ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.57.2013:28
sp. zn. 6 As 57/2013 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: O. D.,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2013,
č. j. CPR-12476/ČJ-2012-930310-V243, a ze dne 18. 1. 2013, č. j. CPR-12476-1/ČJ-2012-930310-V243,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013,
č. j. 44 A 4/2013 – 35, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013,
č. j. 44 A 4/2013 – 35, se přiznáv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná napadla kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013,
č. j. 44 A 4/2013 - 35, kterým krajský soud zrušil její rozhodnutí ze dne 17. 1. 2013,
č. j. CPR-12476/ČJ-2012-930310-V243, a ze dne 18. 1. 2013, č. j. CPR-12476-1/ČJ-2012-930310-V243,
a obě věci jí vrátil k dalšímu řízení; výrokem III. jí pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení ve výši 8228 Kč. Citovaným rozhodnutím ze dne 17. 1. 2013 žalovaná rozhodovala
k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí prvního stupně o uložení správního vyhoštění žalobkyni
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se stanovením doby,
po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území, v délce jednoho roku; přičemž žalovaná
rozhodla tak, že napadené rozhodnutí prvního stupně částečně doplnila (zejména o stanovení
území, na něž se vyhoštění vztahuje) a ve zbytku jej potvrdila. Citovaným rozhodnutím ze dne
18. 1. 2013 žalovaná rozhodovala k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí prvního stupně,
kterým byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním
vyhoštění, přičemž toto odvolání žalovaná zamítla a napadené rozhodnutí prvního stupně
potvrdila.
[2] Správní vyhoštění bylo žalobkyni uloženo z důvodu podle §119 odst. b) bodu 3 zákona
č. 326/1999 Sb., tedy proto, že žalobkyně byla na území zaměstnána bez povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, neboť žalobkyně vykonávala práci
mimo místo výkonu práce stanovené v rozhodnutí Úřadu práce. Krajský soud však v rozhodnutí
označeném v záhlaví uvedl, že žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav, neboť se nezabývala
možností, že žalobkyně mohla být vyslána na pracovní cestu, přičemž pokud je takové vyslání
krátkodobé a neznamená fakticky trvalou změnu místa výkonu práce, nelze takovýto výkon práce
mimo sjednané a povolené místo výkonu práce bez dalšího považovat za práci v rozporu
s platným povolením k zaměstnání. Proto krajský soud napadená rozhodnutí žalované zrušil
a věci jí vrátil k dalšímu řízení.
[3] Ve své kasační stížnosti žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle stěžovatelky byl skutkový stav ve věci zjištěn dostatečně, zejména proto, že možnost
vyslání žalobkyně na pracovní cestu v daném případě nepřicházela v úvahu. Žalobkyně
totiž svou pracovní činnost vykonávala jako členka družstva, tedy na základě členského vztahu,
nikoliv pracovněprávního vztahu k družstvu, který by takové vyslání umožňoval.
Spolu s podáním kasační stížnosti stěžovatelka požádala také o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnila tím, že pokud by nyní musela ve věci znovu
rozhodovat vázána napadeným rozsudkem krajského soudu, který však považuje za nesprávný,
pak by samotné rozhodování o podané kasační stížnosti pozbylo významu.
Právě ve své povinnosti rozhodnout ve věci v souladu s názorem krajského soudu,
i přestože Nejvyšší správní soud by posléze mohl dospět k závěru o nezákonnosti rozsudku
krajského soudu, stěžovatelka spatřuje hrozící újmu. Zároveň stěžovatelka zdůraznila veřejný
zájem na zachování právní jistoty. Poukázala na ojedinělost právního názoru krajského soudu
a na jeho rozpornost s ustálenou správní praxí stěžovatelky, jakož i s právním názorem
prezentovaným Ministerstvem práce a sociálních věcí na jeho webových stránkách.
[4] Žalobkyně se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatelky přiznat. Přitom se přiměřeně užije ustanovení §73
odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného
účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[6] Jak již Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy
ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut
odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka
správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí,
jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik
újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou
nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce.
[Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak například nelze spatřovat
nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena
povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení
ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 33, či ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49,
publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu citovaná v tomto usnesení
jsou dostupná také na www.nssoud.cz)].
[7] S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním
názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci
podána kasační stížnost. V témže usnesení však rozšířený senát poukázal i na možné negativní
dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo
zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Rozšířený senát
uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc
do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního
soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně,
načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí
krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního
rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná, či dokonce opačná správní rozhodnutí
o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno
kasační stížností, stejně jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozhodnutí
krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty
příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud tak připustil,
že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti podané žalovaným
správním orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 4 Ads 145/2008 - 34, ze dne 9. 4. 2008, č. j. 3 Ads 29/2008 - 35, či ze dne 30. 4. 2009,
č. j. 6 Ads 56/2009 - 48).
[8] Také v nyní posuzovaném případě byla původní, žalobou napadená rozhodnutí
stěžovatelky zrušena rozsudkem krajského soudu a stěžovatelka byla zavázána v dalším řízení
rozhodnout ve věci v souladu s právním názorem vyjádřeným krajským soudem; stěžovatelka
však s tímto názorem krajského soudu nesouhlasí a jeho rozsudek napadla kasační stížností.
Vycházeje z výše popsaného názoru rozšířeného senátu tak Nejvyšší správní soud
i v nyní posuzovaném případě dospěl k závěru, že reálně hrozí nastání onoho nežádoucího
právního i procesního stavu (existence dvou odlišných správních rozhodnutí o téže věci),
který je rozporný s principem právní jistoty, a že právě v něm lze u stěžovatelky spatřovat újmu
ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud zároveň konstatuje, že přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti nevznikne jiným osobám, tedy zejména žalobkyni, jiná újma,
a to především s ohledem na skutečnost, že podle §172 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, má žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince odkladný
účinek na vykonatelnost rozhodnutí, a tudíž přiznáním odkladného účinku kasační stížnost
se automaticky aktivuje též odkladný účinek správní žaloby, tj. správní vyhoštění nelze vykonat.
Nejvyšší správní soud pak v přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal ani žádný
rozpor s důležitým veřejným zájmem; proto vzhledem ke splnění všech podmínek stanovených
v §73 odst. 2 s. ř. s. návrhu stěžovatelky vyhověl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku
tohoto usnesení.
[9] Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá výsledek
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu