ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.37.2013:39
sp. zn. 6 As 37/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: N. T.,
zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem Třída míru 92, Pardubice, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalované č. j. CPR-12740/ČJ-2012-9CPR-V237
a č. j. CPR-12740-2/ČJ-2012-9CPR-V237, obě rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2012, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 31/2012 – 50 ze
dne 6. února 2013,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamít á.
II. Žalobkyni se ne přizn áv á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny. V České republice žalobkyně vykonává práci
jako členka Družstva, (dále jen „Družstvo“) a podílela se tak osobně jako uklízečka v souladu se
stanovami tohoto družstva na plnění úkolů vyplývajících z jeho předmětu činnosti.
[2] Rozhodnutím ze dne 1. října 2012 č. j. KRPS – 314173/ČJ-2012-010025 uložila Policie
ČR, odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) žalobkyni podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění pozdějších předpisů, správní
vyhoštění a stanovila dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce jednoho roku.
[3] Své rozhodnutí odůvodnil správní orgán I. stupně tím, že dne 29. srpna 2012
při pobytové kontrole zaměřené na výkon nelegální práce v provozovně společnosti Toyota
Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o. (dále jen „automobilka TPCA“), umístěné v okrese
Kolín, žalobkyně vykonávala práci uklízečky. Rozhodnutím Úřadu práce České
republiky - krajské pobočky Pardubice ze dne 10. dubna 2012 č. j. PA-PA-ZZ-350-1/2011 bylo
žalobkyni prodlouženo podle §94 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, povolení
k zaměstnání pro Družstvo, druh práce ostatní uklízeči a pomocníci, avšak s místem výkonu
práce v okresu Pardubice. Žalobkyně tedy vykonávala práci v automobilce TPCA v rozporu
s vydaným povolením k zaměstnání. Správní orgán I. stupně neuznal argumentaci žalobkyně, že
vykonávala práci pro družstvo v souladu s jím vydaným cestovním příkazem, tedy na pracovní
cestě, protože ačkoli zákoník práce umožňuje vysílání zaměstnanců na pracovní cesty, zákon
o zaměstnanosti takovou možnost pro zaměstnance - cizince - neupravuje, a proto výkon práce
cizince mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání musí být považován za výkon práce
v rozporu s povolením k zaměstnání podle §5 písm. e) odst. 2 zákona o zaměstnanosti, tedy
za práci nelegální. Rozhodnutím ze dne 1. října 2012 č. j. KRPS – 314173/ČJ-2012-010025 pak
správní orgán I. stupně dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení o správním
vyhoštění v paušální výši 1 000 Kč.
[4] Dne 11. října 2012 se stěžovatelka odvolala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
ze dne 1. října 2012 o uložení správního vyhoštění a proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
z téhož dne č. j. KSPS-314173/ČJ-2012-010025 o povinnosti uhradit náklady řízení spojené
s řízením o správním vyhoštění.
[5] O odvolání žalobkyně rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2012
č. j. CPR-12740-1/ČJ-2012-9CPR-V237 tak, že opravila drobné formální vady výroku
napadeného rozhodnutí a ve zbytku je potvrdila. Žalovaná připustila, že v řízení o správním
vyhoštění nelze vycházet z podmínek naplnění pojmu „nelegální práce“, jak jsou stanoveny v §5
písm. e) odst. 2 zákona o zaměstnanosti, ale pouze z §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
o pobytu cizinců. Přesto však správní orgán I. stupně nepochybil ve své právní argumentaci
ve vztahu k naplnění skutkové podstaty §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.
Rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2012 č. j. CPR-12740-2/ČJ-2012-9CPR-V237 žalovaná
potvrdila též rozhodnutí správního orgánu I. stupně zavazující žalobkyni k úhradě nákladů řízení
spojených s řízením o správním vyhoštění.
[6] Žalobou ze dne 3. prosince 2012 napadla žalobkyně obě v návětí uvedená rozhodnutí
u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). V žalobě vyjádřila svůj nesouhlas s právním
závěrem správních orgánů obou stupňů. Podle žalobkyně, je-li zaměstnanec zaměstnavatelem
vyslán k výkonu práce mimo povolené místo výkonu práce, jde o porušení povinností
zaměstnavatelem, ne zaměstnancem. Výklad příslušných norem zákona o pobytu cizinců,
který podala žalovaná, je nepřijatelný, neboť omezuje podnikatelskou činnost právnických osob,
jejichž členy jsou cizinci, což je v rozporu s obchodním zákoníkem a Listinou základních práv
a svobod.
[7] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2013 č. j. 44 A 31/2012 - 50
obě rozhodnutí žalované ze dne 19. listopadu 2012 zrušil a věci jí vrátil k dalšímu řízení. Zjistil,
že je nesporné, že v době od 1. 8. 2012 do 29. 8. 2012 vykonávala žalobkyně práci mimo místo
výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání. Dle právního názoru krajského soudu je možné
vyslat cizince mimo místo výkonu práce, avšak pouze za podmínek stanovených pro pracovní
cestu zákoníkem práce. Pracovní cesta může být pouze krátkodobé povahy, přičemž krajský soud
má s odkazem na již zrušený §93 zákona o zaměstnanosti za to, že není důvod neakceptovat
přiměřenost trvání pracovní cesty v délce maximálně 30 kalendářních dnů. Tímto směrem
však žalovaná dokazování v souzené věci nevedla, proto pro závěr učiněný v napadených
rozhodnutích nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Dalším námitkám žalobkyně krajský soud
nepřisvědčil. Jako závislé na rozhodnutí ve věci samé krajský soud zrušil i napadené rozhodnutí
žalované potvrzující rozhodnutí zavazující žalobkyni uhradit náklady řízení spojené s řízením
o správní vyhoštění.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 19. března 2013, z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka konkrétně namítala nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí,
a to jak pro nedostatek důvodů, tak pro nesrozumitelnost.
[9] Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem tkví podle stěžovatelky v závěru,
že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pro závěr, že žalobkyně na území České republiky byla
zaměstnána bez povolení k zaměstnání. Podle stěžovatelky byl skutkový stav zjištěn nad jakoukoli
pochybnost, protože v projednávaném případě bylo dostačující, že žalobkyně svou pracovní
činnost vykonávala v jiném místě, než ve kterém jí byl tento výkon dovolen v povolení
k zaměstnání. Žalobkyně nevykonávala svou pracovní činnost na základě pracovněprávního
vztahu, který by umožňoval její vyslání na pracovní cestu, ale jako členka družstva,
není proto možné výkon její pracovní činnosti jako pracovní cestu hodnotit.
I kdyby tomu tak ale bylo, z ustanovení §42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, podle stěžovatelky plyne, že vyslání na pracovní cestu je možné
pouze po dohodě zaměstnavatele a zaměstnance, přičemž v takovém případě by jistě žalobkyně
musela namítnout, že pro práci v okrese Kolín nemá povolení k zaměstnání.
[10] Stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, podle něhož je i cizince
možné vysílat na pracovní cestu mimo místo výkonu práce stanovené v povolení k zaměstnání,
aniž by bylo vydáno povolení pro výkon práce i v takovém dalším místě. Dle názoru stěžovatelky
sice zákon o zaměstnanosti v §93 upravoval možnost, aby cizinci vykonávali práci mimo místo
určené v povolení o zaměstnání, dané ustanovení však bylo zrušeno. V současnosti mohou
cizinci vykonávat práci jen v místě, pro které mají povolení. Stěžovatelka též odmítá názor
krajského soudu, podle kterého vymezení místa výkonu práce nelze chápat jako absolutní
omezení i pro případné pracovní cesty, přičemž pracovní cesty do délky trvání 30 dnů není důvod
neakceptovat. Stěžovatelka se domnívá, že takové konstatování nemá zákonný podklad.
Poslední námitka stěžovatelky spočívala v nesouhlasu s právním názorem správního soudu,
dle kterého z §145 zákona o zaměstnanosti nelze dovozovat vyloučení možnosti aplikace
ustanovení §42 zákoníku práce.
[11] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů
a nesrozumitelnost pak podle názoru stěžovatelky spočívá v tom, že krajský soud sice
ve svém rozsudku vymezil spornou otázku případu, tedy problém právní kvalifikace výkonu
práce v místě jiném, než které je uvedeno v povolení k zaměstnání, ale nijak ji nezodpověděl,
a dále se jí nezaobíral. Stěžovatelka rovněž napadla výrok krajského soudu, kterým bylo zrušeno
její potvrzující rozhodnutí zavazující žalobkyni k úhradě nákladů řízení o správním vyhoštění.
Podle stěžovatelčina přesvědčení nelze konstatovat, že jde o rozhodnutí závislé na rozhodnutí
o meritu věci. Krajský soud se také měl zabývat otázkou, zda žalobkyně vedení řízení o správním
vyhoštění nezapříčinila porušením své právní povinnosti.
[12] Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
byv vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady dle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty
první s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť byla-li by tato vada shledána, mohlo by to bránit přezkumu dalších
stěžovatelčiných námitek. Jde přitom o vadu natolik závažnou, že k ní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Stěžovatelka uplatnila tuto námitku v obou jejích formách, tedy jak ve formě
nesrozumitelnosti, tak nedostatku důvodů.
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování této námitky vychází z ustálené judikatury
Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94,
N 34/3 SbNU 257, nález ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97, N 85/8 SbNU 287),
podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces,
jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy),
jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Pojem nepřezkoumatelnosti
soudního rozhodnutí pro nesrozumitelnost (jež předchází posouzení námitky
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů) vysvětlil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší správní
soud: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb.
NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, v rozsudku ze dne
4. prosince 2003 č. j. 2 Ads 58/2003, č. 133/2004 Sb. NSS, uvedl Nejvyšší správní soud,
že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“ Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána také tehdy,
pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy,“ (rozsudek ze dne 29. července 2004 č. j. 4 As 5/2003-52).
[17] Námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí
pro nesrozumitelnost je nutné odmítnout. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá,
že se krajský soud se spornou otázkou případu, tj. problémem právní kvalifikace výkonu práce
cizince v místě jiném, než které je uvedeno v povolení k zaměstnání, dostatečně vypořádal.
Krajský soud uvedl, které právní normy na daný případ aplikuje (§42, §5 odst. 3 zákoníku práce,
§226 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
rovněž §93 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. prosince 2008). Krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku při hodnocení dané otázky poukazuje na dřívější judikaturu
Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008 sp. zn. 9 Ca 32/2008. Z odůvodnění rozsudku
krajského soudu je seznatelné, jakými úvahami se při posuzování daného právního problému řídil
a k jakým právním závěrům dospěl: „... lze shrnout, že cizince lze vyslat na pracovní cestu, přičemž takový
výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu
s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu však musí být krátkodobé a nesmí
znamenat fakticky trvalou změnu místa (popřípadě též druhu) výkonu práce.“
[18] Další námitka stěžovatelky spočívala v námitce nepřezkoumatelnosti závěru krajského
soudu, že rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady správního vyhoštění je závislé na rozhodnutí
o meritu věci. Ani s touto námitkou se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský soud
přezkoumatelným způsobem uvedl, že dle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, správní orgán uloží účastníkovi, který řízení vyvolal porušením
své právní povinnosti, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakou normu na daný případ aplikoval i jaké právní závěry
z uvedené normy vyvodil. Rovněž námitka o nepřezkoumatelnosti z nedostatku důvodů
a pro nesrozumitelnost proto vzhledem ke shora uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu
neobstojí.
[19] Vzhledem k nezjištění vad nepřezkoumatelnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
proto Nejvyšší právní soud následně přistoupil k vypořádání námitky nesprávného posouzení
právní otázky soudem.
[20] V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že se skutkově i právně obdobnou věcí
zabýval především v rozsudku ze dne 30. července 2013 č. j. 4 As 74/2013 - 30, jehož právní
závěry do odůvodnění tohoto rozhodnutí přejímá a na jehož odůvodnění v podrobnostech plně
odkazuje. Skutkově obdobná věc byla též Nejvyšším správním soudem shodně rozhodována
v rozsudku ze dne 25. července 2013 sp. zn. 9 As 48/2013.
[21] Ustanovení §89 zákona o zaměstnanosti uvádí, že cizinec může být přijat do zaměstnání
a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území
České republiky nebo je-li držitelem zelené karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví
jinak; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti
právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního
nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva
nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo (srov. i §178b odst. 1 věta
druhá zákona o pobytu cizinců). Dle §90 zákona o zaměstnanosti o vydání povolení
k zaměstnání žádá cizinec písemně úřad práce zpravidla před svým příchodem na území České
republiky sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán. Ustanovení
§91 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti stanoví, že k žádosti o vydání povolení je nutno
také přiložit vyjádření zaměstnavatele, že cizince zaměstná. Na základě §92 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti povolení k zaměstnání může vydat úřad práce za podmínky, že se jedná
o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci
nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak.
[22] Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře vyjádřil, že smyslem zákonné úpravy
zaměstnávání cizinců je prosazení restriktivního přístupu k zaměstnání cizinců společného
ostatním státům Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 14. prosince 2011 č. j. 6 Ads 139/2011-82,
č. 2579/2012 Sb. NSS). Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto hodnotí konkrétní
situace v daném místě, přičemž hodnocené kategorie se rovněž odrážejí v obsahu povolení
k zaměstnání cizince (srov. §92 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) s cílem povolit zaměstnání
cizince v oblastech, kde je nedostatek pracovních pozic obsaditelných občany České republiky.
[23] Z toho důvodu se při vydávání povolení k zaměstnání cizince posuzuje konkrétní situace
v určitém místě; místní poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic,
tak z časového hlediska. Tyto kategorie se posléze odrážejí i v obsahu povolení k zaměstnání
cizince, jehož náležitosti stanoví §92 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Uvedený restriktivní
přístup však nesmí vést k výkladu o vyloučení obecných právních předpisů, včetně zákoníku
práce, na vzájemný vztah zaměstnanců – cizinců a zaměstnavatelů. S ohledem na §3 odst. 1
písm. b) zákona o zaměstnanosti mají způsobilost být zaměstnancem dle zákoníku práce cizinci
za stejných podmínek, jako státní občané České republiky. Cizinci mají tedy – vedle specifických
povinností stanovených zvláštními předpisy – stejná práva a povinnosti jako ostatní zaměstnanci.
[24] Jak již Nejvyšší správní soud judikoval ve shora uvedené judikatuře (např. rozsudku
ze dne 30. července 2013 č. j. 4 As 74/2013-30), nelze přijmout názor stěžovatelky, dle kterého
zákaz vyslání cizince na pracovní cestu vyplývá z právní úpravy stanovující zvláštní podmínky
pro zaměstnávání cizinců (resp. ze zrušení §93 zákona o zaměstnanosti). Naopak, §93 byl
do zákona o zaměstnanosti v roce 2004 zakotven jako omezující ustanovení, které mělo zabránit
častému obcházení dosavadní právní úpravy, nikoli jako liberační ustanovení umožňující vysílat
nad rámec dosavadní právní úpravy své zaměstnance-cizince na pracovní cesty. Předmětné
ustanovení bylo s účinností od 1. ledna 2009 zrušeno zákonem č. 382/2008 Sb., s cílem snížit
administrativní zátěž zaměstnavatelů, neboť úprava neměla podstatný dopad na ochranu trhu
práce v daném regionu. Historickým výkladem tedy nelze dovodit úmysl zákonodárce zpřísnit
dosavadní právní úpravu, jak tvrdí stěžovatelka.
[25] Cizinec může být vyslán na pracovní cestu i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno
v povolení k zaměstnání. Takové vyslání však musí svým obsahem skutečně pracovní cestě
odpovídat. Prostřednictvím pracovní cesty nelze zastírat faktický výkon práce cizince
v jiném místě, než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. V nyní posuzovaném případě
však Nejvyšší správní soud nesdílí závěr krajského soudu o maximální době trvání pracovní cesty
v délce 30 dnů, neboť tato není žádnými právními předpisy omezena a v souladu s §42 zákoníku
práce pouze definována jako „doba nezbytné potřeby“. Pracovní cesta není rovněž limitována
ani prostorově. Proto při posuzování obsahové pracovní cesty cizince je třeba posuzovat
zvlášť skutkové okolnosti každého jednotlivého případu.
[26] Avšak vyslání cizince k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce nelze v žádném
případě používat dlouhodobě či pravidelně, a zneužívat jej tak k obcházení místa výkonu práce
uvedeného v povolení k zaměstnání. Je-li navíc od samého počátku zřejmé, že charakter práce,
kterou má cizinec vykonávat, bude předpokládat častý pohyb cizince po více místech, nelze
povolení pro více míst výkonu práce (§145 zákona o zaměstnanosti) obcházet prostřednictvím
opakovaného vysílání cizince na pracovní cesty. Uvedené skutečnosti by nepochybně
představovaly práci nelegální ve smyslu §5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti
a vedle zaměstnavatele byly přičitatelné i samotnému cizinci ve smyslu §119 odst. 1 písm. b) bod
3 zákona o pobytu cizinců.
[27] Naopak pro projednávanou věc není rozhodující družstevní členství žalobkyně,
neboť vzhledem k §5 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s ustanovením §226 odst. 2 obchodního
zákoníku, je-li podle stanov družstva podmínkou členství též pracovní vztah člena k družstvu,
mohou stanovy obsahovat úpravu tohoto vztahu. Tato úprava nesmí odporovat
pracovněprávním předpisům, ledaže úprava je pro člena výhodnější. Není-li zvláštní úprava
ve stanovách, platí pracovněprávní předpisy. Z tohoto pohledu proto může být i člen družstva
vyslán na pracovní cestu. Námitky stěžovatelky, jimiž se dovolává obchodněprávního vztahu
mezi žalobkyní a Družstvem KP+S je proto třeba odmítnout.
[28] Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a předložených
správních spisů, stěžovatelka ve správním řízení dokazovala pouze skutečnosti související
s jejím (nesprávným) právním názorem o nemožnosti výkonu práce cizinců mimo místo
stanovené v povolení k zaměstnání (srov. č. l. 13/4 spisu správního orgánu I. stupně).
V předmětném správním řízení stěžovatelka nehodnotila a ani nezjišťovala skutečnosti
objasňující, zda výkon práce žalobkyně na pozici uklízečky v automobilce TPCA mohl splňovat
obsahové náležitosti institutu pracovní cesty. Pro rozhodnutí stěžovatelky bylo dostačující
zjištění, že v období od 1. srpna 2012 do 29. srpna 2012 stěžovatelka pracovala v automobilce
TPCA, jež je umístěna v jiném okrese než na který se vztahuje povolení k zaměstnání
stěžovatelky. Tato skutečnost však s ohledem na shora uvedené automaticky sama o sobě
neznamená, že došlo k překročení rámce institutu pracovní cesty tak, jak jej vymezuje zákoník
práce, tj. že by uvedené skutečnosti představovaly práci nelegální ve smyslu §5 písm. e) bod 2
zákona o zaměstnanosti a byly žalobkyni přičitatelné ve smyslu §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka tak v rámci dalšího řízení povede dokazování,
v němž náležitým způsobem zjistí všechny rozhodné skutečnosti a tyto řádně zhodnotí.
[29] Jako důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatelky o pochybení
krajského soudu spočívající ve zrušení rozhodnutí, jež žalobkyni ukládalo povinnost uhradit
náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka namítala, že se krajský soud nezabýval
otázkou, zda bylo vedení řízení vyvoláno porušením právní povinnosti žalobkyně.
V tomto ohledu však Nejvyšší správní soud s postupem krajského soudu souhlasí, neboť otázka,
zda žalobkyně porušením své právní povinnosti vyvolala řízení o správním vyhoštění, bude
objasněna až v rámci dalšího dokazování.
[1] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Praze
ve svém rozsudku ze dne dne 6. února 2013 č. j. 44 A 31/2012-50 dospěl ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. ke správným právním závěrům v posuzované věci. Jeho rozhodnutí nebylo
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost dle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[30] O nákladech Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly, resp. je netvrdila, ani nedoložila,
proto jí nebyla jejich náhrada přiznána. Stěžovatelka úspěch ve věci neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
členka senátu určená dle rozvrhu práce
provést jednotlivý potřebný úkon v době
překážky v práci předsedy senátu
JUDr. Bohuslava Hnízdila