uváděl žalovaný, krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel netvrdí, jak byl v tomto ohledu
zkrácen na svých právech, resp. jaký vliv má uvedené na zákonnost napadeného rozhodnutí
žalovaného.
II. Kasační stížnost
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností ze dne 2. 1. 2013.
Stěžovatel uvádí kasační důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] Stěžovatel nejprve shrnul skutkový stav. Podle tvrzení stěžovatele si spotřebitel
v jeho nabídce dne 2. 8. 2008 vybral osobní vůz za nabídkovou cenu 157 000 Kč. Spotřebiteli
však byla na základě uzavřené kupní smlouvy účtována cena 153 350 Kč a zbývajících 3650 Kč
mu bylo účtováno z titulu platby za pojistný produkt Carlife. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu správní orgán I. stupně uzavřel, že informace o ceně vzbuzuje zdání, že v ceně
jsou zahrnuty služby, za které spotřebitel ve skutečnosti platí zvlášť. Podle názoru stěžovatele
z §1 zákona o ochraně spotřebitele vyplývá, že jeho smyslem není detailní regulace vztahu
podnikatele a spotřebitele, ale poskytnutí ochrany slabší straně tohoto vztahu, tedy spotřebiteli.
[7] Stěžovatel namítá, že účelem ust. §12 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele
je pak ochrana proti obchodní praktice, při které podnikatel spotřebitele naláká na nižší cenu
prodávaného produktu a zároveň mylně deklaruje, že součástí této ceny jsou další nabídky
a služby. Za tyto další výrobky a služby však musí spotřebitel platit zvlášť a výsledná
spotřebitelem placená částka je proto vyšší, než byla spotřebiteli spolu s produktem
prezentována. Spotřebiteli má citované ustanovení zaručit, že za poptávaný produkt zaplatí
skutečně jen cenu, kterou podnikatel v okamžiku prvotního kontaktu nabízí a v žádném případě
cenu vyšší. V projednávané věci však o tuto praktiku v žádném případě nejde. Stěžovatelka
deklarovala spotřebiteli cenu produktu ve výši 157 000 Kč. Tato celková cena pak byla
spotřebiteli na základě uzavřených ujednání daňovým dokladem skutečně účtována. Spotřebitel
proto nebyl vystaven žádnému „nemilému překvapení“ v tom směru, že by k získání
požadovaného produktu byl nucen platit vyšší než prvotně deklarovanou cenu.
[8] Z rozhodnutí žalované vyplývá, že se spotřebitel měl o ceně dovědět až z daňového dokladu.
Stěžovatelka namítá, že toto konstatování je nepravdivé. Stěžovatelka uvádí, že cenu
svých produktů účtuje na základě písemných smluv. Spotřebitel tedy musel být s cenou seznámen
dříve než při vydání daňového dokladu, minimálně již v okamžiku sjednání a podepsání kupní
smlouvy.
[9] Stěžovatel dále namítá, že žalovaná i městský soud nesprávně vyhodnotily e-mail spotřebitele
ze dne 7. 8. 2008, který je součástí správního spisu. V této zprávě spotřebitel doslova uvádí,
že mu byla předložena kupní smlouva s cenou vozu 153 350 Kč a pojištěním Carlife v ceně
3650 Kč. Dále spotřebitel uvádí, že měl zájem jen o koupi vozu a pojistku uzavřít nechtěl
a že pro tento případ mu byla navržena kupní cena vozu 157 000 Kč bez nutnosti uzavřít
pojistku. Ze zprávy tak podle názoru stěžovatele jasně vyplývá, že spotřebitel nebyl nucen
ke koupi vozu za jinou cenu, než byla deklarována. Spotřebitel mohl nabízený produkt
za tuto cenu zakoupit a neučinil tak pouze v důsledku vlastního rozhodnutí.
[10] Pokud stěžovatel nabídl v rámci deklarované kupní ceny spotřebiteli ke koupi i jiné produkty
úzce související s hlavním produktem, přičemž účtovaná kupní cena nebude spotřebiteli nijak
zvýšena, nemůže takto být naplněna skutková podstata správního deliktu, za nějž je stěžovatelka
sankcionována. Stěžovatel je sankcionován za snahu poskytnout spotřebiteli v rámci předem
deklarované ceny maximální počet produktů. Vzhledem k tomu, že v jednom případě se prodává
produkt a v druhém se pouze zprostředkovává uzavření smlouvy, je jasné, že u těchto produktů
musí být účtovány samostatné dílčí ceny.
[11] Závěrem stěžovatel navrhuje, aby zrušil rozsudek městského soudu napadený kasační
stížností a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 1. 3. 2013, v němž odkázala
na své rozhodnutí, své vyjádření k žalobě ze dne 4. 8. 2009 a na doplněk tohoto vyjádření ze dne
31. 10. 2012. Námitky stěžovatele pod body 4. až 7. Kasační stížnosti pak považuje žalovaná
za uplatněné v rozporu s ust. §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyly uplatněny v řízení před městským
soudem. V dalším odkazuje žalovaná na odůvodnění rozsudku městského soudu,
se kterým se ztotožňuje.
[13] Kasační stížnost považuje žalovaná za nedůvodnou a navrhuje tedy její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, publikované
pod č. 685/2005 Sb. NSS, ze kterého se podává: „Pojem„důvody“, užitý v ustanovení §104 odst. 4
in fine s. ř. s., které navazuje na ustanovení §103 s. ř. s., tak v případě kasačních stížností proti rozhodnutím
krajských soudů o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu zřetelně odkazuje na tentýž pojem užitý v §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. při formulaci toho, jaký obsah mají mít žalobní body žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu, a vede k jednoznačnému závěru, že v řízení o kasační stížnosti jsou zásadně nepřípustné jiné důvody
než ty, které se opírají o skutkové a právní důvody uvedené v žalobě (…) Důvody kasační stížnosti lze opřít
jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny
(viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty
k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány; to platí
jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření
uplatnit.“
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci stěžovatel nepřípustně napadá
právní kvalifikaci spáchaného správního deliktu teprve v kasační stížnosti, když uvádí právní
důvody, proč nelze předmětné jednání kvalifikovat jako porušení povinnosti podle ust. §12
odst. 2 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Přitom stěžovateli nic nebránilo, aby tyto námitky
uplatnil již v řízení před krajským soudem. Uvedenými stížnostními námitkami se proto Nejvyšší
správní soud nemohl zabývat, neboť jde o stížnostní námitky uplatněné v rozporu s ust. §104
odst. 4 s. ř. s. Totéž platí také o námitce stěžovatele ohledně nesprávného vyhodnocení e-mailu
spotřebitele ze dne 7. 8. 2008 zaslaného žalované, který je součástí správního spisu, a to ve vztahu
k hodnocení tohoto e-mailu žalovanou.
[17] Stejnou námitku však stěžovatel směřoval i proti vyhodnocení tohoto e-mailu městským
soudem. Podle obsahu kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje také důvod kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když namítá nesprávné zjištění skutkového stavu
městským soudem. Uvedenou námitku lze považovat za přípustně uplatněnou,
neboť ji stěžovatel nemohl uplatnit již v řízení před městským soudem. K této námitce
proti zjištění skutkového stavu provedeného městským soudem Nejvyšší správní soud uvádí,
že městský soud z citovaného e-mailu obsaženého ve správním spise dovodil pouze zjištění,
že spotřebitel mohl koupit nabízené vozidlo za shodnou cenu 157 000 Kč bez ohledu na to,
zda mu bude poskytnuto pojištění Carlife nebo nikoliv, které stěžovatel de facto nijak
nerozporuje. Sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí popis skutkového stavu (srov. bod 6
odůvodnění), který odpovídá tomuto zjištění městského soudu. Z kasační stížnosti tedy není
zjevné, z jakých důvodů stěžovatel polemizuje s uvedeným zjištěním městského soudu.
[18] Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud nedospěl k závěru,
že by spotřebitel měl být stěžovatelem nucen ke koupi vozidla za jinou cenu, než byla původně
deklarována. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě osvětlil, že stěžovatel byl
pokutován za nesprávné informování o ceně nabízeného vozidla v okamžiku prvního kontaktu
spotřebitele s nabídkou prodávajícího. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že z rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 203/2005 – 30, publikovaného
pod č. 898/2006 Sb. NSS se podává: „Povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně výrobků
podle §12 zákona o ochraně spotřebitele je splněna jen tehdy, pokud jsou poskytované informace spotřebiteli
přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního
výrobku.“ Závěr městského soudu je tedy souladný s předcházející judikaturou správních soudů.
[19] Za námitku uplatněnou v rozporu s ust. §104 odst. 4 s. ř. s. považuje Nejvyšší správní soud
také námitku stěžovatele, že je nepravdivé zjištění žalované, že se spotřebitel měl dovědět o ceně
nabízeného produktu dovědět teprve z daňového dokladu, když podle názoru stěžovatele
se spotřebitel seznámil s cenou minimálně již v okamžiku sjednání a podepsání kupní smlouvy.
Tato námitka totiž též v žalobě uplatněna nebyla. Toliko jako obiter dictum Nejvyšší správní
soud uvádí, že městský soud ve svém rozsudku dostatečně osvětlil, že rozhodujícím momentem
je první kontakt spotřebitele s nabídkou prodávajícího. V tomto okamžiku by podle názoru
městského soudu měl být spotřebitel již plně informován o ceně nabízeného zboží. Uvedený
závěr městského soudu přitom stěžovatel nijak nezpochybnil a ani nezpochybňuje fakt,
že v takto specifikovaném okamžiku spotřebitel řádně informován o ceně nabízeného vozidla
nebyl. I kdyby tedy Nejvyšší správní soud tuto námitku stěžovatele vyhodnotil jako přípustně
uplatněnou, nemohla by tedy být vyhodnocena jako důvodná.
[20] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly a žalovaný také náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu